Interpretace Putinových poznámek o Sýrii, Izraeli a Turecku

Analýza Interpreting Putin’s Remarks On Syria, Israel, And Turkiye vyšel na Substacku Andrew Korybka 20. prosince 2024

Putin ve svém každoročním projevuČesky ve čtvrtek komentoval změnu syrského režimuČesky. Ruská vojenská intervence podle něj uspěla v cíli zabránit vytvoření teroristické enklávy podobné Afghánistánu. Skupiny, které se tam právě chopily moci, včetně těch, které jsou označené jako teroristické a k nim přidružené, během let zjevně změnily své názory. Proto s nimi chce Západ navázat vztahy. Změnu režimu proto nelze považovat za porážku Ruska.

Putin poté obhajoval chování svých ozbrojených sil během nedávných událostí tvrzením, že Rusko již v Sýrii žádné pozemní jednotky nemá. Navíc odhadovaných 30 000 syrských a „proíránských jednotek“, které měly Aleppo bránit, vydalo město pouze 350 ozbrojencům, načež jim až na výjimky přenechali i zbytek země. Prozradil také, že Rusko evakuovalo 4000 íránských bojovníků do Teheránu, zatímco ostatní spojenecké jednotky bez boje uprchly do Libanonu (odkaz na Hizballáh) a Iráku.

Pokud jde o budoucnost ruského vlivu v Sýrii, Putin tvrdil, že „převážná většina [skupin, které tam kontrolují situaci] nám říká, že by měly zájem, aby naše vojenské základny zůstaly“. Poté navrhl, že by mohly být použity k dodávkám humanitární pomoci. Hlavním výhercem posledních událostí je podle něj Izrael, protože Sýrii prakticky demilitarizoval a rozšířil svou okupační zónu v zemi. Odsoudil tyto kroky a doufá, že Izrael jednoho dne odejde.

Putin také využil příležitosti a odsoudil nelegální izraelské osady v Palestině i probíhající vojenskou operaci v Gaze. To všechno jsou konzistentní ruské postoje a nic nového. Pozorovatelé však mohli být překvapeni, že neodsoudil také Turecko. Místo toho vysvětlil, že „Turecko dělá vše, aby zajistilo svou bezpečnost na svých jižních hranicích v závislosti na tom, jak se situace v Sýrii vyvíjí“, což je podle něj zaměřeno na návrat uprchlíků a „zatlačení kurdských formací na své hranici“.

V souvislosti s tímto druhým imperativem Putin vyjádřil naději, že nedojde ke zhoršení situace, jak někteří hlásiliČesky, že Turecko plánuje. Řekl také, že „musíme vyřešit kurdský problém. V rámci Sýrie za prezidenta Asada se to mělo vyřešit, teď to musíme vyřešit s úřady, které kontrolují území Sýrie a Turecko potřebuje nějak zajistit svou bezpečnost. Tomu všemu rozumíme.“ To v podstatě znamená dát Turecku v Sýrii volnou ruku.

Putinův zjevný dvojí metr vůči podobným aspektům turecké a izraelské vojenské angažovanosti v Sýrii po Asadovi lze vysvětlit složitou vzájemnou závislostí Ruska s prvním. Jsou úzce propojeni kooperací v oblasti jaderné energetiky, systémů protivzdušné obrany (S-400), zemního plynu, obchodu a předchozí rolí Istanbulu ve zprostředkování mezi Moskvou a Kyjevem. Naproti tomu, ačkoliČesky Izrael Ukrajinu nevyzbrojoval ani na Rusko neuvalil sankce, je zde mnohem méně obchodu a žádná vojensko-technická spolupráce.

Je také třeba zvážit optiku. Ačkoli je Sýrie stále politicky rozdělená a Turecko skutečně podporuje skupinu Hayat Tahrir al-Sham (HTS) označovanou OSN za teroristickou, nelze popřít, že mnoho Syřanů stejně jako mnoho dalších muslimů v regionu Ankaru podporuje. Totéž nelze říci o Izraeli, který je v Sýrii všeobecně zatracován, s výjimkou některých Drúzů, kteří síly samozvaného židovského státu vítaliČesky a jsou v regionu jsou většinou muslimů zuřivě nenáviděni.

Pro zájmy ruské měkké síly je proto lepší kritizovat Izrael za okupaci části Sýrie a zároveň mlčet o tom, že Turecko dělá totéž. Stejně tak vzhledem k domácí a regionální náladě dává také smysl, že Putin všem připomněl zbabělost proíránských jednotek, když se vzdaly měst bez boje a poté utekly do zahraničí. Koneckonců, „Rusko se vyhnulo kulce tím, že se moudře nespojilo s nyní již poraženou Osou Rezistence“, takže nemá důvod zkrášlovat, co udělaly.

Celkově Putinovy ​​poznámky o Sýrii, Izraeli a Turecku ukazují, že se Rusko vyhýbá odpovědnosti za to, co se právě v Sýrii stalo, odsuzuje Izrael za jeho pokračující invazi a bagatelizuje tu tureckou. Toto je chladně realistický a ultrapragmatickýČesky přístup k nejnovějšímu vývoji, který je plně v souladu s ruskými národními zájmy, jak je Putin upřímně chápe. Je to také v rozporu s očekáváním mnoha členů různorodé komunity nemainstreamových médiíČesky, že Turecko odsoudí.

Jak je vidět, Putinovi je úplně jedno, že je Turecko členem NATO, i že sponzoruje HTS označené za teroristy, protože vždy trval na tom, že nejdůležitějším faktorem v jejich současných vazbách je vynikající pracovní vztah, který se svým tureckým protějškem, Recepem Tayyipem Erdoganem, má. Ruský vůdce na něho v říjnu 2022 pěl chváluČesky, když hovořil na výroční schůzi klubu Valdai a byl dotázán, zda se jeho názory na Erdogana za poslední dva roky změnily. Zde je to, co řekl:

Je to kompetentní a silný vůdce, který se řídí především, a možná výlučně, zájmy Turecka, jeho lidu a jeho ekonomiky… Prezident Erdogan nikdy nikomu nedovolí, aby se svezl zadarmo nebo jednal v zájmu třetích zemí… touha obou stran je dosáhnout dohody a to my obvykle děláme. V tomto smyslu je prezident Erdogan konzistentním a spolehlivým partnerem. To je asi jeho nejdůležitější vlastnost, že je spolehlivým partnerem.

Putin nehrál „5D šachy, aby Turecko potrápil“, jak si někteří členové různorodé komunity mimo maisntreamová média v té době představovali, ale své názory na Erdogana otevřeně sdílel. Ti, kdo brali jeho slova vážně, proto věděli, že nelze očekávat, že by Turecko za jeho konání v Sýrii odsoudil. Putinovou odpovědností je zajistit ruské národní zájmy, nikoli podřizovat se fantaziím svých online příznivců o tom, že pronese to či ono, což vyžaduje maximální flexibilitu.

„Neruští Prorusové“ a dokonce i někteří Rusové mohou být jeho postojem k nedávným událostem v Sýrii zklamáni, ale měli by alespoň chápat důvody, které za tím stojí. Rusko nemohlo zastavit to, co se právě stalo, což bylo výsledekem zbabělosti Syrské arabské armády a proíránských jednotek tváří v tvář útokům řízeným teroristy podporovanými ze zahraničí, a do války s Tureckem kvůli tomu nepůjde. Přizpůsobením se nové realitě má nyní Putin nejlepší možnou šanci prosadit ruské zájmy.

Neznamená to, že uspěje, ale neexistuje žádná záruka neúspěchu, jak by tomu bylo, kdyby Turecko kritizoval poté, kdy to sám nedokázal zastavit a pak kvůli tomu nechtěl jít do války. I kdyby věci nefungovaly tak, jak si představoval, oboustranně výhodné bilaterální vztahy Ruska s Tureckem nebudou ohrožené, ani nebude poškozena měkká síla jeho země, protože není v rozporu s výsledkem, který domácí a regionální většina podporuje. Putinovo pragmatické krytí proto chrání ruské zájmy.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road konektivity New Silk Road a hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky