Debata o Izraeli jako o „americké letadlové lodi“

Esej The Debate Over Israel as ‚US Aircraft Carrier‘ vyšel na serveru Consortium News 12. března 2024

Americký ministr obrany Lloyd Austin s projevem na fóru AIPAC ve Washingtonu, DC, 10. ledna 2023.
(DoD, Alexander Kubitza)

Jak se s ohledem na extrémní složitost americko-izraelských vztahů dalo očekávat, náš nedávný článek Mýtus Izraele jako „americké letadlové lodi“ na Středním východěČesky, který tento kontroverzní problém zdaleka neřeší, vzbudil četné námitky. Tyto neshody vnímáme jako potřebné v naději, že přátelská debata může přispět k vyjasnění problémů.

Obrázek letadlové lodi

Jeden čtenář se nás přímo ptá, „od jaké osoby nebo entity je citát ‚Mýtus o Izraeli jako „americké letadlové lodi“ na Středním východě‘ vypůjčený nebo komu má být připsán?“

Neexistuje jediná odpověď, protože je tento obrázek používán poměrně často, původně obhájci americko-izraelské aliance k jejímu ospravedlnění. Že to tvrdí sionisté, lze očekávat a není to o nic důvěryhodnější než jejich jiná tvrzení.

Naše pochybnosti o tomto výrazu jsou zaměřeny především na propalestinské přátele, obvykle na levici, kteří přijímají a šíří názor, že Izrael je „strategickým aktivem USA“, což obvykle znamená, že je na Blízkém východě využíván k americké kontrole nad ropou.

Tento předpoklad se často zakládá na představě, že kapitálová moc musí jednat ve svém vlastním ekonomickém zájmu, a proto se nemůže nechat zmást ideologií nebo úplatky k jednání proti vlastním zájmům.

Protože se nechceme pouštět do osobních útoků na komentátory, se kterými se téměř ve všem ostatním z velké části shodneme, zdráhali jsme se jmenovat. Ale jde to: dokonalým příkladem je nedávný rozhovorČesky Bena Nortona s vynikajícím ekonomem Michaelem Hudsonem. Oba se označují za marxisty. Jejich rozhovor se jmenuje „Izrael jako přistávající letadlová loď“.

Norton rozhovor uvádí odkazem na Bidenovo notoricky známé prohlášení: „Kdyby neexistoval Izrael, museli bychom ho vymyslet.“

Tématu se ujal Michael Hudson. Zdůrazňuje, že americká podpora Izraeli „není altruistická“ (to nepochybně) a podává své vlastní vysvětlení.

Izrael je letadlová loď, která přistála na Blízkém východě. Izrael je pro Ameriku výchozím bodem k ovládání Blízkého východu…Spojené státy vždy považovaly Izrael pouze za naši zahraniční vojenskou základnu…

Jeho počáteční ospravedlnění existence je historické.

Když Anglie poprvé schválila zákon, který říká, že by měl existovat Izrael, Balfourovu deklaraci, bylo to proto, že chtěla ovládat Blízký východ a jeho zásoby ropy…

Tvrdíme však, že důvody Balfourovy deklarace (obsáhle diskutované v knize Alison Weir, kterou citujeme) jsou dávno překonané a současnou oficiální oddanost USA Izraeli vysvětlit nedokážou.

V době, kdy Izrael vznikl, po druhé světové válce, fakticky převzaly kontrolu nad regionem a jeho ropnými zdroji USA a o Izrael žádný zvláštní zájemČesky neměly.

14. února 1945 hovoří Saúdský král Ibn Saud na palubě USS Quincy v Suezském průplavu prostřednictvím tlumočníka s F. D. Rooseveltem (vpravo).
Předmětem rozhovoru je zajištěna saúdské ropy pro USA výměnou za bezpečnostní záruku USA.
(US Navy/Wikimedia Commons)

Druhé Hudsonovo odůvodnění je zobecnění amerického imperialismu:

A to je skutečně strategie USA po celém světě; snaží se přimět ostatní země, aby vedly války za svou vlastní kontrolu.

Ale ve skutečnosti na Blízkém východě bojovaly a umíraly samotné Spojené státy a někteří spojenci NATO. Jediní, proti komu izraelští vojáci aktivně bojují, jsou Palestinci. Jejich zničení Spojeným státům žádnou potřebnou podporu neposkytuje.

Uzi Arad v roce 2011.
(Harald Dettenborn, Wikimedia Commons, CC BY 3.0 de)

Třetí Hudsonovo odůvodnění je anekdota. Ze svého působení v Hudsonově institutu se stal blízkým spolupracovníkem hlavního poradce izraelského premiéra Benjamina Netanjahua pro národní bezpečnost Uzi Arada. Jednou spolu byli na večeru v San Franciscu a

přišel jeden z amerických generálů, poplácal Uziho po zádech a řekl: „Ty jsi tam naše letadlová loď. Milujeme tě.“

Takže to řekl americký generál a pravděpodobně tomu věřil. Jistě je to, co Američanům izraelská lobby dlouho říkala, aby ospravedlnila všechny ty peníze a vojenskou pomoc. Ale je to pravda?

Možná by se dalo říci, že Izrael je prodejce letadlových lodí, který letadlovou loď nikdy nedodá. Protože Izrael měl po dlouhou dobu vzácné privilegium NEhostit žádnou americkou vojenskou základnu, nebo ji alespoň nehostit otevřeně.

Teprve v roce 2017 USA a Izrael zveřejnily inauguraci „první americké vojenské základny na izraelské půdě“, o které americká armáda prohlásila, že není americkou základnou, ale pouze obytným objektem pro americký personál zaměstnaný na tajném izraelském radarovém stanovišti v Negevské poušti evidentně špehujícím Írán. Tohle zařízení slouží izraelským obranným zájmům. Není to žádná letadlová loď!

A po celém Středním východě mají USA své vlastní plovoucí letadlové lodě, stejně jako velké skutečné, neplovoucí vojenské základny. Největší je letecká základna Al Udeid v Kataru a důležité vojenské základy jsou v Bahrajnu, Kuvajtu, Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech.

Netanjahu jako Zelenskij

Hudsonův argument však ve skutečnosti nevysvětluje, jak Izrael americkým účelům jako vojenské aktivum slouží, jako „letadlová loď“ ve smyslu nepotopitelné vojenské základny, kterou by USA mohly použít k útoku na své nepřátele. Hudson vidí Izrael spíše jako postradatelného pěšáka, loutku používanou Washingtonem k vyvolání války, kterou USA chtějí vést proti Íránu i za cenu zničení samotného Izraele.

Hudson vidí Netanjahua jako „izraelskou verzi Zelenského na Ukrajině“. Stejně jako použily USA Ukrajinu k vyprovokování Ruska, tlačí na Netanjahua, aby eskaloval v Gaze a vyprovokoval Hizballáh, aby přišel na pomoc Palestincům, a protože Hizballáh je podáván jako íránský zástupce, bude to záminkou, aby USA proti němu šly do války.

21. března 2019: Netanjahu během návštěvy amerického ministra zahraničí Pompea v Jeruzalémě telefonuje s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.
(Ministerstvo zahraničí USA/Ron Przysucha)

Hudson řekl:

Celý svět si všímá, že USA mají nyní ve Středozemním moři dvě letadlové lodě, přímo u blízkovýchodního pobřeží, a atomovou ponorku poblíž Perského zálivu… A je zcela jasné, že tam nejsou proto, aby chránily Izrael, ale aby bojovaly proti Íránu. Znovu a znovu, všechny americké noviny, když mluví o Hamasu, říkají, že Hamás jedná jménem Íránu…

 

Amerika se nesnaží bojovat za ochranu Ukrajiny. Bojuje do posledního Ukrajince, aby ji vyčerpali tím, v co doufala, že vyčerpá ruskou armádu. … A to samé v Izraeli. Pokud Spojené státy tlačí na Izrael a Netanjahua, aby eskalovali, eskalovali, eskalovali, aby udělali něco, co v určitou chvíli povede [vůdce Hizballáhu Hassana] Nasralláha k tomu, že nakonec řekne: „Dobře, tohle se už nedá vydržet.

 

Přijdeme a pomůžeme zachránit Gazany a zejména zachránit Západní břeh Jordánu, kde se právě tolik bojuje. Jdeme do toho.“ A to je okamžik, kdy se Spojené státy budou moci svobodně pohybovat nejen proti Libanonu, ale cestu přes Sýrii a Irák až do Íránu.

Z toho tedy vyplývá, že američtí vojenští a civilní stratégové touží najít záminku, aby vstoupili do války s Íránem poté, kdy se jim útokem (s některými spojenci NATO, ale ne s Izraelem) nepodařilo získat plnou kontrolu nad Irákem, Libyí, Afghánistánem ani Sýrií. A Írán je mnohem impozantnější mocnost než kterákoli z nich.

Mezitím mají americké ozbrojené síly problémy s náborem (ačkoli mohou počítat, že zaplní řady některými imigranty bez dokladů, kteří zaplavují jižní hranice). Uvízly na Ukrajině a připravují se na konflikt s Čínou, opravdu touží američtí vůdci zaplést se do velké války s Íránem?

Tato spekulace představuje klíčovou otázku vznesenou řadou čtenářů Consortium News: co je míněno národními zájmy USA?

Národní zájmy

Jak jsme předpokládali, na levici jsou čtenáři, kteří si náš apel na „národní zájmy“ vykládají jako důkaz, že jsme zastánci kapitalismu. Jeden čtenář píše: „Obhajoba kapitalismu v tomto článku je skutečně matoucí. Autoři spojují zájmy USA se zájmy společnosti.“ Ztotožnění pochází od čtenáře, který předpokládá, že „národní zájmy“ nelze definovat různě.

Naše pozice je jednoduchá. Nejsme si vědomi žádné reálné vyhlídky na zrušení amerického kapitalistického systému v dohledné době, i když existuje mnoho příznaků jeho radikálního úpadku jak na domácí půdě, tak v mezinárodních vztazích. Tento úpadek je z velké části způsobený tím, jak jsou „národní zájmy“ v současné době definovány a prosazovány.

Náš názor je, že i za kapitalismu jsou některé politiky lepší nebo horší než jiné. Pokud jde o naléhavost přežití palestinského lidu, nebo v širším smyslu o ušetření lidstva před devastací jadernou válkou, obezřetné politice to stojí za riziko, že bude nějakým způsobem prospívat některým méně škodlivým odvětvím kapitalismu.

Ačkoli je politický systém do značné míry paralyzovaný, existují protichůdné způsoby definování národních zájmů a některé jsou pro budoucnost lidstva nebezpečnější než jiné.

Současná politika, která „národní zájmy“ Spojených států oficiálně definuje, nevznikla z jednomyslného porozumění nebo vědecké analýzy toho, co je pro kapitálový zisk nebo pro cokoli jiného nejlepší. Současná vládnoucí zahraničněpolitická doktrína je produktem konkrétních vlivů a jednotlivců, které lze pojmenovat a identifikovat.

Abychom byli přesní, „národní zájmy“, které sleduje současná administrativa jak na zvoleném vrcholu, tak zejména dole v hlubokém státě, je teoretickým konstruktem vzniklým konvergencí dvou mocností, které své soupeře z procesu vyloučily.

Tyto dvě mocnosti jsou vojensko-průmyslový komplex a intelektuální větev sionistické lobby, známá jako „neokonzervativci“.

Lobby jako tvůrce politiky

Biden v Izraeli, červenec 2022.
(Americké velvyslanectví Jeruzalém, Flickr, CC BY 2.0)

Zahraniční politika USA procházela okamžiky, kdy byla možná pozitivní změna: po stažení z Vietnamu a ještě více po rozpadu Sovětského svazu. V té chvíli byly všechny zájmy spojené s vojensko-průmyslovým komplexem ohroženy vyhlídkou „mírové dividendy“ včetně podstatného odzbrojení.

Bylo potřeba nové ideologické zdůvodnění MIC [Military-Industrial Complex, vojensko-průmyslový komplex], a to prostřednictvím rostoucího vlivu soukromě financovaných think-tanků, které v 70. letech začaly definici zahraniční politiky přebírat.

V následujících desetiletích se tyto instituce dostaly pod rozhodující vliv sionistických donátorů jako Haim Saban, Sheldon Adelson a samotný AIPAC, který založil Washingtonský institut pro blízkovýchodní politiku. Tyto think-tanky poskytovaly izraelským neokonzervativním intelektuálům hlasatelny, ze kterých utvářeli redakční politiku hlavních liberálních médií i samotnou zahraniční politiku.

Tohle je pointa: současná americká politika není přirozeným vyjádřením „kapitalistických korporátních zájmů“, ale spíše produktem tohoto procesu záměrného převzetí americké zahraniční politiky vysoce motivovanou, soudržnou a talentovanou skupinou lidí, intelektuálůČesky s dvojím americko-izraelským občanstvím. Tato politika má jméno: Wolfowitzova doktrína.

Wolfowitzova doktrína a PNAC

Text je na internetu dostupný a mluví sám za sebe. Byl sepsán jako výchozí verze Směrnice obranného plánování pro fiskální roky 1994–1999 v kanceláři náměstka ministra obrany pro politiku Paula Wolfowitze, horlivého sionisty.

Verze, která unikla do The New York Times v březnu 1992, byla poté, když vyvolala rozruch, oficiálně zmírněna, ale od té doby zůstala jako vodítko pro agresivní zahraniční politiku USA.

Doktrína v podstatě oznamuje, že hlavním cílem Spojených států je udržet si status jediné zbývající světové supervelmoci. Nesmí připustit vznik žádného vážného soupeře.

To se rovná vyhlášení, že se historie zastavila, a popírá to přirozený historický proces, kdy například Číně, která byla vůdčí mocností v minulosti, nesmí být dovoleno svůj status obnovit.

Wolfowitz během tiskové konference v Pentagonu 1. března 2001.
(foto DoD od RD Ward)

V roce 1997 neokonzervativci William Kristol a Robert Kagan založili „Projekt pro nové americké století“ s jasným cílem definovatČesky zahraniční politiku USA v souladu s Wolfowitzovou doktrínou.

Spojené státy jako „přední světová mocnost“ musí „vytvořit nové století amerických principů a zájmů“. Toho nemělo být dosaženo ani ctnostným příkladem, ani diplomacií, ale vojenskou silou a silou zbraní.

Členové PNAC včetně viceprezidenta Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda a Wolfowitze převzali kontrolu nad politikou za prezidenta George W. Bushe a od té doby si ji drží.

V jedné administrativě za druhou prosazuje manželka Roberta Kagana, bývalá Cheneyho asistentka Victoria Nuland (která minulý týden oznámila, že  na svou pozici na ministerstvu zahraničí rezignuje) neokonzervativní agendu, zejména řízení ukrajinských katastrof. PNAC se sám rozpustil v roce 2006 oznámením, že jeho práce byla dokončena.

Tato práce představovala propojení mocného vojensko-průmyslového komplexu s globálním rozšířením moci USA, obrácené především proti arabským sousedům Izraele, počínaje Irákem.

Tato větev lobby, uvnitř samotné vlády a mainstreamových médií, na základě falešného tvrzení, že Irák je nebezpečný nepřítel USA, přiměla Spojené státy k útoku a zničení režimu, který byl ve skutečnosti nepřítelem Izraele.

USA bojovaly za Izrael, ne naopak.

Neokonzervativci nastavili politiku, za jejíž podporu AIPAC členy Kongresu platí. Každý senátorČesky bere od AIPAC peníze.

Národní zájmy lze předefinovat

Wolfowitzova doktrína je vyjádřena v Nulandové protiruské ukrajinské politice i v amerických provokacích kolem Tchaj-wanu. Není nevyhnutelná ani za kapitalismu.

Expanze NATO, jako příklad, byla rozhodně oponována generací amerických zahraničněpolitických expertů, kteří byli z procesu tvorby politiky vítěznými neocony odsunuti a vyloučeni.

Někteří jsou stále naživu a další se mohou objevit. Není tedy ani přitažené za vlasy ani „prokapitalistické“ tvrdit, že by realističtější, méně arogantní a méně bojovná zahraniční politika byla možná.

Taková změna nebude snadná, ale může být podpořena právě rostoucím poznáním mnoha selhání vládnoucí neokonzervativní zahraniční politiky.

K tomu je nutná svobodná debata, ve které je možné zpochybnit roli lobby, aniž by byla obviněna z plagiátorství Protokolů sionských mudrcůČesky.

Je zřejmé, že ve Spojených státech, kde je tato debata nejvýznamnější, existují sionisté, kteří nejsou Židé, zatímco velká část židovské populace je vůči Izraeli vysoce kritická a s lobby nemá nic společného.

Vláda v Jeruzalémě, která, zatímco vraždí původní Palestince, se prohlašuje za „židovský stát“, je zodpovědná za jakýkoli současný nárůst pomýlených protižidovských emocí, kterých nestydatě využívá k přilákání židovských přistěhovalců z Francie a zejména z New Jersey.

Jeden čtenář poznamenává: „Některým lidem může připadat emocionálně a psychologicky uklidňující obviňovat lobby a Izrael ze zla americké zahraniční politiky a ty dobré USA nějakým způsobem vydávat za jejich nevědomou oběť.“

Nemůžeme to formulovat přesněji? „Některým lidem může připadat emocionálně a psychologicky uklidňující obviňovat ze všeho americkou zahraniční politiku, než riskovat nevyhnutelné zuřivé reakce na jakoukoli zmínku o lobby a Izraeli.“

Za vše, co dělá, je jistě zodpovědná zahraniční politika USA, a to je gigantické zlo. Ale to neznamená, že všichni ostatní jsou úplně nevinní.

Lobby je jistě zodpovědná za to, že dělá vše co může, aby povzbudila ty nejhorší tendence americké arogantní výjimečnosti, MIC, islamofobii a křesťanské evangelikální fantazie, pokud je může využít proti protivníkům Izraele.

A my tvrdíme, že povzbuzování nejhorších tendencí není v americkém zájmu.