BRICS vs. USA v Africe

Analýza BRICS vs. The US In Africa vyšla na Substachu Andrew Korybka 24. října 2024

Afrika stále více figuruje v diskusích velkých zemí a organizací kvůli jejímu rostoucímu významu v globálních záležitostech. OSN očekáváČesky, že více než polovina světového populačního růstu do roku 2050 proběhne na tomto kontinentu a počet lidí v subsaharské Africe se do té doby zdvojnásobí. To otevře nové tržní a pracovní příležitosti vedle stávajících zdrojů, které již přilákaly mezinárodní zájem, ale povede to také k rozvojovým a humanitárním výzvám.

Kazaňská deklarace, která byla právě schválena během posledního summitu BRICS, hovoří o pomoci Africe a posílení jejího postavení během transformačního období, ale členské země – ať už jako celek nebo prostřednictvím minilaterálních[1] nebo bilaterálních vztahů – budou nevyhnutelně muset soupeřit s USA. Velká strategie posledně jmenovaného má několik podob, které budou v této analýze stručně popsány, ale celkově si klade za cíl bránit ostatním ve snaze z těchto procesů vzájemně těžit a zároveň Afriku co nejvíce využívat.

Nejviditelnějším projevem je pokračující poskytování humanitární pomoci, což zní na první pohled vznešeně, ale ve skutečnosti je vedeno s postranními úmysly. Tato forma podpory byla v průběhu desetiletí využívána jako zbraň, aby kultivovala a kooptovala zkorumpované elity s cílem institucionalizovat vztahy závislosti, z nichž se přijímající země jen obtížně osvobozují. Účelem je vytvořit páky vlivu, které lze použít k legitimizaci nevýhodných dohod se Západem.

BRICS – používám dále jako odkaz buď na skupinu jako celek, na její minilaterální členy nebo na jednotlivé členy – tomu může čelit tím, že svým africkým partnerům pomůže s rozvojem zemědělství, aby se stali méně závislí na americké pomoci. Velcí producenti obilí, jako je Rusko, mohou také v mezidobí poskytnout více své vlastní nevázané pomoci. V dlouhodobém horizontu je třeba najít rovnováhu mezi uspokojováním okamžitých potřeb a posunem zemí blíže k soběstačnosti.

Dalším způsobem, jak se strategie USA vůči Africe projevuje, je prostřednictvím „Afrického zákona o růstu a příležitostechČesky“ (Africa Growth and Opportunity Act, AGOA), který mezi nimi umožňuje bezcelní obchod. Nevýhodou tohoto uspořádání je, že USA z něj vyloučily země jako Etiopie a MaliČesky jako trest za to, že odmítly splnit jejich politické požadavky. Jinými slovy, i když z tohoto uspořádání určité ekonomické výhody nepochybně plynou, mohou být zastaveny, pokud země nebudou dělat to, co chtějí USA.

Reakcí BRICSu byla liberalizace obchodu a investic s Afrikou jako celkem, což je snazší než kdy předtím díky vytvoření „Africké kontinentální zóny volného obchoduČesky“ (Africa Continental Free Trade Area, AfCFTA). Ve srovnání s ostatními členy BRICS v tomto ohledu vede díky své mnohem větší a rozvinutější ekonomice Čína, ale důležité kroky podnikají také Rusko, Indie a Spojené arabské emiráty. Cílem je diverzifikovat obchodní partnerství těchto zemí, aby nedošlo k jejich destabilizaci, pokud je USA z AGOA vyloučí.

Na obchodním rozměru této strategie staví rozměr finanční, ve kterém USA využívají vedoucí roli Západu v globálních finančních institucích, jako je MMF a Světová banka, aby zoufalým zemím nabídly půjčky s vázanými penězi. Ty jsou pak použity jako zbraň, aby své nahnuté obchodní a investiční vazby dále upevnily a zároveň jejich vůdce donutily k určitým politickým ústupkům. Konečným důsledkem je, že přijímající země ztrácejí více ze své suverenity a riskují sociálně-politické nepokoje.

Mezi zeměmi BRICS zaujala v poskytování bezvázných půjček vedoucí postavení Čína prostřednictvím své iniciativy Hedvábná stezka (Belt & Road Initiative, BRI) k financování vzájemně prospěšných megaprojektů a pomoci zemím, které se potýkají s problémy, jak se vyhnout západním dluhovým pastím výše popsaného druhu. Rostoucí role BRICS coby finančního aktéra sama o sobě, zejména s ohledem na Novou rozvojovou banku (New Development Bank, NDB), kterou vytvořila, by mohla tyto snahy doplnit a vyvrátit tvrzení, že africké státy pouze zaměňují závislost na Západu za závislost na Číně.

USA chtějí Afriku na cestě ke „Čtvrté průmyslové revolucí“ / „Velkému resetu“Česky (4IR/GR) vést tím, že celý kontinent zpřístupní online prostřednictvím iniciativy „Digitální transformace s AfrikouČesky“ (Digital Transformation with Africa, DTA) z prosince 2022. Zpráva Carnegie Endowment z března 2024 poznamenala, že se dosud se slíbenými 800 miliony dolarů mnoho neudělalo, ale pokud dojde k nějakému pokroku a nepůjde jen o rozbředlý fond nebo o PR trik, pak by to pravděpodobně vedlo k celokontinentálnímu digitálnímu dohledu.

Africké země by mohly aplikovat radu z příruček Ruska a některých dalších členů BRICS přijetím zákonů o lokalizaci dat, které zakazují zasílání dat uživatelů do zahraničí. To v digitálním sledování není žádné zázračné řešení, ale poskytuje to nejlepší možnou rovnováhu mezi tolik potřebnými zahraničními digitálními investicemi do (v tomto případě rozvojových) ekonomik a národní bezpečností. Africké země by se měly paralelně ucházet o takové investice od států BRICS, přičemž je Čína již nyní hlavním partnerem.

Těžba zdrojů je dalším prvkem velké strategie USA vůči Africe, uplatňovaným prostřednictvím koridoru LobitoČesky, který USA a EU otevřely v září 2023 za účelem usnadnění vývozu nerostů z jižní Afriky na západní trhy. Region je bohatý na měď, lithium a další suroviny nepostradatelné pro 4IR/GR, ve kterém USA a Čína zuřivě soutěžíČesky o utváření obrysů budoucí globální ekonomiky.

Nejjistějším způsobem, jak zajistit, aby africké země, bohaté na nerostné suroviny, nebyly vykořisťovány, je napodobit tanzanský „zákon o národním bohatství a zdrojích (trvalé suverenitě)“ z roku 2017, který zakazuje vývozČesky surovin ke zpracování. To má podnítit výstavbu domácího zpracovatelského průmyslu, aby k vývozu přidal hodnotu a poskytl pracovní místa pro jeho rostoucí populaci. Pokud tuto politiku napodobí dostatek zemí, globální náklady porostou, ale bylo by to zlepšení pro jejich vlastních lidi.

Pozorovatelé, kteří přecházejí k ohavnějším formám velké strategie USA vůči Africe, nemohou přehlédnout četné kampaně informační války vedené napříč celým kontinentem. Jsou zaměřeny na diskreditaciČesky rivalů, jako je Rusko, rozdmýchávání mezistátních neshod, jako například mezi členy BRICS, Etiopií a Egyptem, a prohlubování již existujících vnitřních (obvykle identitárních) rozdílů s cílem křehké státy destabilizovat prostřednictvím hybridníchČesky válekČesky jako trest, že před požadavky USA nekapitulují.

Lepší zásady „pre-bunking, mediální gramotností a demokratické bezpečnostiČesky“[2] jsou jediným způsobem, jak posílit obranu cílových států a společností, ale jejich uplatnění bude i v tom nejlepším scénáři nějakou dobu trvat, takže se při sledování těchto kampaní nějaké potíže vyskytnou. Poškození dobrého jména zemí BRICS lze zmírnit protioperacemi, mezistátní neshody lze zvládnout zprostředkováním BRICS, zatímco vnitřní konflikty mohou vyžadovat bezpečnostní pomoc ze strany některých států BRICS.

Poslední bod přímo vede k další podobě, ve které se velká strategie USA vůči Africe projevuje, totiž prostřednictvím vedení zástupných válek, jako je ta, která probíhá v Sahelu. Mali, Burkina Faso a Niger během několika posledních let francouzské a americké síly vyhnaly, předČesky přípravou konfederaceČesky vytvořily alianci a poté se staly terčem dalších teroristických a separatistických útoků podporovaných ze zahraničí. FrancieČesky a USA pracují ruku v ruce společně s UkrajinouČesky, aby tyto tři země potrestaly.

Rusko se postavilo do čela pomoci svým novým regionálním partnerům prostřednictvím vojenských poradců a PMC a prostřednictvím strategie popsané zdeČesky pro ty, kdo by se o ní chtěli dozvědět víc. Ostatní země BRICS mohou pomoci dodávkami zbraní a zpravodajskou podporou, pokud k tomu mají schopnosti a vůli, i když většina z nich to neudělá a očekává se od nich, že se budou od těchto zástupných válek držet stranou. Pokud konflikty zesílí, nelze vyloučit, že by mohla následovat nějaká formální západní vojenská intervence.

V tom spočívá konečná podoba velké strategie USA, přímá vojenská akce proti africkým zemím, používaná případ od případu a její motivy se od Somálska po Libyi značně liší. Nechvalně známý AFRICOM organizuje aktivity značně usnadněné souostrovím amerických základen, včetně těch neoficiálních, které se od roku 2001 šíří po celém kontinentu. Současné zaměření na Sahel by mohlo vést k novým základnám bezpilotních letounů na Pobřeží slonovinyČesky, odkud by „chirurgicky udeřily“ proti cílům na severu.

Rusko je opět jediným státem BRICS, který má schopnosti a vůli těmto hrozbám čelit, což by mohlo udělat tím, že své partnery (včetně nestátních) povzbudí k odvetným opatřením proti těm státům, které hostí americké základny, a/nebo se na tato zařízení přímo zaměřují. Zástupná válka NATO-Rusko na Ukrajině by také mohla být zesílena jako asymetrická reakce, která by Západ vyvedla z rovnováhy, ale Západ by mohl totéž udělat Rusku jako pomstu za zmaření svých plánů v Africe, čímž by tyto dvě fronty nové studené válkyČesky propojil.

Z této analýzy vyplývá, že BRICS má hrát klíčovou roli v pomoci Africe bránit se před hegemonickými spiknutími USA, ale z bezpečnostního hlediska tak činí pouze Rusko, zatímco ekonomická podpora Číny zůstane nedostižná. V souladu s tím pravděpodobně povede tato vznikající frontaČesky nové studené války k užší koordinaci dohodyČesky ČínyČesky s RuskemČesky proti Západu vedenému USA, což dalším státům BRICS, jako je Indie, poskytne příležitost, aby se africkým zemím představily jako spolehliví balancéřiČesky.