Článek Bratrská pomoc USA Grenadě a náš pan prezident, oceňující oběť minulého režimu vyšel v deníku Krajské listy 30. října 2023.

Foto: Se svolením Pražského hradu
Popisek: Prezidentský pár

Dvě současná výročí ve světle dnešních událostí

Středa 25. října: 40 let ode dne, kdy USA spustily svou bratrskou pomoc jedinému anglicky mluvícímu (staro)marxistickému státu

Právě před čtyřiceti lety, od 25. září do 2. listopadu 1983, svrhly USA jediný anglicky mluvící marxistický režim v dějinách. A když píšu marxistický, myslím marxistický, ne neomarxistický.

Tato událost vyžaduje určitý historický úvod. Antily jsou ostrovy v Karibském moři, kde se Kryštof Kolumbus v 15. století poprvé setkal s místním obyvatelstvem, které díky svému chybnému předpokladu, že se zadní cestou dostal do Indie, nazval Indiáni, a (vzhledem k tomu, že byli potřeni místím repelentem ze sytě červené rostliny Oreláník barvířský), je (přestože náleží k asijské rase, kteří sem před dvaceti tisíci lety přešli skrze zamrzlou Beringovu úžinu) klasifikoval jako rudou rasu. Záhy se ukázalo, že se tu dá získávat káva, kakao, kokos, vanilka a z cukrové třtiny lze vyrobit chutný destilát, zvaný rum. Jen obyvatelé ostrovů, kde přemnožení mravenci kompletně odlistí strom za jeden den a hurikán to dokáže s celým ostrovem, nebyli dost zruční na otrockou práci. Na americkém kontinentu se jejich potomci zachovali, protože mohli utéct do rozsáhlých hor a pralesů, na ostrovech nebylo kam, a proto zde už stovky let žádní původní Američané nežijí…

Proto vznikly podnikatelské „západoindické koloniální společnosti“, praobraz dnešních korporátů mocnějších než státy, v nichž se podnikající žraloci z mocností Anglie, Španělska, Francie, zprvu i Dánska a později Nizozemska předháněli, kdo lépe využije rozšířený „Bermudský trojúhelník“, Evropa (kde nakoupili lodi) – západní Afrika (kde naložili otroky, chlebovník pro jejich výživu a promyky pro hubení karibských hadů) – Karibik (kde otroci vypěstovali a naložili exotické plodiny, za které si podnikatelé v Evropě koupili další loď…) Pak se ale zdálo, že toto perpetuum mobile přece jen skončí.

Od tehdy až dodnes se téměř kompletně černé ostrovy během Velké francouzské revoluce těšily z Deklarace práv člověka a občana i ze zapojení svých rodáků (jako byl otec Alexandra Dumase, mulatský generál revoluce Thomas Davy de La Pailleterie) do revolučního dění. Bohužel marně. Jen se po ostrovech rozšířila zpráva, že bylo zrušeno otroctví, císař Napoleon je zase zavedl, protože jeho manželka Josefína byla dcerou otrokářských „podnikatelů“ z karibského Martiniku a vysvětlila manželovi, o jaký příjem by jeho říše přišla.

I Napoleonova místní černá kopie, samozvaný haitský císař Jakub I. (vlastním jménem Jean-Jacques Dessalines, původně otrok na kávovníkové plantáži), byla po vybití všech otrokářů po dvou letech vlády svržena svými vlastními, usilujícími o přízeň staronových vládců a status POVÝŠENÝCH bývalých černých a mulatských otroků, kteří se sami stávali otrokáři. Což vše se též opakuje do našich dob.

Na Grenadě, ostrově v Karibiku nějakých 200 kilometrů od Venezuely, velkém jako Malta a lidnatém jako Pardubice, došlo před čtyřiceti lety k velmocenské okupaci trošku na způsob srpna 1968 naruby, protože bratrská pomoc (nazvaná transparentně Urgent fury – Náhlý vztek) probíhala za účasti okolních ostrovních států Antiguy-Barbudy, Barbadosu, Dominiky, Jamajky, Svaté Lucie a Svatého Vincence. Co je zajímavé. Ačkoli v karibském regionu i v oblasti regionálního souostroví Malé Antily je řada státečků, mluvících nejen anglicky, ale i španělsky, francouzsky a nizozemsky, státy, které se účastnily okupace, byly do jednoho anglofonní součásti bývalé Západoindické federace (což byl po definitivním rozpadu britské koloniální říše v Americe v letech 1958-1962 Londýnem uměle vytvořený stát, který měl udržet status quo, ale rozpadl se).

V době okupace byly všechny „bratrské“ země podobně velké, shodně obývané potomky černých otroků a všechny měly samostatnost na Británii jen dvacet let, přičemž jejich formální hlavou byla stále ještě britská královna. Grenadu v letech 1979-1983 vedl marxistický premiér Maurice Bishop, rodák z vedlejší nizozemsky mluvící Aruby, který vystudoval v Londýně práva a následně byl tamtéž učitelem nejchudších přistěhovalců. Jeho zástupcem byl Bernard Coard, který vystudoval v USA ekonomii a sociologii.

Bishop chtěl ze státu udělat standardní režim, jako byla Kuba, kde se během zapojení do RVHP (jejíž země odtud dostávaly do svých monopolů přírodní zdroje a za to do ní dodávaly průmysl) běžným lidem žilo rozhodně důstojněji, než v době Batisty (kdy Kuba byla jeden jediný hotel pro turisty z USA, viz americký film Kmotr 2), i než dnes (kdy hlavní obchodní partner za americké blokády ostrova, tedy RVHP, padl). Tedy, žít se dalo, pokud Kuba nedráždila velkého souseda budováním sovětských jaderných základen na svém území (nepřipomíná nám to něco z dnešní doby?). Tak daleko grenadský premiér Bishop ale nedošel. Na jeho ostrově, vzdáleném pouhých 1000 kilometrů od amerického Portorika a Panenských ostrovů, si stavěli letiště „pouze“ Kubánci. Ale i tak to byl precedent. Jenže Bishop byl kultivovaný právník s diplomatickým chováním a další západní eskalace rok po britsko-argentinském boji o Falklandy…?

Naneštěstí (či pro někoho naštěstí..?) tu byl Coard, maoistický rabiát, kterému Bishopovo umírněné levicové směřování bylo málo. Počátkem října 1983 v puči Bishopa svrhl, popravil, načež uvěznil 600 amerických mediků, kteří byli v Grenadě na praxi, a pak už nešlo nezasáhnout (to mi taky z těchto dnů něco připomíná). Americkým silám se ale akce taky moc nepovedla, vybombardovali nemocnici a při okupování základny povstalců se srazily a spadly tři ze čtyř amerických vrtulníků. Vedení státu se pak z vůle DC namísto umírněných prosovětských bishopistů logicky ujal královnin generální guvernér.

V rámci amerického kontinentu existovalo několik španělsky mluvících (staro)marxistických režimů, z nichž ten na Kubě a nově ve Venezuele dodnes trvá, ale ten anglicky mluvící v Grenadě nevydržel déle než čtyři roky. Popravdě řečeno to chápu. Spíš než marxismus starého ražení, který upřednostňoval zájmy menšin sociálně nízkopříjmových a etnicky autochtonních (původních národů a kultur), mi k anglosaské kultuře sedí ten nový, který upřednostňuje zájmy menšin náboženských, sexuálních a nově imigračních.

Sobota 28. října: Založili jsme republiku, znárodnili oligarchy, federalizovali. Teď chceme do otroctví?

Když jsem byl koncem osmdesátých let malý, bylo v kalendáři pro tento den (bez těch vysvětlivek v závorkách, ty jsem teď dodal já) vytištěno toto:

Den samostatnosti 1918 (T. G. Masaryk)
Den znárodnění 1945 (podniků nad 500 zaměstnanců, E. Beneš)
Den federalizace 1968 (vznik autonomní Slovenské i České socialistické republiky, L. Svoboda)

Nemůžu si pomoct, ale slavím, že jsme tohle všechno kdysi měli. Logicky na rozdíl od našeho dnešního státu, který ty dvě poslední věci už nějak poztrácel.

Sám Pavel Tigrid ve své nejslavnější knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu přiznává, že Edvard Beneš dekret o znárodnění velkopodniků v roce 1945 nepodepsal pod nátlakem komunistů, ale 24 hodin před zřízením nového Národního shromáždění v balíčku posledních dekretů, s nimiž přišel sám.

On totiž pan Edvard nebyl vůbec „buržoazní živel“, jak nás učili komunisti. Byl to celoživotní národní socialista, který se už za první republiky zasloužil o takzvaný nostrifikační zákon 19/1920 Sb., který stanovil, že sídlo podniku musí být na území Československé republiky, jinak bude dané firmě odebrána podnikatelská licence. Jinými slovy: Cizí kapitál v naší zemi vládnout nebude! (To nám později zlomilo vaz jak za Mnichova 1938, tak i v únoru 1948, protože proč by se měl západ příliš angažovat za zemi, v které příliš nevydělává?) Znárodňovací dekret byl logickým pokračováním Benešova socialistického uvažování: Nepotřebujeme v zemi oligarchy s jejich malými domů, v době, kdy všechny výtěžky z velkého průmyslu musí jít okamžitě do ekonomiky státu, který byl za války vyrabován.

Dnes jsou vynášena na piedestal obě jména, ale málo se ví, že pokud byl někdo silným protikandidátem Edvarda Beneše v době jeho prvního nástupu na Hrad, byl to Tomáš Baťa, který měl dalekosáhlé sociálně-inženýrské plány a byl ochoten se na nich domluvit s leckým. I to možná sehrálo roli. Faktem ale je, že si Beneš myslel, že když z vlastní iniciativy a podle vlastních propozic vykoná znárodňovací akt, ušetří tím zároveň živnostníky a střední podnikatele, kterým (právem) fandil. Což by se možná i povedlo, kdyby českoslovenští komunisté tehdy byli jen sami za sebe. Jenže jim velel ultrakomunista Stalin.

Pokud by to tehdejšímu panu prezidentovi, který byl (stejně jako můj dnešní favorit na tuto funkci Jan Keller) profesorem sociologie, vyšlo, ani dnes by pravděpodobně nebylo možné, aby oligarchičtí majitelé tiskových stájí Bakala, Babiš, Křetínský a další využívali český tisk k tomu, aby na sebe jejich ekonomicko-politické korporáty dštily konkurenční síru, a co hůř, aby jejich majitelé tu všechny, tu některé příjmy, uskutečňované v naší zemi, danili v Karibiku (kde jsou sice co chvíli revoluce či okupace, ale co do daní pro oligarchy-politiky z celého světa včetně těch, co spolu právě bojují na Donbasu, je to ráj…).

K poslední zmíněné výroční šanci, federalizaci, která byla rozdělením v roce 1993 zmařena, jen tolik: Iniciativa Klause a Mečiara byla v době bourání východoevropských federací, končících (do)dnes genocidami v bývalém SFRJ i SSSR ve smyslu tehdejší věty Václava Klause („Udělejme to radši sami, než nám s tím budou chtít ze západu pomáhat“) asi logická. Kulturně je ale stav, kdy děti Čechů a Slováků už dnes nerozumí ani tomu druhému jazyku, jednou z dalších geopolitických tragédií našeho dneška. Středovýchodní Evropa nemá jinou možnost, jak ochránit alespoň to málo, co nám zbylo, než se znovu federativně sjednotit, a to tentokrát už nejen na bázi dvou národů se vzájemně srozumitelným jazykem a sdílenou historií, ale mnohem více zemí regionu.

Do té doby nám může být to, co si naši předkové vydobyli 28. října 1918, 1945 a 1968, alespoň symbolickou vzpruhou. Zejména v tak těžkých časech, kdy právě na státní svátek 28. října ministryně obrany Jana Černochová po rezoluci OSN, požadující v Izraeli mír, prohlásila, že bychom měli z OSN vystoupit. Ano, kritizoval jsem v jednom textu nedávno (nikoli v souvislosti s Izraelem) prodejnost OSN, ale měli bychom si ujasnit, co by vystoupení z něj znamenalo. S výjimkou nadstranického Vatikánu (kterého si vážím ještě víc, poté co navrhl vyjednat mír mezi Ruskem a Ukrajinou, za což klíčový poradce prezidenta Zelenského Podoljak následně nazval papeže „proruským“ a „nedůvěryhodným“), USA v roce 1971 zrazeného a dnes opouštěného Tchaj-wanu (jediného státu, který kdy, ne svou vinou a ne ze své vůle!, opustil OSN) a právě zničeného nešťastného arménského Náhorního Karabachu, bychom se tím konečně dostali do společnosti, kam už dlouho patříme. Mezi nešťastníky jménem Kosovo, Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří, Severní Kypr a Západní Sahara, které jsou sice formálně nezávislé, ale jejich skuteční majitelé jim nedovolují rozhodnout ani o tom, jakou budou mít národní hymnu.  A tuhle možnost my, co jsme v OSN, zatím ještě máme.

Na závěr ještě drobná poznámka k obligátnímu předávání medailí. Od té doby, co sleduji tento periodický pořad z pražskohradního sálu Vladislava Jagellonského (který byl současně králem Českých zemí, Polska, Litvy a Uherska, ve většině jeho státu byla úředním jazykem běloruština a údobí jeho silného „federativního“ státu je obecně pokládáno za zlatý věk českých dějin), mám mezi medailisty své známé. Dnes to není výjimka: Milan Uhde a Eva Kantůrková dokonce patří mezi mé tak spokojené čtenáře, že mi to neváhali napsat, a tudíž jsem za jejich zasloužené vyznamenání velmi rád, i když se při znalosti včerejších i dnešních politických prostojů těchto chartistů poněkud divím rukám, z nichž cenu přijali.

Už jsem ale taky věkem pokročil, a chápu, co to je, když člověk desítky let pracuje a (jak se říká) jak je rok dlouhý mu nikdo neřekne ani zaplaťpánbů. Když to pak jednou někdo nahoře udělá a umělecké dílo ocení, je těžké odmítat. Jiné je to s dalšími letošními oceněnými, kteří mají v přijímání nejrůznějších cen už rutinu, jako jsou Tomáš Halík nebo Petr Pithart, ten, který dnes přednáší o tom, jak byla vražedná 90. léta, která ve skutečnosti prožil u samého vesla doby jako místopředseda, a pak i předseda vlády a senátu… Že ale cenu od elitního normalizačního důstojníka a útvarového předsedy ZO KSČ přijala Zdena Mašínová, sestra proklamovaných bojovníků proti režimu, který panu prezidentovi dal vyrůst, a hlavně dcera a neteř životních obětí stalinismu i manželka osmašedesátníka, šikanovaného za dob normalizačních čistek, s tím si na mou duši nedovedu poradit.