Evropské volby jako zrcadlo

Komentář Patrick Lawrence: Europe’s Elections as a Mirror vyšel na serveru Scheerpost 16. června 2024

Marine Le Pen, vůdkyně Rassemblement bleu Marine, a Alice Weidel, spolupředsedkyně pravicové Alternativy pro Německo

Ach, ty volby minulý týden do Evropského parlamentu, ve kterých voliči v celé Evropské unii uštědřili pořádnou lekci technokratům, tržním fundamentalistům a liberálním autoritářům, kteří nyní drží moc ve velké části kontinentu: Zkusme podniknout to, co se od nás vůbec nepředpokládá. Zkusme jim porozumět.

Evropský parlament, abychom uvedli několik základních detailů na pravou míru, je jednou nohou třínohé stoličky, ze které je unie vyrobena: nevolení technokraté jsou v Bruselu, nevolení centrální bankéři jsou ve Frankfurtu a volený zákonodárný sbor je ve Štrasburku. Belgie, Německo a Francie: Rozdělení institucionální moci tímto způsobem je myšleno jako projev těžce vydobyté jednoty kontinentu.

Háček a důvod, proč jsme já a mnozí další před lety z autobusu EU vystoupili, je ten, že zákonodárci ve Štrasburku jsou v podstatě bezmocní. Ano, inspirovali jste poslance, jako je Claire Daly a její kolega Mick Wallace, oba Irové (a pochmurný irský akcent Claire Daly musíte milovat). Využili zákonodárné komory ve Štrasburku k vyjádření principiálních postojů k Gaze, Ukrajině a dalším podobným otázkám, jenže nikdy nebyla řeč o tom, že by Evropský parlament měl pravomoc vydávat ke směřování unie zákony. Mimochodem, Daly a Wallace byli minulý týden z funkce odvoleni.

EU je taková, jaká už je dlouho – nedemokratická instituce, na jejímž vrcholu sedí neoliberální ideologové a strozí centrální bankéři, technokraté, kteří se nezajímají o demokratický proces ani o přání evropských občanů. Čtenáři si možná vzpomenou na brutalitu, s jakou Brusel a Frankfurt před devíti lety nechaly Athéňany vyjídat popelnice, aby chránily zájmy investorů, kteří řecký státní dluh drží. To byla EU v akci, EU, která přitažlivou vizi svých poválečných zakladatelů zvrátila.

Když se podíváme na volby, které se 6.–9. června konaly napříč kontinentem, musíme zaznamenat určitý paradox. Zvolení europoslanci budou mít malou moc, jak vědí evropští voliči lépe než kdokoli jiný, ale právě na protest proti korupci evropské demokracie udělili mainstreamovým stranám a bruselským technokratům, kteří jsou od nich prakticky neoddělitelní, tak tvrdou lekci.

V evropských metropolích nyní zůstává nevyřešenou otázkou, zda se hluboká nevraživost patrná z výsledků voleb z minulého týdne přenese do národních voleb, které se mají uskutečnit v nadcházejících politických sezónách. Postavy jako Emmanuel Macron se domnívají, že v legislativních kláních, které budou mít skutečné důsledky, nešťastní voliči před propastí couvnou: hlasování v EU jako demonstrace, nazvěme ji varováním. Nejsem si jistý, zda v tom má francouzský prezident pravdu. Podmínky, které vedly k celoevropským výsledkům z minulého týdne, jasně směřují k podstatné migraci pryč od „centra“, o kterém liberální autoritáři mluví jako o nějakém druhu posvátného prostoru.

Pár čísel se snese. Měří velmi výrazný posun v evropském politickém cítění vůči stranám běžně nazývaným „krajní pravice“ a různými dalšími přívlastky v podobném duchu. Toto jsou francouzské a německé výsledky; vzorec i pro ostatní v EU, zpravidla následující to, co nazýváme evropským jádrem.

Macronova renesanční strana je teprve osm let stará a už vypadá jako malý klub neoliberálů s podobnými zkušenostmi jako Macron, bankovnictví, finance, private equity a další podobné obory. Minulý týden soupeřila s malou koalicí bezvýznamných partnerů pod názvem Besoin d’Europe, přibližně „Potřebujeme Evropu“, a získala 15,2 procenta francouzských hlasů, což je oproti výsledkům z roku 2019 ztráta bezmála třetinová. Srovnejme naproti tomu Rassemblement National, Národní sdružení, stranu Marine Le Pen. Získala 31,37 procenta hlasů, což je od posledních evropských voleb před pěti lety více než třetinový zisk. V kontextu EU je nyní Rassemblement francouzskou stranou č. 1 s náskokem více než 100 procent.

K podobnému mocenskému posunu došlo v německých volbách. Nemohu být více potěšen, že Zelení, kteří dávno sešli z cesty a jsou dnes stranou neoliberálních válečných štváčů, ztratili téměř tři čtvrtiny své podpory a skončili se ziskem 11,9 procenta hlasů. Vládní sociální demokraté ztratili méně, ale dostali pouze 14 procent německých hlasů. Nyní k AfD, Alternative für Deutschland. Posbírala 15,8 procenta hlasů, což je nárůst o zhruba 44 procent. Nyní je v kontextu EU německou stranou č. 2.

Obyvatelé „centra“ jsou samozřejmě zděšení. Macron okamžitě rozpustil Národní shromáždění, dolní komoru zákonodárného sboru, což je ústavní výsada francouzského prezidenta. „Po tomto dni nemohu pokračovat, jako by se nic nestalo,“ prohlásil v projevu k národu. Podle mého odhadu nejspíš bude: dělá to vždycky, když čelí výzvám tohoto druhu – třeba hnutí „žlutých vest“ v roce 2018. Ale panika francouzského vůdce je evidentní a ostatními velkými poraženými neoliberálními elitami sdílená.

Kanada nejspíš nemá s volbami do EU nic společného, ale na zahájení summitu Skupiny 7 v Itálii 13. června řekl Justin Trudeau něco mimořádně odkrývajícího mainstreamové myšlení (či nemyšlení). „Vidíme světový nárůst populistických pravicových sil téměř v každé demokracii,“ prohlásil kanadský premiér. „Je znepokojivé vidět politické strany rozhodnuté využít hněv, strach, rozdělení, úzkost.“

Tento až neuvěřitelně hloupý výrok si zaslouží pozornost. Nejen, že odráží základní odmítnutí úřadujících evropských vůdců vyrovnat se se svým dalekosáhlým selháním sloužit svým občanům; je to také úhledné shrnutí přesně stejné politické dynamiky v zahraničí jako mezi americkými liberálními elitami. Evropané nás inspirují v této konfrontaci těch, kdo svou moc zneužívají, s těmi, kdo je za to nenávidí.

AfD, Národní sdružení a podobné strany mimo jádro Evropy: Američané by měli neustálému sesazování evropských vůdců pozorně a ostražitě naslouchat. Nejsou tak neomalení, aby stále četnější příznivce takových stran nazývali „košem politováníhodných“, památnou frází Hillary Clinton, ale když posloucháme, co se dnes říká v Evropě, pomáhá nám to zřetelněji slyšet to, co se dnes říká v Americe.

Už měsíce čteme o rostoucí evropské „krajní pravici“, „extrémní pravici“, „tvrdé pravici“, „pravici“, „nacionalistech“ – to vše s občasnými náznaky neonacistických tendencí u těchto opozičních stran. Všichni jsou vinni tím nejneodpustitelnějším z hříchů: jsou populisté. Ve zprávě o výsledcích voleb minulý čtvrtek The New York Times varoval, že „krajní pravice“ nyní „vyvolá chaos“. Můj oblíbený citát v této linii pochází od pařížského korespondenta,  příležitostně přispívajícího do The Times. V komentáři k blížícím se předčasným volbám ve Francii – dvě kola končící 7. července – Cole Stengler, který v minulosti napsal několik velmi dobrých věcí, čtenářům The Times prozradil: „Francie je na pokraji něčeho děsivého.“

Děsivého pro koho? Je to dobrá otázka, i když se nad ní nikdo nepozastavuje. Zdá se, že je to děsivé pro elity v evropských metropolích a samozřejmě pro média, která jim slouží. Pokud jde o ty, kteří ve volbách z minulého týdne zvítězili, nemají jména ani tváře. Nálepky stačí, nyní k nim přibyla „děsivé“. A jejich strany nemají programy, pouze „instrumentalizují“ vše, co je na Trudeauově seznamu: Lidé mohou být naštvaní, ustrašení, úzkostliví a být proti nám, ale jak se opovažují tihle mazaní bastardi, kteří opoziční strany vedou, poskytovat voličům možnost vyjádřit to ve volebních místnostech?

Od první chvíle jsem všechny ty hyperbolické nesmysly našel nasazené proti Donaldu Trumpovi – diktátorovi, tyranovi, fašistovi, který zruší volby – průhledné pokusy zastrašit voláním „vlk!“ ony podivné Američany, kteří trvají na tom, že volit má smysl. Pro americký politický diskurz je to hluboce destruktivní. A pak musím stejným způsobem poslouchat všechny ty liberální autoritářské popisy evropských pravicových stran. Pojďme a uvažme v této souvislosti několik věcí.

Větší národní suverenita jako odpověď na aroganci nikým nevolených technokratů a uctívačů trhu v Bruselu a Frankfurtu, nezávislá Evropa odmítající podřízenost svých vůdců Washingtonu, mírové vztahy s Ruskem a konec ekonomicky ničivého sankčního režimu, který USA Evropě vynutily, a nakonec i finanční, materiální a politické podpory zlodějskému, neonacistickému režimu v Kyjevě a zástupné válce vedené za velkých lidských obětí: Tohle patří mezi hlavní pozice stran, které ve volbách do EU právě zvítězily. Řekněte mi, prosím, co je v tom „krajně pravicové“ nebo co z toho vyvolává „chaos“?

Je tu otázka imigrace. Vítězové voleb z minulého týdne, zejména AfD, jsou známí odmítáním pokračující imigrace ze severní Afriky a Blízkého východu. A ano, jejich platforma zahrnuje podporu některých velmi tvrdých opatření. Přemýšlejme o tom: AfD je nejsilnější v zemích, které dříve patřily k Německé demokratické republice, a nejslabší v bohatých zemích západního Německa (psáno s malým „z“). A právě staré státy NDR, které mají spíše profil dělnické třídy, musí absorbovat nejvyšší koncentraci imigrantů. Moje otázka: Je účelné zatracovat voliče AfD jako rasisty, anebo by bylo politicky zodpovědnější řešit problém imigrace bez přídomků?

Reportáž Eriky Solomon, korespondentky berlínské kanceláře The Times, sleduji s určitou rezervovaností od loňského jara. Naše Erika jede velmi dlouho po „extrémistech“ v AfD – podle údajů německých rozvědek 10 000 – úklady s cílem svrhnout vládu, skloňování nacistických výroků jejich nebo té či oné stranické postavy („Vše pro Německo“), tajné vazby na Rusko. Některé z těhle věcí si můžete přečíst zdeČesky , zdeČesky a zdeČesky. Na příspěvcích Eriky Solomon miluji, že v nich málokdy něco je. Všechno jsou to narážky, implikace, domněnky, podezření – a nezapomínejme na nadsázku a dezinterpretaci. To je docela užitečné, když se posuzuje pravdivost neustálých výkřiků liberálních autoritářů v tom smyslu, že AfD hrozí druhým příchodem Říše a tím i koncem německé demokracie.

Už dávno jsem ztratil zájem o rozlišování jako „vlevo“ a „vpravo“. Za prvé, pokud nepočítáte lidi, jako je Michelle Goldberg – a prosím, nenuťte mě k tomu, – v USA žádné levice nezbyla, což představuje hned od počátku rétorický problém. Za druhé, pokud všechny dáte do krabice s nálepkou, o řadu věcí přijdete. Upřednostňoval jsem nové uvolnění napětí s Rusy, stažení ze Sýrie a Iráku, přehodnocení NATO – všechno pozice, které upřednostňoval i Trump, než mu to jeho okolí ve skrytu překazilo. Stejné je to v té či oné otázce s evropskými krajně pravicovými stranami. Ani Trump, ani ty nejpravicovější strany Evropy nejsou moje parketa. Ale pravda v naší době často není ani levá ani pravá. Je to prostě pravda a žádný ideologický imperativ se k ní neváže.

V této souvislosti se mezi Francouzi ihned po návratu z voleb spustilo něco zajímavého. Ve vydání z 11. června Le Monde uvedlČesky , že po narychlo uspořádaných maratónových rozhovorech se různé strany francouzské levice dohodly na vytvoření nové Front populaire, nové Národní fronty, která postaví společné kandidáty v parlamentních volbách, které Macron před dvěma dny vyhlásil. Záměrem je spojit „všechny síly humanistické levice, odborů, sdružení a občanů“, jak ve čtvrtek prohlásil Manuel Bompard, vůdce La France Insoumise, Francie neskloněné, strany Jean-Luca Mélenchona. A Olivier Faure, první tajemník Socialistické strany: „Byla napsána stránka francouzské historie„.

Francouzská levice to už jednou zkusila jako trapně znějící Nová lidová ekologická a sociální unie, která se koncem loňského roku po krátkém, nešťastném životě rozpadla. Ale tato nová aliance, o níž se okamžitě objevily zprávy ve všech francouzských médiích, se zdá být ambicióznější, serióznější a zajímavější. Sdružuje všechny hlavní levicové strany – socialisty, Zelené, Mélenchonovu Francii neskloněnou a starou dobrou Parti Communiste Français. Přimět francouzské socialisty a komunisty, aby stáli na stejné platformě, je úspěch sám o sobě. Dokázali to během slavné Národní fronty 30. let, nezapomeňme. Možná odkazovaný název naznačuje, že zúčastněné strany vidí naši dobu jako srovnatelně vážnou.

Zatím toho na prknech zmíněné platformy moc nevidím. Jaký zaujmou postoj k těm obvyklým velikým tématům – k Izraeli, Rusku (v tomto je přítomnost KSF zajímavá), Ukrajině, evropské nezávislosti, imigraci? Zatím to není jasné. Ale politický náboj plynoucí z evropských voleb a Macronova risku předčasných voleb naznačují, že levice ve velké evropské zemi vidí otevřený prostor. V nejlepším případě budou zdravá stanoviska ke zmíněným otázkám vycházet odjinud než z nabitého pravého konce evropské politické zahrady.

Patrick LawrenceČesky (*1958) je americký spisovatel a publicista. Téměř třicet let působil jako zahraniní dopisovatel, především pro ctihodné, dnes již zaniklé Far Eastern Economic Review, (také ctihodné, rovněž zaniklé) International Herald Tribune a The New Yorker. Jeho reportáže, komentáře, eseje, kritiky a recenze se objevily v The New York Times, Business Week, TIME, The Washington Quarterly, World Policy Journal, The Globalist, The Nation, Asian Art News a mnoha dalších. Za reportáž z Koreje získal cenu Overseas Press Club Award. Vyučoval na univerzitách v USA i v zahraničí. Často vystupuje v televizi a rozhlase. Vydal pět knih, naposledy Journalists and Their ShadowsČesky (Žurnalisté a jejich stíny, 2023), nyní pracuje na šesté. Jeho twitterový účet @thefloutist byl trvale cenzurován.