České dějiny 9: Zdravé jádro

Původní text janyr.eu 17. srpna 2018

Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil. Do rána 21. srpna bude obsazena tiskárna a redakce Rudého práva a šéfredaktor Oldřich Švestka vydá mimořádné číslo. Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann zajistí vypnutí rozhlasu i televize a zablokování veřejné telefonní a telegrafní sítě. Ráno bude zveřejněn zvací dopis vyzývající bratrské země k zásahu, podepsaný nejméně šedesáti členy vlády a ÚV KSČ, které osloví Alois Indra. Někdo, nejlépe prezident Ludvík Svoboda, vystoupí v rozhlase i televizi a vysvětlí národu situaci. V průběhu 21.–22. srpna bude svoláno plénum ÚV KSČ a zasedání Národního shromáždění, které akci dodatečně schválí a bratrské strany o vojenskou pomoc požádají. K převzetí nové vlády bude osloven Oldřich Černík a pokud odmítne, vznikne prozatímní revoluční dělnicko-rolnická vláda vedená Oldřichem Pavlovským. V pondělí Alois Indra s Oldřichem Pavlovským plán zaslali Brežněvovi.

Neúspěchy začaly již při oslovování signatářů zvacího dopisu – mezi pouhými 18 podpisy chyběly všechny nejdůležitější osobnosti. Pokus vyvolat večer 20. srpna krizi v předsednictvu ÚV KSČ se zvrtl proti iniciátorům Aloisi Indrovi a Drahomíru Kolderovi. Když se Oldřich Černík v půl jedenácté dozvěděl o vojenském obsazování země, byl k jednání přivolán i prezident Ludvík Svoboda a namísto usnesení proti pravicovému křídlu bylo přijato prohlášení, kterým předsednictvo KSČ, vláda i prezident invazi odsuzují. Karel Hoffmann se pokusil rozhlas vypnout, avšak rozhlas po drátě fungoval dál a prohlášení se dostalo do světa ještě před druhou hodinou ráno. Mimořádné vydání Rudého práva vyšlo, ale s odsouzením invaze, a tak se zoufalý Oldřich Švestka alespoň opil. Narychlo svolaná část ÚV KSČ v hotelu Praha invazi nejen nepřivítala, ale naopak potvrdila stanovisko předsednictva a odsoudila ji.

Sověti paralyzovali víceméně celé reformní křídlo KSČ. Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka, Františka Kriegla, Josefa Smrkovského, Josefa Špačka a Bohumila Šimona jménem dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou zatkli a odvlekli na Podkarpatskou Rus. Ota Šik a Jiří Hájek byli v zahraničí a Josef Pavel se ukrýval. Budovy vlády, ministerstev, ÚV KSČ, Státní banky, rozhlasu, televize, centrálních úřadů, stejně jako strategické mosty a křižovatky obsadila sovětská armáda.

Nebylo to nic platné. Hned ve čtvrtek 22. srpna se pod nosem okupační armády sjelo 1192 delegátů z celé země do ČKD ve Vysočanech na tajný (sic!) mimořádný XIV. sjezd KSČ, odsoudili okupaci, požadovali propuštění internovaných soudruhů a zvolili nový Ústřední výbor. Země sjednocená v odporu fungovala i přes okupaci a bez svého politického vedení dál, okupantům se nepodařilo zastavit vysílání rozhlasu a televize, tisk a distribuci novin a časopisů, fungovala infrastruktura, telefony, pošta, zásobování. Nepodařilo se ani vyprovokovat ozbrojené srážky, které by sovětům poskytly alespoň nějakou zástěrku. V OSN okupaci odsoudil ministr zahraničních věcí Jiří Hájek a požadoval naléhavé jednání Rady bezpečnosti. Občané stáli jednotně za svými zavlečenými vůdci, jsme s vámi, buďte s námi, vzkazovali jim – a díky fungujícím sdělovacím prostředkům je bylo slyšet po celém světě, neponechávali prostor pro dezinformaci a kontrapropagandu; svět prožíval události v Československu denně live na vlastní oči a uši.

Paralelně se sjezdem KSČ probíhala 22. srpna na sovětském velvyslanectví porada zdravého jádra s velvyslancem Stěpanem Červoněnkem. O nové vládě odmítli se zdravým jádrem jednat prezident Ludvík Svoboda bez předsednictva strany a předseda vlády Oldřich Černík bez Alexandra Dubčeka. Pod dojmem jednotného odporu byl původní plán vytvoření revoluční dělnicko-rolnické vlády definitivně zavržen. Přítomní se naopak shodli, že bez deportovaných Dubčeka a Černíka není žádné politické řešení myslitelné.

Zpráva TASSu zveřejněná ráno 21. srpna, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní spojenecké státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci, je asi historicky největším fiaskem sovětské propagandistiky. Pět států napadlo a okupuje mírumilovnou zemi proti vůli jejího prezidenta, vlády, parlamentu, ÚV i sjezdu KSČ a celého národa s ospravedlněním, které je zjevnou lží. Invaze, precizně připravená a provedená vojensky, uvrhla politbyro KSSS do bezvýchodné politické pasti. Nezbývalo, než hledat politické řešení za podmínek, které by stanovila či na ně alespoň přistoupila československá strana. Prvními z nich byla propuštění zavlečených představitelů a jednání se stávající vládou.

Na pomoc sovětům však přispěchal prezident Ludvík Svoboda. Byla to spíše prostoduchost a ukvapenost než kalkulovaný záměr, co ho 22. srpna večer přivedlo k rozhodnutí zaletět do Moskvy a celou situaci soudruhu Brežněvovi vysvětlit. To ovšem byla pro sověty spása, navíc když se rozhodlo, že s prezidentem poletí také zástupci vlády, Národní fronty a předsednictva strany a když si Svoboda s sebou vybral prominentní příslušníky zdravého jádra Vasila Biľaka, Aloise Indru a Jana Pillera. Hned ráno 23. srpna byli z Podkarpatské Rusi do Moskvy dopraveni také internovaní Dubček a Černík, takže vedle prezidenta a jeho doprovodu nyní reprezentatovali československou delegaci v Kremlu i předseda vlády a první tajemník ÚV KSČ.

Po krachu revoluční dělnickorolnické vlády bylo první starostí sovětů vrátit vývoj zpět alespoň do situace před invazí. Nejpalčivějším problémem byl mimořádný XIV. sjezd KSČ, statutárně nejvyšší orgán strany, který okupaci odsoudil, do nového předsednictva zvolil všechny internované a celé zdravé jádro odvolil. Sověti byli nuceni nejen vzdát se plánů na postavení internovaných před revoluční tribunál, ale propustit je, přizvat je do československé delegace a za partnery k jednání akceptovat předsjezdový ÚV KSČ s Dubčekem i stávající vládu s Černíkem v čele jako lepší variantu. To znamenalo zásadní ústupek požadavkům československé strany a faktickou rezignaci na hlavní politický cíl invaze – změnu vlády a vedení KSČ.

V Kremlu ovšem měli režii sověti. Nejprve jednali s Dubčekem a Černíkem. Nátlakem, hrozbami občanské války a krveprolití, argumenty, že nebyl řádně svolán a že se ho nezúčastnili ani členové předsednictva ani slovenští soudruzi, přiměli bez velké námahy Černíka, aby sjezd označil za ilegální a připravil tak československou delegaci o její nevětší trumf.

Následovalo jednání se Svobodou, který se chtěl zprvu hned vrátit, protože musel druhý den na pohřeb. Jeho návrh byl, že se vrátí i s Dubčekem, Dubček se omluví a odstoupí, což bude pro všechny nejlepší. Sověti mu museli vysvětlovat, že ale v nastalé situaci za Dubčeka nemají náhradu. S ilegálností XIV. sjezdu Svoboda problém neměl.

Večer 23. srpna pokračovalo jednání s celou delegací. Leonid Brežněv jej uvedl tím, že sovětské vedení plně podporuje lednový kurs KSČ a nemá v úmyslu vyloučit Dubčeka, Černíka ani Smrkovského z politického dění, musejí ovšem prohlásit XIV. sjezd KSČ za ilegální. Hledal v archivech, zda se KSSS kdy vměšovala do vnitřních záležitostí Československa, a nic nenašel. Nečiní to ani nyní, dokonce ani proti složení dosavadního ÚV KSČ nic nemá, pouze do něho nesmějí patřit lidé jako Čestmír Císař. Pokud nebudou záruky, že tento sjezd neplatí a že platí dosavadní ÚV, nedá se krveprolití a zraněným na obou stranách zabránit. Alexej Kosygin doplnil, že za současný stav je zodpovědný Dubček a československá strana a že tedy má teď navrhnout řešení, které bude přijatelné pro ni, pro SSSR i pro ostatní bratrské státy. Pokud takové řešení nenalezneme, vypukne v Československu občanská válka.

Návazným problémem byl sjezd slovenské KS plánovaný na 26. srpna, o kterém se dalo předpokládat, že bude následovat vysočanský příklad. Zde vypomohli Gustáv Husák a Vasil Biľak. Slovenské soudruhy telefonicky přesvědčili, aby sjezd odložili. Stažení žádosti Jiřího Hájka o mimořádné zasedání OSN v New Yorku zařídil prezident Svoboda výnosem. Dalším naléhavým sovětským bodem bylo zajistit beztrestnost pro členy zdravého jádra.

Druhý den, 24. srpna, se do Moskvy dostavili Władisław Gomułka, Walter Ulbricht, Todor Živkov a Janos Kádár. Jednání se sovětským politbyrem bylo bouřlivé. Gomułka, Ulbricht i Živkov odmítali návrat Dubčeka, Černíka a celého dosavadního předsednictva jako kapitulaci, odmítali ustoupit kontrarevoluci a trvali na ustavení revoluční vlády za pomoci armády i za cenu krveprolití. Sověti je museli namáhavě usměrňovat a objasňovat nereálnost a bezvýchodnost násilného řešení. Gomułka tedy navrhoval, aby se ústřední politickou otázkou stal trvalý pobyt vojsk v Československu. Nikolaj Podgornyj s Andrejem Gromykem oponovali, že na to československá delegace nikdy nepřistoupí a že politbyro samo dosud hovořilo pouze o dočasném pobytu. Nejdůležitějším požadavkem je v této chvíli anulování XIV. sjezdu KSČ, objasňoval Podgornyj.

Rozdílné názory se však projevovaly i při následujícím jednání politbyra samého. Zejména Jurij Andropov prosazoval vytvoření revoluční vlády v čele se Svobodou a Černíkem za pomoci armády. Kdo ke komu vlastně poslal armádu, ptal se, my k nim anebo oni k nám? Brežněv s Kosyginem se přikláněli k zachování původního předsednictva strany při zajištění plnění dohod z Čierné nad Tisou, m.j. tedy zbavení funkcí Františka Kriegela, Čestmíra Císaře, Oty Šika a Josefa Pavla.

Stejného dne přivezli sověti ostatní internované mimo Kriegela a na sovětskou žádost přiletěla z Prahy další delegace se Zdeňkem Mlynářem a zbytkem předsednictva ÚV včetně zdravého jádra, ukrývajícího se do té doby na sovětském velvyslanectví. V Kremlu se tak nalézalo celkem dvaadvacet československých státních, vládních a stranických představitelů. Mlynář jim referoval o aktuální situaci doma, o XIV. sjezdu strany a o doporučení vlády, parlamentu i vysočanského předsednictva, aby delegace jednání v Moskvě přerušila. Písemné poselství nového předsednictva bylo konkrétnější: pokud SSSR bude požadovat kapitulaci, má delegace odmítnout jakoukoliv spolupráci a dát přednost sovětské okupační správě.

Nikdo doporučení a poselství z domova nebral na vědomí. Nikdo se nepozastavil nad Kriegelovou nepřítomností. Otázky připravovaného puče revoluční dělnickorolnické vlády ani internace nejvyšších státních a politických představitelů nebyly předmětem ani jednání se sovětskou stranou ani uvnitř delegace samé. Neschopná uvědomit si vlastní převahu ani situaci, ve které se nacházeli sověti, ustupovala nátlaku, hrozbám a vysloveným i jen předpokládaným požadavkům a zahazovala své trumfy jeden za druhým, aniž by za své ústupky požadovala jakoukoliv protihodnotu.

Nebylo to přičiněním zdravého jádra. Jeho členové, po nezdařeném puči zdiskreditovaní na obou stranách, se snažili být tiší a nenápadní. Jako již v průběhu celého Pražského jara, tak i v Moskvě se projevila nespolehlivost, nezodpovědnost a naprostá politická inkompetentnost těch, v koho občané vkládali naděje nejvyšší a kterým vzkazovali svou bezpodmínečnou podporu.

Po fiasku revoluční dělnickorolnické vlády připravil prezident Svoboda československou stranu o rozhodující strategickou pozici svým zbrklým rozhodnutím jet do Moskvy, k tomu bez konzultací, bez předchozí analýzy situace, bez mandátu, formulace cílů a podmínek. Nebýt toho, museli by s iniciativou přijít sověti a Čechoslováci si mohli klást podmínky, požadovat jednání v Praze a po odmítnutí ustoupit na jednání na neutrální půdě.

Další fatální chybou bylo připustit, že Svobodova improvizovaná delegace má mandát k závazným mezinárodním jednáním. To ovšem platí i pro nově zvolené předsednictvo KSČ, které ji namísto nově zvolenými členy nechalo doplnit již odvolenými včetně zdravého jádra a ve svém poselství mandát k jednání nepřímo potvrdilo.

Hlavním trumfem československé strany však byla jednota, rozhodnost a pasivní rezistence občanů, médií, policie, státní správy. Sovětské hrozby krveprolitím a občanskou válkou byly za těchto podmínek nevěrohodným blufem – jednotný národ se rozeštvat nenechal. Alternativou k dohodě by mohlo být jedině násilné zavedení vojenské okupační správy. Jenomže na to nebyly invazní armády připravené, chyběl kvalifikovaný správní personál, bez pomoci alespoň části obyvatel a struktur by se vůbec nedala instalovat a její prosazování drastickými represemi by si sověti v již tak neudržitelné situaci nechtěli a nemohli dovolit.

XIV. sjezd KSČ přímo pod nosem okupačních vojsk byl dalším velkolepým trumfem. Jeho pacifikace se pro sověty stala nejnaléhavějším cílem a zpočátku odsunula vše ostatní do pozadí. Posouzení námitek proti jeho legitimitě bylo záležitostí KSČ, nikoliv sovětského politbyra. Členové delegace pro ně mohli vyjádřit plné pochopení, ale konečné rozhodnutí přenechat plénu ÚV po návratu z Moskvy. Regulérní jezd KSS 26. srpna by závěry vysočanského sjezdu celkem jistě potvrdil a námitky by ztratily opodstatnění.

Prvními, kdo nátlaku ustoupili a sjezd označili za nelegální, byli hned 23. srpna Černík, Svoboda a zejména Husák. Jeho posedlosti mocí se právě otvíraly nové příležitosti. I nabídka zabránit sjezde KSS 26. srpna vzešla z jeho iniciativy. Na schůzce předsednictva ÚV KSČ 25. srpna, kterou Černík v Moskvě svolal, Dubček trucoval a chtěl abdikovat, takže legalitu sjezdu obhajoval prakticky už jen Mlynář. Předsednictvo se nakonec inspirovalo chytrou horákyní: prohlásilo XIV. sjezd za sice nelegální, ale někteří na něm zvolení delegáti budou do předsednictva přesto kooptováni.

Československý návrh závěrečného protokolu zamítli sověti ještě než byl dokončen – nebyla to ČSSR, kdo obsadil SSSR, takže si ČSSR nemůže klást ultimativní podmínky. Sovětský návrh v duchu bratrské pomoci proti kontrarevoluci zase odmítli i členové zdravého jádra. Nicméně pány v Moskvě byli sověti, takže se stal základem pro další jednání.

Delegace prosadila několik formálních, ale zcela bezobsažných změn. Z protokolu byly vypuštěny veškeré zmínky o kontrarevoluci a bratrské pomoci, nezdůvodňuje oprávněnost intervence, nepožaduje odvolání odpovědi předsednictva na Varšavský dopis ani výslovné anulování Akčního programu. Obsahuje pouze patnáct věcných bodů, které dávají SSSR plnou kontrolu nad politickou situací v zemi. Mezi nimi neplatnost XIV. sjezdu KSČ, cenzuru, zákaz antisocialistických organizací a sociální demokracie, personální změny, dočasný pobyt sovětských vojsk, podřízenost zahraniční politiky, stažení žádosti o jednání Rady bezpečnosti OSN, nedotknutelnost členů zdravého jádra. Obsahy všech jednání včetně protokolu jsou tajné.

Teprve když se skupina delegátů 26. srpna nakonec rozhodla protokol podepsat, byl přivezen i František Kriegel s tím, že nepodepíše-li, neopustí Moskvu. Přes naléhavá přesvědčování ostatních delegátů i při vědomí, že ho to případně může stát život, podpis odmítl. Zdůvodňoval to nelegitimností celého jednání, ke kterému neoficiální delegace neměla žádný mandát, neoprávněností podepisovat jakýkoliv závazný dokument bez dohody s parlamentem, i vlastním svědomím.

Ostatní Moskevský protokol 26. srpna v nočních hodinách za vzájemného objímání a blesků fotoreportérů slavnostně podepsali. Následujícího dne se celá delegace i s Kriegelem vrátila do Prahy.

Kriegel měl sice pravdu, ale z hlediska mezinárodního práva byl Moskevský protokol tak jako tak irelevantní. Žádná ze stran ho neratifikovala a ani k tomu nebyl zamýšlen. Jeho účelem bylo morální zlomení a kompromitace reformního vedení a legalizace přítomnosti sovětských vojsk. Ten byl stoprocentně splněn. Po návratu delegace je v průběhu jednoho roku krůček po krůčku potlačen celý demokratizační proces a splněny všechny body Moskevského protokolu.

Máloco ilustruje poměry v sovětském bloku konce šedesátých let tak jako obdivuhodný státnický a diplomatický výkon Leonida Brežněva, Alexeje Kosygina a Nikolaje Podgorného. V průběhu pouhých pěti dnů dokázali z politicky beznadějné situace vybřednout a dosáhnout všech původních cílů zpackané invaze za pomoci právě těch, které měla odstranit. A máloco ilustruje bídu československé politiky tak jako kontrast mezi národem, obdivuhodně vzdorujícím půlmilionové armádě, a jeho charismatickými vůdci, kteří všechny trumfy, které jim poskytl, zbaběle odhodí, sami splní to, čeho se zdravé jádro neodvážilo a zavlečou národ do dvacetiletého marasmu normalizace.