Druhá fronta je otevřena

SkyNews / AP: Bejrut, Libanon, 29. 9. 2024

Opravdová válka začala na Blízkém východě. Po izraelském teroristickém útoku pomocí pagerů, které začaly na pokyn izraelských operátorů vybuchovat v rukou nevinných lidí, včetně dětí, žen a starců, začaly masové raketové útoky a kobercové bombardování jižního Libanonu. V noci z 1. na 2. října byla zahájena pozemní operace na libanonském území. Izrael se zjevně rozhodl, že se po genocidě obyvatel Gazy změní z oběti na kata a zahájí genocidu libanonského lidu. To nevyhnutelně znamená zapojení do války dalších šíitských zemí a hnutí – Sýrie, Iráku, jemenských Zajdů a především Íránu – a v další fázi také sunnitských států. Izrael válku jednoznačně potřebuje. Zdá se, že rozsáhlou, nelítostnou, brutální, biblickou. A protože se kolektivní Západ opět, stejně jako v případě ukrajinského režimu, jednoznačně postavil na stranu nacistů (tam – ukrajinských, zde – sionistických), nemá střet šanci zůstat něčím lokálním. Dojde k eskalaci a použití jaderných zbraní, které má Izrael, ale může je mít i Írán. Samozřejmě zde hovoříme pouze o taktických jaderných zbraních či špinavých bombách, které (na rozdíl od strategických) nejsou v kontextu celého lidstva fatální, ale osud regionu ovlivní tím nejkatastrofálnějším způsobem.

Dvě vysvětlení libanonské války

První: izraelské cíle a eschatologické[2] souvislosti. Je důležité pochopit cíle Izraele. Samozřejmě lze vidět Netanjahuův extrémní radikalismus jako důsledek psychologického traumatu poté, kdy Hamás zaútočil na Izrael a zajal rukojmí. Byl to teroristický čin, ale Izrael nenašel nic lepšího než odpovědět na teror terorem: na malý teror odpověděl velkým, rozsáhlým, vše ničícím terorem, který nikoho nešetřil. Nikdo neospravedlňuje činy Hamásu, ale následovala genocida. Teror Hamásu odsoudili všichni, zatímco genocidu Izraele vůči obyvatelům Gazy odsoudili všichni, kromě kolektivního Západu a jeho satelitů. Dvojí metr. Stejné to bude s Libanonem. Západ kryje Izrael stejně jako Zelenského nacistickou juntu. A není důvod doufat ve změnu tohoto postoje (zejména proto, že Trump, ačkoli je zjevně háklivý na Zelenského, je věrným stoupencem Izraele).

Čeho se však Netanjahu ve skutečnosti snaží dosáhnout? Psychické vypětí nijak neobjasňuje skutečné cíle této války, která se jen stupňuje. Faktem je, že situace Izraele v předvečer války v Gaze byla vcelku stabilní.

Hlavní hrozbou byla demografie, neboť izraelská společnost je v arabském moři jen malým etnicko-náboženským ostrůvkem, který i při vysoké porodnosti patří nejen ortodoxním Židům (haredim), ale i sekulárním rodinám. Přesto je to nesrovnatelně málo, připočteme-li k Palestincům obou autonomií a vlastnímu Izraeli obyvatelstvo sousedních arabských zemí, etnicky i konfesijně spřízněných s Palestinci. Za takové situace nebylo žádné posilování pozice Izraele v regionu, natož kolonizace palestinské půdy izraelskými osadníky, prostě možné. Zachováním současného stavu byl Izrael jako židovský stát odsouzen k tomu, aby po určité době zanikl, a to i z demografických důvodů.

O to nemyslitelnější bylo uskutečnění pravicově-sionistického projektu Velkého Izraele od moře k moři. Tato území s hustými arabskými masami na všech stranách prostě neměl kdo osídlit nebo rozvíjet.

A přece navzdory tomu zahájil Netanjahu vojenskou akci v Gaze a rozšířil ji do jižního Libanonu.

V Gaze jsme již byli svědky odhalení skutečného cíle – fyzické genocidy Palestinců se souběžným přesunem těch, kteří přežijí, mimo Izrael. Jakkoli to zní děsivě, pro Izrael to dává smysl. Protože není schopen dostatečně dramaticky změnit vlastní demografii, zbývá mu zničit obyvatelstvo, které svou existencí a etnicko-náboženským kódem brání realizaci eschatologických projektů. To by však bylo unáhlené a nerealizovatelné, kdyby se neočekávalo, že po rozhodujícím průlomu bude následovat něco mimořádného. A touto mimořádnou událostí není „černá labuť“, nýbrž pochopitelná událost – příchod Mesiáše. Podle židovské víry se Židé musí před příchodem Mesiáše (i když podle některých verzí až po jeho příchodu, což vysvětluje antisionistické proudy mezi ortodoxními Židy [3]) hromadně vrátit z rozptýlení do zaslíbené země, vyhlásit Jeruzalém za hlavní město a poté zbourat mešitu Al-Aksá, druhou nejvýznamnější svatyni islámu, a na jejím místě postavit třetí chrám. Pak přijde Mesiáš a všechny národy světa se mu budou klanět, neboť jeho autorita bude absolutní. To bude okamžik, kdy bude zřízena světová židovská říše a Židé jako vyvolení budou národy pást železnou holí.

Zhruba takový program otevřeně zastávají náboženští sionisté z Netanjahuova okruhu – Itamar Ben-Gvir, Bezalel Smotrich a jejich duchovní vůdci – Rav Kook, Meyer Kahane a současný rabín Dov Lior. Genocida Palestinců je v tomto modelu vedlejším efektem vzhledem k zásadní povaze nadcházející události. Právě na tuto frakci Netanjahu spoléhá. Budování Velkého Izraele a eschatologické války, které ho doprovázejí, dávají smysl v kontextu podmínek příchodu Mošiáše. A není náhodou, že Hamás pojmenoval svůj teroristický nájezd „Záplava Al-Aksy“. Je třeba také poznamenat, že právě u šíitů je takový scénář zboření mešity Al-Aksá a začátku závěrečné války se silami Dajjala (Antikrista) ve Svaté zemi společným místem všech eschatologických hadísů[4].

Jinými slovy, na Blízkém východě vypuká Armagedon v pravém slova smyslu – válka konce časů. Takto to vidí Netanjahu a jeho okolí, ale chápou to tak i náboženští šíité, i když z jiného pólu. Sekulární Izraelci, kteří nevěří v nic jiného než v šekely a individuální pohodlí, samozřejmě spěchají demonstrovat proti vlastní vládě. A sekulární šíitské kruhy – především podnikatelé a mladí lidé – žádné eschatologické hadísy neznají. Dějiny však nyní neřídí oni, jak vidíme, ale lidé se zvýšeným povědomím o konci světa a s ním spojených událostech.

Druhé vysvětlení války na Blízkém východě je geopolitické. Naše doba probíhá pod praporem hlavního dilematu: unipolární svět, tj. výhradní hegemonie Západu, nechce skončit a snaží se ze všech sil bránit, zatímco proti němu s novou silou povstává multipolární svět, jehož každá civilizace trvá na plné suverenitě, a tedy na nezávislosti na kolektivním Západě, což nevyhnutelně vede k boji proti hegemonii. První frontou této války je Ukrajina, kde nacistický režim v Kyjevě, nastolený, vybavený a podporovaný kolektivním Západem, válčí s námi, suverénním Ruskem jako pravoslavně-eurasijskou civilizací, jedním z nejdůležitějších pólů multipolárního světa a vlajkovou lodí antihegemonického boje. Západ sice manipuluje cizíma rukama, ale chystá se do války s Ruskem vstoupit, a to přímo.

V takovém kontextu je Blízký východ dalším jevištěm téže války unipolárního světa proti světu multipolárnímu.

Zatímco v očích Netanjahua a eschatologických sionistů je Izrael a osud židovského národa neoddělitelně spojený s Mesiášem, středem světa, pro globalisty Západu je samotný Izrael pouze nástrojem v boji o udržení své planetární hegemonie. Islámský svět, který odmítá liberální hodnoty, je považován za antagonistickou civilizaci. Kolektivní Západ je s ním postupně vtahován do války. Šíité jsou zároveň ideologickým předvojem islámské civilizace, takže síla Západu dopadá na ně. A opět, stejně jako na Ukrajině, jsou nástrojem pravicoví sionisté, kteří mají svou ideologií blízko k nacismu. Jejich prostřednictvím Západ doufá, že zasáhne další – islámský – pól multipolárního světa. Za tímto účelem nyní Washington narychlo posiluje spojenectví se svými vazaly z řad sunnitských zemí, především se Spojenými arabskými emiráty. Washington sotva věří v Mesiáše (i když, kdo ví?), ale otevřít druhou frontu proti islámské civilizaci s využitím militantního sionismu a projektů Velkého Izraele zjevně cílem globalistů je.

Třetí fronta na Východě

Poté přijde na řadu Tchaj-wan a konflikt s dalším pólem multipolárního světa – Čínou. To je třetí fronta. Tam se kolektivní Západ bude opět spoléhat na regionální zmocněnce – samotný Tchaj-wan, Japonsko, Jižní Koreu a pokusí se do této koalice vtáhnout Indii. Ačkoli je Indie dalším pólem multipolarity a Západ, aby kroky Dillí směrem k protizápadní dekolonizaci a další suverenitě urychlil, umožnil nedávnou barevnou revoluci proti proindické vládě Bangladéše vedené Šejch Hasínou. Je zřejmé, že se připravují i další fronty stejné války – v Africe a Latinské Americe i v různých oblastech islámského světa. Ukázkovým příkladem je Venezuela, která úspěšně odolává tlaku USA a Washington se tam pravidelně pokouší o státní převrat. Všechny tyto události rozhodnou o osudu nadcházejícího světového uspořádání – udrží si Západ svou hegemonii, nebo se multipolární svět stane skutečností a Západ se stane pouze jednou z několika civilizací s hlasovacím právem, ale zbavenou statusu hegemona či dokonce vůdce?

Zatím se však nacházíme ve druhé fázi – na prahu velké války na Blízkém východě.

Než přijdeme na řešení, jak bychom měli s touto druhou frontou velkého geopolitického přerozdělení světa zacházet, měli bychom jasně pochopit cíle globálních účastníků konfliktu a nedělat si zbytečné iluze o racionálních a mysticko-náboženských motivech hlavních jednajících sil. Dnes potřebujeme geopolitický realismus, který klidně a s rozvahou zohlední všechny základní faktory velmi složité situace, v níž se – a celé lidstvo – nacházíme. Emoce musí jít stranou ve prospěch chladného posouzení toho, co se děje, včetně těch dimenzí, které jsme za sovětského a liberálního režimu v Rusku nebyli zvyklí brát v úvahu.

V minulosti se vše vysvětlovalo ideologií, ekonomikou, energií a bojem o zdroje. To vše je přítomno i dnes, ale rozhodně to není to hlavní. Mnohem větší váhu mají úvahy eschatologického, civilizačního a planetárně-geopolitického charakteru. Příliš dlouho jsme studovali materiální stránku věci a zanedbávali svět idejí. A právě ideje vládnou světu.