Obsah:
  1. Norman Peach: Gaza: válka a právo
  2. Alastair Crooke: Využije Izrael „bezohledně“ příležitosti? Otevřely se dveře k neomezené válce?
  3. Ethan Huff: OSN: Izrael se na Blízkém východě dopouští „bezprecedentních“ zločinů na dětech

Analýza Normana Peache Gaza: Krieg und Justiz vyšla na serveru NachDenkSeiten 21. září 2024

Gaza: válka a právo

Anas-Mohammed / shutterstock.com

V Gaze už osm měsíců panuje peklo, které slovo válka popisuje příliš nevinně. Zde před očima světa probíhá genocida, o které jsme po roce 1945 již nevěřili, že by byla možná. Všichni znáte ty děsivé detaily, které se k nám každý den dostávají v rádiu a televizi, i když zdaleka neodrážejí realitu, části jsou bagatelizovány nebo skryty a nedosahují ani kritické úrovně izraelského tisku.

Počet obětí se každým dnem zvyšuje a ani vyhrazené únikové a bezpečnostní zóny nejsou v bezpečí před cílenými útoky. Pokud se nechcete zastavit u opakujícího se a depresivního seznamu obětí, měli byste se ptát na důvody válečného běsnění zcela se vymykajícího normám. Pozadí válečných cílů a jejich motivy mohou poskytnout určitý náhled, ale bohužel to jen přiživuje obavy, že tento hrozný masakr bude trvat ještě déle.

Pojďme se tedy podívat na záměr a strategii hlavních účastníků: Izraele, USA a Hamásu.

1. Netanjahu říká otevřeně, co chce, a měl by být brán doslova: zničení Hamásu, ať to stojí cokoliv.

Jedná se o implementaci expanzivního a agresivního sionismu, jak jej nastolil již Ben Gurion a dále do židovské společnosti zasadil Vladimir Zeev Žabotinský. Ať už Shamir, Sharon, Olmert nebo Netanjahu, všichni jsou představiteli tohoto ostrého sionismu zaměřeného na expanzi, krádeže půdy a vyhnání podle starého bojového pokřiku Ben Guriona. „Země bez lidí pro lidi bez země“. To, co se pro palestinské obyvatelstvo stalo katastrofou Nakba v letech 1948/49 se založením státu Izrael, bylo pouze začátkem vize, kterou sionismus nikdy neztratil ze zřetele. Každý, kdo hrozil, že na ně zapomene nebo je popře, jako Rabin, byl zavražděn. Radikalismus této ideologie se nikdy nevyhýbal válce a vojenské síle, protože jí vojenská převaha vždy zajistila vítězství. Rozsah a absolutnost tohoto radikalismu se však ukazuje až nyní v Gaze, kde politické a vojenské vedení překračuje práh genocidy. O historické hloubce této politiky si nedělá žádné iluze ani americký ekonom Michael Hudson. Jeho slovy:

Takže genocida, které jsme dnes svědky, je explicitní politikou, a to byla politika předků, zakladatelů Izraele. Myšlenka země bez lidí byla myšlenkou země bez Arabů, země bez nežidovského obyvatelstva. To byl skutečný význam. Měli být vyhnáni před oficiálním založením Izraele, první Nakbou, arabským holocaustem. A dva izraelští premiéři byli členy Sternova gangu teroristů. Vládci Izraele se stali teroristé…

V bílé knize zveřejněné více než týden po útoku Hamásu 7. října 2023 představuje Institut pro národní bezpečnost a sionistickou strategii „plán odsunu a definitivní integrace veškerého obyvatelstva pásma Gazy do Egypta“, založený na „jedinečné a vzácné příležitosti evakuovat celé pásmo Gazy“. Autorem je Amir Weitman, investiční manažer a hostující výzkumník. Dokument začíná poznámkou, že v sousedním Egyptě je deset milionů prázdných domů, které by mohli „okamžitě“ zabydlet Palestinci. „Udržitelný plán je v dobrém souladu s ekonomickými a geopolitickými zájmy Státu Izrael, Egypta, Spojených států a Saúdské Arábie“. Weitmann také navrhuje, aby Izrael tyto nemovitosti za pět až osm miliard dolarů koupil, což tvoří jen 1 – 1,5 procenta izraelského HDP.

V roce 2004 předložil izraelský demograf Arnon Sofer z univerzity v Haifě vládě Ariela Sharona podrobné plány na izolaci pásma Gazy. Plány zahrnovaly úplné stažení izraelských sil z oblasti a zavedení přísného sledovacího a bezpečnostního systému, který by zajistil, že nikdo a nic nemůže vstoupit ani odejít bez izraelského povolení. To se také stalo: Sharon nechala v roce 2005 stáhnout armádu a evakuovala osadníky. V roce 2006, po volebním vítězství Hamásu, uvalil na pásmo Gazy totální blokádu. Sofer předpověděl neustálou krvavou lázeň:

Pokud bude 2,5 milionu lidí žít v uzavřeném pásmu Gazy, bude to lidská katastrofa. Z těchto lidí se stanou ještě větší zvířata, než jsou dnes… Tlak na hranici bude strašný. Bude to hrozná válka. Takže pokud chceme zůstat naživu, budeme muset zabíjet, zabíjet a zabíjet. Celý den, každý den… Jediná věc, která mě znepokojuje, je, jak zajistit, aby se chlapci a muži, kteří musí zabíjet, mohli vrátit domů ke svým rodinám a být normálními lidmi.

Prorocká slova, která Izrael za necelých 20 let promění ve skutečnost. Weitman, který si samozřejmě byl těchto plánů vědom, má podezření, že západní Evropa „odsun veškerého obyvatelstva Gazy do Egypta“ – relativně humánní řešení – uvítá, protože to „výrazně sníží riziko nelegální migrace… obrovský přínos“. Odsun uvítá i Rijád, protože evakuace Gazy znamená likvidaci důležitého spojence Íránu.

Bez ohledu na ideologické hybné síly hraje v této válce přirozeně zvláštní roli Netanjahuova strategie přežití. Jeho podpora mezi izraelským obyvatelstvem prudce klesla: četná obvinění z korupce, útok jeho otevřeně rasistického kabinetu na soudnictví a rostoucí pochybnosti o jeho vedení války bez jakýchkoli viditelných ohledů na rukojmí v Gaze. Dohoda s Hamásem o rychlém ukončení války by znamenala i konec jeho politické imunity a začátek trýznivého procesu. Ozývají se hlasy podezřívají Netanjahua, že bude válku protahovat až do amerických voleb a že v možném novém prezidentovi Trumpovi vidí záchranné lano – falešná naděje.

2. Podívejme se do USA. Pro Netanjahua a Izrael jsou po desetiletí nejsilnějším spojencem a ochranným štítem, stejně jako je Izrael pro USA nejdůležitějším pilířem na Blízkém východě.

Může za to nejen židovská a evangelická lobby ve Washingtonu, ale především bohaté zásoby ropy, které v regionu stále leží. Strategická pozice bezvýhradně loajálního a závislého partnera v arabském prostředí je také zvláště důležitá v neustále se prohlubující konfrontaci s Čínskou lidovou republikou. Dominance na Blízkém východě je od konce druhé světové války jedním z pevných bodů zahraniční politiky USA. Michael Hudson znovu v nedávném rozhovoru o válce v Gaze:

Takže to, co dnes vidíte, není jen dílem jednoho muže, Benjamina Netanjahua. Je to práce týmu, který prezident Biden sestavil. Je to tým Jakea Sullivana, poradce pro národní bezpečnost, Blinkena a celého deep state, celé neokonzervativní skupiny za nimi, Victorie Nuland a všech ostatních. Všichni jsou samozvaní sionisté. A připravovali tenhle plán americké nadvlády na Blízkém východě desetiletí za desetiletím.

Hudson dokonce naznačuje, že izraelská strategie okupace a válčení je založena na amerických praktikách a zkušenostech z války ve Vietnamu. Nechci to tu dál rozebírat. Souhlasím však se závěrem jeho analýzy, že je izraelská okupační politika založená na společné strategii s USA na odstranění palestinského faktoru z regionu. Mohou existovat rozdíly v názorech na metody a praktiky, jak ukazuje neshoda mezi prezidenty Bidenem a Netanjahuem ohledně ofenzivy v Rafáhu, ale shodují se na společném cíli svých politik. Michael Hudson to nevidí jinak:

Chci ujasnit, že nejde jen o izraelskou válku proti Hamásu. Je to izraelská válka podporovaná USA. Každý z nich má své vlastní cíle. Cílem Izraele je země bez nežidovského obyvatelstva. A americkým cílem je, aby Izrael jednal jako místní koordinátor, tak jako koordinoval práci s ISIS a jeho veliteli, aby je nasměroval k cílům stanoveným USA.

Přes veškerou veřejnou kritiku nelítostného vedení války izraelskou armádou – když dojde na hlasování v OSN, Izrael se může na ochranu USA spolehnout. To, že se USA zdržely hlasování o výzvě k příměří v Radě bezpečnosti, by nás nemělo zaslepit před skutečností, že nejsou v současnosti ochotny prosadit jeho výsledek proti izraelské vládě. Je to jediná vláda, která by to mohla udělat. Ani závažné válečné zločiny izraelské armády, které nyní Biden kritizuje, ho nenutí k přijetí účinných opatření k jejich zastavení, například zastavení dodávek zbraní nebo zastavení financování okupace, jak bezprostředně po neprokázaných obviněních Izraele proti UNRWA Rada bezpečnosti nařídila. Naopak, teprve nedávno, v polovině května, představil Biden Kongresu plán na dodávky zbraní v hodnotě miliardy dolarů. Nabídku na vyjednávání, kterou Biden před pár dny předložil, Netanjahu bojkotuje. Ještě od svého starého cíle zničit Hamás neustoupil.

3. Každý, kdo se ptá na pozadí masakru ze 7. října 2023, se musí podívat daleko do historie palestinského konfliktu, ještě před založením Izraele a Nakby v roce 1948.

Od počátku byl tento konflikt konfliktem osadníků o půdu a zdroje. Nikdy to nebylo mírumilovné, osadníci nebyli nikdy vítáni a vztahy mezi nimi a arabským obyvatelstvem byly vždy charakterizované násilím. O odmítnutí zahraničních kolonizátorů opakovaně svědčily četné anglo-americké komise, které do země před rokem 1948 jezdily. Pocit byl oboustranný, protože židovští osadníci chtěli jen půdu bez lidí, kteří na ní žili. Podíváme-li se na historii Palestiny z ptačí perspektivy, je to historie neustálého násilí prostřednictvím loupeží půdy, okupace, vyhánění a diskriminace. Všechny mírové konference musely selhat, protože neodstranily základní zlo tohoto osadnického kolonialismu, okupační vládu. Války mezi okupanty a okupovanými, vládci a ovládanými tedy musely propukat znovu a znovu – s rostoucím násilím, brutalitou a terorem na obou stranách. Z pohledu historie byl 7. říjen 2023 předvídatelným útěkem před násilím z „vězení pod širým nebem“ v Gaze.

Ve své nové chartě z roku 2017 má Hamás jako cíl také osvobodit palestinské území „od řeky k moři“ od „sionistického projektu“. Tón už není tak bojovný jako v chartě z roku 1988, ale stále je cílem zřízení suverénního palestinského státu Palestina s Jeruzalémem jako hlavním městem. Charta výslovně uvádí, že konflikt není náboženským konfliktem a není namířen proti Židům, není v něm ani zmínka o vyhánění, ale o postavení Židů v palestinském státě neposkytuje charta žádné informace. Zavražděný vůdce politického křídla Hanieh tehdy cíle Hamásu velmi stručně a jasně definoval: osvobození pásma Gazy od izraelské okupace a armády.

Charta opakovaně zdůrazňuje právo na odpor všemi prostředky, včetně ozbrojeného boje. Jde o právo, které mezinárodní právo, zejména První dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z roku 1977 v čl. 1 odst. 4, všem osvobozeneckým hnutím přiznává. Teprve nedávno, při slyšení před Mezinárodním trestním soudem o žalobě Nikaraguy proti Spolkové republice Německo pro podporu genocidy v Gaze, přiznal čínský zástupce Palestincům právo na ozbrojený odpor proti izraelské okupaci. Ve světě NATO, do kterého patříme, je klasifikace Hamásu jakožto osvobozeneckého hnutí – s kuriózní výjimkou Erdogana – sporná. Je považován za teroristickou organizaci mimo mezinárodní právní řád. Kdo si pamatuje protikoloniální boje za svobodu v 60. a 70. letech 20. století, zejména v Africe, ví, že všechna tehdejší osvobozenecká hnutí byla v bývalých koloniálních státech vedena jako teroristické organizace. Až když bojovníci přešli ve vládě z maskáčů na výložky, byli dekriminalizováni.

Sociální model propagovaný Hamásem se nám nemusí líbit. To je však podle mezinárodního práva irelevantní. Je nezbytné, aby Hamás podle mezinárodního práva bojoval za odstranění křivdy, okupace, na což má právo stejně jako má právo na sebeurčení. Nemělo by se zapomínat, že osvobozovací válka s sebou vždy nesla fáze teroru – na obou stranách. V 60. letech však neexistoval žádný mezinárodní systém trestní justice, který by teroristické násilí mohl stíhat.

Abych to zkrátil. Jakkoli to všechny strany a frakce ve vládě a parlamentu nenávidí, Hamás je osvobozenecké hnutí s právem na ozbrojený odpor. Zároveň ho to ale zavazuje k dodržování pravidel mezinárodního humanitárního práva, zejména ochrany civilního obyvatelstva. Jakýkoli útok na civilní zařízení a lidi 7. října 2023 je válečný zločin a musí být trestně vyšetřen a stíhán. Mezinárodní trestní soud v současné době vede vyšetřování a žádost hlavního žalobce Karima Kahna o vydání zatykače na izraelské vůdce Netanjahua a Gallanta, jakož i na již zavražděného Hanieha a na vojevůdce Sinwara a Deifa, je známkou, že mezinárodní soudní systém konečně přijal svou odpovědnost a chce se proti notoricky známým brzdařům USA a Německu prosadit.

4. Podívejme se tedy na mezinárodní právo, jakou roli v tomto konfliktu dosud hrálo a jaký význam může mít pro ukončení genocidy.

Od války v roce 1967 projevuje Izrael svou okupací hluboké pohrdání existujícím mezinárodním právem. Byla to spolu s Jihoafrickou republikou institucemi OSN země nejvíce odsuzovaná – a nikoho to nezajímalo. Vždy to dobře zapadalo do notoricky známého mezinárodněprávního nihilismu americké administrativy, která chce, jak víme, nahradit mezinárodní právo Charty OSN „řádem založeným na pravidlech“. Žádného nového řádu by nebylo potřeba, kdyby bylo dodržováno mezinárodní právo. „Řád založený na pravidlech“ však má výhodu v tom, že je koncipován podle vlastních zájmů, podle hesla: Pravidla určujeme my. Žádná izraelská vláda nikdy žádnou rezoluci nepřijala a vždy odpovídala pouze obviněními z antisemitismu. Mezinárodní soudnictví nikdy nemohlo zasáhnout; To se zásadně změnilo až v posledních letech. Nyní proti Izraeli probíhají celkem čtyři soudní řízení před dvěma mezinárodními soudy v Haagu.

Jedná se o dva požadavky k Mezinárodnímu soudnímu dvoru: jeden Ihned na okamžité příměří, druhý na prohlášení, že válka v Gaze je genocidou. Mezinárodní soudní dvůr dokázal o výzvě k okamžitému příměří rozhodnout až na třetí žádost vznesenou koncem května. To je usnesení, které všechny zúčastněné strany zavazuje – viděli jsme, jak reagoval Izrael. Soud také uvedl, že obvinění z genocidy je pravděpodobné, ale konečná nález může trvat roky.

Na Mezinárodní trestní soud se Palestinci obrátili již po vážném útoku izraelské armády na přelomu let 2008/2009, který si vyžádal přes 2000 mrtvých. Vyšetřování se dlouho zdržovalo a protahovalo, až nyní – o 15 let později – hlavní žalobce, Brit Karim Khan, soud požádal o vydání zatykače na Netanjahua, ministra obrany Gallanta a tři vůdce Hamásu. Na rozhodnutí stále čekáme. Pokud by byl zatykač vydán, mělo by to pro Netanjahua a Gallanta vážné důsledky. Každý z přibližně 124 států, které se jurisdikci soudu podřídily, by byl povinen vydat oba politiky do Haagu, pokud by se v některém z nich objevili.

Podívejme se na tato řízení před Mezinárodním trestním soudem blíže. Na přelomu roku 2008/2009 došlo k těžkým izraelským útokům na Gazu. V krátkém období deseti dnů bylo obětí izraelské armády přes 2000 mrtvých. Palestina se okamžitě obrátila na Mezinárodní trestní soud (ICC), aby tento útok na Palestinu prošetřil. Právním základem je k tomu mezinárodní trestní právo, tzv. Římský statut, který existuje od roku 1998. Odpovědný soud, Mezinárodní trestní soud (ICC), byl založen v Haagu v roce 2000, kde v roce 2002 zahájil svou činnost.

Po žádosti o vyšetření útoků z let 2008/2009 se zpočátku nic nedělo. Když však izraelská armáda v roce 2014 zahájila druhou vojenskou ofenzivu proti Gaze, zvanou Protective Edge, která trvala 50 dní s hodně přes 2000 mrtvými a přes 10 000 zraněnými, Mezinárodní trestní soud, tedy jeho vrchní žalobkyně Fatou Bensouda, se aktivoval. Od roku 2014 začalo vyšetřování válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a především osadnické činnosti.

V roce 2019 Fatou Bensouda informovala o předběžném vyšetřování a uvedla, že bylo dokončeno. Poté se v roce 2021, o dva roky později, prohlásil za příslušný také Mezinárodní soudní dvůr. Palestina byla od roku 2015 smluvní stranou a Římský statut uznala. Otázka však zněla: Je tento status pro jurisdikci ICC nad okupovanými územími dostatečný? Poté trvalo dva roky, než trestní soud o své jurisdikci rozhodl, přestože Palestina  v OSN stále není jako stát uznána. Status pozorovatele postačoval, aby měl soud pravomoc, a proto nyní mohlo být řízení přeměněno na oficiální vyšetřování. Svou roli sehrál i článek 7 Římského statutu, který apartheid a segregaci definuje jako zločiny proti lidskosti.

Dlouho se však nic nedělo. Bylo to dáno i tím, že Fatou Bensoudu v roce 2021 nahradil nový vrchní žalobce Angličan Karim Khan. Původně nedělal nic až do března 2023, kdy si 32 zvláštních zpravodajů OSN u OSN a Mezinárodního trestního soudu stěžovalo, proč ještě neprobíhá oficiální vyšetřování. V pozadí musíte vědět, že takový hlavní žalobce je politická pozice, stejně jako je tomu v národních právních systémech evropských států. Každý žalobce je závislý na své vládě. Hlavní žalobce ICC je také závislý na dominantních státech. Khan byl preferovaným kandidátem Británie a USA, které na vyšetřování Izraele ve skutečnosti žádný zájem nemají. Proto to trvalo tak dlouho.

Připomínáme, že v září 2021 Khan uzavřel probíhající vyšetřování válečných zločinů v Afghánistánu proti americkým vojákům kvůli obvinění z mučení ve věznici Bagram, oficiálně kvůli nedostatečné kapacitě a nedostatku vyhlídek na úspěch. Vyšetřování proto omezil na stíhání možných válečných zločinů Talibanu. Prezident Trump již jeho předchůdkyni Fatou Bensouda hrozil sankcemi, pokud bude pokračovat vyšetřování proti americkým vojákům. Mossad v čele s Yossi Cohenem na Bensoudu také vyvinul obrovský tlak, aby od vyšetřování upustila, jak nedávno 28. května odhalil Guardian. Tlak na Khana nebude o mnoho menší, jak lze nyní z reakcí v Izraeli a USA vyvodit. Přesto se 7. října 2023 útokem Hamásu na Izrael náhle aktivoval. Odjel do Rafáhu zahájit vyšetřování – samozřejmě nejen proti Izraeli, ale i proti Hamásu.

A nyní politicky překvapivá, ale právně logická a nezbytná žádost o vydání zatykače na premiéra Netanjahua a ministra obrany Galanta a na tři vůdce Hamásu Ismaila Hanyieha, Yahyu Sinwara a Mohammeda Deifa. Příslušná komora Soudního dvora žádost ještě neschválila, ale politický dopad již je značný. Trestní soud si poprvé troufá udělit trest odnětí svobody hlavě státu ze západního tábora. Pokud nechce ztratit svou důvěryhodnost, bude muset Khanově žádosti vyhovět.

Poslední otázkou zůstává: zvýšily se zapojením mezinárodních soudů šance na mír? Je iluzí věřit, že justice může dosáhnout toho, co nedokáže politika. Nemá žádnou donucovací pravomoc a při prosazování svých rozhodnutí je závislá na politice, konkrétněji na Radě bezpečnosti OSN. Nicméně v dějinách států je systém trestního soudnictví zavedený v Haagu od roku 2000 historickým krokem vpřed. Začalo to v letech 1945-1949 spojeneckým Norimberským tribunálem. Dobrých 50 let vyjednávání pak trvalo, než státy v roce 1998 přijaly mezinárodní trestní zákoník, Římský statut, k němuž dosud přistoupilo 124 států. V roce 2000 byl v Haagu zřízen Mezinárodní trestní soud a 26. května 2024 byl poprvé vyžádán zatykač na hlavu západního státu. Do té doby existovaly zatykače pouze na Al Bašíra v Súdánu, Kaddáfího v Libyi a Putina v Rusku.

Mnohem starší Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který má rozhodovat o nárocích států vůči sobě navzájem, již jednou proti západnímu státu zasáhl: v roce 1986, když Nikaragua zažalovala USA a v jedenácti bodech vyhrála. Historický úspěch, který však nedokázal USA k vyplacení požadované kompenzace přimět, ale který nepochybně Nikaraguu motivoval k podání žaloby na Spolkovou republiku. A nyní, 26. února 2024, byl podruhé odsouzen západní stát – Izrael. I kdyby rozsudek také ignoroval, škoda pro stát je větší a význam mezinárodní spravedlnosti vzrostl.

Dovolte mi krátce pohovořit o případu před Mezinárodním soudním dvorem, který, i když ne tak okázalý, je politicky nesmírně důležitý. Nedávno byl zakončen nálezem. Valné shromáždění OSN 9. ledna 2023 překvapivě požádalo Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) o prošetření zákonnosti izraelské okupace (článek 36 Statutu ICJ). Soudu položilo tři otázky: Jaké právní důsledky lze z trvalého porušování práva Palestinců na sebeurčení okupací vyvodit? A za druhé, jaké je právní postavení okupace? A konečně, jaké právní důsledky to má pro třetí země, například pro Spolkovou republiku nebo Francii? Koncem února 2024 bylo před Soudem slyšeno 52 států, které v řízení projevily zájem předložit Soudu svůj právní názor. Nejzajímavější byl asi ten čínský, který zdůrazňoval právo palestinského lidu na použití ozbrojené síly k obraně proti okupaci.

Dne 19. července vydal soud 80stránkové stanovisko, ve kterém prohlásil pokračující okupaci Izraele za nezákonnou a vyzval Izrael, aby okamžitě zastavil osidlovací činnost, všechny osadníky z okupovaných území evakuoval a všechny své jednotky z okupovaných území co nejrychleji stáhl a zaplatit náhradu způsobené škody. Soud to ale nenechal jen tak. Zároveň vyzývá všechny státy a mezinárodní organizace včetně OSN, aby situaci na okupovaných územích nepovažovaly za legální. „Je názoru, že jsou všechny státy povinny situaci vytvořenou nezákonnou přítomností Státu Izrael na okupovaných palestinských územích neuznávat jako zákonnou a neposkytovat žádnou pomoc nebo pomoc při udržování situace vzniklé na okupovaných palestinských územích pokračující přítomností státu Izraele“. Tohle by mělo být na stolech kancléřky a ministra zahraničí místo fotek z jejich úžasných výletů.

V této souvislosti bych rád krátce připomněl zprávu, kterou Mezinárodní soudní dvůr vypracoval v roce 2004, rovněž na žádost Valného shromáždění OSN: tzv. Wallovou zprávu. Soud měl přezkoumat, zda zeď nebo bariéra, kterou Izrael kolem okupovaných území postavil a nadále staví, jsou legální. Soudci zveřejnili svou zprávu v roce 2004, ale není závazná. Ale jazyk je velmi jasný. Zeď je do té míry nezákonná, že palestinské území rozděluje. Protože Izraelci zeď nepostavili jen na svém území, ale z 80 procent na palestinském. Každý stát může sám sebe zazdít, ale samozřejmě si nesmí zároveň přivlastňovat cizí území. Soud nařídil Izraeli, aby zeď rozebral a vyvlastněným majitelům vyplatil odškodné. Izrael to nezajímalo. Jelikož Mezinárodní soudní dvůr nemá žádné prostředky k jejímu vynucení, zpráva nyní visí ve vzduchu. Ačkoli soud shledal, že většina zdi je nezákonná, nemůže udělat nic, aby svůj názor prosadil.

Přesuňme se zpět. Jakkoli byla tato válka od 7. října vedena a jakkoli výběr cílů a nemilosrdné bombardování podtrhují její genocidní povahu, paradoxně posílila význam jediné současné protisíly, mezinárodní spravedlnosti. Především prolomila úzký kruh států sdružený kolem podpory Izraele, které vždy chtěly OSN udržet mimo konflikt. Aktivní vměšování řady nezúčastněných států, jako je Jižní Afrika a Nikaragua, značně zvýšilo tlak na Izrael, ale také na USA a Spolkovou republiku Německo. Netanjahuovu mánii ničení lze zastavit pouze zvenčí, protože fašistické síly, které kolem sebe shromáždil, ho vždy zaštítí. Nezabrání tomu ani soudní příkazy ani rozsudky, ale mohou zbystřit a mobilizovat lidskoprávní svědomí přátel Izraele, kteří se svým svědomím tak rádi pyšní. Při hledání míru je nadále nutné posilovat jejich efektivitu a asertivitu.


Norman PaechČesky (*1938) vystudoval historii a práva v Tübingenu, Mnichově a Paříži. Diplomovou práci napsal v oblasti pracovního a veřejného práva. V letech 1975–1982 působil jako profesor politologie v právním vzdělávání na Univerzitě v Hamburku a v letech 1982–2003 pro veřejné právo na Ekonomické a politické univerzitě v Hamburku. V letech 1969 až 2001 byl členem SPD a od roku 2007 do roku 2024 členem Die Linke a jako poslanec Bundestagu v letech 2005 až 2009 jejím zahraničněpolitickým mluvčím. Mimo jiné je členem vědeckého poradního sboru IALANA a IPPNW a také attac. V roce 2010 se na lodi Mavi Marmara zúčastnil pokusu prolomit blokádu Gazy, při kterém byla loď izraelskou armádou zajataČesky, devět pasažérů zabito a další včetně Peache uvězněni. Je autorem či spoluautorem několika knih, z posledních MenschenrechteČesky (Lidská práva, 2019) a Krieg und Frieden Um VölkerrechtČesky (Válka a mír v mezinárodním právu, 2019). Mimo vlastního bloguČesky publikuje na serverech NachDenkSeitenČeskyManovaČesky a dalších.

Zpět na obsah


Analýza Alastair Crooka Will Israel “recklessly” seize the day? “Have the doors to a war without limits been opened?” vyšla na serveru Strategic Culture Foundation 23. srpna 2024

Využije Izrael „bezohledně“ příležitosti? Otevřely se dveře k neomezené válce?

Soudě podle izraelských prohlášení panuje shoda o tom, že Hizballáh připravuje odvetu, ale způsobem odlišným od toho, jak reagoval doposud.

„Po dnešku [po dni simultánních explozí pagerů] už nemůže o urovnání a řešení být řeč,“ píšeČesky Ibrahim Amine, redaktor Al-Akhbar, známý svými úzkými kontakty s vedením Hizballáhu:

Za pouhou minutu se nepříteli podařilo zasadit do těla islámského odporu své nejtvrdší rány… [Navíc] včerejší operací nepřítel potvrdil, že pravidla střetnutí nechce dodržovat. Byly [tím] otevřené dveře do války: do války bez jakýchkoli omezení, stropů nebo hranic?

„Po dnešku už [tj. izraelský nepřítel] nebude dělat rozdíl mezi bojovníkem operujícím na frontě a jednotlivcem pracujícím v nějaké vzdálené kanceláři ,“ poznamenal Amine.

Za poslední rok se Izrael i Hizballáh vyhýbaly velké eskalaci tím, že dodržovaly nepsaná pravidla angažovanosti nebo „rovnice“ mezi stranami, jako je například necílit na civilisty. Tomu je nyní konec.

Sayed Nasrallah, vůdce Hizballáhu ve svém prvním projevu od výbuchů přístrojů v úterý a ve středu připustilČesky, že jeho skupina „utrpěla těžký a krutý úder“. Obvinil Izrael z porušování „všech konvencí a zákonů“ a řekl, že bude „čelit spravedlivé odplatě a hořkému zúčtování“. Nepopsal však, jak by se Hizballáh mohl pomstít; „nemluvil ani o čase, ani způsobu, ani místě“, jak se to stane.

Nasralláh varoval:

Nepřítel prohlašuje za svůj oficiální cíl návrat osadníků na sever. Přijímáme výzvu: Nebudete se moci na sever vrátit. Ve skutečnosti vytlačíme více Izraelců z jejich domovů. Doufáme, že Izrael vstoupí do Libanonu, čekáme na jejich tanky dnem i nocí: Říkáme, ‚vítejte!‘.

Tato poznámka má určitý smysl. Od samého počátku byl Hizballáh vojensky konfigurován spíše na totální válku s Izraelem, než na omezenou kalibrovanou válku tit-for-tat – která pro síly Hizballáhu nikdy neprobíhala nejlépe.

Je zřejmé, že začala nová fáze války, a pro zdůraznění tohoto bodu zahájil Izrael po vystoupení Nasralláha ve čtvrtek večer jeden ze svých nejtěžších úderů na Izrael. Americký ministr obrany Lloyd Austin ten večer údajně informoval vůdce Kongresu o svých obavách z hrozící izraelské ofenzívy do Libanonu.

Nasralláhovo hodnocení nadcházející války plně sdílí alespoň někteří vysocí izraelští vojenští velitelé, i když ne všichni. Někteří jsou přesvědčení, že by válka s Hizballáhem mohla přerůst v regionální válku – a vést ke kolapsu IzraeleČesky.

Nicméně… „Něco takového neuděláte, nezasáhnete tisíce lidí a přitom si myslíte, že válka nepřijde,“ řekl brig. Gen. Amir Avivi, který vede Izraelské obranné a bezpečnostní fórum, skupinu bývalých jestřábích vojenských velitelů. „Proč jsme to 11 měsíců neudělali? Protože jsme ještě nebyli ochotni jít do války. Co se děje teď? Izrael je na válku připravený.“

„Společnost je pod velkým tlakem jít do války a zvítězit,“ řekl Avivi, generál ve výslužbě. „Pokud Hizballáh zítra ráno neřekne: ‚OK, rozuměli jsme. Stahujeme se z jižního Libanonu‘ – je válka na spadnutí.“

Průzkum prováděný koncem srpna Israel Democracy Institute, jeruzalémským think tankem, zjistil, že si 67 % židovských respondentů myslí, že by Izrael měl svou reakci na Hizballáh zintenzivnit. To včetně 46 % těch, kteří si mysleli, že by Izrael měl zahájit hlubokou ofenzivu zasahující libanonskou infrastrukturu, a 21 % těch, kteří usilují o zesílenou reakci, která zasáhne pouze infrastrukturu Hizballáhu.

Poznámky generála Aviviho pravděpodobně odrážejí základní realitu, která se stala až příliš jasnou: Amos Hochstein, americký vyslanec, nedokázal dosáhnout žádného „diplomatického“ pokroku ve stažení Hizballáhu z jihu Libanonu. Současně američtí představitelé (podle WSJ ) nyní připouštějí, že příměří v Gaze je pro Bidena „mimo dosah“; a stejně tak ničeho nedosáhlo izraelské vojenské opotřebování jižního Libanonu, které mělo za následek vysídlení 80 % jeho obyvatel. Obyvatelé ze severu Izraele zůstávají vysídleni také.

Zdá se tedy, že je Izrael nastaven na cestu k širšímu konfliktu. Ochutnávka již byla dána: 17. září Húsíové vypálili raketu na cíl blízko letiště Ben Gurion. Střela zdolala 1300 mil za méně než 12 minut, což znamená, že letěla nadzvukovou rychlostíČesky, přiblížila se k Mach 9 – nedotknutelná protivzdušnou obranou – a svůj cíl zasáhla.

Je pravděpodobné, že takových hypersonických střel – imunních vůči protivzdušné obraně – uvidíme létat více, pokud tato válka eskaluje a Írán zasáhne.

Paradoxní (jako v konfliktech často) je, že operace explodujících pagerů byla z hlediska načasování zdánlivě zcela náhodnáČesky. Nebylo konkrétně plánováno posunout Izrael do nové fáze libanonského konfliktu:

Vysoké regionální zpravodajské zdroje řekly Al-Monitoru, že rozhodnutí provést operaci bylo Izraeli „vnuceno“ po selhání zpravodajských služeb… Původním plánem izraelské armády bylo nechat zařízení explodovat v případě plné války s Hizballáhem, aby získal strategickou výhodu – ale ne aby je odpálil v úterý, dodaly zdroje.

 

Podezření nejméně dvou členů Hizballáhu však způsobilo, že izraelský bezpečnostní establishment souhlasil s předčasným provedením plánu. Poté, když měl člen Hizballáhu v Libanonu před několika dny podezření na falešnou hru s pagery – byl zabit, řekly zdroje… [a plán byl] nakonec proveden. Následné rozhodnutí nechat vybouchnout i vysílačky bylo prý způsobené očekáváním, že po detonacích pagerů upadnou do podezření.

Vzhledem k tomu, že se počasí během několika týdnů změnilo, což omezilo – nebo dokonce zastavilo – letecké operace, byl Izrael postaven před dvě alternativy: vojenskou akcí během týdnů, nebo počkat do příštího jara, aby na Hizballáh vyvinul větší tlak ke změně postoje. Politická budoucnost Izraele v příštím roce je však extrémně nejasná. (Netayahuova soudní jednání mají pokračovat v prosinci).

Nepředvídané podezření člena Hizballáhu ohledně pagerů „vrhlo kostky“ – čímž jsme se dostali na novou úroveň války.

Není překvapivé, že se v Izraeli mluví o tom, že operace pagerů měla za následek velkou ránu pro komunikační systém Hizballáhu, která ochromí vojenskou kapacitu hnutí a poskytne Izraeli „okno“ k invazi a k vytvoření „nárazníkové zóny“ v jižním Libanonu – takové, která by mohla návrat izraelských obyvatel na sever usnadnit. Nasralláh slibuje opak: Více Izraelců bude vysídleno ze svých domovů v severním Izraeli.

Představa, že komunikace Hizballáhu je ochromená, je zbožným přáním, které nedokáže rozlišovat mezi tím, co lze nazvat Hizballáh jako občanská společnost, a jeho vojenskou odnoží.

Hizballáh je občanské hnutí, stejně jako vojenská mocnost. Je to úřad pro významnou část Bejrútu a země – odpovědnost, která vyžaduje, aby hnutí zajišťovalo občanský pořádek a bezpečnost. Ty pagery a vysílačky používaly především její civilní bezpečnostní složky (fakticky civilní policie, která řídí bezpečnost a pořádek v částech Libanonu kontrolovaných Hizballáhem), stejně jako jejich logistické a podpůrné struktury. Vzhledem k tomu, že tento personál není bojovými silami, nebylo třeba vyžadovat skutečně bezpečnou komunikaci.

Hizballáh ukončil veškerou mobilní a pevnou komunikaci ve prospěch vlastního vyhrazeného systému optických kabelů a osobních kurýrních zpráv pro vojenské kádry ještě před válkou v roce 2006. Stručně řečeno, komunikace Hizballáhu utrpěla velký zásah na civilní úrovni, ale na jeho vojenské síly to dopad mít nebude. Po léta fungovalo hnutí na zásadě, že jednotky mohly pokračovat v boji i v případě úplného přerušení optické komunikace nebo ztráty velitelství.

Co přijde dál? Možných je několik scénářů: Klíčové je, že Netanjahu je nyní zpět ve „své zóně pohodlíČesky“. Řeči o rukojmích utichly a pod dohledem ministrů Bena Gvira, Smotricha a dalších z pravice se odvíjejí plány na tajné, kalibrované vyhnání palestinského obyvatelstvaČesky. Ministr obrany Gallant dokonce vyhlásil v Gaze vojenské „vítězství“.

A zdá se, že se i Gallant před nevyhnutelným sklonil: Netanjahu, jak se zdá, dosáhl svéhoČesky – námitky Gallanta a vysokých důstojníků IDF proti eskalaci proti Hizballáhu obešel, aniž by musel populárního Gallanta jako ministra obrany odvolat a aniž by musel vzít do své vlády problémového Gideona Saara!

Ministr obrany Gallant, šéf IDF Halevi a další představitelé IDF vydali ve středu večer několik hodin po vlně výbuchů komunikačních zařízení v Libanonu prohlášení, která naznačovala, že se schyluje k plné válce s Hizballáhem.

Z Netanjahuovy perspektivy jsou USA – jakkoli neochotně – odhodlány podporovat Izrael v této válce i v širší válce, pokud by do boje vstoupil Írán. USA naznačují, že jejich podpora není neomezená, ale Netanjahu pravděpodobně počítá s tím, že jejich angažmá bude s vývojem událostí neúprosně stoupat a že zatáhnou USA hlouběji. (Mocenské struktury podporující Izrael by nikdy nepřistoupily na žádné opuštění Izraele v nebezpečí, v každém případě).

Soudě podle prohlášení z Izraele panuje shoda o tom, že Hizballáh připravuje odvetu, ale způsobem odlišným od toho, jak reagoval doposud. Vystačí si s omezenou odezvou? To je nejasné. Ale cokoli, co udělá, by mohlo vést k výměně úderů, které zase urychlí rozsáhlou válku.

Vysocí představitelé IDF a dalších částí bezpečnostního establishmentu před „bezohlednými kroky plánovanými jejich vládou na severu“ otevřeně varují. Na jedné straně s sebou tyto kroky nesou velmi hmatatelné nebezpečí vzplanutí všeobecného válečného stavu nejen na hranici s Libanonem, ale v celém regionu; a na druhou stranu neslibují řešení, které by obyvatelům severu umožnilo vrátit se do svých domovů nebo že rukojmí z Gazy budou kdy propuštěni.


Alastair CrookeČesky (*1949) je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel Conflict ForumČesky (Fóra pro konflikty) se sídlem v Bejrútu, organizace, která se zasazuje o spojení politického islámu a Západu. Byl téměř 30 let významným představitelem britské rozvědky (MI6Česky) i diplomacie Evropské unie. V roce 2003 byl nucen Střední východ z osobních bezpečnostních důvodů opustit.

Zpět na obsah


Zprávu Ethana Huffa UN: Israel is committing “unprecedented” crimes against children in the Middle East publikoval server Natural News 22. září 2024

OSN: Izrael se na Blízkém východě dopouští „bezprecedentních“ zločinů na dětech

Výbor OSN uvedlČesky, že Izrael je vinen ze spáchání „bezprecedentních“ zločinů konkrétně proti palestinským dětem na Blízkém východě.

Masové zabíjení a svévolné zadržování patří k preferovaným perzekucím, které Izrael běžně nasazuje proti svým palestinským sousedům, zjistil výbor.

Děsivá smrt dětí je téměř historicky unikátní,“ řekl Bragi Gudbrandsson, místopředseda Výboru pro práva dítěte (CRC). „Toto je extrémně temné místo v historii.

Nemyslím si, že jsme předtím viděli násilí, které by bylo tak masivní, jako jsme viděli v Gaze. To jsou extrémně vážná porušení, jaká často nevidíme.“

Ve čtvrtek CRC, která monitoruje dodržování Úmluvy OSN o právech dítěte z roku 1989, oznámila svá zjištění šesti státům, které jsou stranami smlouvy, včetně Izraele.

Zpráva obsahuje prohlášení členů výboru, kteří říkají, že jsou „velmi znepokojeni vysokým počtem dětí v Gaze zabitých, zmrzačených, zraněných, pohřešovaných, vysídlených, osiřelých a vystavených hladomoru, podvýživě a nemocem“ v důsledku izraelských “nevybíravých a nepřiměřených útoků“.

(Související: Další ohavně krutá věc, kterou Izrael Palestincům dělá, je přehrávání nahrávek plačících dětíČesky, aby nalákali rodiče a dospělé, kteří to myslí dobře, do ulic, aby je IDF mohla zabít.)

Izraelský režim pronásledování

OSN před vydáním zprávy uspořádala sérii slyšení, ve kterých Izrael popřel, že by jeho válka v Gaze porušovala buď smlouvu, nebo mezinárodní humanitární právo. To, co CRC identifikovalo, však vypráví docela jiný příběh.

Kromě bezohledného zabíjení palestinských dětí se Izrael také podílí na „pokračujících únosech, svévolném zatýkání a dlouhodobém zadržování velkého počtu palestinských dětí izraelskými silami, většinou bez obvinění, soudu nebo přístupu k právnímu zastoupení nebo kontaktu s rodinnými příslušníky,“ řekl výbor.

CRC chce, aby Izrael okamžitě propustil všechny palestinské děti do svévolného zadržování a zcela zastavil tuto praxi. Skupina také chce, aby Izrael „zrušil institucionalizovaný systém zadržování a používání mučení a špatného zacházení proti nim ve všech fázích soudního řízení“.

Celý válečný režim Izraele je v rozporu s režimem téměř všech ostatních zemí na světě, včetně těch zjevně diktátorských. Kroky Izraele zcela porušují americkou ústavu, a přesto USA pokračují v dodávkách peněz a zbraní do Izraele, aby mohl pod rouškou „sebeobrany“ pokračovat v terorizování svých sousedů. Kdyby to byl kdokoli jiný, byl by sankcionován.

napadl Od loňského října Izrael podle vládního úřadu pro média v Gaze ukončil životy asi 16 700 palestinských dětí. Mezinárodní výbor Červeného kříže také říká, že od doby, kdy Izrael enklávu a začal bombardovat vše v dohledu, se v Gaze pohřešuje více než 20 000 palestinských dětí.

Izrael má také zálibu v zabíjení palestinských zdravotníků a novinářů, jedním z posledních zemřelých byl novinář Abdullah ShakshakČesky zastřelený tento týden izraelskou vojenskou kvadrokoptérou v Rafáhu.

Od loňského října Izrael ukončil v Gaze životy 173 novinářů.

Kancelář pro média v Gaze vydala prohlášení, v němž odsuzuje pokračující zaměřování Izraele na palestinské novináře a také vyzvalo mezinárodní společenství, aby izraelskou vládu povolalo k odpovědnosti za jeho „zločiny proti novinářům“.

Mediální úřad v Gaze také vyzývá mediální organizace, aby „Izrael od okupace odradily, stíhaly ho u mezinárodních soudů za pokračující zločiny a tlačily na něj, aby genocidu a zabíjení a vraždění palestinských novinářů zastavil“.

V dopise Evropské unii a více než 60 mezinárodním mediálním organizacím vyzval úřad pro média v Gaze každého, kdo je schopen „zakročit proti bezprecedentnímu zabíjení novinářů izraelskými úřady a dalšímu porušování svobody médií“.


Ethan Huff je poněkud záhadná postava. Natural NewsČesky o něm říká, že je spisovatelem na volné noze a nadšencem pro zdraví, který miluje objevování obrovského světa přírodních potravin a zdraví a hloubá, aby se přiblížil pravdě, ale přes množství příspěvků na nejrůznějších serverech jako Epoch TimesČesky, Natural NewsČesky, NewsTargetČesky, Climate.NewsČesky, Science ClownsČesky, Propaganda.NewsČesky a jindeČesky o něm žádné další údaje nejsou k nalezení, takže se dokonce objevují pochybnosti, zda skutečně existujeČesky.

Zpět na obsah


[PJ]