Komentář Bude Petr Fiala blahoslaven ? vyšel na serveru Nová Republika 8. prosince 2024

Tato výjimečná vláda totiž stihla během mandátu zatemnit nejen budoucnost českého státu, ale ve finiši i škrtnout samotný smysl českých dějin, když podepsala konkordát se Svatým stolcem. Tedy vazalskou smlouvu, od které kdysi i katoličtí Habsburkové odstoupili, protože dogma o neomylnosti papeže pro ně bylo nestravitelným soustem. Sepětí trůnu a kříže ale povolilo až pádem monarchie, zbyly z něj jen pevné úchytky, vhodné na zavěšení sokolských kruhů. Z nároží ulic popadala jména panovníků, jejich příbuzných, c.k. maršálků a římskokatolických hodnostářů, a vracela se jména národních hrdinů. Mnohé náměstí či náves ozdobily pomníky Husa či Komenského.

První prezident Československé republiky, jehož odkazem se vládnoucí politolog Petr Fiala zaklíná, tedy T. G. Masaryk, se promyšleně snažil vysušit pobělohorské močály a napříč časem vracel českému národu čest a slávu hledačů Pravdy. Zavedl státní svátek Jana Husa, povýšil jeho krédo, že Pravda vítězí, na prezidentskou standartu, pochválil žižkovské hasiče za svržení Mariánského sloupu, neboť „ten sloup byl politickou potupou pro nás,“ přispěl na dostavbu korunovační katedrály a objednal pro ni oltář od protestantského sochaře Bílka, inicioval založení Církve československé husitské, dopustil se výroku, že „náš program je Tábor,“ ale především schválil pozemkové reformy, které omezily majetky církve a šlechty a vracely půdu potomkům exulantů. K připravované odluce církve od státu, která už měla paragrafové znění, ale nedošlo s ohledem na katolické Slovensko.

Když Benešova poválečná vláda pokračovala v pozemkových reformách a zabrala i majetky kolaborujících řádů, snášel Vatikán svou trpnou pozici v „kacířském regionu“ s trpělivostí instituce, která je nejen svatá, ale i věčná. Ovšem za následné éry komunistických vlád ještě přituhlo, a církve, nejen římskokatolická, procházely cestou vskutku trnitou.

Ihned po změně režimu v roce 1990 vyrukovala církev s připravenými seznamy nemovitých i movitých majetků, které z pozice obětního beránka vyžadovala zpátky. Zbrkle přijaté tzv. výčtové zákony měly zajistit náhradu křivd způsobených řádům a kongregacím v padesátých letech. Pro svou nepřesnost ale vyvolaly řadu žalob. Většinu sporů o neprávem vydané majetky církev vyhrála, neboť i chybné zákony byly v sametově velkorysé atmosféře vnímány jako závazné.

Bůh, náš Otec, pro chování deset nám dal přikázání; ale církev, jeho Máť, zkrátila je v jedno: Plať!

(K. H. Borovský)

Pokus o vlastnictví korunovační katedrály už ale Vatikánu nevyšel. Během osmnácti let, po které se soud vlekl, poztrácela katolická církev morální kredit u většinové české společnosti. Místo něj získala zlaté kreditní karty, neboť kontroverzní zákon o církevních restitucích Sněmovnou těsně prošel. Stalo se to v časných ranních hodinách 8. listopadu 2012, tedy symbolicky v den výročí porážky českých stavů na Bílé hoře. Když jde o majetky, je i hlas kriminálníka posvěcenou pomocí. Schválením restitucí, které nasypaly pár drobků i církvím malým, se ŘK církev stala největším soukromým vlastníkem pozemků v ČR, což odsuzovali nejen čeští občané, ale dokonce i Evropská komise. Vzpomínáte si ještě na ujištění tehdejšího premiéra Nečase, že podvodné církevní restituce (de facto dary) a smluvně zajištěné finanční náhrady znamenají definitivní odluku církve od státu?

Dvanáct let poté se ta slíbená„odluka“ převtělila do konkordátu se Svatým stolcem. Politolog v čele vlády tak opětovně otevřel vozovou hradbu.

Poprvé se tak stalo 30. května 1434 válečnou lstí v bratrovražedné bitvě u Lipan. V seskupení Panské jednoty (tedy kališnických a katolických sborů) se tehdy nacházel i mladičký husitský šlechtic Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, byla to jeho zasvěcující bitva. Krvavé vítězství nad radikálním křídlem husitů a odér kouře stoupajícího ze stodol, kde byli zaživa upáleni zajatci, zformovaly duši a mysl sotva čtrnáctiletého chlapce zrychleně, avšak natrvalo. Až do smrti vnímal Lipany jako varovné memento.

Budování státu na světských základech

Životopis Jiřího z Poděbrad může i dnes (a právě dnes) sloužit jako manuál pro pro politiku všech azimutů, o kterou usiloval tento přední český šlechtic, později hejtman, pak správce království a nakonec první český král zvolený sněmem, ačkoliv nepocházel z vladařské dynastie. Státnická moudrost, kterou Jiřímu z Poděbrad přiznávali i političtí protivníci, nebyla moudrostí učence, ale přemýšlivého učedníka. Místo knih studoval jednání lidí, dokázal „vyčíst“ jejich motivy a zájmy a tedy i charaktery. Uměl tak rozpoznat, s kým a proč může počítat, a za jakou cenu.

Věrně ctil kalich, ale k fanatismu měl daleko. Obě jeho manželky byly z katolických rodů, ovšem na studené lože si nemohl stěžovat. Zplodil dvanáct dětí. Svou ambici na založení české panovnické dynastie ale dokázal obětovat pro vyšší cíl – zajištění ochrany státu.

Značná část Jiříkových diplomatických i válečnických akcí byla vedena potřebou vzdorovat mocenským zásahům papeže. Jako král dvojího lidu brzy poznal, jak křehké jsou církevní pečetě na smlouvách a jak snadno lze zničit dohody o politickém spojenectví, když narazí na papežské veto. Český král se ale nevzdal plánu vybudovat stát na světských a nikoliv církevních základech. Vatikán to hodnotil jako donebevolající drzost a zablokoval i Poděbradovu předčasně zrozenou myšlenku na vznik mírového společenství evropských křesťanských států, které by řešily konflikty diplomaticky a měli smlouvu o vzájemné pomoci proti útokům islámu. Návrh husitského krále byl zpracován s pomocí jeho vzdělané manželky královny Johany. Její bratr Lev z Rožmitálu vedl roku 1464 české poselstvo k evropským dvorům. Byl to první pokus ve světových dějinách naznačují moderní směr diplomacie. Ovšem papež, který byl mocensky nadřazený i císaři a jehož strategií bylo dosahování zisku, úsilí českého státníka zmařil: neboť s kacíři se nemluví. Takzvaný český vřed na těle křesťanství byl štítivě ohrazen a Jiří z Poděbrad exkomunikován.

Průsečík Bílé hory

Cordon saniteire proti šíření nákazy ze země kacířů dočasně polevoval jen tehdy, když udatní Češi pomáhali bránit Evropu proti tureckým nájezdům. Po bitvě u Mohuče, kde zahynul Ladislav Jagellonský, ztratili zemští páni ostražitost, uvěřili předvolebním slibům Ferdinanda I., že zachová stávající svobodu víry a práva stavů a zvolili katolického Habsburka za českého krále. V Římě se rozezněly děkovné zvony. Bylo to ale předčasné, neboť čeští protestanští páni, jejichž víru sdílela většina obyvatel země, dokázali o svá práva nejen bojovat, ale vychovali ke statečnosti i potomky.

Druhé stavovské povstání, vyprovokované porušováním Majestátu o náboženské svobodě, začalo symbolicky – defenestrací kolaborantů. Tedy svržením katolických místodržících z hradních oken České kanceláře. Skončili potupně v mazlavém hnoji, ale přežili. Podle legendy zmírnila jejich pád Panna Maria svou plachetkou. Dohlédla i na to, aby zraněný Slavata a mírně pochroumaný Martinic dokulhali do paláce kancléře Lobkovice, kde jim paní Polyxena poskytla první pomoc. Zatímco na Staroměstském náměstí už lid slavil a vůdci povstání rozesílali žádosti o vojenskou podporu adresované protestantským panovníkům, sepsala i markytánka Polyxena Lobkovicová svou verzi v žalobném listu pro císaře. Než s ním jezdec dojel do Vídně, svolali stavové zemskou hotovost. Churavějící Matyáš Habsburský chtěl revoltu srovnat ústupky, ale papežský poradce mu hříšnou myšlenku na smír zapověděl. A tak se dva roky válčilo a nebýt moravského velmože Karla Žerotína, který svým stavům zakázal, aby české dobrodružství podpořily a dokonce Vídni poskytoval informace o rozmístění vojsk… a kdyby nezradil Valdštejn… a kdyby se zvoleným českým králem nestal Fridrich Falcký… a kdyby anglický král poslal vojsko včas… Těch kdyby je povícero, ale protože k nim nedošlo, skončila oprávněná revolta 8. listopadu 1620 prohranou bitvou na Bílé hoře.

Falcký králík vzal do zaječích a Praha otevřela brány bez boje. Demonstrativní poprava stavovské elity proběhla se středověkou krutostí. A pozdější Obnovené zřízení zemské vydané Ferdinandem II. bez souhlasu sněmu konečně vyřízlo ten český vřed a ránu zhojilo kyselinou. Po třicetileté válce, která změnila mapy a charakter evropských států, přiklepl Vestfálský mír zpustošené a vykradené země České koruny do vlastnictví Habsburků. Mariánský sloup, vztyčený na Staroměstském náměstí pár metrů od popraviště, byl razítkem stvrzujícím absolutistickou nadvládu Vídně a Říma nad českým královstvím na věčné časy.

Dnes replika sloupu, svrženého po vyhlášení Československé republiky, znovu ční na původním místě. Návštěvníci Prahy se u ní fotografují, pro objektiv jsou sochy andělů zabíjejících kacíře atraktivnějším pozadím než zašedlá hmota Husova pomníku s nápisem Milujte se a pravdu každému přejte.

Lipany podruhé – tentokrát prohra bez boje

Pod gotickou klenbou Vladislavského sálu odeznělo v průběhu staletí mnoho projevů, některé skončily na hnojišti dějin, jiné rezonují dodnes. Například ustavující text České konfederace rovnoprávných států vyhlášený ve Vladislavském sále 31. července 1619 po generálním stavovském sněmu, představoval vrchol českého směřování k politické a duchovní samostatnosti. Text ústavy připravili zástupci pěti zemí České koruny (tedy Čech, Moravy, Slezska a Horní a Dolní Lužice). Krátkou životnost stavovsko – federativního státu ukončil meč kata Mydláře. V současnosti nachází projekt konfederace středoevropských zemí nový aktualizovaný smysl a četné přívržence. Jedním z nich byl například historik Jaroslav Bašta. Český premiér Petr Fiala ale získal pro směřování české státnosti „spolehlivější“ kompas.

Na mezinárodní smlouvě se Svatým stolcem se už skví jeho státnický podpis vedle signatury vatikánského státního sekretáře kardinála Pietra Parolina. Oba pánové se během slavnostního aktu 24. října Léta Páně 2024 usmívali a kardinálova radost byla zajisté upřímná. Zásluha na konkordátu uzavřeného s pokořenými Čechy mu nejspíš umete cestičku ke konkurzu na post papeže. Zato Petra Fialu při podpisu asi mrazilo v zádech. Překonával to lživým tvrzením, že smlouva je oboustranně vyvážená a držel při tom zkřížené prsty za zády. Jako profesor politologie totiž musel vědět, že je pouze jednostranně výhodná a Česká republika v ní figuruje jako vazal plnící závazky, za které nedostává žádnou protihodnotu. Ani Petr Fiala si z posmrtného blahoslavení za svou zradu zaživa nevezme nic. A nikdo si nedovolí jej podezírat, že si protihodnotu už vybral ve Vatikánské bance.

Smlouva s Svatým stolcem znevažuje ústavu České republiky a svým historickým významem popírá vývoj českých dějin, když zahlazuje stopu na odpor mnoha generací vůči církevním dogmatům a panování Římskokatolické církve nad státy a dušemi lidí. Evropané, kteří aspoň zběžně znají historii, musí sledovat s úžasem, jak starobylý národ, který si jako první na světě prosadil právo na svobodu víry, dnes bez boje a rozruchu otevírá vozovou hradbu a přiznává Vatikánu právo zasahovat do kompetencí demokratického státu a zaplevelovat jeho školství, zdravotnictví, sociální služby, vězeňství, armádu i policii svými prokádrovanými věrozvěsty s doprovodnou kohortou ziskovek.

Muži v komžích se už dnes účastní důležitých státních aktů České republiky včetně jmenování generálů a brzy nastanou polní mše a žehnání zbraním. Zatím přežehnávali jen plzeňské pivo, odesílané darem do papežských sklepů a kropili žirafí mláďata či nové typy aut. Žehnání dronům a „mírovým“ sborům si v přímém přenosu teprve užijeme. Na rozdíl od humorně ztvárněných epizod s postavou feldkuráta Katze to ale příliš k smíchu nebude.

Smlouva se Svatým stolcem je unikátní i v tom, že na území ČR zaručuje praktikování všech náboženství, takže i islámští bratři tu najdou zaslíbený prostor pro stavbu mešit. Možná, že v budoucnu bude vrhat stín na Pražský poledník namísto repliky Mariánského sloupu originální minaret.

Nebudu probírat, co vše České republice smlouva s Vatikánem nařizuje, podstatnější je, co nám bere. Jde o promyšlený rozval opěrné zdi, kterou vytvořily generace našich předků. Tuto vozovou hradbu teď zbořila „naše“ nečestná (ne)česká vláda podpisem premiéra na konkordátu. Ta samá vláda, která se podle svých slov a činů nebojí ani konfliktu s jadernou mocností, nyní padla na kolena před Vatikánem. A přitom, kolik divizí má papež?

Ještě se čeká na schvalování vazalské smlouvy demokratickým Parlamentem ČR. První pokus před dvaceti lety byl neúspěšný. Tehdy to ale byla jiná smlouva. Obsahovala totiž závazek o převodu majetků, což poslanci zamítli. Církev svatá operativně pozměnila taktiku a místo přímého útoku na to šla od lesa. Lesník Schwarzenberg založil TOP 09 a pod heslem Kníže má k lidu blíže, získal pro zákon o církevních restitucích pochopení i mezi ateisty.

Vítězný osmý listopad 2012 ale církev uspokojil jen zpola, kromě majetků si chtěla přikrást i duši národa. V důsledku tajných jednání s pátou kolonou se teď tedy nůž ve staré ráně otočil ještě jednou. Už bez krve. Neboť jen pomsta vykonaná za studena neriskuje horkou odvetu. Za co se vlastně církev svatá Čechům mstí? Tak dlouho a tak usilovně? Nedovede dodnes přijmout, že naši předkové chtěli dobrou zvěst o Božím království na zemi uskutečnit a ne ji jenom papouškovat jako mantru? Že místo odpustků, které korumpovaly svědomí, pojímali odpouštění podle Otčenáše, tedy jako osobně uskutečňovanou léčbu nenávisti? Nebo, že touhu večeřet s Bohem přiznávali každému a ne pouze privilegovaným?

S Vatikánem na věčné časy?

Při současném rozložení sil ve Sněmovně je pravděpodobné, že konkordát hlasováním projde. O souhlasu Senátu netřeba pochybovat. Místodržící na Hradě kapitulaci podepíše bez rozechvění. „Pane státní prezidente, s vámi nezabloudíme!“ volala mládež z kuratoria na schouleného Emila Háchu. Při mši na oslavu konkordátu v katedrále bude katolická mládež zpívat na kůru a rezident Pavel bude vzpřímeně sedět v první lavici.

Ale zatím někde v meziprostoru a ve stojatém bezčasí čekají na tmavém nádvoří (snad hradu Sion?) strážci národní paměti, i jeho budoucnosti. Muži na slovo vzatí a ženy statečné. Zahřívají si dlaně nad ohněm planoucím v železném koši a mlčky vyhlížejí posla.

Tak už jen vybrat běžce

pro marathón napříč časem,

aby čekajícím na zprávy z domova

posledním dechem oznámil: Prohráli jsme!

A padl mrtev? Ne!

Muži přitáhnou vysíleného posla k ohni,

a ženy, vědoucí, že o pravdu se nehlasuje v kostnici s kostlivci,

mu dají napít víno z kalicha.

Neboť každá smlouva, včetně té rezidentské o konkordátu, se dá zrušit. Zákon je to, o čem lid rozhodne naposledy! Proto – nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme. A vězme, že pokud své zvolené zástupce nestihneme umravnit teď my, hodí do potupného konkordátu vidle naše děti. S rozmachem a s radostí, že mohou, po výměně figur, sehrát koncovku v té tisícileté partii.

---

---

[PJ]