1. Proč nenávidíte Ukrajince?
2. Umění budování moci
3. Ukrajina, periferie, hranice
4. Falešné lákadlo velikosti
5. Ukrajinci a přitažlivost říše
6. Problém invaze a sebenaplňující se proroctví
7. Nacionalisté nerozhazují půdu
8. Osud Ukrajiny je nezáviděníhodný
9. Paradigma Alexandra Lukašenka
10. Vnitřní Ukrajinec
11. Západ zničil Ukrajince
12. Rusové vítězí, ale ještě nevyhráli
13. Speciální operace CIA – „poradce“
14. Kruhové objezdy a surfaři
15. Společný jazyk bojovníků
16. „Sigma Boy“ — útok šprtů
17. Ruská myšlenka
18. Trump a tradiční hodnoty
19. Žádná velká válka zřejmě nebude
20. Mea culpa / Moje vina
21. Návrat marnotratného syna
22. Tajemství Darjiny svatosti

---

Vnitřní a vnější Ukrajinci Alexandra Dugina

Proč nenávidíte Ukrajince?

Diana Pančenko: Alexandře Geljeviči, dobrý den. Děkuji, že jste přišel. Z bezpečnostních důvodů nebudeme říkat, kde se nacházíme. První otázka. Proč nenávidíte Ukrajince?

Alexandr Dugin: Zaprvé, upřímně řečeno, je k tomu důvod. Ukrajinci se stali teroristickým státem, který mi zabil dceru, a já mám důvod je nenávidět, a proto je nenávidím.

Ale zároveň nechci říct, že je nenávidím. Protože nenávidět Ukrajince je v našem případě jako nenávidět sebe, část našeho národa, část naší historie, část naší kultury. Takže navzdory tomu, kolik zla nám i sobě Ukrajinci způsobili, je nemohu nenávidět.

Podívejte se, my nejsme s Ukrajinou souměřitelní. Nejsou to dva národní státy, které proti sobě bojují. Je to celek a část. A když se část vzbouří proti celku, je to absurdní. Jako kdyby se ruka vzbouřila proti zbytku těla, proti mozku, a nechce poslouchat druhou ruku nebo jiné orgány. Ale pořád je to vaše ruka. Jste rozhořčeni: co je, ruko, neposloucháš mě, proč děláš nějaká ošklivá gesta? Co je s tebou špatně? A přece je to vaše ruka, nemůžete jí říct: zatracená ruko, já tě odříznu, vůbec neposloucháš svůj mozek! Ano, někdy máš chuť udělat přesně tohle, ale uvědomíš si, že se z tebe samotného stane mrzák a ona umře a ty už bez téhle důležité části nebudeš sám sebou. Proto my Rusové nejsme na stejné úrovni jako Ukrajinci. My jsme celek, oni jsou jen část. Nebo spíše my jsme s nimi jedno.

Proto nás Ukrajinci nenávidí a my je ne. Víte? Protože jsou naší součástí. A my jsme svým způsobem součástí jich. Jsme jeden organismus. Ale můžeme říct, komu tady co patří?

Navzdory strašlivému rozkolu, konfliktu, válce mezi námi, šílenství, které pohltilo část našeho národa, stále ruský člověk, i ten největší patriot, nemůže zkrátka a dobře považovat za správné, když zabíjíme Ukrajince, i když je porážíme: stále je zabíjíme. Ano, je to vítězství, ale je to také vítězství nad námi samými. Není to vítězství nad druhými, je to vítězství nad sebou samými, nad naší částí, která se vydala nějakým špatným směrem, ztratila cestu, ocitla se ve stavu nejtěžší zapouzdřenosti.

Když se podíváte na člověka třeba na psychiatrické klinice nebo na posedlého démonem při vymítání, vidíte, jak nadává, křičí, ječí, jak vám vyhrožuje, jak vás chce zabít, jak proklíná Boha a všechno lidské, jak je připraven vrhnout se k oltáři, aby všechno zbořil, nebo uškrtit sanitáře… A v určitém okamžiku nás to opravdu začne štvát, rozhořčovat: A přesto, pokud jsme lidé, pokud máme duši, chápeme, jak je tomu člověku těžko, jak trpí, jak ho ta síla, ta moc, která do něj vstoupila, mučí. Vzpomínáte si na příběh z evangelia o gerasenském kraji, kdy Kristus uzdravil člověka posedlého démony, ale vyšla z něj celá legie démonů? A posedl prasata a ta spadla do propasti?

Je tam dojemný popis – když se po tom všem lidé přišli podívat, co se děje, proč prasata zešílela, posedlý muž, z něhož vyšla legie démonů, seděl tiše, pokorně, sklíčeně, lítostivě a byl neskonale šťastný, že je po všem. Ale koneckonců ten klidný a laskavý člověk v něm byl i tehdy, když nadával, klel, dožadoval se rozvázání, hryzal řetěz, na který ho jeho blízcí navlékli, a kdyby ho osvobodili, vrhl by se na něj a zabíjel, kousal a drtil.

A tak stav, v jakém se nacházel posedlý člověk po uzdravení, osvobození Kristem, musí normální člověk vidět vždy – jak u běsnícího, tak u posedlého. Měl by vidět skrze posedlost zlými duchy tohoto klidného, nic nechápajícího uzdraveného blázna.

My Rusové to vidíme u Ukrajinců. Tohoto obrazu se nemůžeme zbavit. Náhle uzdravený šílenec, který nechápe, co se mu stalo, jak skončil v řetězech, jak se stal posedlým legií démonů. Legie v určitém okamžiku odejde a posedlý se opět stane sám sebou. Proto necítím k Ukrajincům nenávist.

Měl bych, ale nemůžu se k tomu přinutit, protože by to bylo v rozporu s něčím mým, s něčím hluboce ruským.

Diana Pančenko: Vy je nenávidíte?

Alexandr Dugin: Ne. Možná bych je měl nenávidět. Měl bych. Je za co je nenávidět. Ale nemohu to udělat, protože to jde proti mému ruskému srdci a mé ruské duši.

Zpět na obsah

Umění budování moci

Diana Pančenko: Tady jste řekl, že se nemůžete zlobit na ruku. A co teď říkáte těm Ukrajincům, kteří nás sledují, kteří nechtějí být rukou, chtějí být samostatní?

Alexandr Dugin: Víte, abyste byli skutečně samostatní, nezávislí, abyste zachovali, vybudovali svůj stát, udrželi tento stát, ochránili jeho suverenitu a územní celistvost, je třeba projevit neuvěřitelný historický takt v případě – nejtěžším případě – budování moci.

Existuje mnoho národů, etnik, etnických skupin, náboženských společenství a je mnohem méně států. Některé národy se spojují, aby vytvořily stát. Některé mění svou identitu, vytvářejí nové ideologie.

Některé se smíří s úplně jiným národem, jako například Belgie. Ano, ať je to umělý britský konstrukt, ale žijí tam francouzsky mluvící Valoni a německy mluvící Vlámové, vlastně Holanďané, s jiným jazykem, s jinou orientací. Dva zcela odlišné národy v jednom státě. A mají spoustu problémů: Valoni budou požadovat něco pro sebe, nebo Vlámové budou požadovat něco pro sebe. Dva jazyky, dva národy, dvě vlády a jeden stát.

Takže abyste vybudovali stát, který chce být svobodný, nezávislý, musíte to umět.

A není náhoda, že Ukrajinci historicky nikdy neměli stát. Zřejmě to není osud Ukrajinců. Vůle – ano, Dikoje pole, Gulajpole[1], Machnovština[2], „Zelení“ – „ani pro ty, ani pro ty“. To je velmi ukrajinský — mírně řečeno svobodymilovný chaotický anarchismus. To máme, ale na tom se nedá budovat stát, zejména ne, když si vezmete jednu část vlastního národa a prohlásíte ji za „podlidi“.

Zpět na obsah

Ukrajina, periferie, hranice

Diana Pančenko: Jde ale o to, že na Ukrajině si myslí, že to nejde vybudovat, protože tomu Rusko po staletí brání.

Alexandr Dugin: No a jak překáží, když jsme byli jeden stát. Kyjev je naše hlavní město, je to kolébka ruské státnosti.

My všichni jsme Kyjevská Rus, my jsme jen její východní část, východní knížectví, které postupně v boji o Kyjev s volyňskými a haličskými knížaty v určitém okamžiku získalo převahu a přesunulo velký knížecí stolec na východ, do Vladimíru, pak do Moskvy.

My jsme však součástí kyjevské státnosti.

A ti lidé, kteří teď žijí na území Ukrajiny, alespoň v západní části, na pravém břehu, jsou ti východní Slované, ti Rusové, stejní Rusové jako my, kteří tam zůstali.

Postupně to dopadlo tak, že jsme pod Mongoly na chvíli ztratili svou státnost. A ta část „jiných“ Rusů, která zůstala na Kyjevsku, také ztratila samostatnost, ale už jen na Litevské Rusi. Litevské velkoknížectví bylo litevské jen podle státní elity a většinu tam tvořili ruští pravoslavní, kteří si pak na jihu začali říkat „Ukrajinci“ a na severu „Bělorusové“. Poté jim po Unii vládlo Polsko.

A podle toho jsme my, Velkorusové, i naše západní větev ztratili státnost, vstoupili jsme do cizích struktur, i když na různých základech. Mongolská říše si udržela velkoknížecí strukturu ve východní Rusi a většina západoruských knížat přešla ke katolictví a postupně se stala součástí šlechty. A politická elita západního Ruska, která je nezbytná pro budování státu, se postupně integrovala do zcela jiné identity.

Přitom nositeli ruské pravoslavné identity v západní Rusi zůstalo rolnictvo Malé Rusi nebo Ukrajiny.

Tak postupně začalo rozcházení našich osudů. Postupně jsme se začali osvobozovat od Mongolů, a když se Horda otřásla a začala se rozpadat, stali jsme se jejími dědici. A tak navzdory mongolským výbojům u nás nezůstal jen velkoknížecí stolec a ruská pravoslavná elita, ale ještě jsme si vrátili suverenitu a začali postupně ze Západu získávat zpět naše ruské prapůvodní kyjevské země. Staré země.

Začali jsme získávat zpět země od Osmanské říše a osvobozovat Ukrajince od Poláků a od Rakouska (/ Uherska). Trvalo to celá staletí. Něco jsme dobyli, něco jsme vykoupili (třeba Kyjev).

Maloruské kozáctvo, které se vyšvihlo do šlechtického stavu, se rozhodovalo mezi námi, polským králem a Osmanskou říší. V určitém okamžiku si Chmelnický vybral nás. Ale to je Gulajpole: dnes si vybrali nás, zítra nás ne, dnes ruského cara, zítra polského, švédského, tureckého sultána, pak Němce, pak NATO. Včera Chmelnický, dnes Mazepa, pak Machno, Petljura, Bandera… Takový vrtkavý povětrný útvar má právo na existenci, ale není to stát, ale něco jiného. Je to národ, specificky zformovaný na hranicích naší říše, mezi naší Velkoruskou říší a západní Evropou.

Tato hranice zformovala jeho identitu.

Ukrajina je touto hranicí. Samotné slovo „Ukrajina“, název „Ukrajina“ znamená „okraj něčeho“. Hranice je vždy tam, kde něco končí a něco začíná. Jestliže tedy pro nás je Ukrajina okrajem ruského světa, pro Evropu je okrajem Evropy samotné.

Zpět na obsah

Falešné lákadlo velikosti

Diana Pančenko: Mám otázku.

Alexandr Dugin: Existují dvě Ukrajiny: jedna je naše hranice, naše Ukrajina, naše periferie, a druhá je jejich hranice, jejich evropská periferie.

Diana Pančenko: Otázka, kterou si často kladu. Řekl jste „periferie“. Podívejte se, zatímco Západ nabízel Ukrajincům, aby byli samostatní, aby byli velcí, aby byli stejní, co nabízelo Rusko?

Alexandr Dugin: Promiňte, co myslíte tím „velký“? Jak se může relativně malý stát bez samostatné politické historie najednou stát velkým v globálním systému světového řádu?

Diana Pančenko: Mluvím pouze o propagandě. Teď nemluvím o významu, který se možná reálně nabízí, ale o tom, jak to bylo po staletí, po léta, postupně, postupně…..

Upřímně řečeno, musela jsem napsat knihu, abych to vysvětlila. Takže zatímco Západ říkal: můžete se postavit Moskvě, jste jiní, jste odlišní, máte jiný genetický kód, jste svobodní, jste Ukrajinci, jste samostatní, Rusko nabízelo být periferií a mladším bratrem.

Myslíte si, že není překvapivé, že Ukrajina nakonec dala přednost Západu?

Alexandr Dugin: Z našeho pohledu je Ukrajina periferií a z pohledu Západu je také periferií. Pouze periferií čeho?

Diana Pančenko: Západ byl mazanější, to myslím vážně.

Alexandr Dugin: No, my na rozdíl od Západu nelžeme. Budeme svým bratrům bezostyšně lhát? Říkáme našim bratrům: jsme jeden národ, jsme ruský svět. Zároveň jste si po staletí vytvářeli samostatnou kulturní identitu: samozřejmě máte jinou historickou zkušenost, vytvořili jste si jiné estetické a kulturní kódy, protože jste žili v jiných podmínkách. Mimochodem, stejně jako Bělorusové. Skutečně jste se stali něčím nezávislým. Ale to se týká spíše západních Ukrajinců, Novorosie je prostě organickou součástí Velkého Ruska. Novorosie je prostě Velkorusko. To je území, které Velkoruská říše dobyla od Turků, od Osmanské říše. A to je všechno… Když jsme se snažili osvobodit stále větší část našeho ruského světa, začali přicházet osadníci ze západní Ukrajiny. To je úžasné, protože jsme si mysleli, že osidlujeme své vlastní lidi. Jsou to naši vlastní. Pro nás Ukrajinci, byli, jsou a budou naši.

A samozřejmě svým nelžeme, neříkáme jim, že „sami budete velcí“ nebo „když budete s námi, stanete se velkými“. Říkáme pravdu: „Společně s vámi budeme velcí.“ To je pravda.

Jaká to byla tragédie, když to všechno začalo. Západ využil toho, že naše říše, náš ruský svět byl po rozpadu Sovětského svazu v těžké situaci. Ztratili jsme svou ideologii, na chvíli jsme zapomněli, kdo jsme. Nejsme ani komunisté, ani socialisté, ani skuteční liberálové, ale zároveň jdeme na Západ a chceme do NATO.

A i pokus mluvit o ruském světě v 90. letech prostě vyhrožoval nějakým paragrafem v Ruské federaci.

Diana Pančenko: No a vy jste mluvil?

Alexandr Dugin: Mluvil, a to po mnoho desetiletí. Pro svou myšlenku, pro svou pravdu, pro svou důslednost jen trpím dál a dál. Ale přesto to bylo většině zakázáno. Naprosto jsme selhali v používání argumentů, které jsme měli použít, když jsme mluvili s Ukrajinci. Navíc jsme v 90. letech vytvořili v Rusku odporný, prozápadní, prodejný, zrádný oligarchický systém.

Dali jsme moc těm nejhorším šmejdům, jací jen mohli být. A jak jsme mohli v takové situaci, kdy se totéž dělo na Ukrajině a Ukrajinci chtěli na Západ a my do NATO a na Západ, něco navrhovat? Něco zakazovat? A Ukrajinci tehdy říkali: „Co po nás chcete? Proč půjdeme na Západ přes vás? My k němu máme blíž.

My sami jsme vlastníma rukama vytvořili naprosto falešný, nepřirozený, odporný a historicky nezodpovědný model vztahu k Ukrajincům. Místo toho, abychom je k sobě přitahovali a tvrdili, že jsme jeden národ a naším společným cílem je stát se opět velkou říší, jakmile se vymaníme ze stavu strnulosti po zradě našich elit a proklejeme dobu, kdy USAID (nedávno poražená v USA a podílející se na přípravě naší a mimochodem i vaší ústavy), místo toho, abychom vás vyzývali, abyste to všechno překonali a stali se jedním skutečně velkým východoslovanským státem, sami jsme se nechali zlákat a projevili slabost…..

Diana Pančenko: Alexandře Geljeviči, říkáte: jsme jednotní. Ale to, co Ukrajinci velmi často slyšeli před válkou, například na obrazovkách ruské televize, velmi nepříjemné výroky na adresu Ukrajinců, velmi agresivní, nechci teď citovat, ale mohu vás citovat i z kategorie: Ukrajina je diagnóza, je to duševní nemoc, jsme teď jako posedlý člověk na oddělení, co kouše radiátor a gázu. Ale to je to, co jste dnes řekl. Nebo tady: „Ukrajinství je hřích, Ukrajinci jsou ti, kteří žijí na území Ukrajiny, a mnozí z nich jsou nakaženi hříchem“.

Jak to, že jsme, jak říkáte, jednotní?

Alexandr Dugin: Nic z toho není v rozporu s tím, co říkám. Jde o to, že ukrajinismus je politická ideologie, která lživě tvrdí, že existuje politický národ, jednotný, sjednocený, prozápadní, spojující unitarismus, nacionálněsocialistickou teorii rasismu s liberálními principy, a že tento národ musí nutně napadnout Rusko. Když se Ukrajina postupně změnila v takovou konstrukci, ukázalo se, že všechna tato slova, která jsem ochoten nyní zopakovat, jsou zcela pravdivá.

Máte pravdu: Západ Ukrajincům lhal, když říkal, že „budete velcí“, ale nebylo to tak a ani to tak být nemohlo.

Zpět na obsah

Ukrajinci a přitažlivost říše

Diana Pančenko: Byli mazanější. Lichotili si, hráli si na sebevědomí. Vytvářeli vyumělkované divadlo.

Alexandr Dugin: Mělo Rusko udělat totéž?

Není třeba lhát, lhali bychom sami sobě.

Obecně vzato, odpovědnost za tento konflikt, za tuto kolosální tragédii neseme my, Velkorusové, Rusové – jedni i druzí, my i vy – my všichni jsme Rusové, ale v tomto případě ji neseme do značné míry my, Velkorusové, sami. Nemůžeme říci, že se „nějací zlí hoši na Ukrajině“ rozhodli vzbouřit proti nám, dobrým a hodným Rusům.

A kde jsme byli my? Kde jsme byli my se svými představami o ruském míru? Prosazovali jsme je? Vysvětlovali jsme je Ukrajincům? Zapneme / vypneme plynový ventil společně s oligarchy – ruskými i ukrajinskými, mezi nimiž mimochodem není tolik slovanských živlů. Oligarchové si budou povídat někde v Courchevelu[3], probírat své projekty, a to je vše.

Mysleli jsme si, že máme situaci pod kontrolou, ale všechno jsme prošvihli. A v tomto ohledu je vina z velké části přičítána nejen Západu, který Ukrajince svedl, ale i nám, kteří jsme Ukrajince nezachránili a dostali se do idiotské historické situace.

Teď už tři roky válčíme s vlastním národem, krvácíme, krev teče v řekách na obou stranách. Nemůžeme teď samozřejmě říct celou historii, protože probíhá válka, ale bude nutné uznat náš podíl odpovědnosti za tuto tragédii v historické rovině.

Nepředstavili jsme Ukrajincům náš původní civilizační projekt, neukázali jsme jim jejich důstojné místo v něm.

Mnoho Ukrajinců – především konzervativců a stoupenců tradičních hodnot – přišlo v roce 2000 a v 90. letech do Ruska a řeklo: no, co nám nabízíte? A když se mnou mluvili o impériu, tradici, pravoslaví, vzpouře proti modernímu liberálnímu Západu, částečně souhlasili: no, to by mohlo být alespoň téma k diskusi. Společně obnovíme naše tradiční hodnoty, vybudujeme euroasijskou říši, ukážeme všem ostatním civilizacím, jak jsme krásní a velcí. Ale zároveň to bylo pro Ukrajince nesmírně důležité: věnujte nám pozornost, podívejte se, jsme přece samostatní.

To dokonale zapadá do toho, jak vidím naši budoucnost, náš osud. I když zvláštní a svébytný. Ale ve společné frontě pro naši civilizaci.

Diana Pančenko: Máte na mysli Arestoviče, který sem přijel?

Alexandr Dugin: Ano, ale teď je válka, nebudu mluvit o podrobnostech. Spousta lidí, nejen on, bylo jich velmi, velmi mnoho. V 90. letech, v roce 2000 jsem měl obecně docela blízké vztahy s Ukrajinci, především s konzervativci, se zastánci tradičních hodnot. Nejen s některými obyčejnými politiky.

Diana Pančenko: Byl byste nyní připraven s těmito lidmi navázat dialog?

Alexandr Dugin: No, teď jsme ve válce.

Diana Pančenko: Nejste připraven?

Alexandr Dugin: Jak to říci … nějak se situace bude vyvíjet.

Diana Pančenko: Mluvíte se mnou! Už je to tak?

Alexandr Dugin: Ano, mluvím. V jistém smyslu můžeme říci, že ano, ale k tomu vlastně potřebujeme určité podmínky. Rozhodně nejsem připraven podílet se na propagandě – ani na straně sbližování, ani na straně pokračování válečných akcí. Je spousta lidí, kteří to dělají.

Chci říct, že na ukrajinské straně zatím nevidím žádnou ochotu nám naslouchat. Možná se mýlím, byl bych rád, kdybych se mýlil. Bylo by velmi dobré, kdyby nám Ukrajinci dokázali naslouchat, prostě naslouchat, a ne hned křičet a nálepkovat. Víte, já stále dostávám každý den nenávistné příspěvky na různých sociálních sítích – „jak jsme šťastní, že vám zemřela dcera“, „jak vás chceme zabít“, „jak málo času vám zbývá“…..

A je to každý den. Tento vztek a ta nenávist, kterou k nám Ukrajinci cítí, nemá nic společného s naším, obecně také dost tvrdým postojem k nim v současnosti. Kdybychom to dokázali překonat, byl bych šťastný.

Otázku jste položila správně. Dokonce teď přemýšlím, jestli se s nimi dá mluvit po tom všem, co se stalo.

Budeme s nimi muset mluvit, žijeme v jednom státě, v jedné zemi, v jedné mocnosti, pořád jsme jeden národ, jsme ruský svět. Budeme muset, dříve nebo později budeme muset, a samozřejmě, když vidím, jaké šance jsme měli k navázání skutečného kontaktu v 90. letech, v roce 2000 a po roce 2014, a opakovaně jsme tyto šance promarnili, jsem velmi rozhořčen. Ani nevím, co mi vadí víc – jestli Kyjev, nebo někteří představitelé naší ruské elity, kteří tak nedbale přistupují k velkému umění budování státu, budování impéria, kteří tak povrchně vnímají neuvěřitelně zodpovědné poslání, které jim svěřila naše historie. Měli jsme, byli jsme povinni myslet na Ukrajinu po našem rozpadu, nebo ještě lépe před naším rozpadem.

Zpět na obsah

Problém invaze a sebenaplňující se proroctví

Diana Pančenko: Dobrá, psal jste o tom v knize „Základy geopolitiky“ už v roce 99. Víte, co to znamená? Alexandře Geljeviči, no, jak se to stalo, já vím velmi dobře, jak se Ukrajinci stavěli k Rusku, jak se ty postoje v průběhu let měnily, vy jste teď řekl, že Ukrajinci nenávidí Rusy, já s vámi nemohu polemizovat, ale chci říct, že například ještě v roce 2008, není to tak dávno, mělo podle sociologických výsledků více než 90 % Ukrajinců dobrý nebo velmi dobrý vztah k Rusku.

Ale jak se to stalo? V mnoha pořadech, které jsem během své práce v ukrajinské televizi uváděla, jsem tisíckrát slyšela od nacionalistů: měli bychom vstoupit do NATO, měli bychom být silnější, protože Rusko stejně zaútočí. A lidé v Charkově, v Kyjevě, v jiných městech jim nevěřili. Do 24. února byli nacionalisté na Ukrajině marginální.

Říkám to zodpovědně. Zcela zodpovědně. Ale ukazuje se, že po roce 2022 měli pravdu.

Alexandr Dugin: Představte si, že stojí velký muž, přijde k němu malý chlapec a říká: „Teď mě ten strejda uhodí“. Strýček ho neuhodí. Pak chlapec vezme kámen a hodí ho po strýčkovi; strýček řekne: „Přestaň vyvádět jako chuligán!“. Pak chlapec vezme sklenici a nedosáhne třeba na trup, ale začne mu řezat do nohy, zatloukat hřebíky do všeho, na co dosáhne, a znovu prohlásí, že teď ho strýc uhodí. Tomu se říká „sebenaplněné proroctví“. To znamená, že když například řeknu: budu prorokem, teď předpovím, že se tato sklenice posune k okraji stolu. A skutečně, po mé manipulaci se sklenice pohne k okraji. A já řeknu: „Podívejte, jsem prorok!“. Jinými slovy, když něco moc chcete, když na něčem moc trváte, když urážíte Rusy, když se chystáte upřít ruskému jazyku, kterým mluví 90 nebo dokonce 100 procent Ukrajinců, právo na jakoukoli existenci, když neustále provokujete někoho silnějšího k odvetě a děláte to tak, že se zpoza křoví vynoří strýček srovnatelné výšky, tak prostě vypadáte jako lůza. Ukrajinští nacionalisté se zachovali přesně jako skutečná spodina.

Vyprovokovali nás a opravdu vytáhli zpoza křoví zcela neukrajinského, zcela neruského a s vaší ani naší tradicí (protože my máme v zásadě stejnou tradici) nic společného nemajícího strýce, který se s námi zpoza ramene tohoto malého kolemjdoucího pustil do skutečné, vážné rvačky. A to všechno na úkor právě toho chlapce, kterému jedni šlapou na hlavu, druzí po ní šlapou a třetí jen tak projdou kolem. Ale to je žalostný osud. Kdybychom tu měli co do činění například s nějakým státem, který je skutečně schopen uplatňovat a ospravedlňovat svou suverenitu, a tento stát by bojoval s jiným státem za rovných podmínek, jsa odpovědný za svou suverenitu… Tady je to tak: „kdo je kdo“, jako například Německo. Německo bylo velkou zemí za Hitlera, nyní samozřejmě ne. Existovala také velká země SSSR a Německo ji zpochybňovalo.

Byl Hitler suverénní? Ano, byl Stalin suverénní? Ano. Tyto dvě země rozhodly, komu patří svoboda, komu být a komu nebýt… A Německo po naší Velké vlastenecké válce neexistuje: je to jen pole pro nějaké strašné liberální experimenty… Rusko existuje díky tomu, že jsme tehdy zvítězili. Takže pokud mluvíme o takové soutěži, strašlivé historické soutěži „na rovinu“, chápu, o jaké velikosti Německa byla řeč. Oni tuto velikost neobhájili, ztratili na ni právo a stali se ubohými, ale v zásadě poraženými soupeři. Ale jak by si ji mohli nárokovat ukrajinští nacionalisté? Mohli jen provokovat, nastartovat proces rozpadu, ale nemohou ho zastavit. Suverén je ten, kdo může rozhodnout o začátku a konci války. To je suverén.

Nyní vidíme, že Ukrajinci působili pouze jako spouštěč: nejsou suverénnější než Islámský stát, který je v Ruské federaci zakázán. Vím, jak se s ISIS zachází na území této politické instance, kde se nyní nacházíme, ale u nás je zakázán. A stejně tak si podle mého názoru ukrajinští nacionalisté vytvořili vlastní simulakrum radikální teroristické entity, která existuje pouze na úkor vnějších zdrojů.

Takže to není válka s ukrajinskými nacionalisty, to je využití Ukrajiny pro vlastní účely globalistickým liberálním Západem, které nemá nic společného s ideologií ukrajinské identity a suverenity. Nevidím žádné hrdinství v chování těch, kteří vedli k rozpadu země, kteří nedokázali ochránit Ukrajinu jako suverénní stát, kteří nedokázali zajistit její územní celistvost.

Za čím si stojí skutečný nacionalista? Za to, aby území, která jsou pod jurisdikcí státu, v něm zůstala za každou cenu. Druhá věc je, aby existence státu trvala dlouho, aby rostla solidarita společnosti. Za tímto účelem je třeba budovat vztahy se sousedy velmi složitým a citlivým způsobem: někteří z těchto sousedů mohou představovat výzvu, jiní šanci, další spojenectví. Je třeba jednat v souladu s vlastními zájmy. Ukrajinští nacionalisté jsou těmi, kdo zničili ukrajinský národní stát. Podkopali jeho územní celistvost, oslabili ho, zatáhli ho do konfliktu, který byl pro Ukrajinu jako suverénní stát beznadějný, a dnes už ho zničili, rozparcelovali a pokračují ve stejné cestě. To nejsou skuteční nacionalisté. Uvědomuji si, že Hitlerův nacionalismus byl strašný, ale měl určitou logiku. Němci říkali: „My – nacisté, my chceme zvětšit své území.“ To je pravda. Co udělali? Zvětšili své území. „My jsme nacisté,“ — říkali ukrajinští nacionalisté. A co udělali? Dramaticky zmenšili své území.

Zpět na obsah

Nacionalisté nerozhazují půdu

Diana Pančenko: Ukrajinští nacionalisté vždy dostávali finanční podporu ze zahraničí.

Alexandr Dugin: Tak co jsou to za nacionalisty?

Diana Pančenko: Počínaje Banderovci. Žádní jiní nebyli.

Alexandr Dugin: Takže to nejsou nacionalisté, nebrání vlastní suverenitu. Byla to past. Ukrajinští nacisté začali křičet „москаляку на гиляку / Moskala (pověsit) na větev“[4] v roce 2014, dávno předtím, než začali ztrácet svá území…..

Diana Pančenko: Ne všichni si to mysleli, jen ti, kteří křičeli nejhlasitěji, říkám já zodpovědně.

Alexandr Dugin: To jsme slyšeli. Představte si, že teď v Mexiku začnou chodit Mexičané a křičet: „Pověsíme všechny Amíky?“. Jak dlouho by to Trump toleroval? No, já si myslím, že to bude poslouchat týden, a za týden se uskuteční speciální vojenská operace na likvidaci drogových kartelů na severu Mexika, která se může klidně posunout na jih země.

Diana Pančenko: Ve své knize Základy geopolitiky jste před více než 25 lety předpověděl mnoho věcí. Opět před 25 lety jste napsal: „Další existence unitární Ukrajiny je nepřijatelná. Toto území musí být rozděleno na několik oblastí“. Myslíte si, že Ukrajina nemůže existovat jako stát?

Alexandr Dugin: Víte, na počátku 90. let jsem to přesně tak viděl, zejména na pozadí exaltované radosti ukrajinských nacionalistů v jejich prvním vydání. Na konci devadesátých let jsem si všiml, že se snažíme společně s Ukrajinou dělat něco konstruktivního. Všiml jsem si, že jak ukrajinské vedení, tak naše země se snaží najít variantu, v níž by Ukrajina mohla existovat jako suverénní stát.

V pozdějších kapitolách Základů geopolitiky je tato myšlenka prezentována v podobě, že Ukrajina bude moci existovat jako stát, pokud uzná, že má přinejmenším dva národy, které by měly mít svůj vlastní program…..

Zpět na obsah

Osud Ukrajiny je nezáviděníhodný

Diana Pančenko: Takže podle vašeho názoru by Ukrajina mohla ještě existovat jako stát, a nyní jak si to myslíte?

Alexandr Dugin: Mohla by. Ale myslím si, že Ukrajina skončila. Nebude existovat v žádném případě. Ale zase…

Diana Pančenko: Ukrajina nebude existovat?

Alexandr Dugin: No, to ať rozhodne naše vítězství, naše bitevní pole, naši vůdci. Tady mám na mysli Rusy a Američany. Rozhodnou o tom ruské zbraně, rozhodne o tom ruský vrchní velitel spolu s těmi, kteří jsou skutečnými aktéry této války na druhé straně. V dlouhodobém, dokonce ani ve střednědobém horizontu žádná Ukrajina nebude.

To je vše. Historický pokus o samostatné vytvoření národní státnosti zcela ztroskotal nebo se, řekněme, odložil na neurčito. Teď jsme ale ve válce a mně se zdá poněkud předčasné mluvit o tom, co bude, až válka skončí. Z mého pohledu Ukrajina svou historickou šanci na samostatnou národní politickou existenci vyčerpala, prohrála. Může existovat v nové, možná poněkud redukované podobě, ale to už je jakési zmrzačené živoření, nikoli skutečná prosperita.

Ukrajina v roce 1991 poprvé v historii dostala šanci stát se nezávislým národním státem. Úkolem bylo vybudovat takovou politiku, aby našla rovnováhu mezi námi jako jádrem ruského světa a západní Evropou, aby se stala mostem, přechodnou zónou, společnou hranicí… Nejen hranicí, která by nás oddělovala od Západu, ale hraničním světem, kde by východní Evropa postupně plynula do Eurasie a naopak. Všechny předpoklady pro to byly.

Diana Pančenko: Pokud by se Ukrajina skutečně stala mostem například mezi Německem a Ruskem, mělo by to pro všechny velké perspektivy.

Alexandr Dugin: A pak by to bylo umění budovat moc. V určitém okamžiku, kdy historicky vyspělý národ buduje nebo zachovává svůj stát, kdy se tomuto umění učí po staletí, si uvědomí, že je třeba jednat tu měkčeji, tu tvrději. Jak Putin vyhrál druhé čečenské tažení? Vyhrál ho až poté, co se rozhodl, že tradiční islámské Čečensko Achmata Kadyrova a Ramzana Kadyrova má právo na vlastní identitu.

Nezrovnali jsme je se zemí, nenahradili jsme Čečence Rusy, neorganizovali jsme etnické čistky…..

Diana Pančenko: Do Čečenska jsem jela cíleně, mám z Čečenska film a byl to pro mě největší objev – to, co jsem tam viděla.

Alexandr Dugin: A proto s námi teď na Ukrajině bojuje proti Západu prapor Achmat. To je umění budování moci. Podívejte se, kdyby ukrajinští vládci řekli: tady máme západní Ukrajince, mají svou politickou, kulturní zvláštnost, svou identitu. Ano, dobře. Tady máme východní Ukrajinu, s úplně jiným obyvatelstvem, s jinou orientací, s jinými prioritami, s jinými kulturními kódy, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví….

Diana Pančenko: Východní Ukrajina je samostatný region, který se nazývá Novorosie. Já bych řekla jihovýchodní.

Alexandr Dugin: Jihovýchod, to, čemu se říká Levý břeh. Jedním slovem – Novorossija. Tam ve skutečnosti převládá jiná identita. Na všech volebních mapách, před Majdanem, to vidíme. Obě poloviny Ukrajiny mají své odlišné preference — politické, ekonomické, geopolitické, kulturní, stylové. Donbas, Krym, Слобожанщина / Slobožanščina, Oděsa, levý břeh jsou jedna věc, zatímco Západ, pravý břeh jsou něco úplně jiného.

Umění vytvořit nezávislý stát, vybudovat ho a udržet spočívá v nalezení správné rovnováhy. Jedni to chtějí tak, druzí jinak. Pokuste se najít společného jmenovatele. Pokud ho najdete, bude stát existovat. Pokud ho nenajdete, žádný stát nebude.

Na Ukrajině to byli lidé ze Západu, kteří sehráli aktivní roli. Trvali pouze na svém. Východní část až do určité chvíle jen pasivně odmítala to, co jí západní část vnucovala: prostě řekla „ne“.

Dokud nevypukla válka, a teď je všechno jinak.

Východ či jihovýchod Ukrajiny neprohlásil, že má svůj vlastní projekt. Byl velmi pasivní. Říkal: no, ne tak rychle, ne tak silně, ne tak radikálně: žádný nacionalismus, žádná ostrá ukrajinizace, pojďme opatrně. Východní Ukrajina nenabídla vlastní projekt pro celou Ukrajinu. Proto Kučma a Janukovyč vlastně nebyli skutečnými kandidáty z této východní Ukrajiny – pouze brzdili Západ.

Zápaďané na něčem trvali, a oni jenom šeptali: no, ne tak rychle, nebuďme tak radikální, udělejme totéž, ale jenom pomaleji.

Zpět na obsah

Paradigma Alexandra Lukašenka

Diana Pančenko: Kučma a Janukovyč byli zcela pod kontrolou Západu – zejména Kučma, který čelil řadě skandálů: skandálu Gangadze[5] a tzv. skandálu „prstencového červa / кольчужный скандал»[6].

Alexandr Dugin: Ještě více. „Mohla Ukrajina zůstat nezávislým státem?“ — To je opravdu dobrá otázka. Ano, mohla. Ale čím více trvala na jednoznačné prozápadní orientaci, jak tomu bylo v případě ukrajinského nacionalismu historicky, tím více se přibližovala rozkolu, který jsem popsal. A svému vlastnímu konci. Geopolitici nemluví o tom, co se určitě stane nebo co by se mělo stát, ale o pravděpodobnosti.

Nejde tedy o to, že by existoval striktní historický imperativ. Existovala možnost rozpadu Ukrajiny, pokud by se Ukrajina vydala tou cestou, kterou se vydala, ale existovala také možnost nerozpadu Ukrajiny, zachování Ukrajiny – spolu s Krymem. Podívejte se, řeknu něco, co je pro naše lidi asi trochu krkolomné. I s Krymem mohla Ukrajina existovat, pokud by zaujala rozumný umírněný postoj – přibližně stejný, jaký zaujímá Lukašenko a Bělorusko.

Diana Pančenko: Které si také pořídilo jaderné zbraně.

Alexandr Dugin: Samozřejmě. A Lukašenko mimochodem v mnoha ohledech pečlivě a opatrně chrání svou suverenitu, a to i před námi. On skutečně získal suverenitu. Někteří jeho odpůrci by mohli říci, že tato suverenita zmrazuje mnohé procesy. Možná. Ale ve skutečnosti je Bělorusko pohádkou, výkladní skříní prosperity, úžasnou společností. A běloruská identita je tam velmi silná a rozvinutá. Ve vztazích s námi nic neohrozili. Dokonce se divíme, jak to bylo možné.

Diana Pančenko: Je to kvůli Lukašenkovi, Alexandře Geljeviči? Je to kvůli jednomu člověku?

Alexandr Dugin: Víte, Bělorusko neexistovalo jako historický stát, ale byl to Lukašenko, kdo našel tento model úspěchu. Našel v sobě a ve svých lidech klíč k budování národa, nerozdělil společnost na jádro a západní, a v Bělorusku už byli jeho vlastní západní, a ti se dokonce pokusili Lukašenka svrhnout, ale on vyhrál. Možná někde projevil oprávněnou rigiditu. Ale tady je důležité všechno dohromady. On vyhrál. V podstatě vytvořil zemi, vybudoval ji, rozvinul a zachránil ji v těch nejtěžších okamžicích.

Diana Pančenko: Na tuto otázku mám odpověď, znám všechny ukrajinské prezidenty i Lukašenka a odpověď je velmi jednoduchá: Lukašenko je na rozdíl od nich vlastenec.

Alexandr Dugin: No, je to nacionalista, je to skutečný běloruský patriot, který dosáhl v těžkých historických podmínkách zachování suverenity své země, rovnováhy mezi Západem a Ruskem. Dostalo se mu ochrany jeho suverenity prostřednictvím našich jaderných zbraní, prostřednictvím našeho spojenectví, a zároveň si zachoval nezávislost, a to i na nás.

Samozřejmě, že to není dobré slovo, „nacionalismus“, je dvojznačné, ale máte pravdu: nejdůležitější je, že je vlastenec. Je to běloruský patriot, a když se dostal do velmi složité situace, Alexandr Grigorjevič Lukašenko z ní vyšel se ctí. Proto je nyní Bělorusko nezávislou mocností, je mírumilovné, není zmítáno konflikty.

Ano, byly tam politické problémy, ano, bylo tam zklamání obyvatelstva. Vím, že tam panují různé nálady. Ale Bělorusko žije, existuje, je takové, jaké bylo. Není zničené, není rozervané, na jeho území neprobíhají žádné válečné akce. Není tam teror, diktatura, válečné zločiny, plyne tam mírový život. Lukašenko poskytl svému státu, svému lidu nejméně 30 let suverenity. No a je to srovnatelné s tím, co udělali nevlastenečtí ukrajinští prezidenti, jak sám přiznáváte?

Jednou jsem mluvil s Kravčukem, když už nebyl prezidentem, a položil jsem mu otázku: „Uvědomujete si, že pokud budete pokračovat ve stejném duchu, ubližovat Rusku, šikanovat ho, Ukrajina dlouho nevydrží. Odpověděl: „Ne, vy Rusové byste měli jít co nejdál, jste nepřátelé, jste špatní…“.

Diana Pančenko: V kterém roce to bylo?

Alexandr Dugin: Bylo to někde v televizi, v roce 2000. Řekl jsem mu: rozbitím našeho jednotného východoslovanského státu jste se dopustili historického zločinu. A když jste vytvořili svou nezávislou Ukrajinu, nevložili jste do ní paradigma, které by mohlo zajistit suverenitu a skutečnou nezávislost.

Tak vznikl destruktivní nacionalismus jako protiklad skutečného tvořivého vlastenectví. A hlavní je zde historický nedostatek schopnosti budovat stát.

Vytvořit stát je jako vytvořit umělecké dílo, umělecké dílo. Učitel řekne: vezměte štětce, modrou barvu a nakreslete moře. Všichni mají stejné barvy, stejný stojan, stejné štětce, stejné pokyny, stejné učitele. Jeden namaluje moře tak přesvědčivě, že všichni zvolá: „Geniální! To je moře!“ A druhý nakreslí několik skvrn, udělá šmouhu, Rorschachovy skvrny. A publikum s ním bude soucítit: „Promiň, ale pro tebe by asi bylo lepší, kdyby ses nevěnoval malířství, ale zkusil to třeba v hudbě nebo v zemědělství“.

To je rozdíl mezi úspěšným budováním moci a neúspěšným budováním moci. Když všichni uvidí úspěšné budování moci, řeknou si: „To je ale výkon!“. Nebo naopak: „To je ale karikatura! Je to simulakrum! !“ Zdá se mi, že možná tragédie, smutek Ukrajinců, spočívá v tom, že se nenašel žádný vládce, žádný vůdce, který by prostě nějak uchopil výzvu historického okamžiku a vytvořil stát. Skutečný, ne tenhle…

V určitém okamžiku se skutečně otevřelo okno příležitosti pro vytvoření nezávislého národního státu. Taková příležitost se historicky nikdy předtím nenaskytla. Neuvěřitelná území, včetně obrovských dodatečně získaných zemí monarchie.

A být trochu moudřejší, trochu pozornější, citlivější k tomuto nebývalému štěstí… , ale ne. Mimochodem, už chápu proč. Víte proč? Protože já sám jsem Ukrajinec, mám ukrajinské kořeny, příjmení mé maminky je Onufrienko. A vím, co je to „Ukrajinec uvnitř“, „vnitřní Ukrajinec“…..

Zpět na obsah

Vnitřní Ukrajinec

Diana Pančenko: Víte to podle sebe?

Alexandr Dugin: Pouze od sebe. „Vnitřní Ukrajinec“ je jakási neuvěřitelná tvrdohlavost, která vás vede k neúspěchu. Všechno je horší a horší, ale vy stále trváte na tom, co chcete. Znám to od svých příbuzných, všiml jsem si toho od dětství, viděl jsem to na sobě. Proto je pro mě řešení ukrajinského problému také psychoanalytickým momentem, protože vím, co je to „vnitřní Ukrajinec“.

A proto pevně věřím: k tomu, aby Ukrajinec mohl budovat stát, potřebuji svou druhou – ruskou, velkoruskou – část. Je životně důležitá pro to, aby se moje individuální existence změnila v něco více či méně přijatelného. Za tímto účelem je třeba „vnitřního Ukrajince“ postavit někam na jeho místo. Nelze z něj udělat generála, je třeba z něj udělat seržanta.

Jako seržant odvede skvělou práci. Ale jakmile dáme „vnitřnímu Ukrajinci“ právo disponovat celou armádou, definitivně změní náš osobní osud v noční můru. Je tvrdohlavý, krátkozraký, neodbytný, ale také velmi důležitý a drahý, nativní, protože je uvnitř: je to naše já. A tak my, Rusové, vnímáme Ukrajince jako své, ale jen jako své, kteří absolutně nechtějí být na svém místě, které mají všechny důvody obsadit.

Tady je Lukašenko – rolník, člověk z lidu, ze země. Jak dokázal svůj běloruský živel, svou existenciálnost, která není nijak zvlášť uzpůsobena k budování moci, přetavit ve vytvoření tak atraktivního, suverénního východoslovanského státu, je záhadou.

Možná by se to podařilo i Ukrajincům. V mém případě je zde však věc ještě jednodušší. Jednoduše si vyberu svou velkoruskou stranu, podřídím jí ukrajinskou stranu a získám velkolepou říši, „vnitřní říši“ podle Davida Lynche. Myslím, že je to nejlepší varianta. Možná byla i nějaká jiná možnost. Ale pak mě napadá Polsko. Polsku rozumím velmi dobře. A chápu, proč nás nemají tak rádi. Mají k tomu své důvody.

Jsou to naši slovanští (ale jen západoslovanští) bratři, kteří se od nás svého času odtrhli, šli katolickou západní cestou a my pravoslavnou byzantskou.

Rozhodli jsme se, že se budeme hádat, kdo půjde dál. Zpočátku jsme byli téměř na stejné úrovni. Často nás dokonce předčili územím, silou i duchem. A tak jsme se hádali, dohadovali a přeli. A po třetím dělení Polska se ukázalo, že vyhrál východní bratr, který dal přednost Byzanci před papežem. A já chápu, jak moc nás nenávidí. Chápou proč. Protože žít pod takovým starším (jak se ukázalo) bratrem, který vyhrál historickou sázku trvající staletí, je výzva.

Ale Ukrajinci, kam s nimi? Tady mluvím za Ukrajince. Kam chceme jít? Myslíme si, že jsme šlechta, Poláci? Nejsme jimi, máme jinou historii, jiné náboženství, jiný základ. Jsme Rusové, nositelé pravoslavné identity. Bránili jsme ji po staletí, v nejtěžších podmínkách, navzdory všemu útlaku pánů, ksendzů[7]. Jsme hrdinové pravoslavného odboje.

Jsme Ukrajinci, strážci ruské pravoslavné hranice. A samozřejmě, když nás přišli osvobodit Velkorusové, i když také zdaleka nebyli dokonalí, ale uvědomili jsme si, že to byli naši, kteří přišli, osvoboditelé, kteří přišli. „Vnitřní Ukrajinec“ může žít jenom tak. Je to jediný způsob, jak vnímá sám sebe jako Ukrajince, když střeží hranici pravoslavné civilizace. Samozřejmě živě reaguje na ukrajinské písně, na ukrajinský jazyk. Mimochodem, který já sám miluji. Ale bohužel se teď změnil v něco neslušného. Byl zpolitizován.

Obecně je tato „vnitřní ukrajinština“, myslím, explicitně nebo implicitně přítomna u velmi mnoha Rusů.

Zpět na obsah

Západ zničil Ukrajince

Diana Pančenko: Alexandře Geljeviči, kdo je na vině a co dělat? Víte, na čem je založeno hodnocení Zelenského? Držte se, myslím, že by bylo správnější říct, všechny ty roky války. Na jednom jednoduchém příběhu. „Už jsme vyhráli. Ukrajina už vyhrála, když se Rusko stáhlo z Kyjeva“. Naprosto zodpovědně říkám, že to tak cítí většina Ukrajinců. „Stáhli se z Kyjeva, za tři dny se jim to nepodařilo“.

Jak bude Ukrajina chtít být s Ruskem, když si myslí, že Rusko je slabé?

Alexandr Dugin: Kde to je, ta „ukrajinská myšlenka“? Kde je v ní víra? Zelenskij byl zvolen právě proto, že není Ukrajinec. Byl zvolen proto, aby se nějak dohodl s Ruskem, aniž by byl Ukrajinec. Tím, že se nikdy nestal Ukrajincem, začal hrát úplně jinou roli. Během nebezpečného spiritistického sezení a pod vlivem silných drog se proměnil v nádobu pro temného ducha, kterému okultní ukrajinistika říká „banderovec“ a v některých případech „Шухевич / Šuchevyč“[8].

Diana Pančenko: Chci říci, že podle mé verze to byl Zelenskyj, kdo rozdělil Ukrajince na, promiňte, Ukrajince a Chochly. To je jeho model, do kterého proměnil Ukrajince.

Alexandr Dugin: Možná… Mluvíme o nezávislosti. Ukrajinci nechtějí být závislí na Rusku, ale nemohou být nezávislí na nikom, na to prostě nemají dost zdrojů. Takže se stávají závislými na nepřátelích Ruska, stávají se protiruskými. A teď jsou závislí i na nějakém démonem posedlém ne-Ukrajinci, který i tentokrát přivedl lid ke katastrofě. Stávají se z nich loutky Západu, který vůbec není ukrajinský a jehož hlavním úkolem je způsobit Rusku co největší škody ukrajinskýma rukama a ukrajinskými životy.

Jsou první i druhý znakem ukrajinské myšlenky a ukrajinské síly?

Pokud jde o náš odchod z Kyjeva, existují dva úhly pohledu. Náš oficiální narativ tvrdí, že šlo o „mazaný plán“. Nechci zacházet do detailů, ale nemyslím si to. Myslím, že jsme prostě plánovali, že naše výhružné akce a přístup ke Kyjevu způsobí určitý pohyb na kyjevské straně v několika zásadních otázkách. Neměli jsme za cíl dobýt Kyjev. Byli jsme přesvědčeni, že se prostě přiblížíme těsně a začnou jednání. Vím to ze spolehlivých zdrojů, včetně těch, kteří se těchto procesů přímo účastnili. K takovým dohodám skutečně došlo. Přijeli jsme do Istanbulu a tam bylo prakticky rozhodnuto o všem, co by nám tehdy vyhovovalo, bez obsazení Kyjeva, bez pokračování války. Obecně to tehdejšímu kyjevskému vedení vyhovovalo.

Pak, jak víme, přijel Boris Johnson a všechno se rozpadlo. Nejen že je to ур*д / ur*d[9], že se schválně špatně obléká, nečesá se, vypadá ošklivě……

Diana Pančenko: Používáte někdy taková ostrá slova záměrně?

Alexandr Dugin: Proč? Je to drsné?

Diana Pančenko: Ano.

Alexandr Dugin: Pokud Boris Johnson není takový, jak jsem ho popsal, tak kdo to je?

Diana Pančenko: Dobře.

Alexandr Dugin: Možná jsem to řekl tvrdě, ale proporce jsou důležité ve všem. Víte, nedávno se Elon Musk zděsil, když umělá inteligence odpověděla na otázku: co je horší – jaderné vyhlazení lidstva, nebo „misgendering“ (nesprávné pojmenování, definice pohlaví nebo jen drsný příměr na adresu protivníka)? Umělá inteligence mu odpověděla, že horší je misgendering. A tak si za drsné slovo lidstvo zaslouží být zničeno. Nebezpečná logika.

Mnohem lepší je zůstat v mezích reality a nazývat věci pravými jmény než používat politicky korektní jazyk.

Upřímně řečeno, nemám nic proti Borisi Johnsonovi, ba ani proti jeho tváři, vzhledu a chování. Lidé jsou prostě takoví. Sh*t happens[10], jak se říká.

Spíš s ním soucítím. Takže – přijde tahle kreatura a řekne Zelenskému: když teď odmítnete to, co jste podepsal, pomůžeme vám se vším, s penězi od rozvědky, se zbraněmi, s komunikací, a Rusové se stáhnou. A pak se to skutečně stalo. NATO, Biden, všechny struktury západního světa svorně křičely: jsme připraveni na válku, jsme připraveni vás ve válce s Rusy podpořit, protože sami si neporadíte. Budeme bojovat vašima rukama. A Zelenskému se dostane nemalé materiální odměny a světové slávy.

Zelenskij byl po naší ofenzivě připraven přijmout naše podmínky. Nebyl připraven odpovědět pouze vlastními silami, protože si uvědomoval, že by dlouho nevydržely. Pak podepíše papír.

A pak přijíždí Boris Johnson a slibuje všestrannou podporu. To ruská strana nečekala. To byl náš strategický omyl.

Zpět na obsah

Rusové vítězí, ale ještě nevyhráli

Diana Pančenko: Možná ne. Alexandře Geljeviči, nedávno jsem diskutovala s profesorem Mirsheimerem, s profesorem Glennem Diesenem. A oba se domnívají, že Rusko už vyhrálo, už zvítězilo. Vy si to nemyslíte? Chci říct…

Alexander Dugin: O Kyjevě?

Diana Pančenko: Ano…

Alexandr Dugin: To jsme nečekali a museli jsme se stáhnout.

Diana Pančenko: Možná to bylo nutné, možná to byl plán? Protože (nebudu teď zacházet hluboko do toho bludiště), nicméně se zdá, že Západ pozičně prohrál.

Oslabuje se Evropa? Možná zpočátku…?

Alexandr Dugin: Upřímně řečeno, nemyslím si to. Ne, je dobře, že je oba dobře znám – jak Mearsheimera, tak Glenna Diesena.

Diana Pančenko: „Víte, jak to vypadá?

A souhlasíte s nimi, že Rusko už vyhrálo, nebo ne?

Alexandr Dugin: Je příjemné slyšet taková slova.

Diana Pančenko: Souhlasíte, nebo ne?

Alexandr Dugin: Já bych se s nimi nehádal, nechal bych je mluvit. Nedávno jsem měl dobré rozhovory s Mearsheimerem i s Glennem Diesenem. Nicméně po tom rozhovoru se mnou byl Glen Diesen okamžitě stažen z YouTube. Jsem pro Západ „toxický prvek“. Rád bych věřil, že….

Diana Pančenko: Vaše názory jsou na Západě populární i tak.

Alexandr Dugin: A nejen na Západě, ale i na Východě.

Diana Pančenko: – Zajímavé. Ale víte, je to opravdu vážná otázka na Kyjev, a pak se dostaneme k tomu, o čem mluvíte – k současnému stavu. Myslím, že jsme zásadně podcenili to, co je Západ. Nebo Západ podcenil Rusko?

Alexandr Dugin: Obojí. Podcenili jsme se navzájem. Za prvé si myslím, že náš prezident skutečně uvěřil určitým ujištěním západních představitelů, protože za jeho prezidentství vytvořili pocit, že se v podstatě chovají podle určitého algoritmu a dodržují dohody, Nord Stream je akceptován, a výkřiky, že „nepotřebujeme Nord Stream ani žádné jiné dohody s Ruskem“, zůstávají jen propagandou. Samozřejmě si myslím, že nepředpokládal, že by Západ najednou napadlo, že je třeba začít válku s Ruskem, dokonce jadernou.

Po setkáních s vrcholnými představiteli západních elit, po setkáních s nimi na recepcích v Kremlu, po rozhovorech na mezinárodních akcích měl Putin dojem, že ani ne tak Západu lze bezvýhradně věřit, ale že Západ má zdravý rozum a určitou míru odpovědnosti. A to, že se on, Západ, rozhodl vést s námi, s Ruskem, vyhlazovací válku rukama, nohama, hlavami a vnitřními orgány Ukrajinců, to mu ani nepřišlo na mysl, protože tomu nic nenasvědčovalo.

Myslím, že to bylo určité podcenění dvou úrovní Západu, protože teď, po Trumpově revoluci, víme, že všechny konspirační teorie se ukázaly jako správné. Den po nástupu Trumpa bylo téměř oficiálně oznámeno, že všechny existující konspirační teorie se ukázaly jako naprosto správné a vše, co bylo v poslední instanci mainstreamovými médii vydáváno za pravdu, se ukázalo naopak jako nesmysl, dezinformace a politická propaganda.

Zpět na obsah

Speciální operace CIA – „poradce“

Diana Pančenko: Jste považován za ideologa Kremlu, nazývaného „mozkem Kremlu“? Velmi častý názor….

Alexandr Dugin: Víte, to liberální Západ mě tak chtěl prezentovat. Protože jsem důsledný antiliberální politický filozof a od dětství konzervativec, rozhodli se to využít k démonizaci Putina: pokud má Putin takového poradce (a já jsem nikdy nebyl Putinovým poradcem ani tím, komu říkají „mozek Kremlu“), pak je on sám „špatný“, „zlý“.

Diana Pančenko: A kdy jste se s ním setkal naposledy?

Alexandr Dugin: Na tuto otázku neodpovídám, omlouvám se.

Zpočátku byla představa mých západních kritiků taková, že jsem špatný, zloduch a zrůda, protože jsem neliberální. Tehdy byl liberalismus nezpochybnitelným absolutnem, a pokud jste potkali někoho, kdo byl neliberální, znamenalo to konec – společenskou a intelektuální ostrakizaci, exkomunikaci z médií, rezignaci a úplné zapomenutí jména. To už dnes neplatí. A tak si liberálové našli jasně neliberálního politického filozofa, který píše knihy, analyzuje globální procesy a pronáší projevy. Dále porovnávali mé myšlenky s Putinovými činy a našli jisté shody.

Když jsem byl v roce 2005 ve Washingtonu, prezentovali mé myšlenky v tabulce tak, že první sloupec obsahoval mé výroky z 80.-90. let — 2000; a druhý sloupec obsahoval Putinovy činy. A komentovali to takto: „A neptejte se mě, jaké jsou jejich vztahy, prostě se podívejte na tento obrázek a pak si udělejte vlastní závěry. Takto jsem byl získán jako „poradce“ pro démonizaci Putina. To je první věc.

Za druhé: bylo uděláno vše pro to, abych s Putinem nikdy skutečně nespolupracoval. Protože pokud mě Západ nazývá svým „poradcem“ a přisuzuje Putinovi myšlenky, činy, motivy, které vůbec nesdílí, jak to může Putina samotného nerozčilovat?

Celá tato operace je vědomou podvratnou akcí nejen proti Putinovi, ale i proti Rusku, protože když se spojí vlastenci, lidé, kteří sdílejí společný pohled na osud národa a státu, tak se jejich potenciál nejen sčítá, ale násobí. Každý na své úrovni. Putinovou úrovní je hlava státu, vrchol osudů lidstva. To je vrchol suverenity, nad ním je jen Bůh. Jsem filozof, ale oblast myšlení a ducha je nesmírně důležitá. Zde se rozhoduje o osudu svrchovaného myšlení. Nesmí být opomíjeno. A kdo ví, naši nepřátelé liberálové to jistě chápou. „Na myšlenkách záleží,“ řekl v rozhovoru se mnou Francis Fukuyama. A mohou být velmi nebezpečné. Právě proto liberální establishment přišel s příběhem o „poradci“, aby nám zabránil se k němu přiblížit. Záleželo a stále záleží, protože naše politická filozofie pokulhává, existuje na zbytkovém principu. Odmítli jsme komunismus, což bylo asi správné. S liberalismem jsme se potýkali dlouho, je to toxická věc – a taky jsme se od něj nějak začali vzdalovat. A teď jsme ve stavu nejistoty. Už nejsme komunisté, už nejsme liberálové, ale ještě nejsme ani tradicionalisté nebo konzervativci. A byl jsem to já, kdo navrhl, abychom nečekali, až se všechno vypaří samo. Nežít prostě podle takzvaného „zdravého rozumu“, protože „zdravý rozum“ není filosofie. Protože na západní straně máme co do činění s filozofií, liberální západní filozofií, která na nás útočí. A my bychom museli této filozofii oponovat naší protifilozofií. To, zdá se mi, bylo podceněno. Kdybychom tento bod vzali v úvahu, jednali bychom v roce 2014 mnohem rozhodněji. Kdybychom si představovali, že Západ je připraven s námi válčit, a to dokonce až do vyhlazení, pak si myslím, že bychom svou strategii ve vztahu k Ukrajině konkrétně vypracovali – možná ještě dříve než v roce 2014. A to úplně jiným způsobem.

Naše politické vedení stále přeceňovalo racionalitu a pragmatismus západních vůdců, kteří se ve skutečnosti ukázali jako agresivní a extrémně ideologizovaní fanatici liberálního globalismu…..

Zpět na obsah

Kruhové objezdy a surfaři

Diana Pančenko: Tady jde o pragmatismus. Uvedu několik vašich citátů. „Nejhorší ghetta vzniknou pro surfaře. To je ten nejnestoudnější, nejanti-euroasijský jev. Není nic odpornějšího než surfování s bělostným úsměvem na tom odporném prkně.“ A pak je tu váš citát. „Dokud jsme tančili kolové tance, nikdo nás nemohl porazit. Měli bychom ukazovat v televizi kolové tance, měli bychom zpívat v rádiu kolové tance, měli bychom učit umění řídit kolové tance ve školách a ústavech“.

Alexandře Geljeviči, co myslíte, že se dotkne myslí mladých lidí na Ukrajině? Být surfařem s bílými zuby na Bali, nebo tančit kolové tance v Rusku?

Alexandr Dugin: Když jsem mluvil o kolových tancích (možná to nevypadá moc elegantně a už vůbec ne tak, jak se mi to jeví zevnitř), narážel jsem na Platónovu knihu Zákony. Platón má představu o tom, jak budovat správný stát, a Platón uvádí, že rondel je reprodukcí pohybu planet a souhvězdí na lidské úrovni. Znamená to tedy uvést lidský život, lidskou existenci, lidský volný čas, a dokonce i politický systém do souladu se zákony, vyššími duchovními zákony Kosmu. To znamená, že kruhový tanec je vlastně pozůstatkem velmi staré kultury, velmi staré filozofie, i když vypadá trochu směšně.

Diana Pančenko: Teď ani nemluvím o kolových tancích, ale o přístupech. Co mladí lidé spíš přijmou, třeba surfaře na Bali s úsměvem s bílými zuby?

Alexandr Dugin: Teď o surfařích. Surfování je metafora postmoderního filozofa Gillese Deleuze, který ji používá k popisu tzv. existence bez striktního připoutání k území, existence bez teritorializace, bez hodnotového systému. Je to klouzání po povrchu.

Není to pohyb k nějakému cíli, je to čistý, bezvýznamný volný čas, který učí lidi pohybovat se odnikud nikam, vážit si volného času místo práce. A je to volný čas, který má co do činění s klouzáním po povrchu, pohybem v mořském živlu, přizpůsobováním se tomu, co se děje mimo vás, bez vás, bez vaší subjektivní účasti.

Proto je vlastně surfování civilizační princip založený na tom, že člověk plánuje, skotačí, poflakuje se, aniž by měl, jako hipsteři na Tverské (rušná dopravní tepna lemovaná obchody a restauracemi, směřuje od Rudého náměstí na severozápad k Běloruskému nádraží), nějaký konkrétní cíl, aniž by něco dělal, ale právě jen tak…

Diana Pančenko: Hipstery na Tverské ulici je snazší prodat Ukrajincům, Alexandře Geljeviči – prodat je jako ideu, jako Coca-Colu.

Alexandr Dugin: Víte, prase si špínu najde. Když budete lidi víc a víc obracet na nízké věci, postupně se naučí tyto nízké věci přijímat jako vlastní normu. Myslím, že jste věnoval pozornost tomu, jak se na Ukrajině šíří neslušný jazyk. Samozřejmě je snazší mluvit hrubým jazykem než kultivovaným. Je snazší jít s proudem než lézt po skále. Ale o tom je právě to, že jsme lidé. Je to volba – volba disciplíny, ducha dokonalosti, vznešenosti. A je tu přitažlivost zjednodušování, sklouzávání, přesouvání se na nižší úroveň existence. A když se jeden systém přesune na nižší úroveň existence, to znamená, že místo úsilí dá přednost hladkosti, klouzání po povrchu a nakonec pádu, jako když se, řekněme, klouže po skluzavce, dochází ke změně orientace lidstva.

Mimochodem, nemyslím si ani nevěřím, že ukrajinská mládež je tak zásadně vadná a tak hloupá a primitivní, že je automaticky taková …

Diana Pančenko: Chtějí, aby to tak bylo.

Alexandr Dugin: A ona taková není. Nemyslím si, že je nakloněna jenom tomu, aby padla – pak by nešla na frontu.

Zpět na obsah

Společný jazyk bojovníků

Diana Pančenko: Víte, Alexandře Geljeviči, napadla mě zajímavá myšlenka. To, co jste právě řekl o schopnosti vylézt na skálu nebo plachtit nad vlnami. Mluvil jste o tom a já jsem si uvědomila, že byste mohl docela snadno najít společnou řeč s ukrajinským nacionalistou, který se vrátil z fronty a který opravdu věří, že je čestný.

S ním byste mohl najít mnohem víc společného než třeba s člověkem, který v Polsku chodí na mítinky ve prospěch Ukrajiny a vykřikuje, že je třeba jít „do posledního Ukrajince“, a přitom leží na pohovce.

Alexandr Dugin: No, to je samozřejmě podlé…

Diana Pančenko: To je paradox.

Alexandr Dugin: V každé kultuře jsou lidé, kteří preferují hodnoty služby, hodnoty odvahy, hodnoty hrdinství, i když je to hrdinství, bohužel, na straně nepřítele, na straně protivníka. Já si vždycky vážím – a tradičně jsme si vždycky vážili – hrdinů. Čingischán nenáviděl zrádce a lidi, kteří se mu vzdávali, báli se bitvy: všechny je popravil. A lidem, kteří bojovali do posledního muže, i když zbyl jen jeden, říkal: budeš můj generál.

Na tom něco je. Proto si myslím, že z těchto dvou typů jsi sám ukázal příklad, že někdo si vybral rondel věčného mužství, konformitu s ideály, i když falešně chápanými, a někdo se ukázal být jen darebákem, utíkajícím před střetem se smrtí, a ještě….

Diana Pančenko: S kým je snazší se dohodnout?

Alexandr Dugin: S někým, kdo se vyhýbá boji, se vůbec nedá mluvit, protože to není nikdo. Mluvit s takovými lidmi znamená vůbec si nevážit sám sebe, protože jsou špína. Člověk se stává člověkem, když se opravdu snaží vylézt když ne na skálu, tak alespoň na kámen nebo na kopec. A samozřejmě člověk, který hájí své, třeba falešné ideály za cenu života, je důstojnější: s ním se dá mluvit.

Zda se mýlí, nebo ne, to ukáže buď válka, nebo mír, ale v každém případě mír uzavírají ti, kdo jsou toho hodni, a s těmi, kdo jsou toho hodni. Ten, kdo skutečně dokázal, že je něčím sám o sobě. Ti, kteří z Ukrajiny utíkají a raději dělají nehezká estrádní vystoupení nebo vyhrožují ruským lidem na síti – no, to je póvl. Takoví jsou pro každý národ. Kdybychom řekli, že ruští lidé nebojují, ale podporují SVO odněkud z Miami nebo z nějakých pláží, taky by se mi to hnusilo.

Naši lidé právě teď…

Diana Pančenko: Mimochodem, nic takového neexistuje…

Alexandr Dugin: Ne, protože jsou na frontě, protože všichni skuteční ruští lidé buď pomáhají na frontě, bojují, nebo se připravují. Nedávno se na mě obrátil jeden velmi mladý člověk, na MGIMO, který se chystá obhajovat diplomovou práci a vybral si nějaké téma o globalizaci. Ptá se: „Můžete být vedoucím?“. Odpověděl jsem: „Ano, pojďme do toho.“ A tak jsem mu odpověděl: „Ano. A on se ptá: „Budeš tady pracovat ještě rok a půl?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Říkám: „Nevím, jak to mám předvídat, je to velmi složité.“ „A jak?

„Jde o to, že já odcházím do SVO, tady – podepsal jsem smlouvu…“ Chlapík z MGIMO, absolvent MGIMO, diplomatická kariéra, pohledný, soustředěný, intelektuál. Co mu chybělo? Jde tam, protože slušný ruský člověk jde bránit svůj stát, svou vlast, která je v ohrožení.

Je to přirozené. A mimochodem, já si myslím, že lidé, kteří, i když se rozhodnou špatně, rozhodnou se pro volbu bojovníka – ti si vlastně zaslouží úctu i od nepřítele.

Zpět na obsah

„Sigma Boy“ — útok šprtů

Diana Pančenko: Alexandře Geljeviči, o mládeži. Víte, co je, řekněme, hlavní metodou propagace ruštiny na Ukrajině mezi mladými lidmi v posledních letech? Ruský rap. Navrhoval jste popravit MorgensternaČesky a jeho producenta, ale nedávno se Morgensternovo nové album dostalo na první místo ukrajinské „Apple Music“. Nemyslíte si, že MorgensternČesky udělal pro popularizaci ruštiny na Ukrajině víc?

Na Ukrajině udělal víc než Dugin?

Alexandr Dugin: Ne, samozřejmě že ne. Nechci to srovnávat: je to, myslím, jen ponižující. To je nějaké monstrum.

Diana Pančenko: A proč si myslíte, že je špatné, když propaguje ruský jazyk?

Alexandr Dugin: To není ruský jazyk, Morgenstern nemá ani jedno slovo v ruštině, překrucuje všechna slova, je to nějaká narkotická úchylka, a myslím, že je to…
Je tady Akim Apačev – ruský rap. Akim, který zpívá i v Move (ukrajinský jazyk / Українська мова). To je podle mě něco jiného. To je rap, a já rap moc nemusím, přiznám se. Ale tady musím říct, že Akim Apačev, který zpívá „plive kača“[11] v „move“ – to je vlastně podle mě propaganda. Je to ukrajinská píseň, je to vlastně propaganda ruských odkazů.

Diana Pančenko: Alexandře Geljeviči, ale propaganda musí být mazaná. Kdyby Akim Apačev otevřeně, teď to asi nebudu citovat, ale přesto: „несет меня армата / Nes mne Armato“[12]… Ano, to je přece jasné… Možná by propaganda měla být mazanější, ne?

Alexandr Dugin: No, možná by měla být, ale aniž by šla pod nějaké meze. Morgenstern je nějaký přesídlenec, uprchlík..

Diana Pančenko: Ale všimněte si, že pořád poslouchají ruskou hudbu.

Alexandr Dugin: To už je lepší mluvit o „Sigma Boy“. „Sigma Boy“[13] je úžasný.

Diana Pančenko: Líbí se vám?

Alexandr Dugin: Ne, samozřejmě, jak se vám může líbit? Ale jde o to, že v „Sigma Boy“ je velmi zajímavý moment. Všichni ji teď zpívají, máme vojenskou kapelu, která zpívá „sigma boy“, a studenty, a všichni ostatní zpívají „sigma boy“, a zakázali „sigma boy“. Ale jde o to, že tady je pointa. „Sigma boy“ – kdo to je? Není to alfa samec.

Takže kdyby existovala písnička s textem „alfa samec, alfa samec, jak tě urvat po diskotéce po klubu domů“, nebyla by to ruská písnička. Proč je ruská? Ne proto, že ji zpívají teenagerky, které jsou Rusky, ale proto, že v ní dívka dává přednost šprtovi, dívka dává přednost „sigma muži“… Co je to „sigma muž“? Je to programátor, intelektuál, filozof, umělec – je to někdo, kdo v přímém vnímání není spojován s všeovládajícím mužstvím, brutálním dobyvatelem. Je to muž, který svou intelektuálností ospravedlňuje svou vlastní identitu, svou vlastní sílu, svou vlastní přitažlivost, své vlastní právo. To se mi na písni „Sigma Boy“ opravdu líbilo. Dokonce říkám naší armádě: vy zpíváte s takovým nadšením… Četli jste třeba Rena Gerarda? Protože „Sigma Boy“ je v podstatě o mladíkovi, který přijde do společnosti a mluví třeba o filozofii Reného Gérarda a který je obětním beránkem. Nyní máme naprosto geniálního politika, viceprezidenta Spojených států amerických J. D. Vance, který četl Reného Gerarda. Takže „sigma boy“ je v podstatě o tom. Například „šprt“, „nerd“ – to zní hanlivě.

Například Musk — je to úspěšný nerd a těžko si představit úspěšnějšího nerda. A když mu říkají šprt nebo sigma boy, je velmi klidný: „Ano, fajn, jsem úspěšný sigma boy“. Takže v podstatě je ta písnička o tom, jak se velmi intelektuální mladý muž líbí dívce, která má vkus, která má určitá kritéria, a ona s ním ráda tráví čas. Zdá se mi, že je to velmi pravdivá orientace na muže, kteří jsou silní duchem.

Zpět na obsah

Ruská myšlenka

Diana Pančenko: O ideologii, kterou navrhuje Rusko… Během své návštěvy Spojených států v roce 2005 jste po setkání s Brzezinským a Fukuyamou řekl: „Moc Západu není jen hrubá síla, ale také jemný kulturní a politický kód. My, Rusko, musíme vyvinout symetrickou odpověď“. Už se ji podařilo vyvinout?

Alexander Dugin: Ne.

Diana Pančenko: Dosud ne?

Alexandr Dugin: Teprve nyní se k ní blížíme. Měli jsme naprosto paralyzující přesvědčení, že jsme součástí západní civilizace, takže nepotřebujeme vyvíjet zvláštní kódy, můžeme převzít jejich kód, jejich technologie, jejich výrobky a přizpůsobit je nám. To, že se Rusko realizovalo jako stát-civilizace, a je to stát-civilizace, ne jen stát, znamená, že skutečně potřebuje svou vlastní jemnou, měkkou sílu, aby aktualizovalo své vlastní tradiční hodnoty, aby chránilo svůj způsob života.

To jsme si bohužel uvědomili velmi, velmi pozdě, když už bylo téměř vše ztraceno.

Začali jsme technicky ožívat díky kontaktům se Západem, postupně jsme budovali vlastní ekonomický potenciál, kopírovali jsme jejich modely, jen jsme si je mírně přizpůsobovali. A v určitém okamžiku to všechno skončilo. Po začátku SVO jsme si uvědomili, že takhle to dál nejde.

Teprve tehdy bylo naše vedení nuceno dojít k závěru, že skutečně potřebujeme vlastní měkkou sílu, protože potřebujeme prosadit vlastní zvláštní civilizaci ve všem – ve vzdělávání, ve vědě, v kultuře, v propagandě. Ale k tomu se teprve dostáváme. Ve třetím roce války. Tři roky války jsou za námi, ale my jsme se ještě pořádně nezapojili do procesu rozvoje vlastní ideologie a z ní vyplývající měkké síly.

Jaká je například měkká síla Ukrajiny v této válce? Není to ukrajinská ideologie. Je to prostě západní technologie, která ukrajinské společnosti, která je v některých ohledech docela chytrá, říká, jak to všechno využít k podvodům, lžím, klamání, přesvědčování a zapojení do kriminálních činů. A bohužel to funguje. A my se nějak stále soustředíme na to, abychom se snažili zůstat blízko pravdě. Ani ne tak říkat pravdu, protože Rusové si nejsou jisti, zda ji znají, ale Rusové ji živě cítí a hledají. A když ji hledáte, jste vždy v mírné nejistotě, zda je to pravda? Tedy, možná je to pravda pro vás, ale je to pravda pro všechny? V tom je podle mého názoru velikost ruského národa, že jsou to lidé neuspěchaní, ne povrchní. Snaží se žít podle pravdy, sahat po pravdě a dělat pravdu. Ale říkat pravdu… Tady se trochu stydí. Všiml jsem si, že v Dostojevského románech hrdinové vyslovují ty nejpřesnější, dokonale kalibrované formulace, i když jim předchází takováto předehra:

„Jsem ovšem tupý člověk, neumím mluvit, mám zmatek v myšlenkách, jsem v jakémsi duševním zmatku a ani nevím, kde začít a kde skončit, ale přesto řeknu: odpusťte mi, proboha, když budu úplný nesmysl.“ (s. 5). Pak řekne geniální větu, hodnou Nietzscheho nebo jiného velkého myslitele, prostě grandiózní, nebo ještě vyšší úroveň, v duchu křesťanských světců a asketů, a pak se zase začne omlouvat, protože se bojí, že řekl něco špatného……

To je velmi ruské a v tomto ohledu se nám propaganda nebo soft power nezdá příliš atraktivní. Hrubost a cynismus těchto přístupů nás jaksi rozežírají. Možná je to tedy i vnitřní nechuť podobat se těm, s nimiž jsme ve válce. Navíc zjišťujeme, že bojujeme proti čirému zlu.

Zpět na obsah

Trump a tradiční hodnoty

Diana Pančenko: Spojené státy se nyní vydaly na cestu konzervatismu a vlastně v této věci přebírají vládu od Ruska. Co by podle vás mělo Rusko nyní vyvážet jako ideologii, vzhledem k tomu, že Spojené státy byly v otázkách tradicionalismu a náboženství vždy před Ruskem?

Alexandr Dugin: V otázkách tradicionalismu a náboženství byly Spojené státy až do minulého měsíce na posledním místě.

Diana Pančenko: Pokud mluvíme o tradičních USA, ne o těch, které jsme zvyklí vídat pod vedením Bidena, Obamy…..

Alexandr Dugin: Víte, v plném slova smyslu Spojené státy pravděpodobně vůbec nikdy nebyly tradiční. Jedná se o moderní projekt. Je to produkt práce radikálních protestantských sekt, které se vymanily z evropské kultury a vytvořily v USA velmi svéráznou civilizaci. A navíc se od 20. let 20. století, po Woodrowu Wilsonovi, raději než ve vlastní kultuře angažovaly v globálním projektu, v prosazování liberální demokracie v celosvětovém měřítku.

Diana Pančenko: Ale souhlasíte s tím, že Amerika nyní přebírá vládu?

Alexandr Dugin: Ano, s tím souhlasím. Jen chci upřesnit, že ve skutečnosti nikdy nebyli průkopníky tradičních hodnot. Po Wilsonovi obecně říkali: cílem Ameriky je bránit univerzální liberální demokracii, nikoli americké hodnoty. A posledních 40 let, počínaje Reaganem a zejména po Clintonovi, byla Amerika pravým opakem všeho, co lze nazvat tradičním – křesťanským, rolnickým, duchovním, rodinným, lidským.

Amerika se ubírala přesně opačným směrem, pokud jde o tradiční hodnoty, a stávala se stále více nekonvenční. A Rusko, možná trochu instinktivně, podvědomě a nedostatečně akcentovaně a radikálně, po Putinově nástupu začalo přebudovávat hnutí jiným směrem než západní liberalismus 90. let, začalo měnit kurz. A tak jsme dospěli, ale také poměrně nedávno, až po SVO, k výnosu o tradičních hodnotách č. 809. V tomto duchu se také odvíjela naše cesta.

Teprve po začátku SVO jsme uznali, že tradiční hodnoty by měly být chráněny státem. K tomu jsme směřovali 22 let. Po celou dobu Putinovy vlády jsme Overtonovo okno posouvali, ale aniž by si toho někdo všiml. Nyní se zdá, že jsme docela liberální společností, a zdá se, že nezapíráme, že jsme součástí západní civilizace. S přibývajícími lety už nejsme tak liberálně-demokratičtí, nejsme součástí západní civilizace a liberální hodnoty už nesdílíme. A vše se děje nenápadně, postupně, bez deklarací. Teprve v roce 2022 přichází odhodlání nazývat všechny věci pravými jmény.

A prezident říká: Podepisuji dekret č. 809 o tradičních hodnotách. Udělali jsme v tomto směru hodně práce, ale teprve nedávno jsme ji upevnili.

Něco podobného se v Americe děje teprve nyní. Ale Rusko samozřejmě bylo a zůstává jednou z hlavních sil ve světě, které hájí tradiční hodnoty.

Diana Pančenko: Je na ně orientováno …

Skutečně, konala se olympiáda a lidé i například v Evropě se na ni dívali: no, promiňte, co to je? Bylo by lepší … a teď se zdá, jako by tento trumf už byl pryč.

Alexandr Dugin: Postupně jsme skutečně dospěli k plnohodnotné obraně tradičních hodnot. Putin od svého prvního dne ve funkci prezidenta posouvá Overtonovo okno. Někdy náhle, ale častěji postupně: cituje konzervativního filozofa Ivana Iljina, pak slavjanofila Dostojevského, pak byzantistu Leonťjeva, pak Solženicyna. Takovými úhlednými slavjanofilskými tahy Putin zdobil své projevy a postupně z nich vznikala politická filozofie. Ta se chystá být definitivně zformulována. Už se to blíží.

Ale na Americe je zarážející, že něco podobného okamžitě zavedla. To, co jsme my dělali 25 let postupně, Trump dokončil za měsíc. Zrušil genderovou politiku, vykázal transsexuály z armády. Ani my jsme je nepřijali. Je těžké vůbec zjistit, jestli je máme. A to zní pro Ameriku převratně. Je to facka předchozím čtyřiceti letům liberalismu, satanismu, postmodernismu. Trump nyní provádí svou konzervativní revoluci se zvláštní razancí. Máchá šavlí a tančí.

Mimochodem, víte, co ten tanec znamená? Co je to YMCA? Jsou to Village People, hymna křesťanské mládežnické konzervativní organizace. Existovalo vydavatelství YMCA, které vydávalo křesťanskou a konzervativní literaturu. Z liberálního pohledu je YMCA krajně pravicová mládežnická organizace, hraničící s extremismem a dokonce „fašismem“. Vždyť hájí zdravou rodinu, křesťanské hodnoty, jsou pro život, odmítají potraty. A Trump tímto tancem „Village People“ na píseň „YMCA“ otočil loď americké politiky, americké ideologie o 180 stupňů.

USA jsou jako obrovská loď na úplně jiném kurzu. A ta změna je pestrobarevná, živá. Každý den Musk tweetuje o porážce nějakého dalšího zvráceného satanského ministerstva prostoupeného liberální ideologií… To znamená, že se zavírá celý rusofobní ukrajinský tisk, na jehož úkor celý rusofobní ukrajinský tisk existoval. A nejen tisk – téměř celá Ukrajina. Jednou – a za jediný den – nezbylo z mocného USAID nic.

Teď se dělá audit a v podstatě se zavírá ministerstvo školství, kde se děti od malička učí zvrácenostem. Trump proměnil svou konzervativní revoluci v obří světovou show. A aby toho nebylo málo, jeho viceprezident JD Vance je noblesní vousatý muž…..

Když jsem natočil první videa o vousáčích, dostal jsem tolik cynických a posměšných komentářů… Pak se ukázalo, že vousy a muži jsou téměř nerozluční. Bylo a je tomu tak v každé tradici, nejen u nás křesťanů. Je to i v islámu a judaismu. Dříve se tomu vysmívali, dříve si mysleli, že „bradatci“ je vyloženě hloupé slovo. Vůbec ne, to slovo je docela solidní, starousedlé.

Takže J. D. Vance, vousatý muž, přijel do Ramsteinu na bezpečnostní konferenci a liberálním evropským elitám pořádně vyčinil. Zahřměl: jste na to sami, Amerika je radikálně jiná. Liberální éra skončila a evropské elity jsou svými vlastními nepřáteli (a ne Rusové nebo Číňani).

Rusko je nyní v zajímavé pozici. Na jedné straně jsme vyhráli. Vždyť náš boj byl právě za pravdu. A naši pravdu, tj. obranu Tradice, náboženství, rodiny, zachytila i Amerika, tj. země, která byla zdrojem všeho liberálního protitradičního zla.

Proto se můžeme radovat. Jako idealisté bychom se měli radovat.

Ale na druhé straně je samozřejmě urážlivé, že jsme za to byli ponižováni, pronásledováni, utlačováni… My vlastně za ty tradiční hodnoty bojujeme. Bylo nám toto právo upíráno, byli jsme za naše tradiční hodnoty démonizováni, zesměšňováni, všemožně nám bylo vyčítáno, začali jsme pro ně zabíjet, a najednou se ukázalo, že jsme měli pravdu. Ale víte, pravda se nedá zprivatizovat.

Pokud máme pravdu my, pak ať máte pravdu spolu s námi, bude to naše vítězství. Společné vítězství. V otázce tradičních hodnot necítím s Amerikou ostrou konkurenci nebo rivalitu. Spíše naopak, je to uznání toho, že máme pravdu. Jaký geopolitický závěr z toho Trump vyvodí, je jiná otázka. Z ideologického hlediska jsme vyhráli.

Ukazuje se, že Rusové, kteří se postavili na obranu tradičních hodnot, porazili celý svět. Koneckonců s námi nyní nesouhlasí jen Trump. Souhlasí s námi Indie, Čína, islámský svět, Afrika i Latinská Amerika. Zvítězili jsme na globálním Jihu. A nyní se ukazuje, že my – společně s Trumpem, prostřednictvím Trumpa, ideologicky nyní vítězíme na kolektivním Západě, který mimochodem už kolektivní není. Západ je rozdělený: Spojené státy přešly na stranu tradičních hodnot, zatímco Evropa zůstává na straně antitradičních hodnot.

Zpět na obsah

Žádná velká válka zřejmě nebude

Diana Pančenko: Co bude dál? Ve svých textech jste mnohokrát hovořil o nevyhnutelné válce Ruska se Západem. Změnila se vaše prognóza s nástupem Trumpa, s nímž spíše sympatizujete?

Alexandr Dugin: Za prvé, moje prognóza se již naplnila: jsme ve válce se Západem na Ukrajině. Ne s Ukrajinou, ale na Ukrajině. Proto to už není prognóza, ale konstatování. Je to status quo.

Diana Pančenko: A předpověď do budoucna tedy?

Alexandr Dugin: To je jiná věc. Když nebyla válka se Západem, viděl jsem, že je nevyhnutelná. Když probíhá teď, myslím, že má určité šance skončit v dohledné době. Jak a kdy, to si netroufám říci. Ideologicky jsme tuto válku vyhráli. V tom s nimi souhlasím. Zmínila jste Johna Mearsheimera, Glenna Dezeena. S nimi jsem mluvil. Jsou to velcí myslitelé. Ale nemyslím si, že jsme Západ zcela porazili ve všech ohledech.

Zatím jsme Západ zcela neporazili, ale úspěšně jsme odrazili útok liberálně-globalistického Západu, atlantického Západu, který nám chtěl způsobit strategickou porážku. To se mu rozhodně nepodařilo. V tomto smyslu jsme také zvítězili, protože jsme ještě neprohráli. Toto vítězství však není konečné. Zvítězíme, až vyřešíme otázku Ukrajiny. Pak budeme moci skutečně říci: v této válce jsme zvítězili. Je konec, začínáme další etapu. Takže v budoucnu nevidím válku, ale její konec. Ta skončí. A nemůže skončit ničím jiným než naším vítězstvím. Ale ne nad Ukrajinou, ale nad globalistickým Západem. A dokonce ani ne nad Západem jako takovým.

Po Trumpově nástupu jsme se ocitli v situaci, kdy se kolektivní Západ rozdělil na dvě jádra, na dva nezávislé ideologické a geopolitické póly.

A i když se nyní liberální, globalistické evropské elity – Macron, Starmer – horečně snaží navázat s Trumpem nějaký vztah, ve skutečnosti už existují Západy dva, a to zcela antagonistické – jak z hlediska ideologických orientací, tak v mnoha praktických oblastech. Trumpistická Amerika má nyní blíže k Rusku než k Evropě

Diana Pančenko: Není pro trumpovskou Ameriku výhodné zatlačit nyní Rusko do druhého Západu a nechat je bojovat?

Alexandr Dugin: Možná je to výhodné, uvidíme. Svět je každopádně jiný. Existoval jeden kolektivní Západ, liberální, globalistický, atlantistický, NATO, který si dal za úkol způsobit nám strategickou porážku. Když se mu tuto strategickou porážku nepodařilo způsobit, když jsme přežili ekonomicky, vojensky, politicky, sociálně, psychologicky, tehdy se rozštěpil.

V poslední době hovoříme o použití jaderných zbraní. A už jsme blízko bodu, kdy by atomová válka začala. Kdyby například Kamala Harrisová vyhrála tyto volby, myslím, že bychom se nebavili o tom, o čem se bavíme, ale o tom, zda je možné přežít jaderný útok, jaké rostliny porostou na naší planetě po jaderné apokalypse nebo jaký počet lidí se zachrání, zda se naše Země po použití strategických jaderných zbraní vychýlí ze své osy? To už by bylo relevantnější téma. Trump rozhodně snížil rychlost eskalace, uvedl ji alespoň na neutrál.

To neznamená, že se vydal přímo opačným směrem, ale pořád je to jiný svět. Po Trumpovi žijeme v jiném světě. Zde možnost jaderné války rozhodně ještě nebyla zcela odstraněna. Riziko přímé invaze britských, německých nebo francouzských vojsk na Ukrajinu zůstává. Celkově se však míra eskalace výrazně snížila. Stát se samozřejmě může cokoli, ale přesto, srovnáme-li situaci se situací před měsícem, jsou rizika globální katastrofy výrazně nižší.

Jediné, co si musíme jasně uvědomit, je, že Trump za nás tuto válku nevyhraje, nedá nám vítězství. Možná se Trump pokusí válku zastavit, ale podmínky, které nám Trump může laskavě nabídnout, nás s největší pravděpodobností neuspokojí. Těžko můžeme předpokládat, že tato válka skončí rychle a s nějakým kompromisem. Náš prezident a ministr zahraničí to řekli mnohokrát. Žádné vítězství nenastane, nic se neděje. Jen příměří nám vyhovovat nebude.

Diana Pančenko: Zde jste řekl, že „vítězství nemůže být předmětem dohody“, váš citát je čerstvý, a zároveň ruský prezident Vladimir Putin neustále zdůrazňuje, že je připraven k mírovým jednáním. Nemyslíte si, že je ruský prezident příliš měkký?

Alexandr Dugin: Ne, to si nemyslím. Myslím, že je to vynikající politik. Sleduje naprosto jasnou linii. S Trumpem a jeho okolím je třeba jednat hned. Jsou to úplně noví lidé. Mají na mnoho otázek názory, které se podobají těm našim. Včetně geopolitických otázek, nejen hodnotových. Myslím, že Putin sleduje zcela správnou linii. A v tuto chvíli je předčasné jednoznačně deklarovat naše skutečné cíle na Ukrajině. Nicméně vše, co je třeba říci, již bylo řečeno.

Trump se dostal k moci teprve nedávno. Ukrajina ho vůbec nezajímá. Není to jeho válka. Je to válka, kterou začali jeho nepřátelé. On to velmi dobře chápe, a proto ji chce co nejdříve ukončit. Ale ukončit co přesně? Jaká je skutečná povaha této války? Na to Trump zjevně ještě neměl čas přijít. Myslím, že na to prostě neměl čas ani chuť přijít. Zatím se přikláněl ke zjednodušeným řešením. „Vezměme si obsah ukrajinského podloží“. „A co za to?“ — Zeptá se Zelenskij. „A na oplátku — nic, už jsme vám všechno zaplatili.“

Trump to nejspíš chápe jako nějaký obchodní projekt. Proto chce válku co nejdříve ukončit. Nedávno řekl, že „pokud ji neukončíme rychle, neukončíme ji nikdy“. Myslím, že je to spíš „nikdy“ než „rychle“. Plně přistoupit na naše podmínky dnes Trump zjevně není ochoten. Pravděpodobně o nich ještě ani neslyšel. A zjevně o nich ani nepřemýšlel.

Myslím, že mezi Ruskem a Spojenými státy dojde ke sblížení v řadě pozic v široké škále otázek. Nejen Ukrajina je mezi námi, je tu řada dalších velmi důležitých otázek.

V každém případě ke sblížení mezi Putinem a Trumpem dojde. Ukrajinská otázka se však pravděpodobně nestane hlavním tématem. V této otázce se mnou souhlasí jen málo lidí. A přesto se domnívám, že ve vztazích mezi Ruskem a Spojenými státy se téma Ukrajiny postupně přesune…

Zpět na obsah

Mea culpa / Moje vina

Diana Pančenko: Jak se posunout?

Alexandr Dugin: Posunout se na druhý plán, na třetí plán. A zatímco my sami budeme nadále zjišťovat, kdo má pravdu a kdo se mýlí…..

Diana Pančenko: Vyjasnit si vztahy? Alexandře Geljeviči, pokud jde o Ukrajinu. Dnes mnoho Ukrajinců nenávidí Rusko a jsou strašně zklamaní Západem, strašně zklamaní Západem.

Alexandr Dugin: To si pište…

Diana Pančenko: Zelenskij zahájil kampaň za diskreditaci Trumpa. Je to cílená, velká, obrovská kampaň. Lidový poslanec ze Zelenského strany posílá Trumpovi až tři dopisy, jeho osobní poradce nazývá Trumpa „oslem“.

Ve skutečnosti jsou tady mnohem ostřejší výrazy, jen je teď nechci citovat. A tak jeden ukrajinský politik píše: „po třech letech války – píše – mám pocit, že válku rozpoutaly tajné dohody USA a Ruska“. Na Ukrajině je teď populární vtip: půda Rusku, zdroje USA, dluhy Evropě, sláva Ukrajině. Co má dělat obyčejný Ukrajinec, kterého všichni zradili?

Alexandr Dugin: Jak už jsem řekl, sám jsem vnitřní Ukrajinec. A tomu v takové situaci není co závidět. Je to šach mat. Všechno se stalo přesně naopak. Člověk byl za něco koupen, donucen v něco věřit, donucen jednat určitým způsobem, aniž by mu byla dána možnost vše promyslet a zvážit. A teď jste se v důsledku toho úplně zhroutili. Ukazuje se, že jste uvěřili někomu, komu jste nikdy věřit neměli. A nevěřili jste tomu, kdo pro vás chtěl to nejlepší. Výsledkem je, že čelíte naprostému selhání své strategie – jako v Puškinově pohádce (na Ukrajině už myslím zakázané) o zlaté rybce, kdy stařenka požaduje víc, víc, víc a víc a neumí se včas zastavit, a nakonec jí všechno seberou. Když Ukrajinec dostal v roce 1991 nečekaně nezávislost – tam by měl přestat! Dostal jsi ji a udržuj ji, udržuj ji, obnovuj ji. Ale ne – pojďme do Evropy, chceme bezvízový styk, NATO a nezapomeňte všechny Rusy pověsit na větve.

To jste neměli dělat. Jsou chvíle, kdy je třeba přestat. Ale tohle pravidlo Ukrajinci úplně zavrhli. Já to chápu naprosto přesně: je to velmi ukrajinské. Uděláte jednu špatnou volbu, pak uděláte další špatnou volbu, pak prodáte své (nerosty v) podloží, pak ztratíte územní celistvost, pak zabijete všechny své příbuzné, pak řeknete, že to udělali „zlí Rusové“, pak se ukáže, že to nebyli Rusové, ale Američané, ale mrtvé už nevrátíte, půda byla prodána, země neexistuje, z vládce se vyklubal šmejd a hluboce chorý člověk, který všechny prodal a zradil jen kvůli své slávě, a vy jste si ho sami zvolili a tak dlouho ho podporovali. Chystáte se být zajati, zatlačeni do ТЦК[14] a zemřít na frontě války, kterou nejste schopni vyhrát.

A co má v takovém případě dělat vnitřní Ukrajinec? Já nevím. Je to opravdu bolestná otázka. Kdybychom mluvili o nějakých úplně cizích lidech, mně cizích, tak bych se možná tomu „vnitřnímu Ukrajinci“ teď brutálně vysmál. Ale to nemohu udělat, protože to bolí. Bolí to mě.

Když vidím, že je člověk tak hloupě a krutě přistižen, tak se nesměju. Rozčiluju se.

Jak jsem řekl, řekl jsem, že mám důvod Ukrajince nenávidět. Ale když Poláci začali nepouštět Ukrajince za své hranice (bylo období, kdy jim říkali: táhněte odsud!), tak mi jich bylo strašně líto. Ano, nepřátelé. Možná i teď je mi Ukrajinců prostě líto.

Diana Pančenko: Dá se teoreticky předpokládat, že Rusové a Ukrajinci půjdou společně bít Poláky?

Alexandr Dugin: Proč právě Poláky? Poláky jsme už historicky porazili.

Diana Pančenko: No dobře, jen směrem na Západ, na ten druhý Západ. Dovedete si to teoreticky představit?

Alexandr Dugin: Poláky ne. Ne Poláky, ne Rumuny. Pokud ovšem nezasáhnou. Věřím, že Poláci mají důvody nás nenávidět, ale není možné nám to dokázat. Je třeba je chápat a je toho hodně, za co si jich můžeme vážit. Kdysi jsme si je bezohledně rozdělili a anektovali. A oni jsou tak hrdí, ta šlechta. Moskalové jsou jejich věční nepřátelé. A když žili v naší říši, myslím, že mají stále těžký pocit z toho, jak se s nimi zacházelo. Nechoďte „proti Polákům“. Lepší je jít společnou frontou proti globalistům. Ale teď jsou bohužel Ukrajinci na jejich straně.

Vůbec nebojujeme proti národům – ani proti Němcům, ani proti Francouzům, ani proti Britům, ani proti Italům, ani proti Španělům. Jsme ve válce s globalismem.

Proto musí Rus společně s Ukrajincem budovat impérium. Právě s tímto „chudákem Ukrajincem“, který skutečně všechny podvedl, a ne jednou a ne dvakrát, a podvádí dál. A nejhorší je, že když znám z první ruky zvláštnosti ukrajinské psychologie, uvědomuji si, že zítra ho určitě podvedou znovu. Víte, no, on to jinak neumí. Podvedl vás jednou, podvedl vás dvakrát, podvedl vás třikrát a zítra vás určitě podvede znovu. Určitě vám udělají něco hrozného a zároveň budou říkat, že za všechno může Moskal, nebo někdo jiný, ať jsou to Poláci, kteří s tím nejspíš nebudou mít nic společného. Ukrajinci jsou nedůvěřiví, krajně nedůvěřiví, proto je všichni obelhávají. Pro důvěřivého člověka je mnohem snazší žít. Jednou se nechá oklamat a člověku, kterému uvěřil, už nikdy neuvěří. A pokud nevěříte vůbec nikomu, jste stále ve střehu a vždy se ocitnete obětí nějakého nového, stále rafinovanějšího podvodu. Chudáci Ukrajinci jsou nedůvěřiví, a tak jsou všichni podvedeni. A budou podvedeni, bohužel. A budou věřit pouze podvodům. Na všechno, co řeknu dobrého pro Ukrajince a o Ukrajincích, budou říkat: „No, to si vymysleli Moskali schválně, aby mi bylo hůř. O kolik to bude horší, milí ukrajinští bratři a sestry? O kolik horší…? Copak si neuvědomujete, že jste si sami vykopali jámu, pak jste do ní vlezli, přišli jste o všechno, co jste měli, a teď jste si našli nového viníka – může za to Trump. Trump za to nemůže a Poláci za to nemohou. Podívejte se na sebe, co děláte, za koho se vydáváte, v co jste se proměnili! Jednou možná přijde reflexe, svitne Ukrajinci. Co jsme to udělali?! Co jsme to udělali?! Kdo je ten člověk, který se vrtěl, skákal, kroutí ošklivými částmi těla, umělými nebo přírodními? Proč jsme ho přivedli k moci, a on nám zničil zemi, nic nevyhrál, ale prodává naše podloží a dál tvrdí, že je legitimní, zakázal si vyjednávat, neumí vyhrát, nechce prohrát…..

Co se to děje? Tak si položte otázku – kdo za to může? Ale ukáže se, že to není vina ani jednoho, ale vina toho samého chudáčka Ukrajince, který místo aby myslel hlavou, pokud ji má, raději dělá něco jiného. Možná si jen nevěří? Stojí uprostřed popela a mává rukama jako Puškinova stařenka, malý Ukrajinec – ne tak rozzlobený a úplně nešťastný, ztracený. Je na něm vskutku něco velmi smutného. Co mu můžeme nabídnout? Je tu volací znak „Volga“, což znamená „vzdej se a budeme spolu“. A teď by bylo lepší se vzdát a společně vybudovat Velký stát. Říkal jsem to nesčetněkrát, když ještě bylo možné všechno napravit. „Držme se pohromadě.“ Nevěřili mi.

Ale já to ukrajinským vlastencům říkám už desítky let: „Budujme naši Velkou říši společně.“ A tak jsem to udělal. Pak budeme bojovat s každým, kdo na tuto říši zaútočí. Ale ne mezi sebou. Ale… dopadlo to naopak. Poslouchali všechny kromě hlasu, který jim říkal pravdu.

Diana Pančenko: Mimochodem, vzpomínám si na toto: Huntington nazval Ukrajinu „ rozpolcenou zemí“ i Rusko nazval „ rozpolcenou zemí“ a uvedl příklad Petra Velikého, který skutečně změnil kulturní kód – pokusil se ho změnit. Dnes jste se o tom zmínil, Alexandře Geljeviči, že: „Jak by mohla Ukrajina chtít být s Ruskem, když Rusko směřuje na Západ? Proč Ukrajina potřebovala zdánlivě druhořadý Západ, když mohla sama mluvit se Západem?“. Co si o tom myslíte? Dnes jste také zmínil Dostojevského, zmínil jste sklon ruského člověka k reflexivitě.

Rozhodlo se Rusko definitivně? Jste si tím jistý?

Alexandr Dugin: Nejprve chci říci mea culpa. Ano, je to i naše vina. Sami jsme aspirovali na Západ a vytvořili jsme si v očích Ukrajinců naprosto falešný obraz. Tím se nezbavujeme odpovědnosti. Nostra culpa, mea culpa – to je první věc.

Za druhé, je tu i jeden paradox. Slepá ulička, klam, past, jáma, do které se ukrajinský lid propadl, byla spouštěčem toho, abychom si uvědomili, že tuto strašnou chybu děláme my sami.

Ale je to kruté. Neměli jsme to přivést až sem. Měli jsme, což je vlastně zapsáno v našich dějinách, vybudovat vlastní stát-civilizaci. Neměli jsme důvěřovat Západu, ale spoléhat na vlastní síly, vybudovat spravedlivou a transparentní společnost, která nespěchá, zabývá se vlastními tradičními hodnotami, na nikoho neútočí.

A samozřejmě Ukrajina by měla být nedílnou součástí tohoto východoslovanského euroasijského ráje, který jsme povoláni budovat společně, opatrně, přátelsky a mírumilovně, a ne se snažit za každou cenu prorazit na Západ, a tím provokovat Ukrajince, aby nás napodobovali a šli špatnou cestou. A pak se katastrofální důsledky již dostaví.

Nyní nám nezbývá nic jiného než budovat skutečně suverénní stát-civilizaci, euroasijskou, východoslovanskou, založenou na tradičních hodnotách, na naší duchovní pravoslavné kultuře, a plnit ve světě funkci Zdrženlivého, Katechumena. Nyní jsme chtě nechtě postaveni do situace, kdy nemáme jiné východisko než stát se sami sebou.

O Ukrajincích jsme dnes mluvili hodně, ale neméně důkladný, paradoxní, tragický a smutný by mohl být rozhovor o našich chybách. Koneckonců, jsme z velké části jedni a ti samí. To jsem měl na mysli, když jsem řekl, že Ukrajinci jsou součástí našeho národního těla. Nechci tím říci, že my, Velkorusové, jsme dobří a Ukrajinci ne. Ale my společně, všechny naše národy, celý ruský svět se dostal do tak historicky těžkých podmínek, že nás to velmi bolí. Něco nás sevřelo do krutého svěráku. Ocitli jsme se pod vlivem kolosálních sil – kulturních, ideologických, geopolitických, ekonomických. A elity prostě nejsou k ničemu dobré. Vlastně je to všechno, ale jenom odpad. Ocitli jsme se v historické pasti. Ale my Rusové jsme se z ní nějak dostali, a vy jste na tom hůř.

To je špatně. Když jsme viděli, co se s vámi stalo, kam jste se propadli, jasně jsme si uvědomili, že je tu propast a že my sami musíme nutně jít jiným směrem. Ale za jakou cenu?!

Natáhl bych ruku k Ukrajincům, kteří do této propasti spadli, a řekl bych jim: poslouchejte, otevřeli jste nám oči, co se děje ve světě, jak zrůdný je ten liberální globální Západ, kam jsme málem sklouzli. Tak pojďte, držte tu ruku……

Mnoho Ukrajinců si dnes uvědomilo, že je Západ zradil. Díky Bohu, že si to uvědomili. Vidí, že je Západ snadno zradil, že je využil, ponížil, prostě zničil. Ale zase teď chtějí všechnu vinu hodit na někoho jiného. A na nás – stále nás nenávidí. Teď z toho obviňují Trumpa. Vy jste se stali obětí strašlivých historických okolností.

Ale navzdory všemu: tady je moje ruka, chyťte se jí, společně vybudujeme skvělou zemi.

Diana Pančenko: Jste připraven podat ruku?

Alexandr Dugin: Ano.

Zpět na obsah

Návrat marnotratného syna

Diana Pančenko: Myslíte si, že vše může skončit bez odpuštění, a co je potřeba k tomu, abychom si odpustili?

Alexandr Dugin: Potřebujeme se vrátit do jednotného duchovního prostoru. Potřebujeme se vrátit k pravoslavné církvi, potřebujeme umožnit ostatním náboženstvím, která jsou v našich zemích, aby přispěla k vytvoření velkého duchovního světa. Nepotřebujeme příměří, ale mír, ruský mír. A v tomto ruském světě si každý z nás najde své důstojné místo a myslím, že určitě dojdeme k tomu, že naše válka, dnešní válka, skončí bratrským odpuštěním, duchovním vzkříšením našeho sjednoceného národa.

Bude to jako návrat marnotratného syna. Vzpomeňte si, jak je to v evangeliu. Starší syn byl rozhořčen, že Pán přijal mladšího syna, který se vrátil – toho, který byl darebák, který promrhal veškerý svůj majetek, který se choval ošklivě, neeticky, nemorálně, opovrženíhodně.

A když se po prožitých mukách smrti vrátil k otci, co řekl rozhořčenému staršímu? „Vždycky jsi byl se mnou a všechno moje je tvoje. Ale můj mladší syn zemřel a vstal z mrtvých, zmizel a zase se vrátil.“ Toto je velmi hluboké evangelijní podobenství, v žádném případě bychom s ním neměli zacházet povrchně. Pán zná své a pokání a návrat ukrajinského národa do jeho kolébky, do jeho ruského jádra, se může stát právě tím. Poté, co jsem prošel všemi těmito zkouškami, v to velmi doufám: ukrajinský národ se, dá-li Bůh, vrátí sám k sobě. A pak se naše velká moc, kyjevská, moskevská, petrohradská, sovětská, anarchizující, s mnoha jádry a vlastními kulturami a identitami, skutečně obrodí. A Západ, který nás ještě před chvílí chtěl zničit, svést, oklamat, zavrhnout, bude prostě nucen uznat, že jsme zvítězili.

Nebudeme se mstít. Myslím, že to ani neuděláme. Rusové nejsou pomstychtiví lidé. Ale tady se Ukrajinci, myslím, sami vypořádají s těmi, kteří je do takové strašné situace dostali. Postupně, postupně se vše vyjasní.

Přesto si myslím, že jinou cestu nemáme. Jaká je alternativa? Vyhladit Rusy? To je nemožné. Vyhladit Ukrajince? To je nemožné. Porazit Rusko? To je nemožné. Zničit, vyhladit a přesídlit všechny Ukrajince někam do pustiny je také nemožné. Všichni jsme odsouzeni k tomu, abychom byli a byli spolu. Máme jednu geografii, jednu historii, jeden osud, jeden jazyk, jednu kulturu, jedno náboženství. To všechno z nás udělalo nejen sousedy, ale něco jednotného. A nyní je jednota osudu, to je spásné.

Dobře si uvědomuji, že to asi není útěcha, ani argument, ani plán… Je to prostě pravda.

Zpět na obsah

Tajemství Darjiny svatosti

Diana Pančenko: Vzhledem k vašemu osobnímu zármutku, Alexandře Geljeviči, jste připraven odpustit?

Alexandr Dugin: No, je to pro mě těžké. Nemohu to říci jednoznačně. Víte, nechci být úskočný. Nicméně mne pomsta vůbec neinspiruje. Smrt mé dcery, to byla záhada. Před mýma očima se z prosté ruské dívky stala světice. Tato svátost je víc než urážka, víc než bolest, víc než žal.

A jak ji pomstít?

Jasně chápu, že ji zabil ďábel. A Ukrajinci byli jeho nástrojem, ale rozhodovaly nějaké hlubší, strašnější instance než Ukrajinci. Je jasné, že v tom měli prsty Jermak, Budanov, Maljuk, Zelenský. Jsou vinni, stejně jako v jiných teroristických útocích, válkou a krví. A v mém osobním zármutku se na tom osobně podíleli. O jednotlivcích nevím. Ale vím, že tu vinu nemohu svalit na celý národ. Národ ne, jednotlivce ano. A hlavně na lidi, kteří to naplánovali. Ti zasáhli tu nejcitlivější věc, ducha, myšlenku.

A ani si nemyslím, že by sami Ukrajinci byli k té myšlence tak pozorní. Jsou síly, které Ukrajinu ovládají zvenčí a pro které jsou ideje velmi důležité. Pro ně je potlačení myšlenky, její zákaz, její vyhození do povětří, její zničení opravdu důležité.

Ale víte, potkal jsem tisíce lidí, kteří šli po Dášině smrti na frontu. Neuvěřitelné množství. A kolik mi jich píše. Efekt je opačný, než v jaký doufali vrazi. Nedávno jeden velmi vysoce postavený člověk v našem státě o Dáše řekl: „Mysleli si, že to bude konec, ale ukázalo se, že to byl začátek“.

Dáša se stala naším symbolem. Statečná, inteligentní dívka, vlastenka, věřící, filozofka. Zároveň byla nevinná: neúčastnila se žádných vojenských akcí. Mimochodem, Ukrajince měla velmi ráda. Hodně jsme si povídali o našich ukrajinských předcích. Dokonce když do Evropy přijely manželky vojáků z praporu Azov, Dáša říkala: „Snažím se pochopit, jak se teď cítí, protože ony také věří v tradiční hodnoty, věří v lidi; možná se mýlí, ale já chci ty ženy pochopit, chci pochopit jejich smutek.“ Dovedete si to představit? A samozřejmě, ten zločin je tak nespravedlivý… Jsou lidé, kteří se účastní bojů. Samozřejmě, že i my jsme smutní z každého „našeho“, trápíme se, ctíme památku každého našeho padlého. Ale pokud jde o Dášu… Neospravedlnitelnost této oběti, její nepředstavitelnost, její nelidská krutost mnoho lidí probudila, přiměla je procitnout. Někteří lidé mi říkali, že to změnilo spoustu věcí i ve velké politice, hluboce to ovlivnilo lidi, kteří dělají ta nejdůležitější rozhodnutí, a to nejen v naší zemi.

Je v tom nějaké strašné historické tajemství. Ale být na straně Dášiných katů – to je prostě nějak úplně nepředstavitelné. A jsou lidé, kteří takoví jsou. Jsou lidé, kteří se ještě radují. Další rys ukrajinské identity. Tentokrát je to vyloženě nechutné. Představte si, že by se něco podobného stalo na naší straně, vůči našim nepřátelům, kdy se obětí stal nevinný člověk, mladá dívka, filozofka. Jsem si jist, že kdyby se, nedej bože, něco takového stalo, Rusové by se na to snažili co nejdříve zapomenout a nijak se tím nechlubit. Když už se člověk dopustí strašného hříchu, zločinu, tak ať se aspoň nešklebí… Myslím, že je v tom něco nelidského.

Je to těžká otázka – odpuštění. Je to také tajemství lidské duše. Není to novinařina, není to propaganda, je to hluboký morální posun, o kterém se prostě těžko mluví.

Diana Pančenko: Možná bychom o tom neměli mluvit.

Alexandře Geljeviči, jen pár slov: kdybyste měl možnost říct (nebo ji vlastně teď máte) ukrajinskému vojákovi a matce, která na Ukrajině přišla o syna, co byste jim řekl?

Alexandr Dugin: Ať už je to jakkoli, váš zármutek je náš zármutek a náš zármutek je váš zármutek. Vy teď zabíjíte nás, my zabíjíme vás a pravděpodobně v tom ještě nějakou dobu budeme pokračovat, válka je válka. Ale k ničemu dobrému to nepovede, nemůže to skončit dobře. Musíme najít nějaké jiné východisko.

Máme skutečného nepřítele, a ten je stejný pro vás i pro nás. Jak dlouho, kolik ztrát ještě budeme muset snášet, než si to plně uvědomíme. A bohužel se to ve větší míře týká i vás.

Diana Pančenko: Alexandře Geljeviči, vím jistě, že tento rozhovor bude sledovat mnoho lidí na Ukrajině, v Rusku, v Bělorusku. Všechno, co dělám, dělám pro to, aby lidé na Ukrajině, v Rusku, v Bělorusku žili co nejdříve v míru. Tak to bylo kdysi, tak to bude i nadále. Myslím, že tento rozhovor je jedním z kroků k tomu.

Velké díky, moc vám děkuji.

Zpět na obsah

---

---

---

[VB]