Evropská vzpoura: Důsledky právě začínají

Esej The European Mutiny: The Consequences are Just Beginning vyšel v deníku Al Mayadeen 26. června 2024

Evropská vzpoura: Důsledky teprve začínají (ilustroval Mahdi Rteil (Al Mayadeen English)

Ve volbách do Evropského parlamentu, které se konaly tento měsíc, se voliči ve většině z 27 zemí Evropské unie přiklonili ke ke stranám, které jsou ke vzdáleným institucím EU rezervované.

Ve Francii kdysi tabuizovaná strana Národní shromáždění překonala stranu prezidenta Macrona v poměru 2:1; v Německu se strana Scholtze, SPD (ostřílená německá strana) zhroutila na 13% voličskou podporu a s ní se zhroutily i ostatní složky vládní koalice. Zelení klesli na 12 % a FDP byla na hranici 5 % hlasů (5 % je hranice pro vstup do německého parlamentu).

Mnoho bylo napsáno, aby se tvrdilo, že Evropské parlamentní centrum „vydrželo“, ale i to visí na vlásku, dokud se nově zvolení poslanci EP poprvé nesejdou, aby schválili obsazení nejvyšších funkcí EU: tj. tří „prezidentů“ – prezidenty Komise, Rady a Parlamentu; plus vysokého představitele (tj. „ministra zahraničí“ EU).

V současnosti je složení Evropského parlamentu předmětem intenzivního bratrovražedného boje. Byly to volby pouze do Evropského parlamentu – orgánu, který v EU neiniciuje legislativu, ale má vykonávat obecný dohled.

Skutečnými volbami v Evropě jsou dnes národní volby.

To jediné je „ukazatelem“: Rozhodující hlasování probíhá na národní úrovni, nikoli v nadnárodním centru v Bruselu.

„Skutečné“ volby se konají ve Francii a Spojeném království, přestože je Spojené království mimo EU. Hlasování Spojeného království nicméně bude důležitým lakmusovým papírem evropského názoru, právě proto, že jeho vládnoucí vrstva proslula tím, jak vyhovuje politice USA.

Výlev voličů proti establishmentu a byrokracii elity ohromil a vyvedl z míryČesky. Vládní strana – ctihodná Konzervativní strana – je poraženaČesky a po 4. červenci nemusí jako smysluplný politický subjekt přežít.

V Německu nemusí – po kalamitních volbách do EU – přežít ani Scholtzova „semaforová“ koalice. Scholzova vláda má schodek v rozpočtu 40 miliard eur. To je odhadovaná částka, o kterou musí Scholz a jeho koaliční partneři spolkové výdaje snížit, aby mezeru vyplnili. V rámci německých vládnoucích stran panuje shoda, že těžce oslabená koalice nemůže přežít další drtivý spor o rozpočet, jako se to stalo loni poté, když rozsudek německého Nejvyššího soudu udělal do financí země díru ve výši 60 miliard eur.

V září jsou pak před námi klíčová státní hlasování v Braniborsku, Durynsku a Sasku. Podle průzkumů v každém regionu vítězí (populisticko-pravicová) strana Alternativa pro Německo (AfD). Všechny se nacházejí ve východní nebo střední části země. V rámci bývalého východního Německa připadlo 40 % hlasů v eurovolbách buď AfD, nebo straně Sary Wagenkecht – nové straně hlásící se k protikladné politice.

Ve Francii vypadá situace pro elitní třídu stejně hrozivě: Řada průzkumů veřejného mínění v posledních dnech odráží temná mračna, která se nad Macronovu centristickou alianci zatahují. Průzkumy ukazují, že se Národní společenství v dolní komoře francouzského parlamentu, Národním shromáždění, přibližuje většině.

Pokud Národní společenství, vedené Jordanem Bardellou, získá většinu, mělo by to velké dopady daleko za hranice Francie – v EU i mimo ni. Konfrontační postoj strany vůči Bruselu je samozřejmostí. A zatímco v Itálii se Giorgia Meloni snažila vyjít Bruselu v klíčových politických postojích vstříc, neexistuje žádná záruka, že ji Bardella bude následovat. Nebo že Meloni nepřeběhne ke spojenectví s Bardellou.

Tato „vzpoura“ probíhala dlouho: politiky EU, jako je imigrace, politika Green dealu a těžkopádná byrokracie, podnítily obrovský hněv; ale je tu jeden palčivý problém, který se většinou drží pod pokličkou a mluví se o něm tiše – Ukrajina.

Bidenova frakce v Bruselu je plně zaměstnána americkým projektem eskalace války proti Rusku (alespoň do listopadu), a pak se očekává, že se Evropa připraví na pozdější rozsáhlou konfrontaci s Ruskem – možná se přitom zaplete i do americké vojenské akce proti Číně, jejíž přípravy zaneprazdňují Pentagon.

Samozřejmě, „všechno“ závisí na výsledku amerických voleb.

Slon v „plánovací místnosti“ je v tom, že Evropané válku s Ruskem nechtějí – jakkoli tvrdě na ně vládnoucí vrstvy tlačí. Zjevně není v evropském zájmu.

Národní společenství je proti podpoře Ukrajiny a dokonce i Scholtz, nejvěrnější vůdce washingtonského „vedení“, v nedělním rozhovoru přiznal, že SPD měla v některých částech východního Německa, které jsou tradičně pozitivněji nakloněné Rusku, jen 7% podporu.

„Něco se tam děje; Nelze to se tomu vyhnout,“ zvolal Scholtz.

Poté uznal, že hrozné hodnocení SPD pramení ze skutečnosti, že „mnoho lidí nesouhlasí s podporou Ukrajiny a sankcí proti Rusku. To se odráží i v [širokých, špatných] volebních výsledcích,“ uvedl Scholz. “Neexistuje žádná alternativa [než] to změnit.“ 

A dokonce i ve Spojeném království, které se v bezpečnostních otázkách před USA tradičně snaží „být napřed“, establishment málem omdlel, když Nigel Farage, jehož Reformní strana je, pokud jde o lidovou prestiž, jen vous od předstižení vládní Konzervativní strany, vyslovil „nevyslovitelné“:

Řekl, že příčinou ukrajinské války bylo věčné rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím. Mohli jste (metaforicky) ‚slyšet spadnout špendlík‘, když vystoupil z řady a pronesl nevyslovitelné.

Nyní je Farage – ať už ho máte rádi nebo ne – přijatelný politik – na rozdíl od Sunaka nebo Starmera, kteří jsou cokoliv jiného. Farage ví, jak zjistit, odkud vítr vaneČesky.

Francie a Německo spolu historicky představují evropský motor. EU se však léta budovala tak, že si uzurpovala výsady evropských národních států, aby je pak znovu zavedla na nadnárodní úrovni – navždy.

Na začátku tohoto století byly Londýn, Berlín, Řím a Atény mnohem méně samosprávné než dříve – ke zděšení voličů: Brexit byl jedním z výsledků.

Evropané, píše C. Caldwell v New York TimesČesky, většinou nevěděli, že byli zataženi do projektu, jehož konečným cílem bylo zrušení Francie, Německa, Itálie a zbytku evropských historických národů – coby smysluplných politických útvarů. Brusel dokázal získat souhlas se svým projektem pouze zatajením jeho povahy. Zdá se však, že mladší generace Evropy tu přetvářku prokoukla. Jsme teprve na začátku následků.

Brusel se může pokusit tvrdit, že „Centrum vydrželo“; že jejich politiky Ukrajiny, Zeleného údělu, přistěhovalectví a centralizace mohou beze změny pokračovat. Ale Caldwell má pravdu: pokud se budou snažit v nich pokračovat: jsme teprve na začátku důsledků. „Skutečný problém s unií [není] v tom, co dělá, ale v tom, co to je … bezohledný projekt budování státu, jako byly projekty kardinála Richelieua za Ludvíka XIII.“

Vládnoucí mašinérie Evropské unie v Bruselu se nikdy nenacházela tam, kde kde se nacházely zájmy – nebo srdce – voličů.

Alastair CrookeČesky (*1949) je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel Conflict ForumČesky (Fóra pro konflikty) se sídlem v Bejrútu, organizace, která se zasazuje o spojení politického islámu a Západu. Byl téměř 30 let významným představitelem britské rozvědky (MI6Česky) i diplomacie Evropské unie. V roce 2003 byl nucen Střední východ z osobních bezpečnostních důvodů opustit.

.