Bolku a Ivane, celý blavský Majdane, my Fica podporujem!

Komentář O želízku v ohni Trumpovy vlády, které jsme zahodili, a Slováci je zatím plně využili vyšel v deníku Krajské listy 21. ledna 2025

Foto: Pixabay
Popisek: Donald Trump

.

Tak švejkovsky načínám svůj aktuální politický komentář a pokračuji mocenským centrem našeho bloku:

Donald Trump ještě před druhým příchodem donutil pana Cukrhoru, aby přiznal, že „pod tlakem“ Bidenovy administrativy svou síť cenzuroval a aby toho nechal, aspoň v rámci USA, kde to může ovlivnit (v Evropě se o to, zajisté též pod tlakem místních vlád, zatím starají národní FB-cenzoři). V Trumpově vládě bude i Cukrhorův konkurent, slavný Jihoafričan, jehož příjmení v překladu znamená Pižmo, pro kterého bylo vynalezeno přídavné jméno „multiplanetární“ (asi že se nebojí ŽÁDNÝCH zelených mužíčků…) a Vivek Rámasvámí (což není žádná reklama na margarín, ale znamená to „Rámův kněz“) a je to vůbec první hinduista a příslušník národa Tamilů (šedesátimilionového národa, významně zastoupeného v politice Indie, Malajsie, Srí Lanky, Singapuru, ale už i západní Evropy) v americké vládě – který navíc proslul výrokem, že je pro skutečnou víru, kulturu a národ v boji proti novodobým „náboženstvím jako je covidismus (více zde), klimatismus (zde) a genderová ideologie“.

Dva zmínění (oba povoláním oligarchové) budou spolu vést „ministerstvo pro vládní efektivitu“. I konzervativní levičák jako já (který se netají tím, že hlavou státu přibližně podle jeho představ byl kombajnér s právnickým vzděláním M. S. Gorbačov nebo uruguajský vinař a sociální pracovník José Mujica) musí uznat, že vést stát jako firmu je někdy příčetnější, než vést ho jako závislý na drogách nebo jako voják, který přesně plní notičky od státníka, vykazujícího příznaky přicházející Alzheimerovy choroby.

Když už jsme u toho: Nemůžu si pomoct, ale jako ten poručík Dub se zase musím pochlubit, že jsem už před půl rokem „mluvil se svým okresním hejtmanem“ (v mém případě: psal do Krajských listů) o situaci, která u nás dnes v plné míře nastává a která se tolik podobá období přestavby a glasnosti, během níž dřív, než si soudruzi v našem zastrčeném satelitu uvědomili, že se něco podstatného mění v samém centru impéria a že oni by měli zůstat „up to date“, byli ze hry pryč. Když se šňůry jejich marionet přestaly hýbat a shůry jim dali šanci k samostatnému pohybu, hýbali se jakešovci setrvačně dál v intencích dosavadních propozic, načež s hrůzou zjistili, že zatímco oni chrlí žluč na „zrádné maďarské a polské soudruhy“, Gorbačov s Maďary a Poláky počítá, zatímco oni sami jsou v „kůloplotové“ izolaci (což, pane prezidente ČR, není totéž, co dělat se pro mladé „cool“).

Přesně stejně jako dnes, kdy v USA zrušili cenzuru, ale my máme svého „ústředního dramaturga“ Otakara Foltýna (skloňuj podle vzoru „Ludvíka Tomana“) dál. A kdy čeští koaliční politici a loajální mainstream dál setrvačně chrlí špínu na maďarského premiéra Viktora Orbána i na bývalého polského premiéra Mateusze Morawieckého, či z našich na europoslance Filipa Turka – kteří ovšem týmem staronové hlavy našeho bloku, amerického prezidenta Trumpa, pozváni na jeho inauguraci byli. Na rozdíl od našich „kadetů Bieglerů“ a „Hujerů“ (všichni víme, koho se to týká) či stávajícího polského premiéra Tuska (přestože i on se jmenuje Donald), kterým bylo i přes jejich pozdní trapné devótní pokusy dáno najevo, že nejsou vítáni, a měli by zůstat sedět doma.

Navíc v materiálech, které před pár dny zveřejnil tým nového amerického ministra zahraničí Marca Rubia, zjišťujeme, že Česká republika (jejíž vláda a prezident se vůbec nejvíc snažili udělat Bidenově administrativě, co jí na očích vidí) dopadla jako Rumburak – ten se svého času taky posunul mezi čaroděje „spojence druhé kategorie důležitosti“. Opakující se staletá strategie českých politických elit beznázorovým rektálním alpinismem a pustým papouškováním dosáhnout, aby si nás v centru vládnoucí říše nevážili, zase jednou „slavila úspěch“ – posunuli jsme se do kategorie, kterou se nemohou „pochlubit“ Maďaři ani Slováci.

Ti Slováci… Několik desítek tisíc jich v těchto dnech vyšlo do ulic (kdo za tím stál, obratem humorně zreflektoval webový satirik Rapotamol), někteří jejich psychologové a psychiatři dle své petice prý hodlají prohlédnout svého premiéra Fica, aby zjistili, jak je to s jeho příčetností (vzpomínáte si, jak totéž těsně před koncem jeho mandátu plánovali někteří naši lékaři, když se jim nelíbila mezinárodně-politická linie prezidenta Zemana?), ale soudě dle počtu petentů a demonstrujících v poměru k výsledku těch, kdo ho zvolili, většina slovenského národa za svým premiérem stojí. Asi to bude tím, že on se snaží Slovensku zajistit věci jaksi „přízemní“ – kterých se třeba na naší straně hranic od našich vznosných českých kapitánů-ideologů dočkat nemůžeme. Co naopak můžeme, je zjistit si na veřejně přístupné stránce Zasobyplynu.cz, že v sankčním režimu, kdy jsme v ČR co do plynu plně závislí na zásobnících, jsme právě na 48.48 % zásob a při průměrné spotřebě nám do stavu „na suchu“ zbývá ještě 74 dní (přičemž technici upozorňují, že ke stavu „na suchu“ nesmí dojít – pokud se zařízení nemá poškodit, musí v něm alespoň 20 procent objemu prý zbýt…). Čech se svou politickou reprezentací, která pro znovuspuštění plynovodů pro plyn z Uralu a Kavkazu (na jehož chemické složení je kalibrováno naše středoevropské plynové vedení – a taky k nám přes různé překupníky putuje, jen současnými nesmyslnými sankčními tranzity patřičně zdražený) nedělá nic, za této situace spoléhá na mírnou zimu a na zázrak. Slovák spoléhá na svého premiéra, který riskuje vše možné i nemožné (včetně atentátu, libertariánské psychologické prohlídky a demonstrací), aby se nové (ba i ty staré, postavené už našimi otci a dědečky) plynovody co nejdřív naplno spustily – což se mu vyplatilo, neboť ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v pátek prohlásil, že plynovody na Slovensko spustí…

A ještě něco nakonec. V našem českém krajském městě i 32 let po rozdělení rodné země mé a mých vrstevníků stojí Základní škola Slovenského národního povstání. A my jsme rádi, že ji máme. Pokud se plodem snahy slovenského premiéra Fica a prezidenta Pellegriniho (nedbajících zpolitizovaných psychologů , nevychovaných studentských laureátů ani majdanských kavárníků) skutečně stane to, že v Ottově slovníku naučném k heslům „Bratislavská mírová jednání 1271, 1491, 1626 a 1805“ přibude heslo „Pátý Bratislavský mír 2025 (mezi Ukrajinou a Ruskem)“, chystáme se s kamarády nad bránu ZŠ SNP (kterou u nás ve městě považujeme za neformální slovenský konzulát) symbolicky pověsit slavnostní girlandy. Po vyjádření soustrasti nad čtvrtečním vražedným útokem ve Spišské Staré Vsi se pak chystáme poslat blahopřejný dopis několika osobnostem slovenského kulturního a veřejného života, kterých si vážíme. Včetně vysoké příslušnice Trumpovy administrativy, velvyslankyně při OSN Elise Stefanik, která je česko-slovenského původu a některé prameny se zmínily, že jejím vzdáleným příbuzným byl i velitel Československých legií a první československý ministr obrany Milan Rastislav Štefánik.

My si totiž, na rozdíl od našich krajanů Ivana Trojana a Bolka Polívky, dokážeme vážit politické reprezentace, která se o svůj národ skutečně stará…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).