Článek Хочу жить в России! Когда президент сказал о „лагерях для русских“, у меня щелкнуло: уезжаем из Чехии vyšel na serveru Ukraina.ru 11. září 2024. Český překlad uveřejnil stejného dne server Myšlenky o čemkoliv.

Vitalij je Rus, jeho manželka Alena Eleonora je občankou České republiky. Začátkem května se i se svými dvěma malými dětmi přestěhovali do Kaliningradu poté, co se život Rusa v Česku stal nesnesitelným. „S Evropskou unií jsem navždy skončil,“ říká nyní Vitalij. Přestože ještě před několika lety se mu v Česku žilo docela dobře.

Narodil se v Murmansku, po maturitě na gymnáziu rodiče poslali Vitalije studovat do zahraničí, do České republiky: matce se při cestě po Evropě země zalíbila, a tak bylo rozhodnuto. Nejprve to bylo malé lázeňské město Poděbrady, kde Vitalij studoval češtinu v přípravných kurzech, pak Hradec Králové, sto kilometrů od Prahy. Tam Vitalij, jak sám říká, nejprve studoval „špatný obor“, který mu byl cizí – finanční management, a pak se učil na elektrikáře.

„Česká republika je zemí, kde proběhlo mé mládí. Teď je mi 35 let, jsem zvyklý tam žít. Všechno, co jsem měl – tam: kontakty, známosti, přátele“, říká. Pak Vitalij pracoval v Hradci Králové ve firmě, která vyráběla z lodních kontejnerů chatky a vagony pro stavební dělníky. Tam pracoval v oboru instalatérství a elektrotechniky – instalace, opravy, údržba.

„V dnešní době chce být každý manažerem, takže je skutečný nedostatek dělníků,“ podotýká respondent publikace.

V té době už měl Vitalij povolení k pobytu v České republice, ale získat občanství v republice je náročný a dlouhý proces. Žádost podal několik měsíců před vypuknutím válečných akcí na Ukrajině, o rok později obdržel dopis, v němž mu bylo oznámeno, že rozhodnutí bylo odloženo, a poté téměř okamžitě další – „odloženo na neurčito pro občany Ruska a Běloruska z politických důvodů“.

V té době už Vitalij nejednou uvažoval o odchodu z České republiky. Změny ve společnosti podle něj začaly ihned po nástupu SVO – především ve vztahu k Rusům a rusky mluvícím. Už v březnu 2022 banka zablokovala Vitalijovi účty, pobočka to vysvětlila jasně: „V povolení k pobytu je uvedeno místo narození – Rusko, Murmansk. Nechceme s vámi spolupracovat jako s osobou spojenou s Ruskem“. V práci však Vitalijovi vyšli vstříc: ředitelka společnosti mu nejprve dávala plat v hotovosti, pak ho začala převádět na kartu jeho manželky.

„Společnost se také rozdělila na dva tábory,“ říká Vitalij. – „Moji kolegové, s výjimkou několika lidí, se mnou ze dne na den přestali komunikovat. Zdůvodňovali to tím, že nekomunikací s Rusy podporují svou zemi, Českou republiku, protože ta zaujala právě takový prozápadní a protiruský postoj. Ať se dotknete jakéhokoli každodenního tématu, objeví se opovržení, odsouzení a tak dále. Pokud věříte oficiálním českým statistikám, od roku 2022 opustilo Českou republiku hodně Rusů, čísla se liší, ale jde o desítky tisíc lidí. To znamená, že už nejsou ve statistikách vedeni jako migranti: všichni buď odešli, nebo v určitém okamžiku získali občanství a přestali být migranty, o čemž já osobně velmi pochybuji…“

Česká republika patří k zemím, které přijaly největší počet uprchlíků z Ukrajiny (podle OSN jich více přijalo pouze Polsko, Německo a Rusko). Vitalij se podělil o postřeh: do města, kde žil, najednou přijelo hodně lidí s poznávacími značkami západních oblastí Ukrajiny – Ivano-Frankivska, Zakarpatí. „Říkám jim spíš ekonomičtí uprchlíci,“ říká.

Ve firmě, kde Vitalij pracoval, bylo zaměstnáno také mnoho ukrajinských občanů a občas docházelo ke konfliktům. On sám se raději představoval jako Čech, používal českou podobu svého jména a plynulou znalost jazyka, aby se vyhnul nepříjemným situacím.

K rozhodnutí o přesunu přispěl prezident republiky Petr Pavel: během tiskové konference v přímém přenosu na státním kanálu prohlásil, že „Rusové žijící v České republice se musí zodpovídat za činy Ruské federace, může s nimi být zacházeno jako Amerika s Japonci za druhé světové války“. To znamená – internace.

„Bylo mu objasněno: co to znamená?“ – Vitalij vzpomíná: „Řekli mi, že Japonci žijící ve Spojených státech se museli přestěhovat do speciálních táborů obehnaných ostnatým drátem. V tu chvíli ve mně něco cvaklo: nemusel jsem čekat, až jim na ramena namalují hvězdy, jako to dělali nacisté Židům. Měl jsem na výběr: buď se rozvést a nechat tam svou ženu, nebo odejít společně – pokud by souhlasila…“ Ale statečná manželka s ním odjela do Ruska, kde „nejsou nemocnice ani silnice“.

Vitalij se s Aljonou Eleonor seznámil ve svém prvním zaměstnání: on pracoval jako instalatér a elektrikář a ona pracovala v úklidu. On sám označuje příběh jejich seznámení a lásky za „nijak superromantický“, ale těžko s Vitalijem souhlasit: Alena Eleonor, která nikdy předtím v Rusku nebyla, bez váhání souhlasila, že ho bude následovat do neznámého a cizího Kaliningradu. Vitalij v Kaliningradu nikdy předtím nebyl: oba však sledovali cestovatelské blogy a snažili se na YouTube zjistit vše o regionu, ve kterém se chystali žít

„Nebál jsem se pohnout, mnohem víc jsem se bál číst české zprávy, kde místní v komentářích uráželi Rusy, nebo když na Bělgorod létaly rakety, lidé sledovali vysílání zpráv v baru a v tu chvíli vyskočili s přípitkem, tleskali, křičeli: ‘Tak jim to patří!‘. Všechny tyto fragmenty jednotlivě se asi dají vydržet. Ale když to přijde všechno najednou – zřeknutí se občanství, zablokované účty, projevy úředníků a nelibost doma, částečný zákaz nákupu a prodeje nemovitostí…“

Alena Eleonora měla podle svých slov ještě jednu starost: jak své rozhodnutí vysvětlit příbuzným. Když poprvé řekla mamince, že odjíždí do Ruska, došlo k hádce. Její maminka měla zcela konkrétní představu: „Proč tam jedeš! Vždyť tam nejsou žádní doktoři, žádné nemocnice, žádné silnice, žádná nákupní centra.“ Vitalij vypráví, jak žertem přilil oleje do ohně: „No ano, nejsou tam doktoři, ale můžeš jít k šamanovi, nejsou tam silnice – pojedeme na koních přes stepi, a místo obchodů by tam určitě měly být trhy a bazary.“ „První reakce mé rodiny byla spíše negativní. Podpořila mě jen sestra, ta reagovala naprosto klidně. A stejně pak reagoval i můj otec, jen řekl, že by mu bez dcery a vnuček bylo moc smutno,“ říká Alena Eleonora. Vitalij dodává, že její otec nyní uvažuje o přestěhování do Kaliningradské oblasti také.

Předtím, než se seznámila s Vitalijem, pracovala Alena Eleonor na městském úřadě – ve správě svého rodného Hradce Králové. „Pak jsem dala výpověď, protože jsem chtěla být aktivní, ne sedavá, a dostala jsem práci uklízečky v jedné firmě, kde se vyráběly kontejnery, a tam jsme se seznámili. Teď jsem žena v domácnosti, veškerý čas věnuji dětem a studiu ruštiny,“ říká.

O jiných regionech kromě Kaliningradu rodina neuvažovala právě z toho důvodu, že nechtěla ztratit vazby s Českou republikou – s rodinou Aleny Eleonory, aby mohla kdykoli přijet za rodiči na Vánoce nebo na Nový rok. Sám Vitalij tvrdí: do České republiky ani do žádné jiné země Evropské unie už nepojede, a to ani po skončení válečných akcí. „Jsem velmi zklamaný,“ říká lakonicky. Na naše velvyslanectví se střílelo z paintballových zbraní. Další důvod, proč si vybrali Kaliningrad, je domácí – nebylo tak těžké se tam dostat autem se všemi věcmi, dvěma dětmi a psem.

Vitalij a Alena Eleonor mají dvě dcery: Marii Usenko jsou tři roky a Michaele Usenko je jeden rok. Nyní mají obě ruské občanství, nejstarší mluví rusky a česky a bez problémů sledují pohádky v angličtině. Vitalij přiznává: nechtěl by, aby děvčata šla studovat nebo žít do Česka, ale bude souhlasit, pokud na tom bude jeho žena trvat.

Dalším členem jejich rodiny je Akira, láskyplný a přátelský pes plemene akita inu – stejně jako ve filmovém hitu Lasse Hallströma Hačiko: Nejdůvěrnější přítel.

Stěhování nebylo snadné. Vitalij sledoval kanál na YouTube, jehož autor se setkával s cizinci, kteří se přestěhovali do Ruska – tam shromáždil všechny důležité informace. Pak narazil na projekt Cesta domů (redakce Ukraina.ru hovořila s jeho zakladatelem) a začal si dopisovat s lidmi, kteří už takovou zkušenost mají za sebou.

Kniha o migrantech musela vzniknout v Bratislavě, protože ruské ambasády a konzuláty v Česku a Německu omezovaly práci. „Velvyslanectví v Praze je prostě zavřené. Žádný telefon, žádná pošta – nic nefunguje. Korunovační ulici, kde sídlí, přejmenovali na ulici Ukrajinských hrdinů a samotnou budovu rozstříleli kuličkami s barvou – barvami ukrajinské vlajky,“ říká Vitalij.

Když jsme shromáždili všechny dokumenty, vydali jsme se na cestu. Hranice jsme překročili v Polsku – na začátku května. Nyní má Vitalij doklady v pořádku, jeho dcery získaly občanství a Alena Eleonora povolení k pobytu. Tři měsíce po přestěhování Vitalij říká, že teď se cítí bezpečně. „Tady jsme byli poprvé všichni společně u moře,“ dodává. – „Manželka byla kdysi v Bulharsku, já jsem vyrostl u Barentsova moře a jednou jsem byl na dovolené v Koktebelu, ale nikdy jsme nebyli spolu. A tady jsme jeli s dětmi do Zelenogradska, do Jantaru“.

„Radím všem Rusům, aby se přestěhovali.“ Vitalij nyní radí lidem, aby se přestěhovali do Ruska. Dva jeho známí se s rodinami odstěhovali z Česka do Kaliningradu a Jaroslavle a někdy mu píší do messengerů úplně cizí lidé a ptají se na clo, převody peněz a doklady. Osobně měl podle Vitalije potíže jen s vyplňováním dokumentů – je to mnohem složitější než v Česku, ale pomohl mu Baltský maják. Obracejí se na něj ruští krajané z Německa, Česka, Slovenska – tazatel Ukraina.ru všem pomáhá a říká jim vše, co potřebují vědět, píše na chatu Cesty domůČesky“ a sestavuje podrobné návody. Říká: „Nezapomeňte se přihlásit! Radím všem Rusům, aby se přestěhovali.“   Všichni, kdo se chtějí přestěhovat, se musí naučit, jak to udělat.