Pro každého, kdo se pokouší předpovědět budoucnost lidstva, je kniha Paula Ehrlicha The Population Bomb / Populační bomba z roku 1968 varovným příběhem. Na základě tehdy populárního malthusiánského přesvědčení, že svět je odsouzen k zániku kvůli vysoké porodnosti, Ehrlich předpověděl: „V 70. letech 20. století zemřou stovky milionů lidí hlady. Přišel s drastickými řešeními, včetně přidávání chemikálií do pitné vody, aby sterilizoval populaci.

Ehrlich se stejně jako mnozí další mýlil. To, čeho se měl obávat, byla klesající porodnost a populační kolaps. Téměř 60 let poté mnozí předpovídají, že se svět bude brzy reprodukovat méně, než je míra reprodukce.

Ale podle mých výpočtů už tam jsme. Z velké části bez povšimnutí se minulý rok stal přelomovým rokem v dějinách.

Poprvé se lidem nepodařilo vyprodukovat dostatek dětí k udržení populace.

Pokud je vám 55 let nebo méně, jste pravděpodobně svědky něčeho, co lidé nezažili už 60 000 let, a to ani během válek nebo pandemií: trvalého poklesu světové populace.

Úroveň reprodukce společnosti se měří mírou porodnosti – průměrným počtem dětí, které má žena. Za úroveň reprodukce se považuje 2,1: pokud je vyšší, populace roste, pokud je nižší, klesá. Podobně jako číslo R v epidemiologii (o kterém jsme tolik slyšeli během pandemie) je úroveň reprodukce kritickým údajem. Posun na každou stranu vede k dramaticky odlišným výsledkům. Hladina reprodukce je stanovena na něco málo přes 2, aby se zohlednila mírná nerovnováha v počtu narozených dětí mužského a ženského pohlaví – těch prvních se rodí o něco více. Ne všechny dívky se také dožívají reprodukčního věku.

Podle studie OSN World Population Prospects činila v loňském roce celosvětová úhrnná plodnost 2,25 – tedy o něco málo více než míra reprodukce. OSN se však mýlila. Není snadné tento údaj vypočítat, protože v mnoha zemích chybí statistiky. V jiných svazují organizaci politická omezení. Na mnoha místech se spolehlivými záznamy byl loňský počet narozených dětí o 10 až 20 procent nižší než odhady OSN. V Kolumbii činil odhad OSN 705 000 porodů. Její národní statistická agentura jich však napočítala 510 000.

Existuje ještě jeden důvod, proč být k údajům OSN skeptický – úroveň reprodukční plodnosti 2,1 platí pro Velkou Británii, nikoliv univerzálně. Údaj 2,1 jsme získali výpočtem: Na jednu dívku se v Británii narodí 1,06 chlapce. Aby se v průměru narodilo jedno děvče, je třeba, aby se celkově narodilo 2,06 dítěte. Pak se podíváme na pravděpodobnost, že se žena dožije reprodukčního věku, která je v Británii 0,98. Reprodukční míru získáme tak, že 2,06 vydělíme 0,98 – což je 2,1.

V mnoha rozvojových zemích se však reprodukčního věku dožívá méně žen. V celosvětovém měřítku je to 0,94. Potřebná úroveň reprodukční plodnosti na celém světě je tedy vyšší než 2,1.

V mnoha zemích je také vyšší poměr mužů a žen, často v důsledku selektivních potratů. V Číně je to přibližně 1,15, v Indii 1,1. Odhad celosvětového poměru pohlaví je 2,08. Pro odhad globální míry reprodukční plodnosti vydělíme 2,08 číslem 0,94, což vychází na 2,21 dítěte na ženu.

Po úpravě údajů OSN s ohledem na nižší porodnost v mnoha zemích odhaduji, že celosvětová míra plodnosti v loňském roce činila 2,18, tj. méně než 2,21 reprodukční hranice. Mohla by být ještě nižší, protože je pravděpodobné, že porodnost v mnoha afrických zemích zaznamenala větší pokles, než odhaduje OSN.

To však neznamená, že celosvětová populace již klesá. „Demografická dynamika“ znamená, že ženy narozené v 90. letech 20. století a v roce 2000 mají v současné době děti, zatímco generace jejich rodičů ještě nevymřely. Délka života se mezitím zvyšuje. Ačkoli tedy celosvětově klesá počet narozených dětí, stále převyšuje počet zemřelých. Při současném tempu dosáhne lidská populace vrcholu přibližně za 30 let. Pak začne prudce klesat.

Ekonomové již dlouho předpovídají, že porodnost bude klesat s tím, jak budou země bohatnout. K poklesu v posledním desetiletí však došlo v bohatých, středně bohatých i chudých zemích. Byl také rychlejší, než kdokoli předpovídal.

Nejextrémnějším případem je Jižní Korea. Míra porodnosti zde loni činila 0,72 – tedy zhruba třetinu míry reprodukce. V roce 2015 činila 1,24. Za méně než deset let přešla Jižní Korea od velmi nízké porodnosti k překvapivě nízké. A nic nenasvědčuje tomu, že by se tento pokles měl zpomalit. Stejný trend lze pozorovat v celé Asii (Čína, Vietnam, Tchaj-wan, Thajsko, Filipíny a Japonsko).

Není to však v Asii ojedinělý jev. Míra porodnosti v Turecku prudce klesla z 3,11 v roce 1990 na 1,51 v roce 2023. Ve Spojeném království byla v roce 1990 1,83, v roce 2022 pak 1,49. Zarážející je i situace v Latinské Americe: V Chile a Kolumbii byla v loňském roce míra plodnosti 1,2, v Argentině a Brazílii 1,44 – všechny tyto země byly hluboko pod úrovní Spojeného království. Každá z nich měla před třemi desetiletími vysokou míru porodnosti.

Neúplný seznam zemí, kde je míra plodnosti nejen pod úrovní reprodukce, ale rychle klesá, zahrnuje Indii, USA, Kanadu, Mexiko, Bangladéš, Írán a celou Evropu. O Africe toho víme kvůli nízké kvalitě údajů méně. Dostupné údaje však naznačují, že dochází k rychlému poklesu: tam, kde máme spolehlivější informace – Egypt, Tunisko a Keňa – ukazují, že míra porodnosti klesá nebývalým tempem. Jediné země, kde porodnost neklesá, jsou bývalé sovětské republiky ve střední Asii, a ty jsou příliš malé na to, aby mohly něco změnit.

Celosvětová porodnost

Celkový počet dětí, které by žena mohla mít během svého života, na základě současných hodnot porodnosti. Celosvětově, v podoblastech světa definovaných OSN a ve vybraných zemích

V originále (klik na obrázek) je graf interaktivní. Zdroj: Výhled světové populace OSN do roku 2024

Kdykoliv na přednáškách nadhodím téma klesající porodnosti, vždy se setkám se třemi otázkami. První z nich zní: Neprospěje klesající počet obyvatel životnímu prostředí? To je zavádějící. Mírně klesající počet obyvatel by mohl být pro udržitelnost příznivý, ale čelíme populačnímu kolapsu a ekonomickým otřesům. Péče o životní prostředí je „luxusní zboží“: děláme ji více, když se nám daří. Voliči v roce 2050 v zemi s akutními rozpočtovými problémy způsobenými stárnutím populace se budou mnohem méně zajímat o globální oteplování.

Druhá otázka zní: nemůžeme přivést více přistěhovalců? Klesající populace se však týká celé planety, nikoliv jedné země. Každý Argentinec, který se přestěhuje do Španělska, zmírní demografické potíže Španělska, ale zhorší ty argentinské. Tento argument také ignoruje obrovské množství přistěhovalců, které je potřeba k udržení konstantního počtu obyvatel v zemích, jako je Jižní Korea. Do roku 2080 by tam muselo žít 80 % přistěhovalců nebo dětí přistěhovalců. Může nějaká společnost absorbovat tolik lidí, aniž by došlo k sociálním nepokojům?

Není také jasné, zda imigrace vyřeší důchody nebo náklady na zdravotní péči. Když jsou přistěhovalci mladí, platí daně; když zestárnou, pobírají důchody a využívají zdravotní služby. Totéž platí pro děti přistěhovalců první a druhé generace.

Třetí otázka zní: nezpůsobí umělá inteligence populační kolaps tím, že udělá všechnu práci za nás? To je jen zbožné přání. Účinek umělé inteligence na produktivitu nebude odpovídat reklamnímu humbuku. Daron Acemoglu, přední odborník na makroekonomii AI, odhaduje, že v příštím desetiletí zvýší produktivitu o 0,66 %. I kdybychom jeho odhad vynásobili deseti, bylo by toto číslo mnohem nižší, než kolik je potřeba k překonání úbytku pracovních sil. Propast mezi tím, co si myslí McKinseyové světa, a tím, co si myslí skuteční odborníci, je obrovská.

Dále je tu skutečnost, že umělá inteligence nedokáže poskytovat skutečně potřebné služby. Je snazší naučit stroj číst finanční výkazy než vysypávat koše na prádlo. Problémy způsobené populačním kolapsem, jako jsou prázdné venkovské oblasti a nevyvážené rodinné sítě, AI nevyřeší.

Země od Francie po Jižní Koreu zavedly politiky, jako je prodloužená rodičovská dovolená a štědré daňové úlevy na děti. Ty měly pro zvrácení poklesu jen omezený úspěch. Výchova dítěte je závazek na 18 let; prodloužení rodičovské dovolené ze dvou na šest měsíců nabízí jen marginální úlevu. Stejně tak systémy daňových úlev.

Míra porodnosti klesá rychleji ve velkých metropolitních oblastech než na venkově, pravděpodobně kvůli nákladům na bydlení. Vezměme si například Bogotu v Kolumbii. V loňském roce byla míra porodnosti 0,9, což je mnohem méně než na kolumbijském venkově. Totéž platí pro Mexiko. V Mexico City byla loni míra plodnosti 0,95, což je mnohem méně než na mexickém venkově. Obě města jsou velmi drahá. Mimořádně nízká míra porodnosti v Jižní Koreji je s největší pravděpodobností způsobena spíše astronomickými cenami nemovitostí v Soulu než jakoukoli jinou proměnnou. Malé a drahé domy odrazují od porodnosti.

Naše společenské struktury se také staly velmi nepříznivými pro velké rodiny. Dobrým příkladem jsou dětské autosedačky. Ve Spojeném království musí děti používat dětskou autosedačku do 12 let. Existují důkazy, že to snižuje porodnost, protože se do auta hůře vejdou více než dvě děti. Když jsem byl malý, rodiče nás na zadní sedadlo posadili čtyři. Tím nechci obhajovat zrušení předpisů o autosedačkách, ale je to příklad vládní politiky, která má nezamýšlené důsledky.

Dalším problémem je, že se změnily společenské normy: výchova dětí není pro mnohé prioritou, ani v konzervativnějších společnostech východní Asie, ani v progresivnějších společnostech severní Evropy. V roce 2016 Čína opustila politiku jednoho dítěte a povolila párům mít dvě děti. Míra porodnosti se zvýšila z 1,57 v roce 2015 na 1,7 v roce 2016. Do roku 2018 se tento efekt vytratil: klesla na 1,55 – tedy níže než před zrušením omezení.

Pokud by vláda Spojeného království chtěla vypracovat strategii, která by zvýšila míru plodnosti z 1,49 na přibližně 1,8 – což je sice stále pod mírou reprodukce, ale mnohem blíže udržitelné úrovni – musela by se zabývat kombinací ekonomických faktorů a společenské podpory velkých rodin.

Společenská podpora by mohla zahrnovat usnadnění uzavírání manželství pro mladé lidi. Bezpečnější ulice by umožnily dětem trávit více času bez dozoru a cestovat do školy samostatně, což by ulehčilo rodičům. Školní prázdniny by mohly být organizovány tak, aby nenarušovaly práci rodičů.

Vytvoření podmínek pro rozkvět velkých rodin je jediným způsobem, jak zvrátit trend porodnosti. Pokud se nám to nepodaří, bude nadcházející demografická zima mnohem krutější, než si kdokoli chce připustit.

Jesus Fernandez-VillaverdeČesky je profesorem ekonomie na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii (PA, USA), ředitelem Pennovy iniciativy pro studium trhů, spoluředitelem projektu The Business, Economic, and Financial History ProjectČesky (Projekt obchodní, hospodářské a finanční historie) a poradcem výzkumného oddělení Federální rezervní bankyČesky v Chicagu. Je autorem dlouhé řady odborných pojednáníČesky k tématům makroekonomiky, demografie, finanční politiky, antropologie a filozofie.