Slovo „demokracie“ se dnes skloňuje poměrně často. „Demokracii ve Spojených státech ničí Donald Trump!“ a „Demokracii ve Spojených státech ničí Joe Biden!“.

Pokaždé, když se otočíme, je nám řečeno, že demokracii ničí ten či onen – ve Spojených státech, Kanadě, Spojeném království, Německu, Severní Koreji – ehm, tam přece žádnou demokracii k ničení nemají, že? To jsem zapomněl.

Nejenže je demokracie ničena ve všech našich dříve demokratických zemích, ale je ničena i v zemích, které nikdy demokracii neměly nebo ji neměly, než ji nedávno získaly. My všichni, demokratické země, musíme být také těmi, kdo jsou zodpovědní za udržení demokracie všude jinde na světě – jako by se o nás nedostatek demokracie nebo ztracená demokracie nějak otřely, nebo se k nám rozšířily jako nějaká infekční nemoc.

Musíme „nedemokracii“ zabít dřív, než se rozšíří, protože čím více zemí bude nedemokratických, tím spíše nás, USA a Kanadu a všechny ostatní země, které jsou „svobodné“, zasáhne a rozpadnou se. Velmi podobně, jako když máte shnilé jablko v košíku plném jiných, zdravých jablek. Zbytek se určitě zkazí.

Ale v tom je právě ten háček – „svoboda“ je zaměňována s „demokracií“.

Demokratická země nemusí být nutně svobodná země. A ačkoli žádnou takovou neznám, nemyslím si, že svobodná země musí být demokratická – stačí opravdu jen silná ústava. Silná ústava a silné prostředky na její ochranu.

Ani země, které o sobě tvrdí, že jsou demokratické, nejsou svobodné, často ani nejsou demokratické. Vezměme si například pozdní NDR – Německou demokratickou republiku, východní Německo. Byla to jednoznačně komunistická země, která poskytovala obyvatelstvu jen velmi málo svobody. I když se v NDR technicky vzato konaly volby, byly spíše symbolické než demokratické a sloužily spíše k legitimizaci autority vládnoucí strany než k tomu, aby lidem nabízely skutečnou volbu a zastoupení. Jejich vláda byla složitá, stejně jako většina vlád, a i když se země může ohánět tím, že je demokratická, často k ní má daleko – přinejmenším daleko k tomu, co si obyvatelstvo o demokracii myslí.

Nebudu tvrdit, že vůbec vím, co si „obecná populace“ pod pojmem demokracie představuje, ale pochybuji, že bych byl daleko od pravdy, kdybych řekl, že většina lidí definuje demokracii jako „lid, který má svobodu volit své vůdce, obvykle prostřednictvím lidového hlasování“ – většinovou vládu. Zdá se však, že je to mnohem složitější. Musíme si odpovědět na otázky týkající se definice „lidového“ hlasování, na otázky (v USA) týkající se sboru volitelů, na otázky, kdo má právo volit a kdo může kandidovat a kdo ne, a zda je toto hlasování spravováno legálně a spravedlivě. Tyto zde zmíněné úvahy jsou jen kapkou v moři a je nezbytné se nad nimi zamyslet, než pochopíme, co přesně demokracie je.

A proč se demokracie vždy spojuje se svobodou? Pokud některá z výše uvedených složitostí není řešena spravedlivě a transparentně, můžete snadno zkonstruovat zkorumpovaný systém „hlasování“, který se zcela míjí s podstatou svobody volby. Jako další příklad zde uvedu bývalou NDR. V této zemi, která si říkala demokracie, měla Socialistická jednota Německa (SED), vládnoucí komunistická strana, monopol na moc a přísně kontrolovala volební proces. Opoziční strany nebyly povoleny a SED fakticky výsledky voleb předurčovala. Hlasování také nebylo skutečně tajné, protože vláda mohla sledovat a trestat ty, kteří režim nepodporovali. Kromě toho se o úřad mohli ucházet pouze kandidáti Národní fronty vedené SED, což zajišťovalo, že si vládnoucí strana udržovala nad vládou kontrolu. Skok zpět ke „svobodné demokratické společnosti“: za předpokladu, že by se všichni obyvatelé ve svobodném, nezkorumpovaném hlasování skutečně rozhodli pro jednoho vůdce, neexistuje žádná záruka, že zvolený vůdce udělá jedinou věc, kterou slíbil, aby si své zvolení zajistil. Je to svoboda?

Na druhou stranu, co když „lid“ zkorumpovaného vůdce chce? Nebo vůdce, o kterém si myslí, že se k nim zachová správně, a vůbec nezkoumají a nepřemýšlejí o tom, jakou metodu k naplnění svých slibů použije? Co když většina lidu chce fašistického diktátora (Hitler byl koneckonců do funkce zvolen), nebo chce komunistickou vládu, nebo, blíže k domovu, chce hlasovat pro socialismus, a tím ztratit mnoho svobod, které měli dříve.

Nyní se obrátím k Ayn Randové[1], spisovatelce a filozofce z počátku až poloviny 20. století. Proslavila se knihami jako The Fountainhead a Atlas Shrugged. Zde je citát jednoho z horlivých následovníků Randové, Leonarda Piekoffa, který její filozofii jistě odráží:

Demokracie je zkrátka forma kolektivismu, která popírá individuální práva: většina si může dělat, co chce, bez jakýchkoli omezení. Demokratická vláda je v zásadě všemocná. Demokracie je totalitním projevem, není to forma svobody…

A citát přímo od samotné Randové (nalezneme ho jako kapitolu 12, “Theory and Practice” in „Capitalism: The Unknown Ideal“ / „Teorie a praxe“ v knize „Kapitalismus: Neznámý ideál„):

To znamená, že většina může volit proti právu menšiny – a disponovat životem, svobodou a majetkem jednotlivce do té doby, než bude schopen shromáždit vlastní většinovou partu, pokud vůbec někdy. To, nějakým způsobem, zaručuje politickou svobodu.

 

Ale přání ji nezajistí – ani jednotlivci, ani národu. Politická svoboda vyžaduje mnohem víc než jen přání lidu. Vyžaduje nesmírně komplexní znalost politické teorie a jejího uplatňování v praxi.

 

K dosažení politické svobody bylo zapotřebí staletí intelektuálního a filozofického vývoje. Byl to dlouhý boj, který se táhl od Aristotela přes Johna Locka až k otcům zakladatelům. Systém, který vytvořili, nebyl založen na neomezené vládě většiny, ale na jejím opaku: na právech jednotlivce, která nesměla být hlasováním většiny nebo spiknutím menšiny zcizena. Jednotlivec nebyl ponechán na pospas svým sousedům ani svým vůdcům: ústavní systém brzd a protivah byl vědecky vymyšlen tak, aby ho chránil před obojím.

Musím se přiznat, že nejsem zaníceným příznivcem filosofie podle Randové, ale tato část mi dává smysl.

Nedávno jsem zhlédl devítidílný dokumentární film televize Netflix Turning Point: The Bomb and the Cold War (Bod zlomu: Bomba a studená válka). V průběhu této mistrovské propagandistické produkce se mi slovo „demokracie“ znechutilo. Demokracie sem, demokracie tam.

To slovo museli vyslovit tisíckrát, když popisovali důležitost zachování demokracie v té či oné zemi – zejména pokud jde o Ukrajinu.

Velmi zřídka vyslovili slovo „svoboda„. A zdálo se, že jedinou ilustrací svobody v zemích, kterým hrozí ztráta demokracie, jsou zástupy protestujících.

Ano, svobodné shromažďování a pokojný protest jsou skutečně příkladem svobody. Ale není to jediná svoboda a není to jediná svoboda, kterou lidé ztrácejí, když jim vládne totalitní vláda. Možná jsou masy lidí protestujících proti vládě příkladem demokracie, ale je to jen jeden z aspektů svobody – svoboda tisku, svoboda slova, svoboda uctívání, svoboda od tyranie medicíny, svoboda být autonomní bytostí s nezcizitelnými právy. A tak dále a tak dále.

Věřte mi, že nemám averzi proti myšlence demokracie nebo vlády většiny. V nejlepším případě má však problémy, jak na to Randová výmluvně poukázala. Co však vidíme v našem současném světě, rozhodně není demokracie v nejlepším stavu a mocní s tím slovem manipulují tak, aby znamenalo to, co je pro ně nejlepší. Bitva, které vy a já čelíme, není bitvou o demokracii, je to bitva o svobodu.

Nenechte si namluvit opak.