In Memoriam: Jiří Bulis

Původní text vyšel na GeoBlogu Ladislava Vencálka v Divadelních novinách 9. července 2023.

V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby.

V půli května v brněnské Mahenově knihovně proběhl večer, který připravil Jan Dalecký, externí redaktor brněnského rozhlasu. Pozval Břetislava Rychlíka, Bulisova souputníka, herce, režiséra a propagátora, který má na Bulisův profesní i osobní život puvoár… vzpomínání na Bulise uspořádal již několik a nyní na setkání v Mahenově knihovně uvedl, že o Jiřím Bulisovi chystá film… A spolu se podílí na večeru, který proběhne 23. září v HaDivadle. Dominantou toho večera bude vystoupení souboru Opera Diversa, který v režii Kateřiny Křivánkové předvede tři Bulisovy minioperky, které byly součásti repertoáru Hanáckého divadla v roce 1985. Režijně je tehdy připravil Arnošt Goldflam. Nesly názvy Guma, Smrtipot a Balada o čtyřech holkách, panně a plukovníkovi na texty A. I. Vveděnského, v překladu Václava Daňka.

Minioperky se i letos staly součástí vzpomínek na Jiřího Bulise, soubor Opera Diversa je odehrál 29. června na nádvoří Divadla Husa na provázku. Recenzi, resp. reflexi viděného a slyšeného (jak své postřehy nazývá autor Jaroslav Štěpaník) najdete zde. Dodejme jen, že operky režírovala Kateřina Křivánková, absolventka klasického zpěvu na brněnské konzervatoři a operní režie na JAMU. Na Daleckého večeru zpívala jednu z Bulisových písní, a má jich nastudováno víc a ráda je uvádí, viz např. večery v klubu 13 na Dominikánském náměstí, nebo v klubu Skleněná louka na Kounicově.

Večera Jana Daleckého se zúčastnili i další Bulisovi souputníci, jmenujme Miki Skorkovského, tvůrčí osobnost souboru X, amatérského divadla, které působilo v Brně téměř tři desetiletí a jímž prošli jako studenti brněnské konzervatoře nebo JAMU mnozí, co poté zakotvili v profesionálních scénách. Hudební složku vytvořila Dada Klementová, oblíbená pedagožka JAMU, která si k tomu přizvala osmnáct žáků muzikálového herectví JAMU. Hovořila i nynější psycholožka Jarmila Turbová, sestra známého mima, s níž se ovšem ocitáme v konci padesátých let… Tehdy totiž vznikl předchůdce pozdější ixky, soubor X 59, dílo studentů Masarykovy univerzity, tehdy univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Radima Vašinky a Zdeňka Čecháčka – Turby. Bylo to v době, kdy jako houby po dešti vznikala divadla malých forem, snad každé okresní město tehdy mělo nějaké, obvykle se zabývala tzv. komunální satirou. Nakonec zůstala jen nejznámější, s hlubším nábojem, nejen Semafor, Reduta aj. v Praze, ale i Kladivadlo Pavla Fialy v Kadani, Pod okapem v Ostravě, Docela malé divadlo poesie v Litvínově s recitátorem Mirkem Kovaříkem, Divadlo v podloubí v Chomutově, v Brně pak jejich předobraz, X 59, které těžilo z nejen z intelektuálního klimatu v Brně (jeho guru byl Ludvík Kundera, nejznámější pásmo poezie, Inzerát na skřivánka z textů tehdejších nežádoucích autorů sestavil Milan Uhde, na jevišti lákaly obecenstvo půvabné studentky a Jiří Štědron a Ladislav Frej, hudbu skládal Petr Skoumal…

Tato ixka 59 se rozpadla přirozeně, studenti odešli do života, duše souboru Radim Vašinka spořádaně nastoupil na umístěnku do zaměstnání, byv vyučen geologem, tak v ostravském uhelném revíru… Nesetrval tam dlouho, vyvázav se z hornictví odešel do Prahy, do Divadla na zábradlí a pak už, nespokojen s  repertoárem tehdejší divadelní scény, založil vlastní soubor, bytové divadlo a pak divadlo Orfeus… v bývalém krytě na Smíchově…

No a co s tím má společného Jiří Bulis?

V té kvasné době byl studentem chomutovského gymnázia. Chomutov byl městem hnědouhelných dolů a oceláren. Do místního Geologického průzkumu dostal umístěnku jiný geolog, spolužák Vašinkův Ladislav Vencálek, příznivec ixky 59, člen zakladatelského týmu. Do Chomutova si krom povlečení od maminky přibalil i Inzerát na skřivánka. A z místních studentů sestavil divadlo. Nejprve sehráli Inzerát a pak už své texty a své písničky. A hudbu k nim skládal tehdy sedmnáctiletý Jiří Bulis. Divadlo v podloubí bylo populární, v roce 1963 zvítězilo na Wolkrově Prostějově, v porotě tehdy seděl Jiří Ostermann, který v tom roce zakládal poetickou vinárnu Violu. Nabídl divadlu čtrnáctidenní hostování, byli jsme tam jedni z prvních…  po představení se džemovalo… přicházeli dnes legendy jazzu Richard Kubernát, Luděk Hulan, Ivo Dominák J.Tonek,  Artur Holitzer, Rudolf Rokl… A Jiří s nimi hrál, což  mu nepochybně prospělo, když potom učil improvizaci na Vejvanovského konzervatoři v Kroměříži. Tam trávil léta 1972 – 1979, pak se věnoval už jen skladatelské činnosti. Dodejme ještě, že i chomutovské Divadlo v podloubí se rozpadlo celkem přirozeně, zakladatel Ladislav Vencálek se vrátil do Brna a stal se novinářem ve známém a oblíbeném Svobodném slově  a Jiří Bulis šel do Brna s ním, na studia nejprve Pedagogické fakulty a po dvou letech i skladby na Janáčkově akademii múzických umění.

Jiří Bulis je podepsán pod více než třiceti televizními inscenacemi a filmy, například ve filmech Juraje Jakubiska (Sedím na konári a je mi dobre) nebo Věry Chytilové (Dědictví aneb kurvahošigutntág v roce 1992). Složil také hudbu pro několik dílů seriálu Bakaláři. V roce 1988 získal na festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě cenu za nejlepší filmový hudební part, za hudbu k filmové verzi Polívkova Šaška a královny. V roce 1997 získal prestižní divadelní cenu Alfreda Radoka v kategorii jiný umělecký výkon roku 1997 za hudbu in memoriam k představení Proklatec, natočeném brněnským televizním studiem v Zemanově  kavárně na Josefské. Scénář napsali Iva Volánková a Arnošt Goldflam, který je spolu s Karlem Fuksou též režisérem této zdravě sentimentální hudební revue.

Většina Bulisových písní je psána na divadelní texty pro tehdejší brněnská i jiná divadla, ale řadu z nich napsal sám. V mnohých se zračí jeho životní osudy, Tesknota vyvěrá z tragických osudů jeho nejbližších (jeho žena Nina odešla ze světa dobrovolně), proto často sáhl po básních Jeseninových, nebo textech svého nejbližšího kamaráda, který rovněž odešel předčasně, Zdeňka Šlaise z Divadla v podloubí.