Euro 2024 je slavnost kšeftu, dívejte se na Europeadu!

PříspěvekKašlete na Euro, v něm už se nehraje na národy ani čest. Máme tu soutěž, co křísí starou dobrou Evropu! vyšel v deníku Krajské listy 1. července 2024

Foto: Pixabay
Popisek: Fotbalový míč

Po našem pátečním vyřazení z fotbalového mistrovství Evropy v Německu se jeden můj čtenář strašně naštval a napsal mi. Pro problém postmoderního sportu jsme nakonec našli překvapivé řešení.

Čtenář mi napsal: „Už mě ta angloimperiální cochcárna se.e! Dělají si co chtějí i ve sportu! V hokeji předem diskvalikovali Rusko (čímž nám, pravda, přihráli titul) a ve fotbale, namísto aby hráli jako my všichni za svůj stát, se naklonujou na čtyři týmy. Chci stejný práva pro všechny – od zejtřka v tom lunaparku, kterej se beztak pořádá jen kvůli reklamnímu vejvaru, za nás nastoupí Morava!“

Odepsal jsem mu, že v tomhle chápu jeho, ale i Brity. Hokej se zrodil v Kanadě, a tak v něm soutěží spořádaně za britský tým – ale fotbal se zrodil v Británii, a tam je tradice, že tamní národní týmy jsou skutečně národní. A Britové národ nejsou. Británie má čtyři země: Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko, a každá z nich má svůj původní národ. Podle téhle tradiční logiky by si u nás Morava mohla zasoutěžit leda s českým Mělnickem – v našem tradičním národním oboru: vinařství.

Čtenář se jaksi melancholicky odmlčel. Tím, co jsem napsal potom, jsem mu ještě pohoršil – ale nakonec vylepšil náladu.

Tolik – psal jsem – pokec o tradici, tedy o tom co bylo. Ve skutečnosti je dnešní fotbalové Euro skoro stejně „národní“ jako budou naše nadcházející volby, v nichž bude moci volit i člověk, který nejenže se v ČR nenarodil, ale ani tam nikdy nebyl – stačí mu, že měl jednoho českého pradědečka. V Euru je to tedy „jen“ dědeček, ale podle téhle logiky v současném turnaji kupříkladu ve skotském národním týmu nastoupilo devět (!) hráčů, kteří nejenže se nejenže ve Skotsku nenarodili, nepůsobili a nebydleli tam, ale kteří v turnajích podle pravidla prarodiče-občana mají podle nových pravidel možnost hrát paralelně i za jiné týmy než Anglii a Skotsko. Kupříkladu Tino Livramento hraje kromě zmíněných dvou týmů i za Portugalsko a Siriki Dembélé za Pobřeží slonoviny. Tumáš, čerte, kropáč!

„Tak to se teda na to … !“ vydechl užasle můj čtenář: „A není ta soutěž dneska už vlastně na ho…, když už po tom, kvůli čemu vznikla (tedy to, že se hlásíme k nějakému národu a ty národy se utkají o to, kdo z nich je lepší) je úplně fuč? Když jako v tom Cimrmanově záskoku je člověk jeden den Vlasta Machová, druhej den Vlasta Mach a stylem switch si to střídá, jak kdy chce?“

Přiznal jsem svému čtenáři, že mám tentýž názor na dnešní tekutou modernitu. (Tak tomu říkal patrně největší filosof naší doby Zygmunt Bauman, 1925 – 2017, který byl sice židovského původu a po vynuceném exilu většinu života strávil v Anglii – ale jako člověk, který se narodil a do svých 43 let žil v zemi všech svých dohledatelných předků, Polsku, dle všech svých odpovědí v rozhovorech a dotaznících vždy uváděl: „Jsem Polák! Polák! Polák!“)

Dva Poláci volbou, symbolicky zleva Zygmunt Bauman a Adam Michnik; foto Tomáš Koloc

Abychom se ale na emotivně obohacující sportovní podívanou (která je koneckonců v naši krajích už taky tradicí: vždyť sportovní přenosy sledovali už naši pradědečci)  nemuseli úplně vy…, jak můj přítel navrhoval, vytáhl jsem z rukávu alternativu:

Konkurenci fotbalového Eura, fotbalovou Europeadu (mistrovství Evropy národnostních menšin) založila sice oficiální organizace FUEN (Federální unie evropských národností), která byla na začátku své existence (byla založena v roce 1949) spojena s Radou Evropy, ale přesto jí dnes po mém soudu jde spíše o věci dobré. FUEN (sídlící ve Flansborj, hlavním městě menšinových Frísů, kteří žijí v dnešním Německu a Nizozemsku) má přes sto členských národních organizací a na svých stránkách skromně připomíná, že jeden z každých sedmi Evropanů je příslušníkem národnosti, která nemá to, co velké národy (z nichž pochází ostatních šest Evropanů) považují za samozřejmé; svůj vlastní stát.

Pozor! Je zásadní rozdíl mezi novými menšinami, kočujícími dnes Evropou, a autochtonními menšinami sdruženými ve FUEN a hrajícími na Europeadě. Zatímco těm novým se dones dostává všestranné mediální podpory (lépe řečeno cílené propagandy-na čtenáře/diváka/posluchače cílené mediální masírky) o autochtonních menšinách se skoro neví, protože se o nich ani nemá vědět. Přestože (nebo právě proto, že?) ty jsou ve svých krajích už stovky let doma, ale nějak se jim během těch stovek let nedostalo (pro nás, příslušníky velkých státních národů samozřejmých) věcí, z nichž mnoha se my, státní národy, teď vzdáváme – zatímco oni o ně pořád bojují!

Nemají často tabulky se zeměpisnými názvy ve svém jazyce na nádražích, silnicích a ulicích měst. Nemají jména těchto svých měst, vesnic a řek znázorněná na mapě a hlášená ve vlacích a autobusech v jazyce, který je v těchto místech doma. A nemají někdy ani školy, v nichž by děti ve svém rodném jazyce četly z knih, které jsou v něm vydané. Zatímco my máme všechno, ale polovičku popisků v našich veřejných prostorech dobrovolně píšeme už jen anglicky, oni jsou slabí jako mravenečci: ale v tom je zároveň i jejich síla. Podobní mravencům dosud neztratili vědomí národní sounáležitosti, s níž tisícovka jednotných lidí dokáže víc, než milion nás nejednotných, rozdělených postmoderností doby. Být malý jako mraveneček znamená taky být méně viditelný a sledovaný – i proto s naší dobou dokáží daleko efektivněji bojovat.

Chcete je podpořit – udělejte to, co oni: vykašlete se na euroslavnosti reklamního kšeftu a dívejte se na soutěž, kde skutečně o něco jde: na Europeadu. Minulý pátek (tedy ve stejný den, kdy nás Čechy na Euru vyřadili – Slovensko nás pak následovalo v neděli), začala v zemi jménem Šlesvicko, rozdělené mezi Německo a Dánsko (hraje se vždy v menšinovém regionu země, kde se odehrává i „velké“ Euro), Europeada už pátá. Tam naše dva národy nahradily kluby dokonce tři: reprezentace Čechů a Slováků z Rumunska, reprezentace Slováků z Maďarska a reprezentace složená z potomků těch Němců, kteří (zejména pro svůj antifašismus) po roce 1945 směli v Československu zůstat.

Chcete vědět, které další národy si vykopaly účast na letošní Europeadě? Vypíšu vám je sem, a pokud budu vědět, doplním i jejich nejslavnějšího příslušníka/příslušníky Vy je pak můžete podpořit aspoň tím, že se na ně už ve vyhledavačích podíváte sami – stejně jako na stránky fotbalové Europeady:

– chorvatští Srbové (Dnes exilový národ, který byl bohužel v letech 1995 – 98 z Chorvatska prakticky celý vyhnán za nepoměrně krvavějších podmínek, než byl odsud sudetských Němců. Pocházel z něj i vynálezce Nikola Tesla.)

– Dánové z německého Šlesvicka (malíř Emil Nolde)

– Kimbrové z italského regionu Furlánsko-Julské Benátsko (Německy mluvící národ, pocházející ze starověkých Bavorů. Pochází z něj skvělý básník a spisovatel Franco Azzalini.)

– v německém Sasku a Braniborsku žijící Lužičtí Srbové (třeba i filosof Friedrich Nietzsche – na jeho 180. narozeniny letos v listopadu chystám rozšířit tento text o jeho lužickosrbských kořenech.)

– rumunští Bulhaři (nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti)

– Pomáci (Národ vytvořený v 15. století z Bulharů muslimského vyznání. Pochází z nich například herečka Rita Wilson, manželka Toma Hankse.)

– Furlánci z italského regionu Furlánsko-Julské Benátsko (spisovatel Italo Svevo)

– němečtí Frísové (herec Henry Fonda)

– Chorvaté z rakousko-slovensko-moravského trojhraničí (pocházel z nich třeba i Gustáv Husák)

– švýcarští Rétorománi (herec Jim Caviezel)

– německojazyční Tyroláci z italského regionu Furlánsko-Julské Benátsko (horolezec Reinhold Messner)

– francouzští Provensálci neboli Okcitánci (Tak se jim říká, neboť mluví jazykem, kde se ano místo OUI řekne OC. Je jich půlka Francie, ale za všechny: Honoré de Balzac a Gilbert Bécaud.)

– Ladinové z italského regionu Furlánsko-Julské Benátsko (režisér Luis Trenker a historik Peter Demetz)

– italští Slovinci (patrně nejslavnější italský divadelník Giorgio Strehler)

– dánští Němci (režisér Lars von Trier)

– Němci ze Slezska (to bych tu byl do rána, ale za všechny třeba spisovatel Ota Filip)

– rumunští Romové (světoznámá hudební skupina Fanfare Ciocărlia)

– maďarští Němci (objevitel horečky omladnic Ignaz Semmelweiss nebo hlava Maďarska v letech 1956 – 88 János Kádár)

– rumunští Maďaři (tady budu radši jmenovat českého vzdorokrále, zetě Jiříka z Poděbrad, Matyáše Korvína – i když bych samozřejmě mohl i Drákulu…)

Nakonec dva týmy, které v mém výčtu mají jediného zástupce:

– Slovinci z rakouského Korutanska

a

– Aromuni (pozůstatek starověkého latinsky mluvícího římského obyvatelstva z Balkánu, mluvící dnes jazykem podobným rumunštině. Žijí v Řecku, Severní Makedonii, Albánii, Srbsku, Černé Hoře a Bulharsku.)

Z aromunského otce a korutanskoslovinské matky se narodil pravděpodobně nejslavnější světový dirigent všech dob Herbert von Karajan.

P. S. Přiznávám, že v mém výčtu slavných rodáků těchto národů jsem uplatnil pravidlo dědečků, které bude uplatňováno v příštích českých volbách a které se uplatňuje i na Euro 2024. Tohle pravidlo ovšem na Europeadě neplatí, stejně jako pravidlo, že sport je dnes kšeft. V Europeadě hráči a hráčky (!) hrají zadarmo a ve své zemi žijí. A ty se dívejte. V soutěži mužů v pátek v 15:30 hrají semifinále francouzští Okcitánci versus korutanští Slovinci a němečtí Dánové versus italští Furlánci, v soutěži žen (které jsou opravdu ženy) už je jasné, že v sobotu v 11 budou hrát finále německé Frísky proti vítězkám semifinále mezi korutanské Slovinky versus italské Tyrolačky, které se dohrává právě teď. Rozpis zápasů, jejich průběh i výsledky najdete na stránkách Europeady.

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).