Do Eurasie za intelektuální svobodou

INTEGRACE VE VELKÉ EURASII

Současné období nebývale rychlých a hlubokých změn – geopolitických, geoekonomických a (zatím v menší míře) geoideologických – se datuje od konce 60. do počátku 80. let, kdy se na Západě objevily první známky krize. Reagan se jí snažil uniknout agresivní snahou obnovit vojenskou převahu a smést ze stolu následky naprosté porážky ve Vietnamu a arabského ropného embarga. Okupované Japonsko, které stále rostlo pozoruhodným tempem, Američané drtili vojensko-politickým a ekonomickým tlakem, propagandistickou válkou, revalvací jenu a vývozními kvótami. Růst Japonska klesl na nulu a dodnes se snaží překonat stagnaci. Ještě před Reaganem se Američané prostřednictvím Trilaterální komise snažili konsolidovat stagnující Evropu kolem oslabených USA, stejně jako to dělají nyní.

A pak se stal zázrak – Sovětský svaz a socialistický tábor přestaly existovat a vzdaly se své brzdící a vyvažující role. Čína se vydala na cestu kvazikapitalistického rozvoje. Jeden a půl miliardy špatně placených dělníků a hladových spotřebitelů z Číny, bývalého SSSR a socialistického tábora se zapojilo do globální (nyní zcela západní) ekonomiky, která je strukturována tak, aby globální bohatství odčerpávala na Západ.

Krevní systém Západu dostal silnou dávku glukózy a adrenalinu. Hospodářská stagnace byla přerušena. Na okamžik se zdálo, že dosud upadající Západ nejen zvrátil svou degradaci, ale také dosáhl konečného vítězství, unipolárního světa a „konce dějin“.

Ale hluboce zakořeněné síly, které stály za jeho degradací, pokračovaly ve svém díle. Jednou z nejdůležitějších příčin krize Západu, která se objevila již v 60. letech 20. století, bylo dosažení strategické parity Sovětského svazu se Západem, čímž Západ přišel o vojenskou převahu, která mu umožňovala – prostřednictvím prostého koloniálního loupení a drancování, poté prostřednictvím neokolonialismu a v poslední době prostřednictvím podřízených mezinárodních institucí a režimů – vysávat bohatství planety a která podporovala téměř 500 let trvající politické, ekonomické a kulturní globální vedení Západu (Karaganov, 2019).

V roce 2000 se Rusko probudilo ze západního bludu a uvědomilo si, že jeho integrace do tohoto systému jako rovnocenného je nemožná. S výjimkou úzké vrstvy, tvořené kompradorskou buržoazií a inteligencí orientovanou na Západ a jím živenou, se ruská společnost z tohoto nevýhodného uspořádání začala pomalu vymaňovat. V té době Západ, okouzlený svým vítězstvím, přehlížel vzestup Číny. Byl přesvědčen, že tisíciletý čínský stát-civilizace, který nastoupil kapitalistickou cestu, se stane demokratickým, a jeho domácí politický systém tak oslabí a přizpůsobí se hlavnímu politickému proudu Západu. Spojené státy se stále v euforii ze svého „vítězství“ roztáhly do Afghánistánu a Iráku a porážka v nich způsobila v jejich domnělé vojenské všemocnosti průlom. Obrovské investice do konvenčních sil se politicky nevyplatily.

Hospodářská krize v roce 2008 a neúspěch gruzínské invaze do Jižní Osetie podporované Spojenými státy zahájily nové kolo úpadku vlivu Západu, mnohem dramatičtější než na přelomu 60. a 70. let. Západní model hospodářského rozvoje přestal být atraktivní. Poté, kdy Rusko konečně uznalo nemožnost dosáhnout dohody s USA, začalo přezbrojovat a reformovat své konvenční síly. Ale ještě předtím, poté, kdy USA odstoupily od smlouvy ABM (čímž odhalily svou touhu po jaderné, a tedy i politické převaze), se Rusko (tehdy ještě chudé) západních iluzí zbavilo a začalo modernizovat své strategické síly, přičemž výsledky se začaly projevovat na konci roku 2010. Země znovu získávala sebevědomí a americko-západní hegemonii a expanzi otevřeně zpochybňovala. Nový kurz de facto vyhlásil prezident Vladimir Putin ve svém známém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 a potvrdil jej na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008, kdy varoval, že vstup Ukrajiny do NATO bude znamenat konec Ukrajiny (Kommersant, 2008).

Tyto vojenské, ekonomické a politické faktory spustily koncem roku 2000 současné globální tektonické změny, které před našima očima nabírají na obrátkách. Dosavadním světovým systémem otřásá nepolevující zemětřesení. Rusko ve snaze udržet si svou bezpečnost a suverenitu sehrálo v tomto procesu klíčovou vojensko-strategickou roli a možná jej také částečně vyvolalo.

Naše země se vrací ke své historické euroasijské politické a společenské podstatě tím, že se obrací na Východ a ukončuje období Petra Velikého, jednostranné kulturní, ideologické a ekonomické orientace na Evropu a Západ, – aniž by však jeho odkaz odmítala, tj. převážně evropské kořeny naší vysoké kultury (zatímco naše politická a společenská tradice je bližší asijskému typu). Výjimečná kulturní otevřenost, zděděná do značné míry po Mongolech, je mocným zdrojem ideologického vlivu v rozmanitém světě, o který Rusko usiluje.

Systém globalizace, který Západ vytvořil od 80. let 20. století, se rozpadá. Místo předpokládané světové (v podstatě západní) vlády a dominance (západních) nadnárodních korporací a nevládních organizací jsme svědky oživení národních států. V intelektuální sféře nabývají opět na prvořadém významu regionální studia a politická geografie, které byly donedávna považovány za mizející vědy.

Existuje ještě důležitější proces: díky zemětřesení se urychlil vzestup zemí a civilizací, které byly donedávna potlačovány mocí, jíž se zmocnil Západ. Zcela zničené civilizace Inků a Aztéků se už samozřejmě obnovit nepodaří. Vidíme však, jak znovu nabývají na síle velké čínské, indické, arabské, perské a osmanské civilizace a jak se zvedá středoasijská civilizace. Rusko si konečně začíná uvědomovat sebe sama jako civilizovaný stát, dokonce jako civilizaci civilizací, a ne jako periferii Evropy. (Zdá se, že Evropa sama se rozpadá, což je pro nás nebezpečné – koneckonců jsme zčásti Evropané). Mladá americká civilizace – v letech 1945-2015 impérium a v letech 1989-2008 dokonce hegemon – provádí ústupový boj. Poté, kdy Západ ztratil možnost proti „periferiím“ téměř beztrestně používat sílu, se tyto osvobodily a vrhly se vpřed, především v Asii.

Snad nejdůležitějším důsledkem tohoto geopolitického a geoekonomického zemětřesení je však oživení hlavního centra lidského vývoje – Eurasie jako kolébky většiny lidských civilizací, kdysi geopoliticky a kulturně propojené říšemi Čingischána, Attily a Tamerlána, Hedvábnou stezkou a obchodní cestou od Varjagů k Řekům, která procházela starověkým Ruskem. Celý kontinent byl do značné míry marginalizován okrajovými námořními mocnostmi, které mu vnucovaly své zájmy a způsob myšlení, například stále převládající názor, že země ovládající námořní cesty mají výhodu oproti kontinentálním. Rusko sice přístup k Baltskému a Černému moři potřebovalo, ale jeho hlavní město mělo zůstat v Moskvě nebo se přesunout hlouběji na Sibiř, k materiálnímu a duchovnímu zdroji ruského národa a k podstatě Ruska jako velmoci.

Velké euroasijské mocnosti – a Eurasie jako globální centrum hospodářského, politického a kulturního rozvoje – se obnovují; země a národy se zbavují západního „jha“, pod nímž většina z nich 150-500 let žila. Na vzestupu jsou i země, které dříve hrály v globální ekonomice a politice podřadnou roli. Jsou to nejen Čína, Indie, Turecko a Írán, ale také obě Koreje a Japonsko (stále okupované). Rychle se rozvíjí jihovýchodní Asie. Indonésie je předurčena stát se jedním z budoucích světových lídrů. Hospodářský, politický a duchovní růst zemí Perského zálivu (kde se formuje další centrum nového multipolárního světa) je zcela impozantní. Afrika se rozvíjí nerovnoměrně, ale pod novým vedením stále dynamičtěji. Všichni hovoří o rozšiřující se stopě Pekingu v Africe, ale celkový vliv Ankary je tam možná ještě větší. Rusko, které částečně ztratilo své silné pozice v Africe z dob Sovětského svazu, následuje jeho příkladu, i když opožděně. Na kontinentu máme dobrou pověst, kterou v posledních letech posílily úspěšné operace na zajištění bezpečnosti několika zemí. K obnovení neuváženě ztracených nebo odevzdaných pozic je však třeba vykonat ještě hodně práce.

Když se Rusko rozhodlo bránit zbytkové expanzi Západu na Ukrajině – která ohrožovala jeho životně důležité bezpečnostní zájmy a samotnou existenci -, vztahy Ruska se Západem se drasticky zhoršily a Rusko se nenávratně rozloučilo s více než 300 let starými iluzemi o integraci „do Evropy“, které si mnoho jeho elit hýčkalo. Rusko se nyní zaměřuje na užší vztahy s nezápadními zeměmi, které navrhujeme nazývat světovou většinou, jejíž státy usilují o získání nebo znovuzískání své suverenity a své ekonomické a kulturní působnosti. Jedná se o dominantní ekonomický, politický a ideologický trend ve světě. Poté, kdy Rusko vojenské základy zbytkového neokolonialismu odstranilo, se zdá, že stojí na správné straně dějin a je prostředníkem vznikající světové většiny.

Termín a koncept „světové většiny“ vznikl před několika lety během seminářů a situačních analýz, které prováděly Rada pro zahraniční a obrannou politiku a Vysoká škola ekonomická. Již nyní jej však lze nalézt v projevech a pracích čínských, arabských a dalších představitelů většiny, kteří se rychle chytají a reagují na potřeby vznikajícího světa orientovaného na budoucnost.

Neměli bychom ztrácet čas a začít přemýšlet o naší politice vůči této vznikající světové většině (viz zpráva „Ruská politika vůči světové většině“, 2023). Tyto úvahy jsou doprovázeny a podněcovány rozkladem a dezintegrací starého systému, a to i v jeho institucích. Ty staré před našima očima odumírají nebo slábnou, protože na nich lpí kdysi dominantní státy. To bohužel platí i pro OSN, a zejména pro MMF, Světovou banku a OBSE. OBSE je mimo jakoukoli šanci a EU rychle upadá. Pouze NATO se dočasně vzpamatovalo, když využilo expanze k vyvolání konfrontace, která je základem jeho existence. Existují plány na vytvoření globálního NATO a jeho rozšíření do oblasti Indického oceánu. Tento projekt však s největší pravděpodobností stihne stejný osud jako jeho zašlé předchůdce, jako byly SEATO a CENTO.

BOJ SE ZÁPADEM

Stále nerozhodnutá je naše současná bitva se Západem – nebo spíše s jeho elitami, které se vrhly do snad poslední bitvy v obranném šiku, aby historickou porážku odvrátily. Rusko by ještě mohlo ztratit odhodlání bojovat až do konce, a tím i tento boj prohrát. To je však nejen nepřijatelné, ale i nepravděpodobné.

Operace na Ukrajině vynuceně, ale užitečně otevírá nové možnosti. Domnívám se, že jedním z jejích nevyslovených cílů – a toho se daří dosahovat – je odtrhnout ruskou politickou a intelektuální třídu od zastaralého západocentrismu, donutit ji obrátit se k novým zemím, myšlenkám a trhům a vrátit se k sobě samé. Souběžným cílem je podkopat velkou kompradorskou buržoazii, která se zformovala z neúspěšných ruských reforem v 90. letech.

Existuje také třetí nevyslovený cíl, kterého má být prostřednictvím této krize dosaženo – připravit Rusko na 15-20 let zvratů vybudováním „pevnosti Rusko“, otevřené spolupráci (Karaganov, 2022).

Rusko se obrátilo zpět k sobě samému, vrátilo se – z nutnosti, ale také v důsledku toho, že konečně sebralo potřebnou vůli – ke svému tradičnímu válečnému stavu proti vnějším útočníkům. Začalo tak konečně ekonomicky a technologicky růst prostřednictvím substituce dovozu. To je cesta k suverénnímu rozvoji a ke svobodě národa zvolit si vlastní cestu.

Souběžně s tímto úsilím je zapotřebí intelektuální dekolonizace: osvobození od západního jha, které je vnucené, ale také dobrovolně přijaté. Potřebná je také myšlenková proměna: vzorce, které vedou vpřed, ale mají historické kořeny, jsou otevřené diskusi, ale jsou prosazovány státem (o tom později).

A dalším klíčovým úkolem je konečný návrat Ruska domů do Eurasie prostřednictvím rozvoje celé Sibiře – kolébky ruské velikosti a moci.

NA SIBIŘ TAM A ZPĚT

Měl jsem tu čest a potěšení – spolu se svými mladými kolegy (dnes významnými vědci a akademickými řediteli) Timofejem Bordačevem, Anastasií Lichačevovou, Igorem Makarovem, Dmitrijem Suslovem a Alinou Ščerbakovou (Saveljevovou) – být jedním z iniciátorů projektu Obrat na Východ, který byl intelektuálně zahájen na konci roku 2000 a politicky v roce 2010. Sergej Šojgu, ještě ne ministr obrany, pracoval se skupinou spolupracovníků paralelně. Cílem bylo integrovat Rusko s ekonomikami východní a jižní Asie prostřednictvím Sibiře. Určitého pokroku bylo dosaženo, je však také zřejmé, že „obrat“ zatím kýžené výsledky nepřinesl. Dvěma důvody jsou výše zmíněný západní přístup a kompradorismus elit, které obvyklý status quo nechtěly opustit. Za třetí, proces byl řízen technokraticky a byrokraticky, téměř výhradně z centra, přičemž se do něj zapojilo jen několik místních aktérů. Zásadní chybou bylo také rozdělení Sibiře, která je ve skutečnosti jedním historickým, sociálním a ekonomickým celkem. Na rozdíl od většiny návrhů plán neintegroval Ural, Západní Sibiř ani Východní Sibiř, kde jsou soustředěny přírodní zdroje, průmysl a (což je nejdůležitější) morální a intelektuální zdroje, které však nejvíce trpí „kontinentálním prokletím“ – oddělením od nejrychleji rostoucích trhů.

Geopolitika a geoekonomika a růst Asie, Blízkého východu a Afriky nyní vyžadují nový intelektuální a organizační přístup k euroasijské integraci. Neměla by však být chápána, tak jako v minulosti, pouze jako integrace prostřednictvím Euroasijské hospodářské unie. I když budujeme „pevnost Rusko“, která je pro stále neklidnější a nebezpečnější svět příštích 15 let nezbytná, měla by tato „pevnost“ být otevřená spolupráci nejen s Východem, ale i s Jihem. A proto bychom měli zintenzivnit práce na budování dopravních koridorů spojujících Rusko přes Sibiř s Asií přes Čínu a konečně dokončit dlouho odkládaný koridor přes Írán a Perský záliv do Indie a Afriky. Hodně je třeba udělat v intelektuální oblasti. O Východě, arabském světě, Turecku, Íránu a Africe toho moc nevíme, a proto nevidíme tamní rychle se rozvíjející příležitosti. Zopakuji to, co již mnohokrát zaznělo na vědeckých konferencích, v tisku i v korespondenci – nejperspektivnější z humanitních věd jsou nyní orientalistika a afrikanistika.

Rusko již dlouho rozvíjí vlastní školu ekonomické geografie, která stojí v opozici vůči geopolitice a geoekonomii námořních mocností (Shuper, 2021). Takové školy však potřebujeme i v jiných společenských vědách. Na rozdíl od matematiky nebo astronomie nikdy nebyly a nemohou být nadnárodní. (Více o tom později.)

Potřebujeme také novou koncepci integrace postsovětského prostoru (předchozí vycházela z koncepce EU a integrace s ní). Měla by zapadat do širšího celoeurasijského nebo velkého eurasijského integračního projektu, který by zahrnoval komunikační, ekonomickou, vědeckou, politickou a (neméně důležitou) kulturní složku. Eurasie je koneckonců konstelací velkých kultur, které povstávají nebo se vzpamatovávají z marginalizace a které je třeba pochopit a pracovat s nimi.

K RUSKÉMU IDEOVÉMU SNU

Současné geopolitické zemětřesení, rozpad starého a vytváření nového světa si naléhavěji než kdy jindy žádá duchovní mobilizaci země a ofenzivní ideologickou strategii. Investice do přírodních věd rostou a před očima nám vznikají vědeckotechnická uskupení. Inženýři a vědci, kdysi tvořící meritokratickou elitu země, začínají znovu získávat své právoplatné místo ve společnosti. Bylo by hezké pokračovat v pojmenovávání množících se příznaků obrody země a jejího lidu. Mým úkolem je však navrhnout politické úpravy, které si vyžádaly výzvy, jimž země a svět čelí. Duchovní obroda je hlavní odpovědí na tyto výzvy. To je samo o sobě neocenitelné.

Národní a světová politika je do značné míry určována dialektickou kombinací tří faktorů: ekonomickým rozvojem a blahobytem, duchovním postavením a jednotou a ochotou hájit zájmy a identitu, a to i vojenskou silou. V letech 1950-2020 jaderné zbraně význam posledně jmenovaného vojenského faktoru snížily a pro většinu lidstva dočasně zastřely hrozbu války. Spoléhání se na jaderné odstrašování potlačilo ve společnostech smysl pro sebezáchovu.

To vše vyneslo do popředí ekonomické faktory, zejména proto, že zdůraznily konkurenční výhody západních zemí, které v této etapě dějin poskočily vpřed a získaly schopnost vnucovat svým elitám názory prostřednictvím informační dominance. Neúspěch alternativního ekonomického modelu – sovětského komunismu s jeho silnou ideologickou a morální složkou a důrazem na spravedlnost – vedl k několika desetiletím bujícího konzumerismu. (Také tím, že otevřel nové trhy, dočasně zamaskoval nedostatky západního kapitalismu, které se staly zřejmými v 70. a 80. letech 20. století. Tento model ztrácel jak svou protestantskou etiku, tak sociální orientaci, která mu byla dodána, aby mohl sovětskému socialismu úspěšně konkurovat).

Pád komunismu předznamenal tři desetiletí triumfu liberální ekonomie a ekonomů. Heslo „peníze dělají zázraky“ se v Rusku prosazovalo téměř oficiálně. Dokonce i v konfuciánské a polokomunistické Číně byl a zůstává blahobyt prioritou, což je pochopitelné pro zemi, která byla 150 let vyhladovělá, ponižovaná a drancovaná. Člověk byl oddělen od své základní podstaty – lásky, schopnosti tvořit a snít, svědomí, cti a všeho, co člověka odlišuje od zvířete.

Nasycená společnost, která nemusela bojovat o přežití ani o vlast, se deformovala. Post- a antihumánní hodnoty se v podvědomí některých lidí skrývaly vždy, ale nyní je štědře přiživují a pěstují oligarchové, kteří se snaží společnost rozdělit a její pozornost odvrátit od rostoucí nerovnosti a dalších problémů. Z větší části je to západní civilizace, která je v úpadku, ale totéž může čekat i ostatní.

Během probíhajícího a sílícího globálního zemětřesení by naše národní strategie měla upřednostnit obranu a bezpečnost země a jejího lidu, což bude vyžadovat jejich duchovní a ideové omlazení. Ekonomika je stále důležitá, ale ekonomická kritéria – efektivita a ještě více ziskovost – by měla mít přinejmenším po několik příštích desetiletí druhořadou prioritu. Ekonomika by se měla změnit z jádra a pána státní strategie v respektovaného sluhu. Lidé by se měli stát spíše cílem než prostředkem rozvoje, smyslem státní politiky a veřejného života, a to nejen jako jednotlivci, ale jako občané připravení pracovat pro společnou věc.

Vojenská a duchovní síla se v dohledné budoucnosti stanou hlavními faktory souhrnné síly, přežití a prosperity země. Hospodářský rozvoj je stále nezbytný, zejména s využitím vědy a techniky (včetně umělé inteligence). Ale rozvoj nejen v honbě za bohatstvím, nýbrž pro ochranu lidí, země, společnosti a přírody.

Potřebujeme také národní myšlenku-sen, zakořeněnou v tradici, vycházející z dnešních a nadcházejících skutečností, avšak vedoucí vpřed.

V důsledku mimořádných podmínek vytvořených speciální vojenskou operací se snižuje odpor byrokracie a elit vůči národní ideologii (odpor spojený převážně s doznívající touhou po západním životním stylu). Ruský ideový sen se začíná formovat. Prezident Putin jej představil ve svém pozoruhodném a neobvyklém projevu na Světové ruské lidové radě 28. listopadu 2023 a v některých následných prohlášeních (Putin, 2023).

Celostátní národní ideologie je naléhavě potřebná. Ti, kdo s ní nesouhlasí, jsou buď intelektuálně a morálně nezralí, nebo prostě chtějí jinou ideologii.

Tato ideologie by neměla být jednotná, měla by být jádrem neustálé diskuse ve společnosti a v rodině. Pokud však chce být člověk státotvorným občanem, musí znát a chápat její základní principy. Není nutné je všechny sdílet. Skuteční vlastenci však mají právo vědět, kdo je náš národ, kdo není tak docela náš a kdo není náš vůbec. Ti druzí by samozřejmě neměli být potlačováni – pokud neporušují zákon -, ale neměli by mít právo na vedoucí pozice ve vládě, školství nebo médiích.

Tato ideologie, tento ideový sen, musí samozřejmě odrážet základní principy tradičních náboženství, která by se měla těšit státní podpoře. Tradiční náboženství mají téměř jeden a tentýž morální kodex, který stát musí podporovat, pokud chce, aby společnost přežila a rozvíjela se. Církve navíc musí být svobodné a oddělené od státu. Jejich nelehkou povinností je být morálním majákem, a to i pro nevěřící. Svatý Filip Kolyčev, který protestoval proti zvěrstvům opričniny[3], a blahoslavený Mikuláš (Salos) Pskovský[4], který zachránil Pskov tím, že nabídl syrové maso Ivanu Hroznému, vykonali službu státu. „Represe“ Ivana Hrozného však byly podstatně méně krvavé než ty, k nimž současně docházelo v západní Evropě. Teprve když byly církev a víra oficiálně potlačeny, dopustil se náš stát a jeho obyvatelé mnoha zrůdných zločinů proti sobě samým.

Bůh, a tedy i víra ve vyšší osud člověka, by se měl stát součástí ruského ideového pojetí, i když v něj někdo nevěří. Občané Ruska by si měli uvědomit, pro co žijí, a získat morální a ideový kompas pro život. To nejen naplní každý život smyslem, ale také nás posílí v ostré geopolitické soutěži příštích desetiletí a zajistí nám přátele a spojence mezi všemi lidmi dobré vůle.

Nabídnu své názory na to, jak objasnit a rozvinout nový světonázor, ruský ideový sen.

Hlavním cílem politiky je pěstovat v lidech to nejlepší, touhu sloužit rodině, společnosti, zemi, světu a Bohu (pokud v něj lidé věří). Bez ohledu na víru musí společnost prostřednictvím vzdělávání a výchovy pěstovat v člověku božskou přirozenost, předurčení a připravenost sloužit vyšším cílům. To je duch Rusů.

Služba nejvyšší autoritě je přirozená pro tak obrovskou zemi, jako je ta naše, která se udržela především proto, že vstřebala politický model Čingischánovy velké mongolské říše s její kulturní a náboženskou otevřeností, ale obohatila jej o silný vliv křesťanského pravoslaví, islámu a judaismu.

Environmentální politika by se měla zaměřit nejen na snižování emisí, ale také na pěstování lásky občanů k rodné zemi a k přírodě od útlého dětství, ve škole i na univerzitě. Koncepce noosféry Vladimíra Vernadského – jednota člověka a přírody, z nichž první je aktivní a pečující o druhou – více než kdy jindy odpovídá moderní, perspektivní ruské myšlence-snu (Vernadskij, 1944).

Vím, že to bude znít radikálně a možná i směšně, ale myslím to zcela vážně. Moderní veřejné informační prostředí vyžaduje pěstování a vnucování morálky, svědomitosti, lásky k bližnímu, všeho, co je základem abrahámských náboženství – pravoslaví (křesťanství), islámu a judaismu – a také většiny ostatních.

Podělím se o svou osobní zkušenost. Jako člověk mé generace, který vyrůstal v oficiálně ateistickém Sovětském svazu, jsem začal číst Bibli, až když jsem byl již dospělý. Hořce jsem litoval, že jsem značnou část svého života strávil bez tohoto zdroje moudrosti, historických zkušeností a etických hodnot. Nedávno mi můj dobrý přítel, sibiřský kulturtrégr a filantrop A. G. Elfimov, věnoval výtisk Bible Fjodora Dostojevského, doplněný četnými Dostojevského poznámkami (nyní už rozluštěnými). Dostojevskij ji četl téměř každý den, což se v jeho dílech odráželo. Zdá se tedy, že jsem dílu tohoto velkého ruského génia zcela neporozuměl. V současné době se snažím číst moderní překlad Koránu – bohatství myšlenek, pocitů a moudrosti. Tato četba mému profesnímu rozvoji velmi pomáhá. Není možné správně psát o válce a míru bez vstřebání biblické moudrosti, která je v podstatě totožná pro křesťany, muslimy, židy i buddhisty, ačkoli se vyznavači těchto náboženství mezi sebou občas sváří.

Tuto myšlenku-sen navrhují a rozvíjejí mnozí intelektuálové, a dokonce i politici a myslící podnikatelé[1].

Samozřejmě netvrdím, že tyto myšlenky jsou nové, ale jsou ve vzduchu. V té či oné podobě je navrhovali velcí ruští filosofové a vizionáři jako Ivan Iljin, Nikolaj Danilevskij, Fjodor Dostojevskij a Alexandr Solženicyn[2].

Nicméně tato ideologie je stále poměrně vágní. Mnohé její prvky jsou obsaženy v prezidentském výnosu č. 809 z 9. listopadu 2022 „O schválení Základů státní politiky pro zachování a posílení tradičních ruských duchovních a morálních hodnot“ (výnos, 2022).

Novou ideologii je třeba schválit na státní úrovni a neustále o ní diskutovat v rodinách, s přáteli, ve školách a na univerzitách. A poté ji tvořivě realizovat.

Dovolte mi, abych tuto ideu-sen stručně nastínil:

• My – Rusíni, Rusové-Tataři, Burjati, Dagestánci, Jakuti, Čečenci, Židé a Kalmykové a všichni ostatní občané Ruska – jsme lidé vyvolení Všemohoucím, abychom v tomto zlomovém okamžiku dějin zachránili naši zemi a lidstvo.
• Jsme osvoboditelé od jakéhokoli jha, neboť jsme celou svou historií dokázali, že je to náš osud. Osvobodili jsme svět od Napoleona, Hitlera a jim podobných a nyní pomáháme ostatním osvobodit se od neokoloniálního západního liberálního jha.
• Nejdůležitější je člověk a jeho duchovní, fyzický a intelektuální rozvoj. Zasazujeme se o nový humanismus, proti ničení Člověka v člověku a o rozvoj toho, co je v člověku nejlepší – Boha pro ty, kdo v něj věří.
• Smyslem lidského života není hédonismus, sobectví a individualismus, ale služba rodině, společnosti, vlasti, světu a Bohu, pokud v něj člověk věří. Zastáváme kolektivismus a vzájemnou pomoc, soudržnost. Člověk se může realizovat a být svobodný jen tehdy, když slouží společné věci, své zemi a státu.
• Jsme národ bojovníků a vítězů, kteří osvobozují od těch, kdo usilují o hegemonii a nadvládu, ale jejichž hlavní povinností je vlastní vlast a stát.
• Jsme obránci naší suverenity, ale také svobody všech národů zvolit si svou duchovní, náboženskou, ekonomickou, kulturní a politickou cestu.
• Jsme národem internacionalistů a rasismus je nám cizí. Jsme zastánci kulturní a duchovní rozmanitosti a plurality.
• Jsme jedinečný, kulturně a nábožensky otevřený civilizační stát povolaný sjednocovat všechny civilizace Velké Eurasie a světa.
• Jsme historický národ; ctíme a známe své dějiny, ale zároveň hledíme do budoucnosti a jsme odhodláni vytvořit nové dějiny naší země a pestrobarevný a multikulturní svět bez hegemonie.
• Zastáváme nejen konzervativní (což není ideální termín), ale i běžné lidské hodnoty: lásku mezi muži a ženami, jejich lásku k dětem, úctu ke starším lidem, lásku ke své zemi.
• Jsme národem žen, ale velmi silných žen, které v těžkých dobách naši vlast opakovaně zachránily. A jsme národem silných a statečných mužů, kteří jsou připraveni chránit slabé.
• Zasazujeme se o spravedlnost mezi národy i uvnitř země. Každý by měl být oceněn podle svých schopností, práce a přínosu pro společnou věc. Slabí, osamělí a staří lidé však musí být chráněni.
• Nejsme ziskuchtiví, ale usilujeme o zasloužený osobní blahobyt. Nadměrná a okázalá spotřeba je nemorální a protivlastenecká. Podnikání je pro nás životní cestou, jejímž cílem je zlepšit život.
• Jsme národ, který neztratil kontakt s přírodou. Rusko je hlavním ekologickým zdrojem lidstva. Zachování jednoty lidstva a přírody je univerzální hodnotou. Milujeme především svou vlast a budeme ji chránit a rozvíjet. Minulost, stejně jako budoucnost, je v jednotě lidstva a přírody. Budeme v sobě a v našich dětech pěstovat to, čemu se dnes říká environmentální sebeuvědomění.
• Našimi hrdiny jsou vojáci, inženýři, vědci, lékaři, učitelé a státní úředníci, kteří věrně slouží lidu, podnikatelé-filantropové, zemědělci a dělníci, kteří vlastníma rukama vytvářejí bohatství země.
• A konečně jsme civilizací tradic, která je povolána sjednocovat civilizace Velké Eurasie a celého světa.

A bez pochopení toho, za co se válka vede – v tomto případě za zachování a oživení Člověka v člověku a za svobodu a suverenitu této země i všech ostatních – bude ztracena nebo budou její plody promarněny.

Dalším obrovským úkolem, který před námi a před celým světem stojí, je nalezení nového ekonomického modelu, který by nebyl zaměřen pouze a tolik na maximalizaci zisku, ale který by zlepšoval život člověka, jeho životní prostředí a jeho vlastní osobnost. Vím, že v naší zemi již existuje mnoho společností, které podle těchto zásad žijí a pracují. Jejich úspěch je třeba napodobit. Podnikatelská sdružení by měla nejen prosazovat a chránit zájmy svých členů, ale také ve svém oboru takové příklady podporovat. Ještě jednou: nová mezinárodní situace a vyčerpání předchozího modelu vyžadují nové ekonomické paradigma. Není to země nebo stát, kdo by měl sloužit podnikání a poskytovat mu příznivé podmínky, ale naopak. Podnikání potřebuje svobodu pouze tehdy, je-li připraveno sloužit společnosti a státu. Touha člověka po slušném bohatství by samozřejmě neměla být popírána, ale okázalá spotřeba by měla být společensky stigmatizována. Filantropický podnikatel by měl být vzorem k napodobení. Upravit by se měla zřejmě i daňová politika. Nechci se však pouštět do odborné diskuse na téma, s nímž mám jen omezené zkušenosti. Ve skutečnosti se hospodářská politika již koriguje a díky probíhající válce se stává spravedlivější. Tyto změny by měly pokračovat na základě nové ideologie rozvoje a navrhovaného ruského ideového snu.

Politicky budujeme nikoli moderní západní demokracii, ale meritokracii: kultivaci a vládu těch nejlepších. Přesto neodmítáme demokratické instituce, zejména na základní komunální úrovni. I ti nejlepší se mohou stát těmi nejhoršími, pokud nebude existovat tlak zdola a nebude se brát v úvahu názor lidí a společnosti. Jsme státem Vůdcovské Demokracie.

DEKOLONIZACE MYŠLENÍ

A nyní o velmi důležitém, zpožděně, ale dosud málo diskutovaném aspektu nové politiky. Ta a její úspěch nejsou možné bez překonání a aktualizace archaických a často nepochybně škodlivých ideologických základů, na nichž naše společenské vědy a (do značné míry) i politika stojí (viz Shuper, 2022).

To neznamená opětovné odmítnutí předchozích výdobytků politického, ekonomického a zahraničněpolitického myšlení. Bolševici kdysi hodili ruské sociálněpolitické myšlení na „smetiště dějin“ a výsledek známe. Není to tak dávno, kdy jsme marxismus s potěšením odsunuli stranou. Nyní, nasyceni jinými dogmaty, jsme si uvědomili, že se tak stalo příliš náhle, neboť Marx, Engels a Lenin (se svou teorií imperialismu) měli dobré a užitečné myšlenky.

Společenské vědy jsou nevyhnutelně národní, bez ohledu na to, jak kosmopolitně se jejich stoupenci mohou jevit. Vyrůstají na národním historickém území a v konečném důsledku mají sloužit svým zemím a/nebo jejich vládnoucím a vlastnickým třídám – či nadnárodním (v současnosti globalisticko-liberálním) oligarchům. Nekritické přesazování takových věd bude neplodné nebo povede k růstu nechutností.

Významný ruský politolog Michail Remizov byl, myslím, první, kdo tento proces nazval „intelektuální dekolonizací“.

Po desetiletích života ve stínu cizího marxismu jsme přijali cizí dogma liberální demokracie v ekonomii, politologii, a dokonce i v mezinárodních vztazích a bezpečnostních studiích. Tato fascinace nás stála část naší země, její technologie a ty, kteří je rozvíjejí. V polovině dvacátých let jsme začali provádět samostatnou politiku, ale v mnoha ohledech jsme jednali intuitivně, aniž bychom se opírali o jednoznačné (a proto národně orientované) vědecké nebo ideologické principy. Stále se neodvažujeme přiznat, že ideologický a vědecký světonázor, kterým jsme se řídili posledních 40-50 let, je zastaralý a/nebo byl původně zaměřen na službu zahraničním elitám.

Pro ilustraci uvádím několik otázek z mého velmi dlouhého seznamu.

Co je v člověku a společnosti primární: materiální, nebo duchovní? Řečeno přízemněji a politicky: Jaké zájmy vedou lidi a jejich společenství-státy v moderním světě? Vulgární marxisté a liberálové trvali na ekonomických zájmech. Výrok Billa Clintona „it’s the economy, stupid“ se donedávna zdál být axiomatický. Ale u nás se z něj stal ještě horší postulát, téměř oficiální vůdčí zásada vládnoucích kruhů: výše zmíněné „peníze dělají divy“. Po ukojení elementárního hladu (nebo i před ním) se lidé řídí zájmy vyššího řádu: láskou k rodině a vlasti, národní důstojností, osobní svobodou, ale také mocí a uznáním. Hierarchie hodnot je v zásadě známa již od Maslowa[5] ve 40.-50. letech 20. století. Moderní kapitalismus však tuto hierarchii narušil a vnutil – nejprve prostřednictvím tradičních médií a nyní prostřednictvím všudypřítomných elektronických sítí – filozofii stále rostoucí spotřeby jak bohatým na jejich úrovni, tak chudým na jejich úrovni. Moderní kapitalismus, který nemá etický ani náboženský základ, prosazuje neomezenou spotřebu a odstraňuje veškeré etické a geografické limity, stále více ohrožuje přírodu a pokračování lidského života. Přitom my Rusové zvlášť dobře víme, že snaha potlačit touhu po zisku a bohatství a zbavit se podnikatelů a kapitalistů, kteří jsou nositeli těchto hodnot, má obludné důsledky jak pro společnost, tak pro životní prostředí (k němuž socialistické hospodářství nebylo nijak zvlášť přátelské).

Co si počít s moderním odmítáním historie, vlasti, pohlaví a víry nebo s agresivním LGBT hnutím a ultrafeminismem? Uznávám právo jiných na jejich následování, ale jsou posthumánní či dokonce antihumánní a nelze je považovat za normální etapu společenského vývoje. Měli bychom se snažit izolovat, omezit možnost jejich růstu u nás a čekat, až ostatní společnosti tuto morální epidemii přežijí? Nebo bychom se měli pustit do boje čelem k drtivé většině lidstva, která podporuje hodnoty, jež jsou označovány za konzervativní, ale ve skutečnosti jsou jen normální a lidské – a ještě více tak zvýšit již tak nebezpečnou úroveň konfrontace se západními elitami? Moje odpověď (viz výše) zní, že bychom měli přejít do ideologické ofenzívy a neostýchat se říkat pravdu, zvýšit vlastní sebeúctu a získat respekt světové většiny normálních lidí.

Technologie moderního světa a rostoucí produktivita práce většinu lidí nasytily, ale tentýž svět přinesl anarchii a ztrátu známých souvislostí. Bezpečnostní zájmy, podporované vojenskou mocí a politickou vůlí, opět vytlačují zájmy ekonomické. Co je to vojenské odstrašování v moderním světě? Hrozba poškození národního a fyzického majetku, nebo hrozba poškození zahraničního majetku a informační infrastruktury, na kterou jsou současné kosmopolitní západní oligarchie tak úzce napojeny? Pokud bude tato infrastruktura zničena, čím se stanou západní společnosti? Nebo bychom měli své odstrašující síly zaměřit přímo na místa, kde jsou oligarchie soustředěny?

Co je to strategická parita? Je to absurdita – vymyšlená v zahraničí, aby se využil komplex méněcennosti sovětského vedení a syndrom Barbarossy[6] -, která zemi zatáhla do vyčerpávajících závodů ve zbrojení. Ačkoli se stále odvoláváme na paritu a symetrická opatření, zdá se, že začínáme poznávat pravdu.

A co je to kontrola zbrojení, o níž mnozí z nás stále věří, že je užitečná? Je to způsob, jak omezit nákladné závody ve zbrojení výhodné pro bohatší stranu a snížit hrozbu války? Nebo je to nástroj, jak tyto závody legitimizovat, vyvíjet zbraně a vnucovat druhé straně zbytečné programy? Odpověď není tak jednoznačná.

Vraťme se však k otázkám vyššího řádu.

Je demokracie skutečně vrcholem politického vývoje? Nebo je zastupitelská (na rozdíl od přímé, aristotelské) demokracie pouze jedním z nástrojů, jimiž může oligarchie řídit společnost? Nástrojem, který lze odhodit, když přestane vyhovovat situaci. To není výzva k bezuzdnému autoritářství nebo monarchii, natož k totalitě (nacismu). Zdá se, že jsme to s centralizací, zejména na komunální úrovni, už přehnali. Je-li však demokracie pouze nástrojem, možná bychom měli přestat předstírat, že o ni usilujeme, a říci na rovinu, že chceme společnost osobní svobody, všeobecné prosperity a národní bezpečnosti a velikosti?

Jak ale potom legitimizovat moc v očích lidí? Nebo bychom měli předložit koncept „vůdcovské demokracie“ – moci meritokracie vedené silným vůdcem, který se však těší podpoře většiny lidí? Nebo bychom měli rovnou říci, že demokracie je cestou k antimeritokracii, ochlokracii (vládě davu), která se nyní objevuje na Západě, nebo dokonce k úpadku? (Téměř všechny demokracie v dějinách vedly k rozpadu a degeneraci společnosti a státu, jako tomu bylo v Rusku a Německu během/po první světové válce).

Odumře stát skutečně, jak si v minulosti mysleli marxisté, nebo jak již půl století tvrdí liberální globalisté, snící o spojenectví nadnárodních korporací, mezinárodních nevládních organizací a nadstátních odborů? (Viz např. nedávný absurdní návrh Klause Schwaba (2021). Ve skutečnosti je dnes mnoho takových korporací a nevládních organizací znárodněno nebo privatizováno). Uvidíme, jak dlouho EU ve své současné podobě vydrží. Opět tím nepopíráme užitečnost mezistátní spolupráce např. při odstraňování nákladných celních bariér, ochraně životního prostředí nebo boji proti epidemiím. Možná bychom se však měli zaměřit na posílení vlastního státu a podporu našich spojenců a globální problémy přenechat těm, kteří je vytvořili? Nebo nám v takovém případě tyto problémy způsobí jen další potíže?

Jaká je role našeho územního prostoru? Je to zmenšující se aktivum, břemeno, jak někteří donedávna tvrdili po vzoru Západu (Hill, Gaddy, 2003)? Nebo je stále nejdůležitějším národním bohatstvím, zejména v podmínkách klimatických změn, zhoršujícího se relativního (někdy i absolutního) nedostatku vody a potravin a dalších environmentálních krizí?

Co se stane se stovkami milionů Pákistánců, Indů, Arabů a dalších, jejichž území se mohou stát neobyvatelnými? Měli bychom je nyní pozvat, jak to udělaly USA a Evropa v 60. letech 20. století, aby snížily náklady na pracovní sílu a podkopaly odbory? Měli bychom se ohradit? Nebo bychom měli vymyslet model, který zachová kontrolu původních obyvatel Ruska nad jejich zemí? Druhá možnost by však znamenala vzdát se jakékoli naděje na rozvoj demokracie, jak se ukázalo v Izraeli s jeho arabským obyvatelstvem. Odpověď není zřejmá. Musíme si vytvořit vlastní teorii a na jejím základě jednat, a ne se rozmáchnout od maximální liberalizace imigrace k jejímu úplnému zákazu.

Dosáhne robotizace v Rusku konečně úrovně potřebné k tomu, aby se zabránilo nedostatku pracovních sil? Podíl lidí ruského původu na obyvatelstvu země nevyhnutelně klesá. Vzbuzuje historická otevřenost ruského národa v tomto ohledu optimismus? Hlavní je naučit se samostatně myslet, pochopit své místo a místo své země v geografii a historii, pochopit kořeny a zájmy našich národů. Pak bude výzkum intelektuálně plodný a společensky užitečný.

Otázek je mnohem více, zejména v ekonomické oblasti. Abychom dosáhli rozvoje a vítězství, musíme si je klást a odpovídat na ně co nejrychleji. Potřebujeme novou politickou ekonomii, která bude oproštěna od marxistických a liberálních dogmat, ale bude silnější než přísný realismus, který je v současnosti základem naší zahraniční politiky. Měla by být rozšířena o idealismus ofenzivně zaměřený na a budoucnost, o novou ruskou ideu vycházející z našich dějin a filozofické tradice. Naše vědy musí být plynule provázány. Nelze být odborníkem na kulturu bez znalosti historie a geografie, natož ekonomem bez jejich znalosti plus znalostí mezinárodních vztahů.

Jsem přesvědčen, že to je nejdůležitější úkol pro všechny naše vědce: Znalci mezinárodních vztahů, politologové, ekonomové, geografové a filozofové. Je to úkol vskutku nelehký. Budeme muset porušit obvyklé a pohodlné myšlenkové návyky, abychom společnosti a zemi byli užiteční. Abychom si tento úkol osladili, uzavřu ho napůl žertovnou myšlenkou, že předmět našeho studia – zahraniční, vnitřní a hospodářská politika – je výtvorem mnoha lidí a vůdců a v konečném důsledku je uměním. Je v něm mnoho nevysvětlitelného, co je založeno na intuici a talentu. Je možné, že popisujeme věci stejně jako umělečtí kritici, určujeme trendy a učíme dějiny, přičemž děláme práci, která je užitečná pro tvůrce – národy a vůdce? Ačkoli se často měníme ve scholastiky, vytváříme teorie, které mají jen malý vztah ke skutečnosti a které ji fragmentací zkreslují, a zabýváme se uměním pro umění.

A poslední poznámka: při studiu naší vědy-umění by měl být výklad o teoriích nahrazen výkladem o kritice teorií – včetně našich vlastních. Teorie nemohou adekvátně nebo plně vysvětlit myšlení lidí, společnosti ani světa a obvykle porozumění, a tím i jednání, zkreslují. Člověk musí teorie znát, ale řídit se intuicí založenou na poznání a vůli – lidské a pokud možno božské.

Konstatntin Vasiljev: Domovina

ODKAZY

[1]

[2]

Dekret, 2022. Указ об утверждении основ государственной политики по сохранению и укреплению традиционных российских духовно- нравственных ценностей [Výnos prezidenta Ruské federace č. 809 ze dne 9. listopadu 2022 „O schválení Základů státní politiky pro zachování a posílení tradičních ruských duchovních a morálních hodnot“]. (Dostupné na: http://www.kremlin.ru/acts/news/69810) [Přístup 24. března 2025].

Hill, F. a Gaddy, C., 2003. The Siberian Curse: How Communist Planners Left Russia Out in the Cold / Sibiřské prokletí: Jak komunističtí plánovači nechali Rusko na holičkách. Brookings Institution Press.

Karaganov, S.A., 2019: Karaganov, S.A., 2019. Uход военного превосходства запада и геоэкономика. Polis. Političeskie issledovaniya, 6, s. 8-21.

Karaganov, S.A., 2022. От не-Запада к Мировому большинству. Rossija v globalnoj politike, 20(5), s. 6-18.

Kommersant, 2008. Блок НАТО разошелся на блокпакеты [Blok NATO se rozdělil do bloků]. Kommersant, 7. dubna. Dostupné na: https://www.kommersant.ru/doc/877224Česky [Přístup 24. března 2025].

Putin, V. V., 2007 Выступление и дискуссия на Мюнхенской конференции по вопросам политики безопасности [Projev Vladimira Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci, 10. února]. Dostupné na: https://kremlin.ru/events/president/transcripts/24034 [Přístup 24. března 2025].

Putin, V. V., 2023. Выступление В.В. Путина на пленарном заседании Всемирного русского народного собора 28 ноября 2023 / Speech by Vladimir Putin at the Plenary Session of the World Russian People’s Council on 28 November 2023] / Projev Vladimira Putina na plenárním zasedání Světové ruské lidové rady 28. listopadu 2023. Dostupné na: https://pravoslavie.ru/157548.htmlČesky [Přístup 24. března 2025].

Schwab, K., 2021. Stakeholder Capitalism: A Global Economy That Works for Progress, People and Planet / Kapitalismus zainteresovaných stran: Globální ekonomika, která funguje ve prospěch pokroku, lidí a planety. Hoboken, New Jersey: John Wiley & Sons.

Shuper, V.A., 2021. Национальная идея: Взгляд географа / National Idea: A Geographer’s Vision / Národní ekonomická idea: Vize geografa]. Voprosy filisofii, 8, s. 5-14.

Shuper, V.A., 2022. Научное сообщество между растерянностью и реакционностью [Vědecké společenství mezi zmatkem a retrogradismem]. Управление наукой: теория и практика, 4(3), s. 171-188.

Vernadskij, V.I., 1944. Несколько слов о ноосфере [Několik slov o noosféře]. Uspekhi sovremennoi biologii, 18 (2), s. 113-120.

Světová většina, 2023. Политика России в отношении Мирового большинства. Moskva: HSE. Dostupné na: https://cceis.hse.ru/pubs/share/direct/883012573.pdf [Přístup 24. března 2025].