Vůbec jsem o nich nechtěl psát. Dokonce ani přemýšlet. Z toho mála, které jsem zaznamenal z médií jsem usoudil, že je tu dost jiných na to, aby zákon v dané podobě neprošel. Výjimečně jsem přeposlal text Lenky Procházkové na rozdělovník, kam jinak rozesílám odkazy na své vlastní. Přes všechny mé často provokativní teze jsem ještě nikdy neobdržel tak rychle tolik různorodých reakcí. Od „To je vedle Mahlera jediný chlap v té zlé parodii na stát“ přes „já si myslím – a to nejsem rozhodně žádný bigotní katolík – že se pí Procházková dočista zbláznila“ až po „naštěstí existuje ještě podzemní církev, do které se asi znovu ve svém životě vrátím, když ta všeobecná nálada k tomu směřuje“. Především mne ale následné diskuse s autory donutily se nad tématem zamyslet podrobněji.