Evropské volby jako zrcadlo

Ach, ty volby minulý týden do Evropského parlamentu, ve kterých voliči v celé Evropské unii uštědřili pořádnou lekci technokratům, tržním fundamentalistům a liberálním autoritářům, kteří nyní drží moc ve velké části kontinentu: Zkusme podniknout to, co se od nás vůbec nepředpokládá. Zkusme jim porozumět.

Evropský parlament, abychom uvedli několik základních detailů na pravou míru, je jednou nohou třínohé stoličky, ze které je unie vyrobena: nevolení technokraté jsou v Bruselu, nevolení centrální bankéři jsou ve Frankfurtu a volený zákonodárný sbor je ve Štrasburku. Belgie, Německo a Francie: Rozdělení institucionální moci tímto způsobem je myšleno jako projev těžce vydobyté jednoty kontinentu.

Háček a důvod, proč jsem já a mnozí další před lety z autobusu EU vystoupili, je ten, že zákonodárci ve Štrasburku jsou v podstatě bezmocní.

Evropa v úpadku: bilancování a ohlédnutí

Během pěti let od posledních voleb do Evropského parlamentu v roce 2019 přibývaly známky dramatického úpadku bruselské unie. Komise a Rada reagují na ztrátu politického významu, územní redukce a četné hospodářské krize celým souborem represivních opatření. Pro vnější svět jsou to jen stěží skryté vojenské operace a bezprecedentní ekonomická válka proti Rusku. Interně poskytla koronová opatření impuls k podkopávání občanských práv a k ustavení režimu cenzury, který stále více kriminalizuje to, co lze říci veřejně. V následujícím chceme osvětlit současný stav Evropské unie a poměřit základy tolik citovaného „hodnotového společenství“ s jeho historickými sliby.

Úspory v EU

Evropská byrokracie opět naplňuje rčení, že „co se křivé narodilo, později už se nikdy nenarovná“. To je případ Evropské unie, která byla vybudována jako politická reakce na realitu, která již neexistuje – socialistický blok – a která se tváří v tvář absenci jeho vitální síly pustila do chaotického procesu rozšiřování, jehož cílem je především provokovat Rusko, vytvářet podmínky pro expanzi NATO a reagovat na rostoucí potřebu monopolů po nových trzích a nových zdrojích kvalifikované a levné pracovní síly.

„To je teď váš problém“: USA přenechávají Ukrajinu na starost Evropě

Washington je pragmatický a nechá Evropu s ukrajinským konfliktem, který způsobil, řekl Éric Denécé, ředitel francouzského Centra pro zpravodajská studia. Rovněž zdůraznil, že Rusko nemělo jinou možnost, než zahájit svou speciální vojenskou operaci proti Ukrajině.

Poznamenal, že roli USA při rozpoutání konfliktu ve východní Evropě nelze přehlédnout, ale zdůraznil, že politici ve Washingtonu jsou velmi pragmatičtí a do bojů, které jsou pro ně nevýhodné, se samy nezapojí.

Nedovolím si Čechům vyčítat, že dodávají zbraně Ukrajině, říká Robert Fico.

V rámci nového projektu Deníku Mocní Evropy jsme vyzpovídali čtyřnásobného slovenského premiéra Roberta Fica, v Česku dnes asi nejdiskutovanějšího státníka Evropy.

V téměř hodinovém rozhovoru jsme se ptali nejen na Ukrajinu a postoj Fica k pomoci Kyjevu, ale také na současnou pozici Slovenska v Evropské unii. Obsáhle jsme probrali nejen současné vztahy s Českem, postoj k českým politikům, ale také Ficovu válku s vlivnými slovenskými médii a jeho plány na příští čtyři roky.

Ve velmi emotivní pasáži mluví slovenský premiér otevřeně také o svých pocitech, kdy byl předmětem trestního stíhání a reálně mu hrozilo umístění do vyšetřovací vazby.

Proč Evropa obětovala Ukrajinu

Zdá se, že politika Západu vůči Ukrajině dosáhla bodu zlomu. Washington a Brusel již na válku vynaložily více než 200 miliard dolarů – částka, která po zohlednění inflace značně převyšuje veškeré náklady na Marshallův plán, který obnovil Evropu po druhé světové válce. Po loňském neúspěchu tolik opěvované ukrajinské protiofenzívy se pro lídry na obou stranách Atlantiku stává přidělování nových peněz na válečné úsilí stále obtížnějším úkolem. Evropská unie minulý měsíc konečně prosadila finanční balíček pro Ukrajinu ve výši 50 miliard eur (54 miliard dolarů), ale stalo se tak po měsících odporu ze strany Maďarska. Mezitím v několika zemích v průzkumech prudce rostou válečně skeptické strany, které jsou podporovány voliči, kteří se vzpamatovávají z vážné krize životních nákladů, kterou válka a západní sankce rozpoutaly.

Vyprávění o „jednotě Západu“ v otázce Ukrajiny bylo vždy přeludem, „ušlechtilou lží“, která měla zakrýt imperiální povahu amerického aliančního systému, jeho zakořeněnou nerovnováhu vychýlenou v neprospěch Evropy a jeho požadavky na evropské ekonomiky. Evropský etatistický projekt je proto na první pohled paradoxní: Žádný moderní stát nemůže tvrdit, že je skutečně suverénní, a zároveň být podřízen jinému státu – i když se tento jiný stát vyvíjel podobně propozičně, imperiálně a ideologicky. Zatím se však zdá, že ambiciózní představitelé EU jsou na tuto oběť připraveni, neboť se domnívají, že vytvoření pevných základů pro jejich nový kontinentální „národní“ stát stojí za to, aby se na jedno či dvě desetiletí stali faktickým protektorátem Washingtonu, dokud nezískají základní schopnosti určovat svůj vlastní směr.

V konečném důsledku se vládnoucí elity Evropské unie snaží centralizovat moc v Bruselu a zbavit členské státy práv. Pokud je snaha o tuto byrokratickou a totalitní ambici politické suverenity na úkor hospodářské prosperity a strategické autonomie, je to zřejmě cena, kterou jsou ochotny zaplatit. V tomto vnitřním souboji je Ukrajina pouhým pěšákem: Ukrajinci jsou sice motivováni obranou vlastní národní suverenity, ale ve skutečnosti jsou obětováni, aby povýšili nové pány Evropy a podpořili jejich kiksotické sny o evropském superstátu.

Paradigma buď, anebo – Západ, nebo temno zničí Evropu

Opojení Spojených států z domnělého vítězství a transformace vnitroamerického zakladatelského mýtu „Go West“ do aktuální verze „Go East“, jako již jednou v naší moderní historii, „na věčné časy“ (Fukuyama), vytvořilo iluzi neomezeného vlivu Washingtonu na světové. Zároveň byl ve stínu amerických ambicí 7. února 1992 v Maastrichtu položen základ k odevropštění Evropy a její postupné převedení pod americké komando.