Bylo to jinak

Když Hospodin stvořil první lidi – Adama a Evu, opomněl při tom jednu důležitou věc. Nepoložil mezi ně lásku.

Avšak Hospodin hned při prvním lidském prohřešku, jakkoliv nevinném, vyhrožuje trestem a pouští na ně hrůzu. Své děti chce vyhnat z Ráje…

Kvůli jablku? Jablku poznání?

O lásce v prvních kapitolách Genesis se nedočteme ani slovo. Prostě se tam s tím „divným“ pojmem nesetkáme. Nesetkáme se tam ani s otcovskou láskou, ani s upřímnou láskou dvou lidí, muže a ženy. Dokonce ani otcovská láska vůči svým dětem nenajde v prvních kapitolách Bible zmínku. Potom se nelze divit, že ani láska synovská nenajde své vyjádření prvním lidem na zemi, se Bůh nerozpomněl.  Rajská zahrada je snad zahradou rozkoší, ale je prosta lásky.

Bůh tedy stvořil Adama a Evu jako lidi nenadané darem lásky. Nezbylo jim tedy než usilovat o poznání. Nikoliv proto, že by se člověk chtěl vyrovnat Bohu, ale protože – mu nic jiného nezbývalo! Člověk chtěl poznat tento svět, na který jej Bůh „stvořil“.

Avšak Hospodin Bůh lidskému poznání vždy a za všech okolností bránil. (Genesis 3 : 23, Genesis 11 : 5-9 aj.)

Eva by jistě ráda – při prvním pohledu na lákavé plody Stromu poznání – poprosila o radu svého otce. Vždyť – koho jiného by měla žádat o radu, když ne Otce?

Avšak Evě bylo už v Ráji jasné, že u Něj, Pána Hospodina by „nepochodila“.

Eva si také už v Rajské zahradě uvědomila, že touha poznávat může být nebezpečným dobrodružstvím. Už ve chvíli, kdy Adam a Eva pojedli jablko ze Stromu poznání dobrého a zlého, začal – Hospodinu a církvím navzdory – nikdy nekončící boj lidstva o poznání tohoto světa.

Aby Eva odolala pokušení zakousnout se do lákavého ovoce, přirozeně hledala – při absenci Otcovské lásky – druha, přítele – věrného a upřímného spojence, též – jako Eva – obdařeného darem lásky. Tím samozřejmě nebyl „svůdce“ had, stal se jím Adam, z něhož Bůh Evu stvořil.

A tak Eva také podala jablko Adamovi.

Eva byla krásná a byla stále ještě panna…

Adam měl Evy plné oči. Byla tak půvabná, že Adam snad stěží tušil, do čeho kouše – a tak „také jedl“. (Genesis 3 : 12)

Pravda, nestali se „jedním tělem“, ale Adam k Evě „přilnul“. (Genesis 2 : 24) První dva lidé se tedy spojili, a mezi nimi vzniklo něco, co dosud na zemi nebylo. Mezi Adamem a Evou – poprvé – vznikla láska.  Utvořili první komunitu, utvořili – rodinu.

Rodina byla první věcí, první institucí, prvním darem, který osamělý Bůh na tomto světě nestvořil.

Rodina, obec, národ – to vše jsou věci, které Bůh nestvořil, to vše je produktem lásky a nikoliv víry. A od té doby lidé hledají lásku. Lásku jeden k druhému, lásku ke své komunitě, k obci (každý přece rád někam „patří“ a odněkud vyšel…), lásku k národu.

Od té doby lidé hledají i lásku k Bohu. Ani tato láska nebyla lidstvu dána.

Bůh nahradil lásku poslušností. Inu, je to „boží úradek“, a každý si o něm může myslet svoje.

Avšak není náhodou, že dřív než Bible nachází lásku, Kain zabíjí Abela.

I toto je „Boží úradek“?

Nejcennějším majetkem člověka je jeho svobodná mysl, tedy nezávislá inteligence. Jediným a nejobecnějším znakem nezávislosti a jediným a nejobecnějším znakem inteligence je jeho příznačná touha po poznání.

Ale Hospodin jim v tom svými „zásahy“ vždy zabraňoval. Hospodin totiž nejdříve před láskou vyžaduje – bázeň a poslušnost.  (Žalmy 145, 6, Přísloví 1, 2, 5, 7,  a celá morálka Bible postavená na „hříchu“ aj.)

Nakonec Hospodin celou zemi proklel. (Kvůli tobě nechť je země prokleta – použijeme – li  „passivum divinum “ – Genesis  3, 17). Z toho tedy jasně vyplývá, že není pravdou, že to byl Hospodin, který – frustrován domnělým „prvotním hříchem“ – vyhnal Adama a Evu z Ráje.

Nebylo to tak, jak to stojí v Bibli.

Bylo to jinak!

Bylo to skutečné vítězství lásky – první vítězství lásky v lidských dějinách!

Rajská zahrada byla sice Božím místem, byla snad „božištěm“ – (Genesis 12, 6, Genesis 13, 18, Genesis 18, 1), ale byla místem bez svatyní či oltářů a byla také místem bez lásky. Byli to Adam a Eva, kteří – kvůli nedostatku lásky v Ráji, přesto však zamilovaní jeden do druhého –  společně a z vlastní vůle – Rajskou zahradu opustili.

Byli do sebe tak zamilovaní, že se nestyděli – ale také – přestali se bát Hospodina!

Kráčeli důstojně, ruku v ruce – vstříc pozemskému trápení, jež na ně Hospodin uvalil.

Nyní tedy Eva – plna bezedného štěstí – mohla říci: „Získala jsem muže a tím Hospodina!“ (Genesis 4, 1). Ani Shakespearova Julie ve Veroně vyznávající svou lásku Romeovi, nevyjádří svou lásku vroucněji, než svoji lásku vyznala Eva Adamovi.

Teprve nyní se však dostavila Hospodinova frustrace! A Hospodin Bůh si uvědomil, že tentokrát to přehnal… Nakonec Mu nezbylo, než aby jim na poslední chvíli „aspoň“ vyrobil kožené suknice… (Genesis 3, 21).

Možná, když zamilovaný pár opouštěl Rajskou zahradu – jim stačil zamávat „šťastnou cestu…“

Lidé od té chvíle hledají lásku. Hledají lásku a také ji občas nacházejí.

Ale protože lidé byli – (vzdor církvím) – vždy nadaní svobodnou myslí a nezávislou inteligencí, chovají také lásku k poznání.

V boji o poznání tohoto světa lidé svedli už mnoho hrdinných bitev – Jan Hus, Galileo Galilei, Giordano Bruno, Mikuláš Koperník, Isaac Newton atd. a mnoho dalších „laiků“, jak s oblibou říká pan kanovník od Salvátora.

Člověk svádí lítý boj o poznání tohoto světa, ale může být na sebe právem hrdý, neboť proti mnohonásobné přesile Všemohoucího – to nikdy nevzdal.

Bůh stvořil svět za sedm dní – a tím považoval svoji „práci“ za vyřízenou.

Měl hotovo!

Padla!

Avšak – my lidé dnes už víme velmi dobře – že nikdy „nepadla“.

Láska k poznání, stejně jako poznání samo, a stejně jako sama víra – jsou důležité věci, avšak nejsou cílem a smyslem života.

Smyslem života je hledání. Neustálé – a nikdy nekončící – hledání poznání – a hledání lásky.

Bez hledání člověk upadne do stereotypu starých poznání, do stereotypu věčné a neměnné víry.

Máme však již dávnou zkušenost – člověk si nade vše cení svou nezávislost.

Jeho svobodná mysl, tedy nezávislá inteligence je nejcennějším majetkem člověka. Jediným a nejobecnějším znakem nezávislosti a jediným a nejobecnějším znakem inteligence je jeho příznačná touha po poznání.

Lidé byli vždy nadáni svobodnou myslí, nezávislou inteligencí a touhou po poznání.

Bylo to tedy jinak!

A buď za to dík přírodě a buď za to dík Bohu!