Graffiti, Berlin, ca. 2017

Zbraň turbokapitalismu a kosmopolitismu

Doba flexibilní akumulace odpovídá nástupu re-feudalizované a postdemokratické epochy, v níž suverénně rozhoduje nezodpovědná finanční elita, která působí v nejpřísnější anonymitě, v mezisvětí korporací a nadnárodních korporací a ve svém výlučném zájmu.

Procesy de-sovereignace / ztráty suverenity a denacionalizace / odnárodnění, které se staly ústředními po roce 1989 a které se kryjí s Hobsbawmem evokovaným „koncem státu“ (i když by bylo lépe mluvit o liberální refunkcionalizaci státu), odpovídají nezbytným momentům demolice jak více méně dokonalých demokracií (dodnes neexistují žádné skutečně demokratické nadnárodní subjekty), tak zbytkové etizující moci politiky, schopné v procesu absolutizace disciplinovat a řídit ekonomiku.

Poddaný dnes nemůže zvítězit, protože v současné situaci už ani nemůže bojovat, neboť je nucen v globálním prostoru pasivně snášet na svém vlastním živém těle kumulaci vykořisťování a nespravedlností, které jsou stejně jako výroba v této globální éře stále více delokalizované a vyhýbavé.

Postproletářský zaměstnanec, redukovaný na čistě pasivní typ zbavený vědomí, na pouhého poskytovatele flexibilní a nejisté pracovní síly, trpí mlčky, neschopen přiřadit zdroji svého utrpení tvář a jméno.

Ten často přichází z druhé strany oceánu nebo v každém případě ze skutečně vzdálených míst, což znemožňuje onu výměnu pohledů mezi Služebníkem a Pánem, která, jak připomínal Hegel, představuje první moment „uznání“ (Anerkennung) a, dodejme, konfliktu, jehož cílem je překonat nexus mezi Panstvím a Služebnictvím.

Actio in distans / vzdálená akce, které by bylo vhodnější definovat jako násilí na dálku, umožňuje globalistickému Pánu sans frontières (bez hranic) uniknout momentu konfrontace a konfliktu a zároveň vykonávat své každodenní násilí bez odezvy.

Shrneme-li to, na co Hayek nadšeně poukazoval v souvislosti s federalistickými zkušenostmi s omezováním národních suverenit, „dokonce i legislativní opatření na omezení dětské práce a pracovní doby se stávají obtížně přijatelnými pro jediný stát“. A tak nakonec může podle Hayekem navrženého binomu zvítězit lex čisté konkurence bez omezení výstupu, jehož středobodem je víra ve spontánní řád trhu a démonizace nemorálnosti jakékoli formy rovnosti (distributivní spravedlnost totiž popírá posvátné liberální přikázání konkurence).

Kapitál a jeho převlečené postavy (s plnou podporou nové pokrokové a postkomunistické levice) usilují o ovládnutí suverénních národních států pouze s cílem zintenzivnit v celoplanetárním měřítku procesy vydírání nadhodnoty na úkor v procesu globalizace prokleté masy poražených.

„Velká transformace“, kterou hlásali Karl Polanyi nebo Schumpeter, sice přišla, ale nikoli socialistickým směrem – uvedla do pohybu nový absolutní kapitalismus s integrální komercializací reálného a imaginárního. Poražení národních států, které mistři diskurzu a duhové brigády věčného antifašismu zdůvodňují neutralizací možného návratu fašismu, představuje rozhodující moment triumfu nové globalistické totality spekulativních trhů.

Globalizace ekonomiky prostřednictvím všeobecného rozšíření flexibility znamená „kontrolu konfliktnosti pracujících a sociálního antagonismu obecně“. Prostřednictvím praktik delokalizace bez hranic s sebou nese také přesunutí hry na zákony trhu, ale rozhodně ne na práva, do globálního měřítka. Přesně řečeno, právě naopak. Globalizace pravidel trhu a hospodářské soutěže právě z tohoto důvodu předpokládá dynamickou erozi práv – hospodářská soutěž způsobuje, že se výroba přesouvá tím, že se přemisťuje tam, kde jsou náklady na pracovní sílu omezenější, a to z důvodu neexistujících nebo omezených práv.

Abychom tedy nepodlehli konkurenci, která se nyní stala planetární, oblasti, v nichž byla sociální práva historicky přítomna díky výbojům Služebníka, se přizpůsobují oblastem „periferie“, jak to popsal Wallerstein. Ta může díky nedostatku práv vyrábět s nižšími náklady, přičemž stále těží z přítomnosti nejen fordistického továrního modelu, ale také ze scénářů skutečného a reálného přímého otroctví. Slovy Kapitálu, „naše utrpení nepochází jen od živých, ale také od mrtvých“.

V rámci globalizace jako planetarizovaného status naturae / přirozeného stavu, vítězí vláda kapitálu – svobodný kanibalismus, který předepisuje permanentní hledání nových pracovníků ochotných vyrábět totéž za nižší cenu.

Z toho, co bylo popsáno jako nová mezinárodní dělba práce, se odvíjejí procesy offshoringu, outsourcingu a konkurenčního tlaku na mzdy mizivého počtu pracovníků, kteří stále těží z práv a zákonem omezené pracovní doby.

Deregulovaná konkurenceschopnost, more solito / se obvykleji nerýmuje s demokracií a právy, ale se snižováním platů / odtokem zdrojů a prudkým poklesem výrobních nákladů. Ve skutečnosti odpovídá offshoring technicky vzato „prostorovému rozptýlení výrobních etap, zejména do zemí s nízkými náklady na pracovní sílu“.

Ať už je globalizace zkoumána z jakéhokoli úhlu pohledu, zhoršuje konkurenceschopnost v oběhu kapitálu a zboží, včetně zboží sui generis / tohoto vlastního druhu, kterým jsou z pohledu kapitálu samotní pracovníci. V celoplanetárním měřítku podporuje snižování mezd, odbourávání sociální moci a rušení schopnosti odporu pracující živé třídy.

Z tohoto důvodu se v novém krátkém tisíciletí, legitimizovaném poznávacím rámcem Konce dějin poskytnutým militantními fukuyamisty, promítá na globální úrovni ve stále větší míře zákon centralizace a koncentrace kapitálu, ale také zákon aglomerace přebytečného obyvatelstva, které se tlačí do světa práce.

Jediným beneficientem je přitom samotný kapitál, a to v kontextu programové de-strukturalizace ekonomické regulační funkce národního státu a ekonomické nerovnosti, která se exponenciálně a neomezeně rozšiřuje o sféru eticity ve fázi demontáže.

Jak jsme ukázali v článku Historia y conciencia del precariado (History and Consciousness of the Precariat (Dějiny a vědomí prekariátu), masová imigrace sama o sobě figuruje jako zbraň v rukou vládnoucí třídy. Přesněji řečeno, delokalizace výroby a masová imigrace jsou prezentovány jako dvě strany téže globalistické mince, tj. jako dva procesy, vzájemně provázané logikou této konkurenční globalizace, jejímž cílem je stále více snižovat náklady a práva pracovní síly, aby byla nastolena absolutní nadvláda kapitálu nad prací a Pána nad Služebníkem.

Na jedné straně kapitál přemisťuje výrobu tam, kde je to nejvýhodnější, aniž by se staral o respektování životního prostředí nebo práv pracujících. Taková je ve své podstatě logika nadnárodních společností, které se čas od času stěhují na nová území, drancují je a nakonec je opouštějí, aby se přemístily a hledaly nové oblasti, pro které si vyhrazují stejné zacházení.

Na druhé straně, při symetrickém pohybu, přitahuje kapitál migrující pracovníky do samotných míst výroby, a to s jediným cílem – opatřit si levně ruce a neurony, nechráněné právy a nepodléhající kritickým požadavkům. Podle popisné definice Saskie Sassenové je tedy „imigrace zakládajícím procesem nové nadnárodní hospodářské politiky“.

Přemístění výroby a nucená imigrace tedy odpovídají dvěma symetrickým pohybům, jimiž kosmo / globální trh přemisťuje výrobu do zemí, kde jsou náklady nižší, nebo přitahuje pracovní sílu ochotnou pracovat za nižší ceny a se zárukou menších práv. Kosmopolitismus neomezeného otevírání se materiálnímu a nemateriálnímu a s ním spojená démonizace jakékoli figury hranice, práva a pohraničí představuje kulturní nadstavbu referenční struktury globalistické struktury ve prospěch Pánů planety.

Dynamika je stále stejná, i když je zušlechťována bombastickou rétorikou vítání a integrace – podle Balesových slov je životně důležitá pro zhodnocování hodnot, přísun „lidí na jedno použití“, lidí dostupných pro „nové otroctví v globální ekonomice“. K cílům konkurenčního kapitálu a jeho auri sacra fames (posvátný hlad po zlatě) vždy patří také cíl najít někoho, kdo je ochoten vyrobit stejnou věc s nižšími náklady.

Pokud dělníci žádají zvýšení mezd nebo důstojnější podmínky, bezohlední kapitáni deregulovaného globalismu a technokapitalistických inovačních center reagují buď nahrazením pracovní síly průmyslovou rezervní armádou imigrantů, nebo přesunem továrny do zahraničí, kde se taková práva nedodržují nebo prostě nikdy neplatila.

Stejná logika, která řídí vývoj cyklů výroby a oběhu zboží (outsourcing, offshoring, horečné hledání nových trhů a nových výhodných výrobních laboratoří), nyní řídí kapitalistické řízení masy globalizačního plebsu, redukovaného na úroveň pouhého zboží v mobilitě, delokalizovaného a nuceně migrujícího podle požadavků valorizace hodnoty.

Dynamika vykořisťování lidské práce a odcizení, chválená na každém kroku cynickými publicisty budoucnosti národů, tak dosahuje nejvyššího stupně intenzity.

Migrační delokalizace umožňuje formy nadměrného vykořisťování a neosvobozené práce, vždy na úkor nejisté a neukotvené smlouvy a existence. A tím vším je dovršen proces reifikace (přeměny člověka ve zboží) a odcizení (odcizení od vlastní přirozenosti člověka nahrazené přirozeností zboží) – nyní je člověk bezvýhradně předefinován jako zboží, které se volně a trvale pohybuje Brownovým způsobem po hladké rovině denacionalizovaného a konkurenčního globálního trhu na základě těch požadavků výroby a oběhu, před nimiž už žádná entita nikdy nebude moci uniknout (od věcí ke zvířatům, od přírody k člověku).

Nový nadměrně vykořisťovaný a nedostatečně placený plebs musí být nejistý a migrující, nucený k planetárnímu „volnému oběhu“ – ve skutečnosti k věčnému diasporickému putování -, které propaguje jednotná myšlenka jako maximální figuru emancipace národů a jednotlivců. Vykořeněnost a odkořeněnost se tak jeví jako dvě komplementární funkce liberálního kosmopolitismu a jeho specifického biopolitického inženýrství.

Dynamika, s níž se praktikuje outsourcing, delokalizace a mzdový dumping, je zkrátka tatáž, která vede k masovým deportacím nových pracovních otroků, ideologicky nazývaným „masové migrace“.

Mince, jejímiž dvěma stranami jsou „offshoring“ a „masová imigrace“, je tedy mincí třídního konfliktu, v němž kapitál vítězí, aniž by narazil na odpor a za plné kulturní podřízenosti intelektuální třídy a svůdných pokrokových sil, geopoliticky euroatlantických, metafyzicky nihilistických, hodnotově relativistických a politicky liberálních.

Noví kosmopolitní a deteritorializovaní šéfové (liberální pravice Peněz) podporují nadměrnou imigraci a ve jménu dogmatu volného oběhu ji využívají jako novou deportaci otroků, z nichž získávají nadhodnotu.

Kulturně ji zase legitimizují koryfejové Pokroku (libertariánská progresivní levice Vlastnictví), kteří ji posvěcují okamžitým a opakovaným obviňováním z xenofobie a rasismu, namířeným proti každému, kdo se ji odváží kritizovat.

Duhové brigády nové levice, které doplňují kosmopolitní liberální a finanční pravici, zapomněly na třídní opozici mezi Kapitálem a Prací a nahradily ji „zákonem srdce“ / (Gesetz des Herzens) – řekli bychom s Hegelem – sentimentální opozicí mezi přijímáním a začleňováním: s paradoxním důsledkem, že kosmopolitní vykořisťovatelé práce, propagátoři otevřenosti a volného pohybu, mohou být oslavováni jako „vítači“, zatímco ti, kdo se ve jménu třídního boje Marxovy tradice staví proti deportacím, obchodování s lidmi a vykořisťování domácí a migrující pracovní síly a požadují politickou kontrolu nad tokem kapitálu a lidí, jsou ostrakizováni jako „xenofobní“ a „netolerantní“.

Nucené migrace, podporované flexibilní akumulací a imperialismem, který se nepřestal skrývat, jsou momentem univerzální konkurence v globalizovaném systému potřeb; v jehož uhlazené rovině není fakt migrace sám o sobě více osvobozujícím než setrvání v teritorialitě původu, ani kočovník není více nakloněn revoluci než usedlý subjekt.

Na rozdíl od těch, kteří oslavují klidnou imigraci jako vnitřně pozitivní, integrující a emancipační model, je třeba z pevně marxistického hlediska s důrazem zopakovat, že je tomu tak vždy a pouze pro kapitál a pro globalistického Pána, který může tímto způsobem bezvýhradně zaměstnávat migranty ve výrobních řetězcích za výhodnou cenu a bez spravedlivého uznání práv.

Navíc mohou snadno nahradit pracovní sílu chráněnou sociálními právy a obdařenou zbytkovým opozičním třídním vědomím, novou pracovní silou, která obojí postrádá a která je navíc vždy vystavena vydírání vyhoštěním (prostřednictvím udání za nelegální přistěhovalectví kvůli svému statusu bez dokladů) a je připravena udělat cokoli, aby přežila.

Nakonec díky „zbrani masové imigrace“ globokraté bezmyšlenkovité kalkulace snadno neutralizují vertikální třídní konflikt mezi Služebníky a Pány – konfliktnost se přenáší do horizontality střetu mezi migrujícími Služebníky a domorodými Služebníky, sponzorovaného a oslavovaného správci konsensu, mediálním cirkusem a všemi ostatními pretoriány „tiché propagandy“, kterým se úspěšně podařilo proměnit svět v pohádku a kteří jako Zarathustrova zvířátka vesele zpívají svou píseň pro akordeon.

Díky praktikám masového přistěhovalectví a s ním spojeného kapitalistického vykořenění nejsou těmi, kdo vítězí, ani přistěhovalci, ani dělníci, oba tvořící trvalý pól nového nejistého Služebníka. Imigranti prohrávají, protože se jeví jako vydíratelní otroci a jako lidský materiál zbavený práv a důstojnosti. S přistěhovalci, kteří jsou oběťmi, nakonec ostatní segmenty ovládané třídy jednají jako s viníky – mají tendenci zapomínat, že nepřítelem není migrant, ale ti, kdo migraci vyvolávají; nejsou to zoufalci, ale ti, kdo zoufalství produkují; nejsou to ti, kdo utíkají, ale ti, kdo lidi k útěku a vykořenění nutí. Domorodí pracovníci jsou také poraženými, protože nyní musí konkurovat migrujícím pracovníkům, kteří vyvíjejí konkurenční tlak směrem dolů.

Vítězí liberálně-libertariánská globalistická elita, která může suverénně těžit z tohoto stavu konkurence mezi nimi, ale také z fragmentace třídního vědomí a nových horizontálních konfliktů mezi autochtonními pracovníky a migrujícími pracovníky.

Proto těmi, kdo opět triumfují, jsou neofeudální pán a kapitál se svým nenasytným hledáním rukou a neuronů ochotných dělat totéž za nižší cenu. Nepravidelnou a levnou pracovní sílu, kterou migranti nabízejí, využívají ze dvou důvodů: a) intenzifikuje nadhodnotu; b) snižuje cenu práce obecně.

Jak ukázal Jacques Ellul, za zklidňujícím výrazem „laissez-faire / nechte činit, nechte plynout“, na němž je postaveno sloveso soutěžení, se skrývá imperativ dominantního pólu, který lze zestručnit následovně: „nechte nás dělat“, bez jakýchkoli omezení a restrikcí.

Zájmy turbo-globalistického Pána a zájmy nadměrně vykořisťovaného Služebníka jsou diametrálně odlišné a strukturálně neslučitelné. Pro toho prvního znamená „konkurenceschopnost“ možnost maximalizovat vlastní zisk, obcházet etická omezení státu, delokalizovat výrobu a jedním slovem vždy najít někoho, kdo je ochoten vyrábět s nižšími náklady (mzdový dumping, outsourcing atd.).

Na druhé straně pro Služebníka „konkurenceschopnost“ znamená nutnost prodávat vlastní pracovní sílu třídě liberálně-globalistických Pánů za stále nevýhodnějších podmínek, protože zbaven ochrany státu a etických kořenů bude trpět sestupnou konkurencí ze strany dělníků z nejvzdálenějších oblastí světa.

I v tomto případě skutečnost, že konkurenceschopnost je všudypřítomně vychvalována jako pozitivní hodnota sama o sobě a obecně prospěšná pro společnost, prozrazuje všudypřítomnost jednotného myšlení a symbolickou nadvládu nového finančního pána.

Vzhledem ke své podstatě se turbokapitalistický globalismus shoduje s tendencí stát se světem kapitálu, konkrétně se sjednocením planety ve znamení volnotržní ekonomiky, s neutralizací možnosti národních politik kontrolovat ekonomiku ve fázi všeobecné deregulace, a tedy s mise en forme / formátovámím optimálních podmínek pro masakr ovládaných dominanty, kteří mají nyní zaručenu plnou hegemonii.

Po vzoru Marxe nelze dostatečně zdůraznit, jak v rámci třídní společnosti platí, že co je špatné pro dominantní, je dobré pro ovládané; naopak, co prospívá prvním, utlačuje druhé.

Například mobilita, která je pro globálně-elitářského Pána synonymem offshoringu, mzdového dumpingu, deregulovaného prostoru pro konkurenci a hledání adekvátních daňových, sociálních a environmentálních podmínek zaručujících růst zisků, se pro národně lidového Služebníka promítá do dalších masivních dávek vykořisťování, snižování konkurence, nucené migrace, flexibility a bídy.

Tato otázka, která je úhelným kamenem Marxovy biklasicistní polemické koncepce, se dnes a fortiori / ještě silněji vztahuje na otázku národní suverenity, chápané v rovině ekonomické, měnové, kulturní, geopolitické a vojenské.

Pro finanční elitu je suverenita nejvyšším zlem, pokud s sebou nese možnou repolitizaci ekonomiky, nevyhnutelný základ pro opětovné omezení kapitálu a jeho komunitární a demokratickou kontrolu.

A právě proto je díky spoluúčasti intelektuálních služeb běžného novinářského kléru a sekulárních akademických kruhů, strážců zmanipulovaného a na milimetry kontrolovaného consensus omnium / jednomyslného souhlasu národní suverenita bezvýhradně ztotožňována s faux problème / falešným problémem návratu fašismu a komunismu „v jedné zemi“.

Pro ovládané platí pravý opak. Znovunabytí suverenity se rovná obnovení konstitutivní moci slabých společenských tříd a reaktivaci reálného základu revoluce proti dynamice tržní globalizace a planetárního třídního systému. Je to conditio sine qua non / podmínka nutná pro operativní zpochybnění globální chrematizace / teorie bohatství měřené v penězích.

Přijetí reálného a symbolického prostoru deregulovaného globalismu a následná delegitimizace národních suverenit znamená eo ipso / tím pádem samotným neutralizaci jakékoli možné revoluční opozice vůči logice kapitálu. Kdo přijímá plán postnacionální globalizace, přijímá ipso facto / fakticky hegemonii kosmopolitní globální třídy.

Pedagogové globalismu neustále opakují, že „protekcionismus“ je zhoubný a je předzvěstí katastrofy; a pro deregulovaný trh a jeho referenční třídu skutečně je. Baldwin má tedy pravdu, když účinným neologismem konstatuje, že z hlediska dominanty je protekcionismus „destrukcionismus“.

V protikladu k sémantickému řádu neojazyka a jeho vždy aktualizovanému indexu verborum prohibitorum / seznamu zakázaných slov ,,protekcionismus“ ve skutečnosti neznamená nic jiného než ochranu práce, práv, pracovníků, těch nejslabších prostřednictvím politiky národního státu jako superiorem non recognoscens / neuznávání nadřízeného[1], a tedy jako etické moci schopné regulovat trh a zajistit, aby sloužil společnosti, a nikoli naopak.

„Protekcionismus“ tedy znamená bránit ‚globální konkurenci‘, aby se zabránilo masakru, který vyvolává mezi pracujícími na celém světě, nucenými planetární konkurencí zbavit se práv a ochran, obrany blahobytu a historických výdobytků.

Globalizace je ze své strany také, lze-li to tak říci, formou „protekcionismu“: protekcionismu sui generis / svého druhu, v němž je prostřednictvím „invaze“, otevřenosti a zničení veškeré národní suverenity jako prostoru politického primátu „chráněna“ pouze vládnoucí třída a její materiální zájmy.

Pravice Peněz a levice Vlastnictví má dnes na horizontu po roce 1989 společného nepřítele, kterého lze identifikovat v národním státě, respektive v právním státě. Jak bylo zdůrazněno, shoduje se to s poslední pevností odporu, kterou má anarchokapitalistický globalismus po roce 1989 před sebou.

To, že Peněžní právo prosazuje destrukci státní formy ve prospěch deregulace trhu (a tedy zrušení jakékoli instance, která omezuje svobodný kanibalismus ve prospěch nejsilnějších), je zcela evidentní a spadá přímo do heterogenní galaxie jeho třídních zájmů: s Gramsciho syntaxí „konkurence je nejzarytějším nepřítelem státu“.

To, že Vlastnická levice namísto obhajoby národní státnosti jako bašty podpory slabších tříd a politické možnosti demokratičtější kontroly trhu otevřeně prosazuje řád diskursu práva peněz, a tedy i všestranný boj proti Staatsformě, je vysvětlitelné ve světle metamorfně-kafkovské redefinice samotné levice a její kognitivní disonance. Od gramsciánského boje „proti kapitálu a za práci“ bezostyšně přešla k boji „za kapitál a proti práci“. Vzdala se svého historického závazku bránit „“zatracovanou část„“ společnosti, aby vzala pod svou kuratelu zájmy a touhy dominantního politického pólu.

To také vedlo k úplnému „zániku levice v Evropě“, nebo ještě lépe k jejímu nahrazení kafkovským stylem novou levicí, která zmutovala od rudé k progresivní růžové, od srpu a kladiva k duze a od proletářského internacionalismu práce k liberálnímu kosmopolitismu kapitálu; novou levicí, která po připojení k postnacionálnímu globalismu pod absolutním primátem trhu hraje roli falešné opozice vůči globalistickému patolízalství.

Pod tímto profilem má Vattimo pravdu, když mezi specifické rysy levice řadí nihilismus – pokud je ovšem upřesněno, že dotyčné nihilistické „kladivo“ zdaleka neprodukuje emancipaci a svobodu, ale ničí to, co je může skutečně vytvářet. Konkrétně se nihilismus levice naplňuje v onom absolutním historismu, který novou progresivní levici dovedl k vlastnímu rozkladu v individualizované společnosti, falešně polychromované (duhové), a v integrální liberalizaci spotřeby a zvyků.

Opustivše leninský projekt „diktatury proletariátu“, přimkla se levice k projektu kosmopolitních vládnoucích tříd „diktatury nad proletariátem“, který se po roce 1989 fakticky plně realizoval: s paradoxním výsledkem, že po pádu zdi – diesnigro signanda lapillo[2] – každé vítězství levice představovalo triumf globalistických vládnoucích tříd a masakr pro ovládanou skupinu dělníků. To je to, co Del Noce začal definovat jako „sebevraždu revoluce“ a co bylo nedávno označeno jako „noc levice“.