Evropa v úpadku: bilancování a ohlédnutí

Esej TITLE vyšel na serveru TKP 27. května 2024

Café Europa, Copenhagen (minwoo)

Ekonomický úpadek a autoritářské změny: Evropa jde od posledních voleb do EU rychle z kopce. Existují ale i kontinuity od 40. let 20. století.

Během pěti let od posledních voleb do Evropského parlamentu v roce 2019 přibývaly známky dramatického úpadku bruselské unie. Komise a Rada reagují na ztrátu politického významu, územní redukce a četných hospodářských krizí celým souborem represivních opatření. Pro vnější svět jsou to jen stěží skryté vojenské operace a bezprecedentní ekonomická válka proti Rusku. Interně poskytla koronová opatření impuls k podkopání občanských práv a k ustavení režimu cenzury, který stále více kriminalizuje to, co lze říci veřejně. V následujícím chceme osvětlit současný stav Evropské unie a poměřit základy tolik citovaného „hodnotového společenství“ s jeho historickými sliby.

Téměř zapomenutá je první hluboká rána Bruseu v posledním legislativním období (pokud se o takové ráně vůbec dá hovořit vzhledem ke strukturální slabosti Evropského parlamentu, který nemá ani právo iniciativy): 31. ledna 2020 se po dlouhém období bolestných jednání od Evropské unie odpojilo Spojené království. V důsledku se EU nejen zmenšila co do území, ale ztratila také svou po Německu druhou největší ekonomiku. S tím spojená ztráta ekonomického vlivu je mnohem závažnější, než jak je vyjádřeno v projevech předních médií a politiků. To také snížilo význam zbývající transatlanticky orientované EU, protože Londýn, jaderná velmoc, se přiblížil ještě blíže USA než předtím.

Pokud jde o hospodářskou politiku, většina členských států hodila přes palubu maastrichtská nařízení a nejsou schopné plnit cíle, které si samy stanovily. To se projevuje například v rovině dluhu. Ten by měl činit maximálně 60 % hrubého domácího produktu (HDP). Ve skutečnosti má eurozóna jako celek 91 %. Řecko, kterému byly od roku 2010 poskytnuty na snížení dluhu tři takzvané „balíčky pomoci“ – což komunitu stálo 280 miliard eur –, má dluhovou zátěž ve výši 165 % HDP. Dokonce i Německo s 66 % je těsně nad maastrichtskými kritérii. Pouze pobaltské země se ukazují jako vzorní studenti.

Pokud jde o oficiální čísla nezaměstnanosti, Evropská unie je se 6 % výrazně před USA (3,7 %) a Ruskem (3,0 %), ačkoli Německo (3,1 %) si vede lépe než průměr. Lídr Španělsko má dvouciferné číslo 11,7 %.

Co se od posledních voleb do Evropského parlamentu výrazně změnilo, jsou vládní výdaje. Explodovaly jak v jednotlivých národních státech, tak i pod záštitou Bruselu. Nebyly peníze na společné projekty EU v sociální oblasti, bující nedostatek bytů neumožnil orgánům EU sáhnout do rozpočtu a nemocným zdravotnickým systémům nepomohly finanční injekce. Naproti tomu do dvou oblastí: farmaceutického průmyslu a vojensko-průmyslového komplexu proudily ohromné ​​peníze, které jsou nakonec za dluh zodpovědné. Z ekonomického hlediska se Brusel vzdálil neoliberálním úsporným programům, které si sám stanovil, a místo toho vylil roh hojnosti EU do dvou zmíněných hospodářských odvětví. Tuto formu státní poptávky lze nejlépe pochopit pomocí termínů Corona Keynesianism a Military Keynesianism. To druhé je známé již z 80. let, kdy Ronald Reagan zahájil gigantické zbrojní projekty jako „Hvězdné války“ a vyvolal tak extrémní vládní poptávku po zbrojení.

Koronové keynesiánství je rozhodně nový způsob, jak stát nebo supra-stát EU a kapitál spolupracují, aby pomohly velkým korporacím vyprodukovat zisk. Rozsah veřejných peněz, které byly údajně vynaloženy na boj s epidemií, bere dech a neměl do té doby obdoby. V roce 2021 prý předsedkyně Komise Ursula von der Leyen uzavřela obchod v hodnotě 35 miliard eur jen s farmaceutickým gigantem Pfizer – který dosud nebyl zprůhledněn. Brusel investuje 20krát více peněz do „Fondu koronové pomoci“, který má napravit škody způsobené jeho vlastní epidemickou politikou. To představuje 750 miliard eur, které budou do roku 2026 přiděleny, a to vše bez jakéhokoli zapojení národních parlamentů. Se 750 miliardami eur, z nichž přibližně polovinu lze získat jako granty a polovinu jako půjčky, zasahují lídři Evropské unie také do vnitrostátních politik. Například „koronová pomoc“ Komise slouží jako nástroj vydírání Budapešti, která kvůli své neukázněné politice plánované fondy zablokovala.

Jakmile farmaceutický humbuk skončil, odpovědní pracovníci v Bruselu (a také v řadě členských evropských národních států) objevili zbrojní průmysl jako průmysl, který lze financovat miliardami eur. Využili ruskou invazi na Ukrajinu 24. února 2022 jako signál pro další vládní poptávku – tentokrát po vojenském zboží. Jen Brusel poslal na ukrajinskou frontu 127 miliard eur ve formě zbraní.

Pokud se podíváme na roční rozpočet EU ve srovnání s bruselskými koronavirovými a vojenskými výdaji, pak je význam těchto finančních prostředků pomoci farmaceutickému a zbrojnímu průmyslu zcela jasný: činí 186 miliard eur, takže prostředky na podporu farmaceutických a zbrojních společnosti překračují běžný rozpočet EU.

Pohled zpět

Vzhledem k tomu, že válečná hysterie v Bruselu, kterou samozřejmě prosazují i ​​jednotlivé národní státy, je dnes stále zjevnější, vyvstává otázka, do jaké míry západní Evropa, založená jako mírový projekt, dostála svým původním požadavkům. Od založení Unie uhlí a oceli v roce 1951 přes Evropské společenství dvanácti až po dnešní Unii 27 členů byla a je „evropská myšlenka“ vždy interpretovaná jako protiklad mírové politiky oproti agresivnímu, válečnému nacionálnímu socialismu. Tato představa je příliš jednostranná, a to nejen z dnešního pohledu. Protože nová západoevropská poválečná Evropa byla od počátku protikladem A kontinuitou nacistických německých představ o Evropě. Ve skutečnosti byly v NSDAP na začátku 40. let dva proudy, byť se vzájemně doplňovaly. Ideologové jako Hitler a Himmler k legitimizaci své politiky neustále využívali německou rasu, zatímco pragmatici z byznysu viděli velkoplošné představy nacistů v kontextu evropského formátu. Organizovali se mimo jiné ve „Společnosti pro evropské hospodářské plánování“ nebo v „Ústředním úřadu pro větší evropskou ekonomiku“. Jedním z jejích předních zastánců byl Werner Daitz, který byl také vedoucím oddělení zahraničního obchodu NSDAP. V memorandu z 31. května 1940 vysvětluje evropský rozměr nacistické nadvlády: „Chceme-li evropský kontinent ekonomicky vést, jak je z důvodů jeho ekonomické síly coby kmenové oblasti bílé rasy bezpodmínečně nutné, nelze to z pochopitelných důvodů veřejně prohlašovat za německou velkoprostorovou ekonomiku. V zásadě musíme vždy mluvit o Evropě, protože německé vůdcovství vzniká samo od sebe.“ O tři roky později, 21. března 1943 – bitva u Stalingradu již byla svedena – navrhl Hitlerův nejvýznamnější zahraniční politik Joachim von Ribbentrop zřízení evropské Konfederace států; a v memorandu z 9. září 1943 je to vyjádřeno takto: „Evropa se stala příliš malou na to, aby se mohla hádat a vzájemně blokovat suverenity. (…) Je třeba ukončit éru evropských vnitřních válek a evropský partikularismus překonat.“

Během nacistické éry si Schütze Schlacht evropský rozměr tohoto podniku také plně uvědomoval. Nikdo jiný než Günter Grass, který později získal Nobelovu cenu za literaturu, to zažil jako 17letý, jak píše ve svém románu „Při loupání cibule“: „Z Waffen-SS vycházelo také něco evropského: Francouzi, Valoni, Vlámové a Nizozemci bojovali dobrovolně, seskupení do divizí, mnoho Norů, Dánů, dokonce i neutrálních Švédů na východní frontě v obranné bitvě, která, jak se říkalo, zachránila Západ před bolševickou záplavou.“ O „Západu“ a „bolševické záplavě“ se dnes již nemluví, namísto toho stojí vysoko v kurzu „evropské hodnoty“ oproti „kremelské diktatuře“, která kontinent údajně ohrožuje.

A dokonce i sovětský/ruský válečný nepřítel je bombardován „evropskou“ propagandou. Bylo tomu tak i během hladové blokády Leningradu, která trvala od září 1941 do ledna 1944. V místním muzeu Oranienbaum/Lomonosov, 40 kilometrů západně od centra Leningradu, můžete obdivovat brožuru tisíckrát svrženou německými letadly, která má titul v azbuce „Novája Evropa“.

Nacistické dědictví bylo – také – evropské, což se projevilo zvláště po roce 1945, kdy nejvýznamnější hospodářskopolitické funkce ve Spolkové republice Německo obsadili lidé, kteří si své profesní ostruhy vysloužili za Hitlera: spolkový ministr hospodářství Ludwig Erhard, šéf Deutsche Bank Hermann Josef Abs, prezident Bundesbank Karl Blessing a „otec Evropy“ Walter Hallstein jsou jen nejznámější jména.

Zlom nebo kontinuita? Nová (západní) Evropa byla po roce 1945 obojím. Ale především se stala americkou. Evropská otázka se amerikanizovala, jakmile do druhé světové války vstoupily USA. Nebo jinak: německá rozsáhlá vize Evropy se stala transatlantickou. Smlouva Lend-Lease s Velkou Británií o pronájmu vojenského zboží vnutila Londýnu ekonomickou závislost na USA již v roce 1941. S Marshallovým plánem, zahájeným v roce 1948, dokázal Washington prosadit své ekonomické zájmy v 16 západoevropských zemích na jeden zátah. Tím se podařilo přejít z válečné výroby na civilní zboží. Klíčovým cílem bylo rovněž zavedení směnitelnosti měn mezi znepřátelenými zeměmi (prostřednictvím tzv. práv čerpání) a stimulace tvorby soukromého kapitálu (prostřednictvím ekvivalentních účtů). Východ kontinentu, ovládaný komunistickými stranami, však podléhal režimu embarga, tzv. „Koordinačnímu výboru“ (Cocom). Po více než 40 let to zajišťovalo, že nejpokročilejší technologie nesměly být exportovány do států RVHP. Maďarsko bylo první zemí, která se v roce 1991 ekonomických sankcí diktovaných USA zbavila.

Po roce 1945 se pod patronací USA podařilo vybudovat také západoevropskou poválečnou architekturu a vytvořit německo-francouzskou osu. Paralelně s Marshallovým plánem byl v dubnu 1948 založen „Americký výbor pro sjednocenou Evropu“ (ACUE), jehož cílem bylo sjednotit západní Evropu proti Sovětskému svazu. Rozhodujícím krokem bylo založení Unie uhlí a oceli v dubnu 1951, šestistranného společenství skládajícího se z Německa, Francie, Itálie a tří zemí Beneluxu. ACUE vedl bývalý šéf americké rozvědky, Úřadu strategických služeb (OSS), William Donovan. Jeho zástupcem byl Allen Dulles,  v roce 1953 jmenovaný šéfem CIA. V témže roce převzal funkci amerického ministerstva zahraničí jeho bratr John Foster Dulles. Personální pokrytí formace francouzsko-německé osy Washingtonem byl úzké a přímo familiární, delikátní počátky této geopolitické reorientace v transatlantické oblasti chtěli provést s malou, co nejutajovanější skupinou. Protože v Německu i ve Francii byl proti německo-francouzskému projektu silný odpor.

SPD byla tehdy zásadně proti západní orientaci a na Stalinův návrh doufala ve znovusjednocení s východními regiony pod neutrální záštitou. Její předseda Kurt Schumacher viděl v Unii uhlí a oceli pokračování „vlády čtyř K“, jak se vyjádřil, totiž „vlády kapitalismu, klerikalismu, konzervatismu a kartelů“. Takové pozice byly ovšem pro pány čtyř K je samozřejmě nepřijatelné. Jejich strůjce, Jean Monnet, s nimi bojoval v první linii. Monnet, který pocházel z francouzské likérové dynastie v malém městečku Cognac, byl pro realizaci plánu USA na vytvoření francouzsko-německé osy ideální osobou. Jako obchodník se zbraněmi a bankéř počítal mezi své nejlepší přátele amerického vysokého komisaře pro německou západní zónu Johna McCloye; jen na okraj je třeba poznamenat, že byl ženatý se sestřenicí Konrada Adenauera. Jean Monnet se tedy vydal hledat v Německu sociální demokraty, kteří by se mohli přidat, a skutečně našel mladého poslance, který se otevřeně postavil proti Schumacherově linii, a tedy proti možnému budoucímu neutrálnímu Německu. Monnet ve svých pamětech tohoto muže cituje úryvkem z projevu: „Příliš dlouho voláme po skutečné evropeizaci těžkého průmyslu, než abychom nepřivítali s radostí  vše, co nás k tomuto cíli přibližuje,“ prohlásil Monnetův favorit. Jméno mladého poslance: Willy Brandt.

Transatlantici museli překonávat překážky i na francouzské straně. Na jedné straně to byl generál a do ledna 1946 první prezident prozatímní vlády Charles de Gaulle, který byl k německo-francouzskému sblížení skeptický. Monnet o něm (a Winstonu Churchillovi) ve svých pamětech napsal: „Bylo jasné, že oba kvůli svému původu a své mystické víře v národní suverenitu obsah našeho projektu odmítnou jako nepředstavitelný a nerealizovatelný“. Naším projektem, jak záměr nazval Monnet, byl na jedné straně plán na vytvoření francouzsko-britské federace, který selhal již v roce 1940, a na druhé straně připravovaná a nakonec úspěšná Unie uhlí a oceli, která byla základem pozdějšího Evropského společenství/Unie. Kromě gaullistů se proti USA inspirovanému projektu nadnárodní autority pro těžký průmysl vyslovili i komunisté, kteří byli ve Francii poměrně silní. Gaullisté a komunisté se však prosadit nedokázali. Jejich odpor selhal kvůli podivnému spojenectví takzvané „třetí síly“, kterou tvořili socialisté, křesťanští demokraté a radikální liberálové, a která až do roku 1958 řídila osudy Francie.

Robert Schuman se zapsal do análů jako její nejslavnější figurka. Stal se ideálním mužem pro německo-francouzskou alianci. Byl to císařský německý občan narozený v roce 1886 v Mosellskofrancku a byl politicky aktivní již než se po Versailles v roce 1919 stal Francouzem. S touto dvojí identitou se po válce stal ministrem financí a v roce 1947 premiérem. Jeho „Schumanův plán“, předložený francouzským ministrem zahraničí v květnu 1950, podřídil „celou francouzsko-německou produkci uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu“, jak je to ve Smlouvě formulováno. V dokumentu „Nový řád pro Evropu“, který o 40 let později vydal oficiální Brusel k výročí, se píše: „Schumanův plán byl výsledkem spiknutí“, protože byl v utajení napsán pouze třemi lidmi. Několik hodin před podpisem byl předložen německému kancléři Konradu Adenauerovi, který ho ochotně schválil.

Adenauer se Washingtonu doporučoval jako věrný služebník transatlantické myšlenky, která rozšiřováním německo-francouzské osy podkopala národohospodářskou a později i politickou suverenitu a zároveň prosazovala rozdělení Německa. Po svém boku jako člověka na hrubou práci dosadil Waltera Hallsteina, vyřezaného z hnědého dřeva, který již za nacistické éry pracoval na projektu „Nová Evropa“. Nejpozději se založením Unie uhlí a oceli byl zcela v lajně.