Dvojník, zlo, nevědomý stín člověka spočívající v jeho duši

Raffael Santi – Sixtinská madona
Wikimedia Commons / Staatliche Kunstsammlungen Dresden

Ježíš Kristus poukazoval svým učedníkům, když se přeli kdo z nich je největší: „Nebudete-li jako děti, nevstoupíte do království nebeského…“, proč hovořil o dítěti? Protože i v dospělém člověku existuje ona původní kosmická část duše, nezatížená hříchy, omyly a zlem, pokud ji člověk hledá. Může se s ní spojit. Vlastně se spojuje s Kristem, neboť on je nový Adam, zakládá nové stvoření.

Souhvězdí Labutě a Lyry

Bertold Wulf

 

Je půlnoc…

Ze stříbrné misky Luny řine se zlatý proud.

Apollón lyru přinese, jak by  k slavnosti jej hvězdy objaly,

Hudba zní a zlatě kvetou opály.

 

Jak by Kršna na flétnu hrál v červeni,

a šírání ranní spojil s večerním.

Jak by v té písni léčil celé světy

v nápěvu bytí, hlasem malých dětí.

A ten, kdo slyší jejich švitoření,

o půlnoci se znovu v dítě mění.

Z hnízdečka dlaní kdosi zaštěbetá,

„nyní i pro mne vzchází světlo světa“,

a v červáncích se tiše ukryje

odhalí noty, dle nichž Kršna hraje.

 

Apollón velké Labuti své kyne,

ať přijde k Lyře, co by přítelkyně,

jež skrze věky mává perutěmi,

až se ten obraz míhá věcmi všemi,

a mezi páry křídel sedí dítě

by nápěv bytí vyzpívalo skrytě.

Že z misky Luny kypí zlaté přívaly,

Že hudba zní a zlatě kvetou opály.

Souhvězdí Labutě, podle staré mýtické tradice, označuje nebeské místo, skrze něž se projevil prvopočáteční Logos jako svět všech věcí. Podobně se hovoří o Logu – Slovu – v Janově Apokalypse: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo,…“

Ježíš Kristus poukazoval svým učedníkům, když se přeli kdo z nich je největší: „Nebudete-li jako děti, nevstoupíte do království nebeského…“, proč hovořil o dítěti? Protože i v dospělém člověku existuje ona původní kosmická část duše, nezatížená hříchy, omyly a zlem, pokud ji člověk hledá. Může se s ní spojit. Vlastně se spojuje s Kristem, neboť on je nový Adam, zakládá nové stvoření.

Toto nové stvoření a jeho mravní, etické, avšak i zemské zákony spravedlnosti, většina lidí dnes nechápe. Nové bratrství lidstva. Ne proklamované, ale žité v každodenní praxi[1].

Kolikrát jsme si položili otázku, proč se právě nám stala tahle bolestná událost, zdá se nám, že nikomu neubližujeme, považujeme se za slušného člověka a najednou –  nic se nám nedaří, přijde těžká nemoc, výpověď z práce, úmrtí v rodině a v nejhorším případě i válka. Nevíme-li o karmických procesech a ty se netýkají jen jednotlivce, nýbrž i národů, nedokážeme si události správně vyložit. Také národy  mají své Stíny – Dvojníky, skryté, zapomenuté události, kdy se v jednání jejich politických zástupců, stala katastrofická rozhodnutí, ovlivňující negativně a ničivě životy tisíců lidí. Byly vypuštěny běsy zkázy a zmaru. Některé národy nesou menší zatížení, jiné velké viny[2].

To nesprávné, nemorální označujeme za Dvojníka, nezpracovaná a neproměněná témata, zlo, viny, lži, pomluvy, navíc z mnoha životů, které jsme v dávné minulosti prožili. A rozpomeneme li se na mladší věk, kdo si pamatuje události svého útlého dětství? Vzpomínáme si na ně až od určitého věku. Pokud například dítě prožilo trauma, nedostalo se mu dostatku lásky, nemusí být ani dospělý jedinec schopen zpracovat nepříjemné životní zkoušky a situace tak, aby je proměnil v pozitivní události. Představte si situaci, kdy z důvodu dopravní nehody nebo nemoci matky, je brzy po narození dáno dítě do kojeneckého ústavu, co asi zažívalo, i kdyby mělo slušnou péči sester, láska matky mu musela chybět, cítilo se velmi osamoceno, ztraceno, chyběla mu mateřská láska. Pokud si tuto skutečnost v dospělém věku neuvědomí, nebo o ní dokonce neví, pravděpodobně bude trpět depresí nebo si deficit lásky bude nahrazovat nějakou náhražkou tak dlouho, dokud nedokáže nalézt příčinu svého trápení. Někdy takové hledání trvá hodně dlouho. Proto velmi záleží na další výchově a způsobu vzdělávání, lásce, pochopení, podpoře jedince, zda bude schopen žít dobrý život[3].

V minulých příspěvcích jsem zmínila význam mýtů, bájí legend a pohádek, v kterých se ukazuje stará moudrost mysterií v obrazných a symbolických dějích – imaginacích. Protože pochopení Dvojníků je pro každého z nás, zvláště rodiče, učitele, psychology  tak důležité, připojím vyprávění o skvělé vánoční pohádce z roku 2003, uvedené v ČT. Názorně poukazuje na situace, jakým způsobem a  v kterých životních situacích se Dvojník projevuje.

Děti nemají rády poučování rodičů, proto příklad podaný neosobně v obrazné formě, může skvěle posloužit pro etickou výchovu sedmiletých až dvanáctiletých dětí. Vánoční pohádka z roku 2003 z dílny České televize „O svatební krajce“ je nádherným příkladem, jak ukázat v postavě Dvojníka nedostatky charakteru člověka, jeho vlastnosti a viny. Děj je velkým poučením pro malé i velké diváky, neboť strůjci svého osudu jsme jen my sami. Zde je stručný děj:

Laskavá královna po smrti rodičů dvou dívek vychovává princezny Svatavu a Ladu. V jeden den se má konat oslava narozenin a je připraven dort. Všichni se na oslavu těší, ale rozjívená Svatava oslavu zkazí a zničí i dort, málem způsobí požár. Babička se velmi rozzlobí a dívku napomíná. Brzo ráno druhého dne uražená Svatava zmizí, uteče z domova. Tu se však začnou dít podivuhodné, nevysvětlitelné  události. Dívka přijde do vedlejšího království, kde panuje moudrý král, který hledá ženu a vyhlásí, že dívka, která mu utká krajku podobnou krajce jeho matky, se stane jeho ženou. Jenže princeznu Svatavu začne dohánět její špatný osud, který si sama nerozvážností  a lehkomyslností způsobila. Hledá si práci, aby měla na živobytí, pokaždé se jí však povede něco zcela zničit. Nejdříve se záhadně vysypou koše plné vajec na svatbu krále. Poté opět svou divokostí přivodí požár u tkadleny drahých látek, které mají být ozdobou na královské svatbě. Do třetice uteče do sklepení, kde jsou připraveny sudy vína pro svatebčany. Náhle sudy začnou vyvrhovat zátky a celý sklep je po kolena zaplaven vším vínem. Když se to král dozví, dá příkaz dívku stíhat. Ta se uteče schovat pod jakousi opuštěnou pramici u rybníka. Někdo ji však volá, aby vylezla ven, a ona se zděsí. Vidí strašlivě, zle vyhlížející mužské stvoření, že takovou obludu ještě neviděla. Na otázku kdo je ta strašná bytost, ona bytost sama odpoví, já jsem ty. Krásná Svatava je zděšena, pochopí, že vidí obraz sebe samé, své druhé, zlé já. Je dost chytrá, chápe, co se stalo!!! Nakonec je strážemi  přivedena před krále a musí si odpracovat všechnu škodu v královské prádelně.[4]

Uvědomí si strašnou pravdu, že ten šeredný muž je její minulost, všechno zlo a špatnost, kterých se dopustila vzhledem k druhým lidem a své rodině a pokorně plní své povinnosti v královské prádelně. Polepší se, král si ji dokonce oblíbí, naučí se postupně tkát krajku a na slavnosti svou krajku, jako doplňující druhou polovinu původní krajky, přišpendlí k vystavené králově krajce. Hříšnice pochopila,  je napravena a vše spěje k cíli, nakonec se slaví svatba princezny Svatavy a moudrého panovníka.

Kdo byla ona strašná bytost zjevující se Svatavě a připravující ji všechny těžké, osudové chvíle? Byl to její Dvojník, její nevědomá část duše, na druhé straně zároveň ještě nepostihnuté, nepoznané vyšší já člověka, které nižší já vede osudem do určité doby, aby se z nevyspělého já s jeho neuvědomělým podvědomím, vadami charakteru, stala duše uvědomující – vědomá si sebe sama, do které může zazářit moudrost vyššího Já.[5]

No, řekněte, není to úžasný příběh, myslíte jen pohádka? Ale jak pravdivá, nese v sobě pozemský i duchovní aspekt života.

V tomto případě lze říci, ve Svatavě se zrodila duše vědomá a započalo v ní zářit vyšší já, neboť vyšší já je moudrost a láska, ono vnitřní dítě.

Dnes ve světě zažíváme nové válečné konflikty, děti sahají k násilí, střelným zbraním, šikaně kamarádů i učitelů,… Co se to děje s člověkem, že se začne chovat hůře než šelma a ztratí veškeré zábrany k vraždění druhých lidí? Jaké skryté, tajemné komnaty si v sobě nese lidská duše a proč se najednou její nevědomé obsahy začnou tlačit do vědomí?

Lékař a analytický psycholog, psychiatr C. G. Jung i duchovní badatel Rudolf Steiner si oba byli vědomi, každý ze svého úhlu pohledu, psychických pochodů v duších lidí, neprohlédnutých stínů v podvědomí, ovlivňujících jejich jednání. Tyto stíny vidíme vystupovat v nějaké podobě také v současné době téměř u všech lidí, avšak čím dál víc se ukazují v náladách bojechtivých a  zaslepených, zakomplexovaných kariérních  politiků, kteří mohou přivést lidstvo k další katastrofě.

O jakou skutečnost a souvislosti se jedná například u Jungových a Steinerových přednášek o psychoanalýze a podvědomých vlivech působících v duši člověka, které se poté přenáší do celospolečenské oblasti kultury i neblahých sociálních vztahů a poměrů?

Psychologické pochody, které doprovázejí současnou válku – především neuvěřitelné zpustnutí obecného úsudku, vzájemné osočování, netušená  ničivá zběsilost, neslýchaná záplava lží a neschopnost lidí zastavit démona krve, jsou mimořádně způsobilé neodbytně předestřít zrakům myslícího člověka problém chaotického NEVĚDOMÍ, neklidně dřímajícího pod  uspořádaným světem vědomí…

Slova uvedl Carl Gustav Jung v roce 1917 ve své práci o psychologii nevědomí, na které později pracoval v podstatě celý profesní život / C.G.Jung, GW 7, s 3nn /. V roce 1936 zdůrazňuje, jak působí vlivy kolektivní psyché. Hovoří „o průlomech, vpádech archetypických obsahů, o obklíčení nevědomí“. Ve své stati Wotan podal charakteristiku severského „boha bouří a hukotu, rozpoutávače vášní a žízně po boji, přemocného čaroděje a iluzionisty“ v jeho přepadení střední Evropy třicátých let.

Pro duchovního badatele, Rudolfa Steinera, se tato fakta neukazují jen jako fakta, která se zrcadlí nebo připomínají v psyché jednotlivce. Jsou to pro něj mnohem spíš skutečnosti a eruptivní pochody, představující úzký vzájemný vztah mezi duchovním a pozemským světem. Symboly a imaginace, které Steiner uvádí, nejsou jen „obrazy“. Poukazují na v základech spočívající duchovní skutečnosti, popřípadě na duchovní dimenzi jedné skutečnosti.

Neboť :

To, co se děje na fyzické pláni, je vlastně vždy určitou projekcí, určitým odstínem toho, co se děje v duchovním světě. Jenom s tím rozdílem, že to, co se děje v duchovním světě, se děje dříve.

( R. Steiner, přednáška z 14. 10. 1917)

Ve vnějším dění se vyslovuje něco vnitřního. Je třeba brát v úvahu spirituální pozadí. Odpovídá stupni vývoje dnešního člověka, aby pochopil vyjevování – mohli bychom také říci transparenci – duchovně nadsmyslového světa. „Lidi musí prostoupit takové smýšlení, že do budoucna se nebudou moci dostat dál, aniž by šli vstříc tomuto novému druhu zjevení nadsmyslového světa“. Steinerovi jde o to, ukázat lidem, jakým tendencím podléhá vývoj lidstva, ale též, jaké zde působí retardující síly brzdící proces zrodu vědomí… neboť : „za  kulisami historických událostí hrají duchovní síly v dobrém i špatném smyslu tím i oním směrem“.

V jednom cyklu sestávajícím ze 14 přednášek, ve dnech 29. 9. – 28. 10. 1917 v Dornachu, ve Švýcarsku Steiner popisuje, co se podle okultního pozorování odehrálo v 19. století… jak zhruba v polovině 19. století nastal pro západní lidstvo (evropské i americké) významný mezník, při kterém dosáhl určitého vrcholu „materialistický vývoj rozumu“. Má na mysli „rozumové chápání“, které docílilo maximální míry preciznosti a vědecké přesnosti, které je však v podstatě vhodné jenom k tomu, aby  pojímalo „vnější mrtvé skutečnosti“. Pro chápání živého, tím méně pak duševního a duchovního, tento druh poznání nestačí, avšak činí si na to nárok. Toto poznání se omezuje na onu empirii, pro kterou musí být všechno změřitelné, zvažitelné a spočitatelné, a tím kvantitativně postižitelné, má-li být učiněna vědecká výpověď.

Takový vývoj, říká Steiner, má konec konců základy v procesech duchovního světa. Hovoří o „boji duchovních bytostí“, který probíhal podle něj od čtyřicátých let do podzimu 1879. Své líčení halí do biblicko-mytologického obrazu. Účastníky boje jsou Archanděl Michael a Ahriman, představitel zla v jeho temném aspektu (na rozdíl od Lucifera, který zosobňuje protikladnou svůdcovskou mocnost, pokušení). Zjevení Svatého Jana mluví o boji Michaela s drakem (kap. 12). Protože má tento obraz symbolický charakter, dodává Steiner, že v průběhu vývoje lidstva docházelo k podobným střetnutím častěji, byť i vždy s jiným významem. „Konec sedmdesátých let byl především tou dobou, v níž se lidských duší s ohledem na jisté síly poznání zmocnily ahrimanské impulsy”.

Satansko-ahrimanské impulzy tím byly vtisknuty zejména poznávací a volní aktivitě člověka.

Co bylo před tím spíše obecným majetkem, bylo nyní převedeno do (individuálního duševně-duchovního) vlastnictví lidí. A tak můžeme říci, že od roku 1879 je v důsledku přítomnosti těchto ahrimanských mocností v říši lidí, přítomná osobní ambice, osobní tendence vykládat svět materialisticky.[6]

Steiner používá symbolicko-imaginativní řeči Bible a nazývá tento děj „pádem duchů temnoty”.[7]

Bdělé logické myšlení, duchovní jasnosti, duchapřítomnosti pro 20. století jsou nejzákladnějšími požadavky Steinera… „Tím nejnebezpečnějším v nejbližší budoucnosti totiž bude nevědomě se odevzdávat vlivům, které tu přece jsou“  (on hovoří především o době  I. světové války a období před II. světovou válkou) … proto také částečně kriticky pohlížel na psychoanalytickou praxi, které přiznával určitý pokrok, oproti pouhému materialismu, na druhé straně se však nemohl smířit s poznávacími předpoklady a s duchovním horizontem, za kterých se toto duševní bádání  a terapie děly.

I když Rudolf Steiner zemřel již v roce 1925 a nemohl tedy dohlédnout na konec celého obsáhlého badatelského díla C. G. Junga, události, které v současné době v globálním pohledu na svět a celospolečenské jevy sledujeme, dávají obavám Rudolfa Steinera za pravdu. Jen psychoanalýza nemůže dostačovat k celostnímu poznání působnosti duchových sil a mocí, nadsmyslových světů, působnosti ducha v člověku, vůbec člověka a jeho komplexnosti sedmerosti bytostných článků[8]. Pokud se člověk nevěnuje duchovní problematice ve vědeckém smyslu, neví, jak působí vůle, jakým způsobem se projevují důsledky našich pozemských  činů ve spánku a především po smrti v duchovním světě, v dalších inkarnacích .

Vzhledem ke zmíněným problémům lidstva, nedostatečnému poznání bytosti člověka a vyvstávání otázek ve spojitosti s prudce se rozvíjející UI a AI, je potřeba velké opatrnosti. Každé překročení zdravých mezí a lidských kompetencí nemusí dopadnout dobře.

Péče o duši člověka dosáhla zajisté v současnosti pokroku, ale přesto nemůže být zcela dostatečná, právě z uvedených důvodů. Důsledky vidíme dnes.

Můžeme vzít za příklad chaotickou, nebezpečnou problematiku změny pohlaví u dětí a mladých lidí, čím dál častější užívání drog, alkoholismus,… Na jedné straně vzniká nejistota, strach, které pochází právě ze změn, které se dějí s lidskou bytostí, kdy R. Steiner zmiňuje čas, kdy lidstvo překračuje práh duchovního světa, aniž by to mnozí lidé tušili (spirituální krize),  a proto nastávají pochybnosti o vlastní identitě jednotlivce,… navíc problematika LGBTQ,… vše umocňované ovlivňováním sdělovacích médii a dokonce politiky. O těchto duchovních skutečnostech, které se nakonec zrcadlí v podvědomí člověka jako nejistota, strach, deprese, skepse, pochybnosti o smyslu života,… nemá psychiatr nebo psycholog dostatek komplexních poznatků, neboť stále vychází jen z existence fyzického těla a duše, k tomu nanejvýš nějakého ducha vyvozeného z abstraktního myšlení a  běžných denních nebo vztahových  zážitků ve smyslovém světě. Nesmíme také zapomínat, že si neseme nějaký osud a v něm spočívající  karmické příčiny. A to je právě důvod vší nejistoty, ono neznámé v podvědomí.

(V tomto bodě výkladu může mít opět mnoho lidí vážné pochyby o existenci karmy a opětovných lidských životech. Bohužel nikoho nelze násilně přesvědčovat, že tomu tak je, lze jen eventuálně odkázat na literaturu, která se otázkami podrobně zabývá).

Poznámky:

[1]Johannes Greiner , Vnitřní dítě v nás, Franesa 2021

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]