Z více stran se dovídáme, jaké problémy jsou na Západě s výukou o Dostojevském. Například na Univerzitě v Miláno-Bicocca a na některých dalších univerzitách. Konkrétně v Miláně zákaz kurzů „znepokojivě ruského Dostojevského“ přece jen nakonec odvolali. A čtyřsekční kurz, jehož jedna část pojednávala také o problematických Bratrech Karamazových, se za velkého zájmu veřejnosti konal. Při hlasování akademiků Dostojevskému prý nejvíce prospělo, že byl odsouzen k pobytu v sibiřském pracovním táboře za ruského carského režimu.

Ale proč vlastně vzbuzuje Dostojevskij dnes na Západě tak silný odpor?

Na to je jistě složitější odpověď, ale něco lze určitě pochopit z knížky Nikolaje Berďajeva Dostojevského pojetí světa, která zasahuje do filozofie, do sociologie, náboženství, psychologie a dalších vědních oborů. Autor, jsa celoživotním obdivovatelem Fjodora Michajloviče Dostojevského, ve svém pojednání objasňuje, jak ruský myslitel pojímal zlo, lásku, ale především dnes tolik vzývanou svobodu.

Nemůže být žádných pochyb, říká Berďajev, že středobodem jeho zájmu je prakticky vždy člověk, který se vydává cestou svobody! Podle FMD člověk začíná tím, že vyhlašuje svoji svobodu vzpourou a nutně pak musí volit ze dvou možností. Má svobodu volby mezi svobodou v Bohu anebo svobodou v hříchu. Před člověkem leží tedy dva ideály: Ideál Madony a Ideál Sodomy. Jeden polidšťuje lidstvo, druhý odlidšťuje. Přičemž první druh svobody je vlastně duchovní a mravní kategorií. Druhý vyznáváme v současnosti my a je to v podstatě bezbřehá volnost.

Ideál Madony je pro Dostojevského jasný: Bohorodička, křesťanství, což je náboženství lásky, a nic srovnatelného v dějinách neexistuje. A tento ideál napomáhá lidstvu, aby úplně nepodlehlo zkáze.

No a pak je ideál Sodomy, a to je v zásadě láska k sobě. Je to sebe potvrzování, sebe uspokojování, opakující se. A toto neustálé zaměření na sebe je podle FMD vždy provázeno ztrátou celistvosti člověka.

Dostojevskij míní, že svoboda je nad síly lidské bytosti, že dějiny poskytují opakované důkazy jejího selhávání ve svobodě, člověk neunese její břímě. Při zásadní volbě mezi dobrem a zlem se pravidelně přiklání ke zlu. Nemůže jako by vystoupit ze svého zajetí, je to, zdá se, jeho osud.

Člověk je tvorem slabým, mrzkým, říká Velký inkvizitor v Bratrech Karamazových, a to také Ježíši Kristu vyčítá, že chtěl po člověku příliš mnoho. A Ivan Karamazov ve stejném díle považuje člověka za takové zlé zvíře a podivuje se, že mu myšlenka Boha dokázala proniknout do hlavy.

Ta volba zla samozřejmě vždy znovu a znovu neúprosně vede ke zničení svobody samotné. Svoboda ničím neomezená rozkládá a hubí člověka a svoboda bez Boha nutně přechází v lidskou svévoli a svévole v různá donucování a donucování v despotismus jedněch a otroctví druhých, které je úplným zničením svobody.

A ještě zajímavost: U Dostojevského ďábel není nikdy žádný démon. Je to, stejně jako na ikonách, naprosto šedivá bytost. A platí to i o člověku holdujícímu sodomským ideálům. Dnes je to často docela obyčejný čtyřicátník s lokajskou duší, kterých kolem sebe vidíme víc než dost. Ale právě zvyšující se počet těchto bytostí by měl podle Dostojevského ohlašovat blízký konec jednoho cyklu lidstva. Je to podle něho jeden ze znaků, že společnost vstupuje do svého katastrofického údobí.

Knihu Nikolaj Berďajev napsal již před sto lety, v roce 1921 dokonce ještě v Rusku. V roce 1922 byl pak vysídlen jako nepřítel sovětského Ruska na Parníku filosofů a v roce 1923, tedy přesně před sto lety, knihu v emigraci vydal. O Západu, když poznal, co zde svoboda reálně obnáší, neměl velkých iluzí. Nicméně, přesto do smrti v roce 1948 neúnavně věřil, že Dostojevskému jednou porozumí spíš Západ, a to tehdy, až se před ním plně rozevře duchovní hlubina a bude ji chtít zacelit. Obojí se dnes jeví, 75 let po smrti Berďajeva, velice překvapivé. Už to, že by Zápaďané měli pocítit potřebu zacelit rozevírající se duchovní propast. A ještě k tomu Fjodorem Michajlovičem Dostojevským. Vždyť ten je dnes pro ně hlavně šiřitel zkázy a zmaru, toxická osobnost, velice nebezpečný ruský šovinista. Co by se tak muselo stát, aby představa Berďajeva došla naplnění? Dnes je zjevné, že pojetí svobody Dostojevského a současného liberálního Západu představuje dva naprosto jiné neslučitelné světy.