Publikace je dostupná také jako PDF soubor: QUINCY BRIEF NO. 43

Shrnutí

Úvod

Ruská invaze na Ukrajinu způsobila opětovnou konsolidaci transatlantického spojenectví za amerického vedení. Došlo k dříve nemyslitelným krokům (zejména ze strany Německa), včetně dodávek těžkých zbraní na Ukrajinu.

Přesto zůstává potenciál pro vážné budoucí rozpory. Nemělo by se tedy přehlížet, nakolik evropskou ochotu následovat americké vedení umožnila přítomnost demokratické a atlantistické administrativy ve Washingtonu a evropská radost z výměny prezidenta Donalda Trumpa. Budoucí volby v USA by proto mohly vést ke změně nálad v některých předních evropských zemích – i když na druhou stranu pokračování příklonu evropských voličů ke krajně pravicovým postojům (jak se již stalo v Itálii a jinde) by mohlo znovu upevnit transatlantické vztahy na novém základě. Do jaké míry a jakým způsobem by to změnilo politiku vůči Rusku a Číně, je však v současné době otázkou čiré spekulace.

Zejména u tří otázek hrozí riziko vzniku napětí jak mezi Spojenými státy a Evropou, tak i mezi Evropany, a tím i oslabení západního spojenectví. Při formulování politiky v těchto oblastech musí tvůrci americké politiky vážně uvažovat o evropských obavách:

• Cíle podpory Ukrajiny ze strany Západu: Tvrdá linie Spojených států, Velké Británie a východní Evropy podporuje deklarovaný cíl ukrajinské vlády, aby bylo Rusko zcela poraženo a vyhnáno ze všech území, která od roku 2014 obsadilo, včetně Krymu.[2] Doufají, že to povede ke svržení Putinova režimu a trvalému oslabení či dokonce rozpadu Ruské federace.[3] Někteří evropští představitelé, včetně francouzského prezidenta Macrona, naopak zdůrazňují potřebu vyjednání míru a tvrdí, že Rusko by mělo v dlouhodobém horizontu získat místo v systému evropské bezpečnosti.[4] V současné době nejsou tyto rozpory aktivní a veřejné, ale stanou se jimi, pokud se příměří na Ukrajině stane reálnou možností, nebo pokud republikánský kandidát vyhraje prezidentské volby v USA v roce 2024 a rozhodne se snížit americkou podporu Ukrajině.

• Rozšíření Evropské unie: Ruská invaze na Ukrajinu v plném rozsahu výrazně zvýšila podporu brzkého přijetí Ukrajiny do Evropské unie. To koresponduje s přáním Spojených států a východní Evropy získat brzké členství v EU pro Albánii, Černou Horu, Severní Makedonii, Moldavsko a Gruzii. V západní Evropě však panují vážné obavy, že tyto země jsou velmi vzdálené tomu, aby splňovaly podmínky pro členství v EU, a že jejich urychlené přijetí by ve skutečnosti znamenalo rozbití acquis communautaire v jeho současné podobě. Pokud by Ukrajina dostala tímto způsobem v přístupovém procesu výjimku, bude to v ostrém kontrastu s odmítnutím podobných ústupků Turecku; nepochybně to vyvolá nepřátelské komentáře v Turecku i v celém muslimském světě.

Tyto otázky by mohly vést k hlubokému rozdělení Evropy; a pokud by došlo k brzkému rozšíření o tyto země, jejich následné vnitřní problémy by mohly radikálně oslabit EU jako instituci a společenství, a tím také poškodit životně důležité zájmy USA na silné a soudržné Evropě.

• Tlak USA na izolaci a hospodářské oslabení Číny: NATO rétoricky následovalo příkladu USA a označilo Čínu za hrozbu a někteří evropští členové provedli menší a symbolické rozmístění námořních sil v Indickém oceánu a na Dálném východě. Francie se však důrazně ohradila proti plánu zřídit pobočku NATO v Japonsku a hrát roli ve východní Asii, a americké požadavky, aby se evropské země připojily ke Spojeným státům a Čínu ekonomicky izolovaly, narážejí v Evropě na široký odpor.[5]

Existuje tedy riziko, že se Evropa v této oblasti postaví proti tlaku USA. Zdrženlivější politika, která by Evropě umožnila pokračovat v ekonomické spolupráci s Čínou a zprostředkovat některé otázky mezi Washingtonem a Pekingem, by se setkala se silným odporem některých složek ve Washingtonu, ale mohla by lépe sloužit zájmům USA.

Evropa a válka na Ukrajině

Pokud jde o zájmy evropských zemí v souvislosti s válkou, skupina uvedla dva úvodní body: že tyto zájmy se v jednotlivých zemích značně liší a že může existovat rozdíl mezi zájmy, jak je vnímají současné vlády, a skutečnými dlouhodobými zájmy dotčených zemí. Existuje také základní rozdíl mezi tím, jak válku vnímá většina Evropanů a mnoho členů amerického establishmentu. Pro Evropany je to čistě evropský konflikt. Pro Washington je to součást širšího soupeření s Ruskem a Čínou o udržení globálního prvenství USA.

Mezi tím, jak válku vidí většina Evropanů a mnozí členové amerického establishmentu, existuje zásadní rozpor.

Zejména Polsko a pobaltské státy vidí svůj zájem v udržení co nejsilnějšího bezpečnostního závazku USA vůči Evropě, v blokování jakýchkoli kroků směrem k evropské strategické a vojenské autonomii a v pevném svazku západoevropských zemí (především Francie a Německa) v trvalém protiruském spojenectví. Otázky Středomoří, které se týkají Francie, Itálie a Španělska, je zajímají pouze do té míry, do jaké souvisejí se zabráněním vstupu uprchlíků a migrantů do jejich zemí.

Francouzští prezidenti, včetně nejnověji prezidenta Macrona, dlouhodobě usilují o autonomii, ale pod tlakem Washingtonu a domácí politické opozice od jakýchkoli reálných kroků ustupují. Jakékoli francouzské kroky v tomto směru jsou rovněž nemožné bez silné podpory Německa.[6]

Německá politická třída a média jsou nyní v důsledku invaze na Ukrajinu naladěny nesmiřitelně protirusky a v důsledku toho jsou vůči Washingtonu mimořádně úslužné (i když se to může změnit v závislosti na ideologickém charakteru a politice budoucích amerických administrativ). Jak poznamenal jeden z účastníků, „tradice poválečného německého pacifismu zmizela během několika týdnů“ – ačkoli cesta k tomu byla dlouho připravována odchodem pamětníků druhé světové války i účastníků protestů proti válce ve Vietnamu v šedesátých letech z politické scény.[7]

Naopak pro mladou generaci bude, pokud jde o mezinárodní záležitosti, ruská invaze na Ukrajinu pravděpodobně určujícím momentem jejich života. Prezident Macron je navíc v Německu všeobecně považován za chromou kachnu, na kterou se nelze spolehnout – i když skupina také poznamenala, že to může být chyba, vzhledem k tomu, že má před sebou ještě čtyři roky prezidentství a „v politice jsou čtyři roky věčnost“.

Žádná z evropských vlád není v současné době ochotna vyzvat k příměří a jakákoli budoucí nezávislá evropská iniciativa za příměří je velmi nepravděpodobná, pokud by byla v rozporu s přáním Washingtonu. Evropské státy se však pravděpodobně pojistí, zejména pokud jde o požadavky na výrazně zvýšené dodávky zbraní. Takový odpor pravděpodobně vzroste, pokud slibovaná ukrajinská ofenzíva selže a prodloužení patové situace se bude zdát pravděpodobné.

Jakákoli budoucí nezávislá evropská iniciativa za příměří je velmi nepravděpodobná, pokud půjde proti přání Washingtonu.

Velká pozornost byla přirozeně věnována otázce, zda stávající úroveň evropské pomoci Ukrajině může být a bude udržena. Shoda panovala v tom, že za velkou většinu vojenské pomoci budou i nadále zodpovědné Spojené státy a že současná úroveň ekonomické pomoci z Evropy je vzhledem k postojům většiny evropského obyvatelstva a politických elit k válce udržitelná po značně dlouhou dobu.

Skupina však poznamenala, že určitý nový vývoj by mohl tento obraz změnit. Jednou z možností v krátkodobém až střednědobém horizontu je evropská energetická krize v zimě 2023-24 vzhledem k tomu, že evropské zásoby jsou vyčerpány. To by také mohlo zvýšit napětí ohledně cen, které si Spojené státy účtují za své dodávky energie. Energetickou krizi by také mohl urychlit vojenský konflikt kvůli íránskému jadernému programu.

Dalším zřejmým vývojem, který by mohl způsobit změnu, by bylo vítězství republikánského kandidáta v prezidentských volbách v USA v příštím roce, kdy by se snížila pozornost věnovaná Evropě a soustředila se na hrozbu ze strany Číny. To by mohlo mít několik dopadů: snížení americké pomoci Ukrajině a požadavky, aby Evropa zvýšila pomoc jako kompenzaci; možný tlak na příměří na Ukrajině; a obnovení propasti v politické kultuře mezi západní Evropou a Spojenými státy, která se za Trumpovy administrativy prohloubila, ale za Bidena se opět uzavřela. To by mohlo vést k většímu odporu Evropy vůči požadavkům USA týkajícím se Číny, i když tyto požadavky jsou stále větší a naléhavější. Na druhou stranu by to možná mohlo povzbudit Francii a Německo, aby s podporou nové americké administrativy usilovaly o ukončení konfliktu na Ukrajině.

V poněkud dlouhodobějším horizontu, jak poznamenali někteří účastníci, je možné si představit otřesné dopady na stávající evropské politiky a postoje, pokud by došlo k válce mezi Spojenými státy a Čínou, která by vedla ke globální hospodářské krizi. V delším časovém horizontu, soudě podle již pozorovatelných vzorců v západní Africe a jinde, může změna klimatu v kombinaci s růstem populace, chudobou a etnicko-náboženskými konflikty vést ke kolapsu velkých států, což výrazně zvýší počet migrantů směřujících do Evropy a v očích Evropanů (možná včetně nacionalistických Poláků, soudě podle jejich zuřivě protiimigrantských postojů) zastíní Rusko jako největší hrozbu pro jejich národy.[8] Příliv migrantů do Evropy se již stal faktorem, který vyvolal politické změny, jež by se ještě před jednou generací zdály nemyslitelné, a několik evropských vlád zavedlo nebo zvažovalo opatření na kontrolu přistěhovalectví, která byla kdysi považována za neslučitelná s liberální demokracií.[9] Skupina rovněž poznamenala, že ačkoli brexit dopadl pro Spojené království velmi špatně, je zároveň varováním, jak může být EU ohrožena vzestupem populismu.

Evropské vojenské výdaje a strategická autonomie

Kde probíhá seriózní evropská diskuse o základech strategické autonomie, je otázka zvyšování vojenských výdajů. Většina účastníků však vyjádřila značnou skepsi ohledně toho, kolik z přijatých závazků bude skutečně splněno. To platí zejména vzhledem k tomu, že evropské země zažívají ekonomickou stagnaci, neboť stárnutí populace klade zvýšené nároky na zdravotní a sociální služby, což vytváří napětí se sliby nových vojenských výdajů

Bylo poukázáno na to, že ačkoli britské, francouzské a německé vojenské výdaje dohromady výrazně převyšují výdaje Ruska, jejich účinnost bude pravděpodobně i nadále značně omezena odmítnutím sdružování a koordinace vojenské výroby, protože každá velká země je odhodlána bránit svou vlastní vojenskou průmyslovou základnu. Tento domácí imperativ se ještě zvýšil s tím, jak ostatní high-tech průmyslová odvětví upadala.[10]

Širší úpadek evropského průmyslu má také vedlejší účinky na vojenskou výrobu. Velká Británie patří k nejbojovnějším evropským členům NATO, ale její armáda i námořnictvo jsou v neutěšeném stavu, pokud jde o vybavení i počty. Německo slíbilo obrovské navýšení, ale ze slíbených peněz bylo zatím přiděleno jen velmi málo[11].

Částečně je to proto, že část německého vojenského vybavení je prakticky zastaralá a potřebuje modernizaci. Po 11. září byla německá armáda pod tlakem po sobě jdoucích amerických administrativ tlačena k tomu, aby investovala do vybavení pro zahraniční intervence a protipovstalecké operace na podporu „globální války proti terorismu“ a „humanitárních intervencí“ na úkor obrany vlasti.

Obrovské zvýšení vojenských výdajů USA v poslední době ještě více odrazuje evropské země od toho, aby vynakládaly více prostředků na vlastní obranu.

Bylo také poukázáno na to, že ačkoli si každá americká administrativa a Kongres po mnoho let stěžovaly na evropskou vojenskou neschopnost, v mnoha ohledech tato situace Americe velmi vyhovuje: zajišťuje geopolitickou závislost na Spojených státech; a vede mnoho evropských zemí k nákupu amerických zbraní. Obrovské zvýšení amerických vojenských výdajů v poslední době navíc odrazuje evropské země od toho, aby vydávaly více na svou vlastní obranu.

Bylo naznačeno, že otázka evropských výdajů na konvenční výzbroj je z hlediska skutečné bezpečnosti v určitých ohledech spíše akademická, protože Rusko zjevně není schopno úspěšně zaútočit na NATO konvenčními zbraněmi.[12] Vysoké vojenské výdaje a válečnická rétorika na evropské straně vůbec není totéž co skutečná evropská ochota bojovat na Ukrajině (natož proti Číně).[13]

Pozornost byla věnována extrémně omezeným příspěvkům ostatních evropských zemí k Francií vedené, ale údajně společné protiteroristické kampani v Sahelu, kde vojáci skutečně musí bojovat, a většinou žalostné evropské vojenské roli v Afghánistánu.[14] Německo z historických důvodů nemá ani generální štáb, což znamená, že teoreticky se operační rozhodnutí nepřijímají v Berlíně, ale v NATO v Bruselu – to však neznamená, že Německo bude poslouchat rozkazy NATO, pokud to bude znamenat například válku s Čínou.

Nejde jen o to, že se ukázalo, že většina evropských ozbrojených sil je extrémně slabá, ale mimo části východní Evropy neexistuje skutečná vůle k jejich posílení.

Tento vzorec podřízenosti Spojeným státům má historii sahající až do druhé světové války; zesílil ruskou invazí na Ukrajinu a evropskou reakcí. Neboť „pokud válka na Ukrajině odhalila slabé Rusko, odhalila také slabou Evropu“. Nejde jen o to, že většina evropských ozbrojených sil se ukázala jako extrémně slabá, ale mimo části východní Evropy neexistuje skutečná vůle k jejich posílení. Německo tak slíbilo obrovské navýšení vojenských výdajů, ale zatím z nich realizovalo jen zlomek. Evropské elity jsou také velmi skeptické, pokud jde o jejich schopnost jednat společně bez amerického vedení. Selhání Evropy v bývalé Jugoslávii na počátku 90. let 20. století stále vrhá dlouhý stín.

Evropské unii jako celku v každém případě brání ve snaze o strategickou autonomii nesmiřitelný odpor Polska a pobaltských států. Ty jsou si dobře vědomy, že jejich naděje na ochromení nebo zničení Ruska lze dosáhnout pouze s plnou podporou USA. Francie sama je příliš slabá na to, aby mohla prosazovat autonomní strategii jak vůči Číně, tak vůči míru na Ukrajině. Těchto cílů by bylo možné dosáhnout pouze společným postupem Francie a Německa, k čemuž však v současné době neexistuje vůle německých politických elit.

Porážka a rozdělení ve druhé světové válce, po nichž následovalo 76 let geopolitické a vojenské podřízenosti Spojeným státům, vytvořily v německých elitách velmi hluboké zábrany vůči potenciálně nebezpečným samostatným akcím v mezinárodních záležitostech. Jediné dílčí výjimky, jako byla Ostpolitik vlády Willyho Brandta po roce 1969 a snaha Helmuta Kohla o znovusjednocení Německa po roce 1989, se týkaly vztahů mezi samotnými německými státy. Bylo také konstatováno, že v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky jsou mnohé údajně nezávislé německé think-tanky a výzkumné instituce tak důkladně integrovány (psychologicky i z hlediska financování a personálu) do transatlantických struktur, že jsou „prakticky pobočkami NATO“. To by se mohlo změnit, ale taková změna by si vyžádala obrovské otřesy německého systému.

Další rozšiřování Evropské unie

Skupina se shodla na tom, že navzdory veřejným slibům evropských představitelů a pravděpodobnosti značného budoucího tlaku ze strany Washingtonu bude rozšiřování EU pomalé a obtížné; v případě některých kandidátů by mohlo být nemožné. Jakákoli významnější změna, včetně přijetí nových členů, vyžaduje souhlas všech 27 členů. Proces změn je vždy velmi zdlouhavý a komplikovaný, vyžaduje získání odpůrců ústupky a ne vždy se daří.

V případě Ukrajiny bylo cítit, že pokračující boje budou nepřekonatelnou překážkou členství, už jen proto, že znemožní začít s hospodářskou obnovou. Na druhou stranu, pokud se podaří dosáhnout stabilního a trvalého příměří (jako na Kypru), mohlo by to umožnit zahájení přístupového procesu.[15]

O mimořádné obtížnosti tohoto procesu a potenciální mělkosti skutečné podpory ukrajinského členství v EU však svědčí reakce Polska (údajně největšího podporovatele Ukrajiny v rámci EU) na ukrajinský vývoz obilí po silných protestech polských (a maďarských) zemědělců, že přicházejí o své domácí trhy a trhy EU. Navzdory prohlášení Komise EU, že toto opatření je nezákonné, Polsko zakázalo dovoz ukrajinského obilí a zákaz zrušilo až poté, když EU souhlasila s tím, že ho nelze prodávat na domácích trzích.[16] Přijetí Ukrajiny by vyžadovalo hluboké reformy společné zemědělské politiky, které by nevyhnutelně narazily na tvrdý odpor zemědělců v západní Evropě – zejména ve Francii. Proto se prezident Macron částečně pokusil vytvořit „evropské politické společenství“, které by z Ukrajiny učinilo součást evropského prostoru, ale bez plného přístupu na trhy a k výhodám EU.[17]

Ukrajinské členství pravděpodobně narazí také na značný odpor (i když jen skrytý) Itálie a Španělska, které se obávají, že by radikálně omezilo pomoc EU jejich vlastním chudým regionům, a také by rozhodujícím způsobem přesunulo pozornost EU od Středomoří, kde rostoucí počet migrantů a uprchlíků ohrožuje vnitřní politickou stabilitu těchto zemí. Bylo poznamenáno, že až do letošního roku byla absence ekonomické pomoci EU Tunisku v uplynulém desetiletí zarážející, a to jednak proto, že úpadek této země zhoršuje migrační krizi, jednak proto, že Tunisko bylo po několik let jediným demokratickým úspěchem arabského jara.

Potíže s přijetím Ukrajiny za plnoprávného člena vedly k iniciativě prezidenta Macrona na vytvoření Evropského politického společenství jako jakési poloviny cesty pro Ukrajinu a další státy. To se setkalo s velkým podezřením ve východoevropských zemích, kde se lidé obávají, že budou odsunuti do jakési formy vnějšího kruhu EU. Bylo však konstatováno, že pod povrchem probíhají diskuse o této možnosti také v Polsku, a to vzhledem k problémům, které by pro Polsko plné přijetí Ukrajiny znamenalo.

Další rozšíření by rozhodujícím způsobem změnilo poměr sil v EU směrem na východ a posílilo by etnický nacionalismus na úkor základního poslání EU, kterým je překonávání nacionalismu. Tím by se zásadně změnila klíčová část původního poslání Evropské unie, kterým byl právě boj proti etnickému nacionalismu. Zatímco země usilují o přijetí, EU má značnou možnost – alespoň na papíře – utvářet jejich instituce a veřejnou politickou a sociální kulturu. Jakmile se však stanou členy, tento vliv se vytrácí.

Další rozšíření by rozhodujícím způsobem změnilo poměr sil v EU směrem na východ a posílilo by etnický nacionalismus na úkor základního poslání EU, kterým je překonávání nacionalismu.

Několik východoevropských členů EU má i nadále vážné problémy s korupcí, která bude v případě Ukrajiny pravděpodobně ještě větším problémem. Mezitím i ve starém „jádru“ EU sílí radikální populistická hnutí (i když ta obvykle mírní prvky svého původního šovinismu, jakmile se dostanou blíže k vládě). Budoucí politická tvář EU je tedy značně nejistá.

Pokud jde o bezpečnostní politiku, skupina se domnívá, že EU není schopna usilovat o autonomii. Jak poznamenal jeden z účastníků: „Kdykoli jsem se v Bruselu setkal s debatou o potřebě strategické autonomie, vždy se jednalo o naprostý intelektuální souhlas spojený s naprostou neochotou udělat cokoli praktického pro její prosazení.“

Ti z Washingtonu vždy otevřeně nebo skrytě blokovali takové kroky a snažili se zajistit, aby všechny evropské bezpečnostní plány a akce byly vedeny prostřednictvím stávající velitelské struktury NATO, kterou kontrolují Spojené státy. V poslední době se tento postoj ještě posílil odhodláním východoevropských vlád bránit všemu, co by mohlo snížit vojenskou angažovanost USA v Evropě. Tento odpor USA je motivován snahou udržet si v Evropě vojenskou hegemonii a přáním amerického vojensko-průmyslového komplexu zabránit evropskému sdružování vojenských zdrojů, aby země zůstaly závislé na vývozu zbraní, technologických zkušenostech a práci vojenského personálu USA. Navzdory opakovaným slibům učinily evropské vlády jen velmi nedostatečné kroky ke sdružování vývoje a nákupu zbraní. Posledním projevem těchto potíží byl střet mezi Francií a Německem kvůli rozhodnutí Berlína přijmout a podporovat systém Sky Shield pro evropskou protivzdušnou obranu. Sky Shield je závislý především na americké a izraelské technologii, s vyloučením francouzsko-italského systému protiraketové obrany SAMP-T [18].

Bylo dohodnuto, že bez úzké spolupráce mezi Francií a Německem není evropská strategická autonomie vůbec možná. Mezi nimi však existuje výrazná asymetrie, pokud jde o vojenskou sílu i diplomatický vliv. Francie má vlastní jaderné odstrašení, zatímco Německo je závislé na odstrašení Spojených států. Francie by si přála, aby Německo pomohlo platit za francouzské jaderné síly, ale francouzské veřejné mínění velmi váhá, zda se má o jejich faktickou kontrolu dělit s Berlínem. Po brexitu je Francie nyní jedinou členskou zemí EU, která má stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Opakovaně se objevily německé návrhy, že by se o něj Francie mohla chtít podělit s EU, ale ty v Paříži narazily na hluché uši.

Bez úzké spolupráce mezi Francií a Německem neexistuje žádná možnost evropské strategické autonomie.

Vzhledem k tomu se skupina shodla, že je jen malá šance, že by EU byla schopna převzít odpovědnost za samostatný zásah i v případném budoucím konfliktu na Balkáně. Silná vojenská účast USA by byla nezbytná – a ne nutně přicházející – aby se zabránilo opakování katastrof a ponížení z počátku 90. let. Byla vyslovena malá naděje, že by se podařilo nalézt řešení etnických sporů v Bosně a mezi Srbskem a Kosovem. Evropské země jsou navíc v otázce Kosova samy rozděleny. Pět členů EU v čele se Španělskem odmítá uznat nezávislost Kosova v obavě, že by to vytvořilo širší precedens pro etnický separatismus. S výjimkou Černé Hory to pravděpodobně zmaří i další rozšiřování EU na západním Balkáně.[19]

Nezdá se ani, že by EU (nebo NATO) převzala odpovědnost za bezpečnost na jižním Kavkaze, i kdyby to bylo žádoucí (což podle názoru většiny účastníků není). Nejenže by to vyžadovalo nasazení velkého počtu západních mírových sil tváří v tvář silnému odporu Ruska a Íránu, ale nepřátelství USA vůči Rusku a Íránu spolu s potřebou ázerbájdžánských energetických dodávek a vlivem Turecka jsou v přímém rozporu se silným vlivem arménské diaspory na francouzskou politiku.[20]

EU, NATO a Čína: Snižování rizik versus oddělování

Skupina se shodla na tom, že jak za demokratické, tak za republikánské administrativy bude pokračovat a zesilovat americká strategie omezování přístupu Číny ke klíčovým technologiím a že Evropané se budou většině tohoto přístupu postupně přizpůsobovat, i když často neochotně a po dlouhým váhání.[21] Průmyslová strategie Bidenovy administrativy a volební strategie pro rok 2024 jsou integrálně spojeny s dlouhodobou strategií vítězství v globální ekonomické soutěži s Čínou, a ta bude pravděpodobně pokračovat i za republikánské administrativy.

Slovy jednoho z účastníků: „Bidenova administrativa přijala evropský jazyk „snižování rizik“ spíše než „oddělování“, ale to jen proto, aby pomohla získat Evropany na svou stranu. Neznamená to, že jim bude skutečně naslouchat.“ Přístup Bidenovy administrativy k nátlaku na Evropany je diplomatičtější a zdrženlivější než Trumpův; v důsledku toho je účinnější, protože nepožaduje, aby se Evropané zapojili do toho, co jeden britský diplomat (za Bushovy administrativy v letech 2000-2004) popsal jako „ostentativní demonstrace podřízenosti“ Washingtonu.

Jak však ukázal příklad zinscenované reakce na výroky prezidenta Macrona o potřebě autonomní politiky EU vůči Číně, Bidenova administrativa je stejně odhodlaná, aby Evropa následovala Ameriku. O účinnosti tohoto přístupu svědčí i způsob, jakým se Nizozemsko podvolilo tlaku USA a ukončilo dodávky polovodičů do Číny, ale takovým způsobem, že se tato kapitulace nikdy neobjevila na veřejnosti. Podobně Německo přistoupilo ke stále přísnějším omezením vůči společnosti Huawei[22].

Průzkumy veřejného mínění v mnoha evropských zemích ukazují hluboký odpor veřejnosti k tomu, aby byly zataženy do nepřátelství USA vůči Číně. Mezi politickými elitami – zejména v Německu, které je nejvýznamnějším hráčem – však převládá pocit naprosté závislosti na Spojených státech obecně a na Bidenově administrativě zvláště (i když bylo poznamenáno, že „pokud se všechny evropské elity tak silně shodují na tom, že je to v jejich zájmu, mohl by to být pro Američany dobrý důvod, aby si položili otázku, zda je to skutečně v našem zájmu“).

Průzkumy veřejného mínění v mnoha evropských zemích ukazují hluboký odpor veřejnosti k tomu, aby byly zataženy do nepřátelství USA vůči Číně.

Tato závislost je tak hluboká, že německé elity ani nezačaly vážně uvažovat o přípravě zajišťovacích strategií pro případ vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách v roce 2024. „Prostě se modlí, aby se to nestalo.“ Trumpovo prezidentství by mohlo potenciálně změnit politiku USA vůči Ukrajině; zároveň by zvýšilo nepřátelství evropských liberálů vůči Washingtonu.

Účastníci se poněkud lišili v názoru na míru hospodářských škod, které Evropě způsobí omezení obchodu s Čínou. Někteří vyjádřili obavy německé veřejnosti z deindustrializace. Jiní tvrdili, že vážná bolest se omezí na určitá průmyslová odvětví, zejména automobilový a chemický průmysl.[23] Ačkoli jsou tato odvětví (a s nimi spojené odbory) politicky silná, představují omezenou část německé ekonomiky.

Jejich představitelé si navíc uvědomují, že čínská hospodářská strategie a rozvoj v každém případě pravděpodobně v příští generaci výrazně sníží německý export v těchto oborech. Německo se bude bránit, ale „Německo téměř šest let bojovalo proti požadavkům USA kvůli rozchodu s Huawei 5-G, ale nakonec kapitulovalo. Stane se tak i v dalších oblastech.“

Mohla by být Evropa vedena k autonomní a přátelštější politice vůči Číně, pokud Peking sehraje důležitou roli při hledání míru na Ukrajině (a Washington mu to umožní)? Zde se názory účastníků lišily. Někteří se domnívali, že Čína má skutečně řadu silných motivů k ukončení války. Jiní se domnívali, že Čína je s konfliktem v jeho současné podobě dostatečně spokojena a navíc postrádá skutečné zkušenosti s takovým zprostředkováním (détente mezi Íránem a Saúdskou Arábií navzdory).

To by se však mohlo změnit, pokud by válka radikálně eskalovala. Pokud Čína sama nedokáže nastolit mír, mohla by sehrát užitečnou roli jako prostředník při jednání s Moskvou, pokud se Spojené státy zapojí do hledání brzkého příměří. To by mohlo zlepšit obraz Číny v Evropě – i když atlantické síly by nepochybně také obvinily Peking, že nejedná ve prospěch míru, ale pouze proto, aby pomohl Rusku.

Budoucí bezpečnostní architektura v Eurasii

Skupina se shodla na tom, že dokud budou pokračovat boje na Ukrajině a Putin zůstane u moci, nebude možné o tom ani vést veřejnou diskusi. Vzhledem k intenzivní míře nedůvěry mezi Ruskem a Západem a mezi Spojenými státy a Čínou je rovněž nesmírně obtížné představit si vývoj takové nové architektury.

Nicméně „historie je dlouhá záležitost“. Bylo nám připomenuto, že Západoevropské společenství uhlí a oceli z roku 1951, které položilo základy Evropské unie a jehož klíčovými členy byly Francie a Západní Německo, vzniklo pouhých šest let poté, co se tyto země zapojily do třetí války během jednoho století, a pro předchozí generace Francouzů a Němců by bylo nepředstavitelné. Je třeba přiznat, že to následovalo až po děsivých katastrofách, které vyvrcholily porážkou Francie i Německa ve druhé světové válce a okupací, rozdělením a rozsáhlou demilitarizací Německa. Skupina se obává, že pokud se nám nepodaří omezit klimatické změny, mohly by nás v budoucnu čekat globální katastrofy stejného rozsahu, které by vedly ke stejně radikální proměně mezinárodního řádu.

V nejbližší době bylo konstatováno, že v důsledku ruské invaze na Ukrajinu „všechny šipky ukazují na zvýšenou konfrontaci a mnohem militarizovanější dělící čáru mezi Západem a Ruskem. To bude také znamenat větší nejistotu v Evropě a žádné dlouhodobé řešení bezpečnostních dilemat Eurasie“.

Stále je však možné a nutné uvažovat o radikálních alternativách k tomuto chmurnému obrazu. Skupina navíc připomněla, že jen za posledních čtyřicet let jsme byli svědky řady nepředvídatelných událostí, které výrazně změnily mezinárodní dění: rozpad komunismu, sovětského bloku a Sovětského svazu; návrat Číny jako supervelmoci; 11. září a válka proti terorismu; ruská invaze na Ukrajinu.

Je velmi pravděpodobné, že v příštích desetiletích budeme svědky dalších podobných událostí. Některé z nich by totiž Donald Rumsfeld mohl nazvat „známými neznámými“ – tj. hrozbami, které můžeme jasně vidět, ale jejichž rozměry a výsledky nemůžeme předem znát. V krátkodobém horizontu byla pozornost upřena na zcela mimořádnou míru, s jakou Evropané zavírají oči před možností, že by příští rok mohl v amerických prezidentských volbách zvítězit Trump nebo jiný republikán nesympatizující s Ukrajinou a Evropou. Nejenže by to mohlo změnit politiku USA vůči válce na Ukrajině, ale také by to zvýšilo nepřátelství Evropy vůči Spojeným státům.

Z dlouhodobějšího hlediska patří mezi předvídatelné globální hrozby změna klimatu a její dopady na křehké státy a společnosti globálního Jihu a možnost radikálního zhoršení čínsko-amerických vztahů s možností katastrofální války. Takový vývoj by mohl radikálně změnit současný evropský postoj k bezpečnosti a mezinárodnímu řádu. Vzhledem k této škále nebezpečí „se musíme zabývat tím, jak vytvořit mezinárodní architekturu, která bude odolná vůči více potenciálním problémům. „[24]

Mezitím je naléhavě nutné najít způsoby, jak zvládnout konfrontaci s Ruskem a Čínou, aby se omezila možnost přímého konfliktu. Účastníci se shodli, že je třeba vzít si příklad z Nixona a Kissingera v 70. letech 20. století, kteří spojili pokračující ozbrojené soupeření se Sovětským svazem s opatřeními na snížení napětí, budování důvěry a omezení jaderného zbrojení. To zahrnovalo něco, co bude vzhledem k rozpadu železné opony a vstupu Západu do oblasti, kterou Rusko považuje za sféru svých životních zájmů, obtížné znovu vytvořit: totiž porozumění hranicím a vzájemné uznání červených linií jiných zemí – což Bidenova administrativa doposud výslovně odmítala (s výjimkou červených linií USA).

Slovy jednoho z účastníků: „Musíme vnést řád a předvídatelnost do vztahů, které budou ještě dlouho konfrontační. A musíme si poctivě přiznat, že to bude vyžadovat řešení principů, které jsou někdy ve vzájemném rozporu: územní celistvost a mezinárodní právo versus mír a mezinárodní spolupráce“ – v případě Ukrajiny, stejně jako v případě Srbska, přísné dodržování územní celistvosti v protikladu k míru založenému na územním kompromisu.

Vyloučení a izolace země, která má takovou ekonomickou sílu a státní tradici jako Čína, je nemožné a je to recept na katastrofu.

Bylo dohodnuto, že jakákoli přiměřeně stabilní mezinárodní architektura bude muset zahrnovat Čínu a v budoucnu možná i Indii. Vyloučení a izolace země s takovou hospodářskou silou a státní tradicí, jakou má Čína, je nemožné a je to recept na katastrofu. Dokonce i v Evropě v budoucnu „pokud se Čína bude chtít zapojit, tak se zapojí“.

To vedlo k názoru, že „pokud problém vypadá obtížně řešitelný, zvětšete ho“. Čína může sehrát rozhodující roli při hledání míru na Ukrajině, což by zase mohlo pomoci položit základy pro snížení napětí a obnovení spolupráce mezi Spojenými státy a Čínou. Navíc pokud má Čína hrát na Ukrajině takovou roli, a to nejen při nastolení míru, ale i při předcházení budoucím konfliktům a investicích do obnovy, pak to bude znamenat – jakkoli se to Washingtonu nebude líbit – uznání trvalého čínského podílu na evropské bezpečnosti.

Jak však bylo zdůrazněno, podíl všech hlavních aktérů na bezpečnostním pořádku je pro jeho úspěch rozhodující. V průběhu minulé generace se NATO a EU – aniž by to přiznaly své vlastní veřejnosti – rozhodly v podstatě eliminovat roli Ruska v evropské bezpečnosti, a tím i podíl Ruska na udržení evropského míru a stability. To nakonec významně přispělo k ruské invazi na Ukrajinu. Při jakékoli debatě o budoucí bezpečnostní architektuře bude nutné mít tuto katastrofální lekci pevně na paměti.

V dlouhodobějším horizontu by radikální změna vnímání hlavních nebezpečí pro jejich země a pocit, že údajné hrozby ze strany Ruska a Číny jsou ve srovnání s nimi druhořadé nebo dokonce nepodstatné, mohly změnit postoj Evropy ke strategické autonomii.

Pokud by Spojené státy přistoupily ke skutečné válce s Čínou, byť jen omezené, Evropany by to rovněž hluboce znepokojilo a možná by to vyvolalo prvek odstupu. Bez tohoto nebo podobně drastického vývoje v oblastech změny klimatu a migrace se většina účastníků domnívala, že je nepravděpodobné, že by i obecný výkyv evropské politiky směrem k pravicově populistickému nacionalismu výrazně posílil evropské kroky ke strategické autonomii a novému přístupu ke světovému řádu.

V dlouhodobějším horizontu by postoj Evropy ke strategické autonomii mohl změnit radikální posun ve vnímání hlavních nebezpečí pro její země a pocit, že údajné hrozby ze strany Ruska a Číny jsou ve srovnání s nimi druhořadé nebo dokonce nepodstatné. K této změně by mohlo dojít v důsledku kombinace čtyř faktorů, z nichž všechny jsou již zjevně přítomny, ale jejichž budoucí rozměr je nejasný: klimatické změny, masová migrace do Evropy z globálního Jihu, socioekonomický úpadek a výrazně zvýšený etnicko-náboženský konflikt v Evropě. Dalším žolíkem by mohla být krize spojená s vymknutím se umělé inteligence lidské kontrole.

Vývoj v některých z těchto oblastí bude pravděpodobně probíhat nikoliv po desetiletí, ale po generace. I když však nemůžeme s jistotou říci, jaké radikální změny budoucnost přinese, můžeme si být naprosto jisti (v tempu Fukuyamy), že přijdou. Žádné lidské uspořádání – ať už geopolitické, ideologické, kulturní nebo ekonomické – netrvá věčně. Je proto povinností nezávislých myslitelů se smyslem pro historii a historickou nepředvídatelnost vážně uvažovat o alternativních způsobech uspořádání světa, aby tvůrci politik a veřejnost měli po ruce nové myšlenky, až si je nové okolnosti vyžádají. Rozhovor pracovní skupiny byl seriózní snahou v tomto směru.

Závěry a doporučení

Celková shoda pracovní skupiny ohledně politiky Spojených států spočívala v tom, že američtí tvůrci politiky by měli mít na paměti, že Spojené státy mají v Evropě dva základní a trvalé životní zájmy, které nejsou totožné s vnímanými současnými potřebami odolávat Rusku na Ukrajině nebo zadržovat Čínu v Asii.

Prvním životně důležitým zájmem (jak tomu bylo po více než sto let) je zabránit jakékoli skutečné nebo potenciálně nepřátelské velmoci, aby ovládla velkou hospodářskou metropoli západní a střední Evropy a vytvořila vojenskou přítomnost na východním pobřeží Atlantského oceánu, která by stála proti Spojeným státům. V dohledné budoucnosti to však nehrozí. Rusko je nejen hospodářsky slabé a stále slabší, ale na Ukrajině ukázalo, že jeho armáda prostě není schopna podmanit si celou Ukrajinu, natož Evropu.

Druhým životně důležitým zájmem USA je udržení hospodářské prosperity a demokratické stability západní a střední Evropy. Tento region je životně důležitým hospodářským partnerem Spojených států, bez něhož by byla oslabena celá globální hospodářská pozice USA. Stejně důležité je, že přežití liberální demokracie v Evropě je životně důležité pro její další přežití ve světě jako celku, a tedy i pro globální měkkou sílu samotné Ameriky.

Spojené státy by neměly blokovat žádné evropské mírové iniciativy na Ukrajině, ale současná nebo budoucí americká administrativa by také měla odolat pokušení pokusit se přehodit odpovědnost za tuto situaci na Evropany, aby se vyhnula vnitropolitické kritice v Americe. Pro jakoukoli mírovou dohodu bude nezbytná plná účast a angažovanost USA.

Spojené státy by neměly tlačit na urychlené rozšíření EU o Ukrajinu, Gruzii a další balkánské země, jak jsou někteří američtí politici v pokušení. Hrozilo by tak ochromení EU jako účinného hospodářského bloku a ochromení její zásadní role při udržování globální prestiže a přitažlivosti liberálně demokratického vládnutí.

Přežití EU jako účinné hospodářské a politické instituce je životně důležitým národním zájmem USA.

V tomto ohledu, jak je uvedeno výše, by měli mít tvůrci americké politiky stále na paměti, že přežití EU jako účinné hospodářské a politické instituce je životně důležitým národním zájmem USA, protože udržuje stabilitu v klíčové části světa a podporuje „měkkou sílu“ západní liberální demokracie. To by Washington neměl obětovat kvůli krátkodobé taktické výhodě USA v soutěži s Ruskem a Čínou.

Spojené státy by se neměly snažit spojovat příslib rozšíření EU s hledáním „řešení“ konfliktů a sporů na západním Balkáně a Kavkaze. Žádná taková řešení v současné době nejsou k dispozici. V případě Bosny a Kosova by však EU mohla sehrát zásadní roli při řešení sporů a zabránit opětovnému propuknutí ozbrojeného konfliktu.

Spojené státy by měly postupovat opatrně a umírněně, pokud jde o nátlak na Evropu, aby zaujala tvrdší postoj vůči Číně. Posun od „decouplingu“ k „deriskingu“ v americkém jazyce je pozitivní, ale je třeba jej udržet v praxi. Washington musí mít na paměti, že evropská veřejnost je mnohem méně znepokojena Čínou než Ruskem. Opatření, která by mohla být vnímána jako vážně poškozující evropský průmysl, mohou vyvolat odpor veřejnosti, zejména v Německu. Co se týče evropského vojenského nasazení proti Číně, bude v každém případě čistě symbolické. Riskuje, že Číňany rozzlobí, aniž by podstatně posílilo přítomnost USA v Asii.

Spojené státy by měly postupovat opatrně a umírněně, pokud jde o nátlak na Evropu, aby zaujala tvrdší postoj vůči Číně.

Analytici mezinárodních vztahů by měli začít vážně uvažovat o budoucí podobě konsensuálního a stabilního bezpečnostního uspořádání v Eurasii. I když se takový řád jeví jako nemožný nejen v současnosti, ale i na dlouhou dobu do budoucnosti, je nesmírně důležité, abychom si pro něj začali vytvářet představy, abychom byli připraveni, až se mezinárodní scéna radikálně změní – což se dříve či později nevyhnutelně stane.

---

— ODKAZY —

[1] Jeremy Shapiro and Jana Puglierin, “The art of vassalisation: How Russia’s war on Ukraine has
transformed Transatlantic relations,” European Council on Foreign Relations, April 4 2023,
https://ecfr.eu/publication/the-art-of-vassalisation-how-russias-war-on-ukraine-has-transformed-transatlantic-relations/

[2] “Russia-Ukraine War: Zelensky rules out giving up any territory to Putin as part of peace deal,” The
Guardian, February 16 2023,
https://www.theguardian.com/world/live/2023/feb/16/russia-ukraine-war-live-critical-infrastructure-hit-in-russian-strikes-on-western-region-of-lviv; “Ukraine rules out ceding any territory to Russia to gain peace,”
Reuters, July 13 2022,
https://www.reuters.com/world/europe/ukraine-rules-out-ceding-territory-russia-secure-peace-2022-07-13/

[3] “The imperial Russia: Conquest, Genocide and Colonisation,” European Conservatives and Reformists
(European Parliament), Brussels January 31, 2023,
https://ecrgroup.eu/event/the_imperial_russia_conquer_genocide_colonisation;
Oksana Zabusko, “The Problem with Russia is Russia,” New York Times, February 20, 2023,
https://www.nytimes.com/2023/02/20/opinion/russia-ukraine-war.html;
“Preparing For The Dissolution of the Russian Federation,” Hudson Institute, February 14, 2023,
https://www.youtube.com/watch?v=lcO7-TlmZHc&t=5s; Peter Rutland, “Why pushing for the break up of
Russia is absolute folly,” Responsible Statecraft, March 24, 2023,

[4] Geert De Clercq, “Macron says new European security architecture should give guarantees for Russia,”
Reuters, December 3, 2022,
https://www.reuters.com/world/europe/macron-says-new-security-architecture-should-give-guarantees-ru
ssia-2022-12-03/

[5] Mark Scott and Brendan Bordelon, “Countries push back against U.S. anti-China tech policy,” Politico,
June 15, 2023, https://www.politico.eu/article/countries-push-back-against-uss-anti-china-tech-policy/

[6] Sylvie Kaufman, “Strategic autonomy is both in Macron’s European DNA and his most devise battle,” Le
Monde, April 12, 2023,
https://www.lemonde.fr/en/opinion/article/2023/04/12/strategic-autonomy-is-both-in-macron-s-european-dna-and-his-most-divisive-battle_6022645_23.html

[7] Lily Lynch, “How NATO seduced the Euroepan Left,” UnHerd, May 16, 2023,
https://unherd.com/2023/05/how-nato-seduced-the-european-left/

[8] Ope Adetayo, “The good, bad and the ugly: West Africa’s big issues in 2022,” Al Jazeera, December 22, 2022,
https://www.aljazeera.com/news/2022/12/22/the-good-bad-and-the-ugly-west-africas-big-issues-in-2022

[9] Jill Lawless and Ignatius Ssuunu, “UK aims to send migrants to Rwanda in months if courts agree,”
Associated Press, March 19, 2023,
https://apnews.com/article/britain-asylumseekers-deportation-to-rwanda-braverman-bd731dfd42d2c8a8
1c0bbc4a1fde662b;
Marta Silvia Vigano, “Italy: New law curtails migrants’ rights,” Deutsche Welle, May 9, 2023, https://www.dw.com/en/italy-new-law-curtails-migrants-rights/a-65552219

[10] Max Bergmann et al. “Transforming European Defense,” CSIS, August 18, 2022,
https://www.csis.org/analysis/transforming-european-defense;
“The Future of European Defence: Tackling the Productivity Challenge,” McKinsey and Co., 2015,
https://www.mckinsey.com/~/media/mckinsey/industries/public%20and%20social%20sector/our%20insi
ghts/enlisting%20productivity%20to%20reinforce%20european%20defense/the%20future%20of%20european%20defence.pdf;
Laura Kayali, Lili Bayer and Joshua Posaner, “Europe’s military build-up: More talk than action,” Politico, June 14, 2023,
https://www.politico.eu/article/europe-military-industry-defense-buildup-war/

[11] Hans von der Burchardt and Gabriel Rinaldi, “Germany backtracks on defense spending promises made
after Ukraine invasion,” Politico, December 5, 2022,
https://www.politico.eu/article/germany-backtracks-on-defense-spending-promise-warns-about-delays-uk
raine-war/#:~:text=BERLIN%20%E2%80%94%20Germany%20on%20Monday%20walked,a%20more%20serious%20military%20force

[12] “Comparison of the military capabilities of Russia and NATO as of 2023,” Statista, March 20, 2023,
https://www.statista.com/statistics/1293174/nato-russia-military-comparison/;
Anatol Lieven, “The real military balance between Russia and NATO,” Responsible Statecraft, July 14, 2022,

[13] “Seven European countries urge their citizens not to fight in Ukraine,” Euractiv, March 29, 2022,
https://www.euractiv.com/section/europe-s-east/news/seven-eu-countries-urge-their-citizens-not-to-join-f
ight-in-ukraine/

[14] Mahaut de Fougieres, “French Military in the Sahel: An unwinnable (dis)engagement?” Institut
Montaigne, June 23, 2021,
https://www.institutmontaigne.org/en/blog/french-military-sahel-unwinnable-disengagement;
“Sweden to withdraw from French-led special forces mission Takuba in Mali,” Radio France 24, January 14, 2022,
https://www.france24.com/en/africa/20220114-sweden-to-withdraw-from-french-led-special-forces-missi
on-takuba-in-mali;
Inigo Camilleri de Castaneda, “Task Force Takuba: European Special Forces in the Sahel,” Grey Dynamics, November 25, 2021,
https://www.greydynamics.com/task-force-takuba-special-forces-in-the-sahel/

[15] Anatol Lieven, “Paths to a ceasefire in Ukraine: America must take the lead,” Quincy Institute for
Responsible Statecraft, May 17, 2023,

[16] Jon Henley, “Slovakia joins Poland and Hungary in halting Ukrainian grain imports,” The Guardian, April 17, 2023,
https://www.theguardian.com/world/2023/apr/17/slovakia-joins-poland-hungary-halting-ukraine-grain-im
ports

[17] “President Macron explains proposal for a European political community,”
https://uk.ambafrance.org/President-Macron-explains-proposal-for-a-European-political-community;
Alexandra Brzozowski, Davide Basso and Eleonora Vasquez, “Macron teases alternative to EU
enlargement,” Euractiv, May 9, 2022,

[18] Lila Abboud, Henry Foy, and Laura Pitel, “France summons allies in challenge to German-led air defence plan,” Financial Times, June 19, 2023,
https://www.ft.com/content/6fdcc9e6-969b-4f07-aaed-d3702790b926

[19] Anatol Lieven, “Ethnic conflict in Kosovo: Cutting the Gordian knot”, Responsible Statecraft, June 2, 2023,

[20] Anatol Lieven and Artin DerSimonian, “The threat of new wars in the Caucasus,” Quincy Institute for
Responsible Statecraft, December 8, 2022,

[21] Sam Fleming and Andy Bounds, “Europe stumbles in effort to toughen its stance on China,” Financial
Times, June 20, 2023, https://www.ft.com/content/39244495-bc34-461b-a0c8-9896832d50cd

[22] Rob Schmitz, “Germany may restrict Huawei, as Europe sours on China,” NPR, March 8, 2023,
https://www.npr.org/2023/03/08/1154315168/germany-china-huawei-restrictions

[23] Laura Pitel, “Mercedes Benz chief says cutting China ties would be ‘unthinkable’,” Financial Times, April 30, 2023, https://www.ft.com/content/ddf0b2fc-635f-425e-8735-36abf6fdc796 ;
Gregor Sebastian, “The bumpy road ahead in China for Germany’s carmakers,” Mercator Institute for China Studies, October 27, 2022.
https://merics.org/en/report/bumpy-road-ahead-china-germanys-carmakers;
“Brandstaetter (Volkswagen): ‘We must not weaken in China,’” Agenzia Nova, January 16, 2023,
https://www.agenzianova.com/en/news/germania-brandstaetter-volkswagen-non-dobbiamo-indebolirci-i
n-cina/.

[24] Gordon Adams, “After Ukraine: arming down for lasting Eurasian security,” Responsible Statecraft, May 24, 2023,

**

Členové pracovní skupiny

Anatol Lieven vede program Eurasie v Quincy Institute for Responsible Statecraft. Dříve působil jako profesor na Georgetown University v Kataru a na katedře válečných studií na King’s College v Londýně.

Gordon Adams je významným nerezidentním pracovníkem Quincyho institutu, emeritním profesorem mezinárodních vztahů na School of International Service na Americké univerzitě a významným pracovníkem Stimsonova centra. V letech 1993-97 byl zástupcem ředitele pro národní bezpečnostní programy na Úřadu pro řízení a rozpočet, nejvyšším úředníkem Bílého domu pro diplomacii, zahraniční pomoc, obranu a zpravodajské služby.

Velvyslanec Gérard Araud (v důchodu) je významným spolupracovníkem Evropského centra Atlantické rady. Před nástupem do Rady vedl vynikající diplomatickou kariéru a dosáhl nejvyšších úrovní francouzské zahraniční politiky v tak rozmanitých oblastech, jako je bezpečnostní strategie a Blízký východ. Naposledy působil jako velvyslanec Francie ve Spojených státech v letech 2014 až 2019.

George Beebe je ředitelem programu Quincy Institute’s Grand Strategy. Více než dvě desetiletí strávil ve vládě jako zpravodajský analytik, diplomat a politický poradce, mimo jiné jako ředitel CIA pro analýzu Ruska, ředitel Centra CIA pro otevřené zdroje a personální poradce viceprezidenta Cheneyho pro otázky Ruska.

Sven Biscop je ředitelem programu Evropa ve světě na Egmont-Royal Institute for International Relations v Bruselu a profesorem na Gentské univerzitě. Je čestným členem Evropské bezpečnostní a obranné akademie (ESDC) a důstojníkem Řádu koruny Belgického království.

Piotr Dutkiewicz je profesorem politologie a bývalým ředitelem Institutu evropských a ruských studií na Carletonově univerzitě v kanadské Ottawě. Petra a Nuffield Colleges v Oxfordu a hostujícím profesorem na Kalifornské univerzitě v Berkeley, vyučoval na Varšavské univerzitě v Polsku a na Queen’s University v Kingstonu v Ontariu.

Thomas E. Graham je významným spolupracovníkem Rady pro zahraniční vztahy. Je spoluzakladatelem programu ruských, východoevropských a euroasijských studií na Yaleově univerzitě a zasedá v jeho fakultním řídícím výboru. Je také výzkumným pracovníkem MacMillanova centra na Yaleově univerzitě. Čtrnáct let působil v zahraniční službě.

Suzanne Loftusová je výzkumnou pracovnicí v programu Quincy Institute’s Eurasia. Specializuje se na ruskou zahraniční a domácí politiku, nacionalismus a identitu a strategickou soutěž mezi velmocemi. Před příchodem do QI pracovala pro ministerstvo obrany jako profesorka národní bezpečnosti v Evropském centru bezpečnostních studií George C. Marshalla v Německu.

Eldar Mamedov působí od roku 2009 jako politický poradce sociálních demokratů v zahraničním výboru Evropského parlamentu a je pověřen vedením delegací EP pro meziparlamentní vztahy s Íránem, Irákem, Mašrekem a zeměmi Arabského poloostrova. Pracoval na lotyšském ministerstvu zahraničních věcí a jako diplomat na lotyšských velvyslanectvích ve Washingtonu a Madridu.

Jeremy Shapiro je ředitelem výzkumu Evropské rady pro zahraniční vztahy. Shapiro byl dříve členem politického plánovacího štábu amerického ministerstva zahraničí, kde radil ministru zahraničí v otázkách americké politiky v severní Africe a Levantě. Byl také hlavním poradcem náměstka ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti Philipa Gordona.

Robert Skidelsky je emeritním profesorem politické ekonomie na Warwick University. V roce 1991 byl jmenován členem Sněmovny lordů (zasedá na příčných lavicích) a v roce 1994 byl zvolen členem Britské akademie. Jeho třísvazkový životopis Johna Maynarda Keynese (1983,1992, 2000) získal pět cen.

Wolfgang Streeck je emeritním ředitelem Institutu Maxe Plancka pro studium společností na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Je čestným členem Společnosti pro rozvoj socioekonomie a členem Berlínsko-braniborské akademie věd a Academia Europaea.

Karine Lisbonne-Azais de Vergeron je zástupkyní ředitele a vedoucí programu GPI Europe v Global Policy Institute. Má rozsáhlé zkušenosti v oblasti mezinárodních vztahů a otázek týkajících se evropské politiky, kultury a identity a evropských vztahů s Čínou a Indií.

[VB]