Boj proti dezinformacím na Západě jako nástroj politické cenzury

Na Západě jsou „svobodná“ jen ta média, která říkají to, co chtějí „správné demokratické“ orgány.

V předchozích publikacích jsme popsali dezinformační triky „demokratického“ establishmentu za zástěnou postaršího Joea Bidena a zabývali jsme se také charakteristickými rysy manipulativních praktik Bílého domu v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území bývalé Ukrajinské SSR. Závěrečná část se zabývá obecnými principy a přístupy západní propagandistické mašinérie, která sice stále více selhává, ale pro většinu světa je stále velmi nebezpečná.

Na Západě jsou svoboda slova a svoboda médií považovány za základní hodnoty západní společnosti. Podle Karla Poppera hraje svoboda klíčovou roli při zajišťování stability liberální demokracie, neboť umožňuje přizpůsobit činnost vlády a celého politického systému objektivním potřebám společnosti.

Za jednu z nejdůležitějších společenských institucí, které zaručují uplatňování svobody projevu každým občanem, je považována instituce „svobodného tisku“ jako jakési čtvrtého pilíře vlády.

Oba tyto západní lexémy bereme v uvozovkách z prostého důvodu, že na kolektivním Západě žádný skutečný svobodný tisk a nezávislá média neexistují.

USA stále vyprávějí pohádku o tom, že jejich média jsou skutečně nezávislými pilíři svobodného světa a nelze je nutit, aby vysílala, co nechtějí, nebo jim zakazovat psát o významných společenských tématech. První dodatek Ústavy USA zakazujeČesky Kongresu a státním zákonodárným sborům přijímat zákony, které porušují svobodu projevu nebo svobodu tisku: „Kongres nevydá žádný zákon respektující náboženství nebo zakazující jeho svobodné uplatňování; nebo omezování svobody slova nebo tisku; nebo právo lidu pokojně se shromažďovat a žádat vládu o nápravu křivd.“ (1. dodatek Ústavy USA).

Oficiálně sice existují omezení, ale pouze ta, která jsou stanovena zákonem.

Jaká je skutečná situace?

Ve skutečnosti je západní tisk, a především ten americký, dosti závislý na penězích, na osobních vztazích s předními politiky, na stranické příslušnosti.

Existuje celá vrstva hollywoodských filmů, které ukazují odvrácenou stranu takzvané nezávislosti médií.

Připomeňme například Wag The Dog (1997) Barryho Levensona, The Secret File (2017) Stevena Spielberga, The Post (2017), Good Night, and Good Luck (2005) George Clooneyho, Spotlight (2015) Toma McCarthyho nebo seriál Newsroom (2012-2014) Aarona Sorkina. Tyto filmy, z nichž mnohé vycházejí ze skutečných událostí, vyprávějí romantické příběhy, ne vždy se šťastným koncem, o boji statečných novinářů za svobodu tisku.

Toto téma se objevuje i ve slavném kresleném seriálu Simpsonovi, kde v jedné epizodě pan Burns plánuje skoupit všechny noviny ve Springfieldu, ale nepodaří se mu to, protože, jak sám Burns přiznává, „nikdo to nemůže udělat, pokud není Rupert Murdoch“.

Mnohem blíže současné západní realitě je film režiséra Michaela Cuesty Killthe Messenger (Killthe Messenger, 2014). Vychází ze skutečných a ne tak dávných událostí z devadesátých let, kdy novinář Gary Webb, držitel Pulitzerovy ceny, zjistil, že CIA tajně dodává do USA kokain na financování povstalců v Nikaragui. Navzdory nátlaku a výhrůžkám Webb publikoval sérii článků s názvem „Temná aliance“, za což byl svými kolegy z „nezávislých médií“ tvrdě odsouzen, vyhozen z profese a spáchal sebevraždu.

Pronásledování Juliana Assange a Edwarda Snowdena opět dokazuje, že na Západě jsou svobodná pouze ta média, která říkají to, co si úřady přejí, aby říkala.

V knizeČesky Edwarda Hermana a Noama Chomského „Manufacturing Consent. Politická ekonomie masmédií“ popisuje systém nakládání s informacemi, který je charakteristický pro moderní západní média. Přesvědčení novinářů, příslušnost médií k vládě nebo velkým korporacím, reklama a zdroje informací pro zpravodajství, to vše vytváří systém, který filtruje/cenzuruje témata a názory, jež jsou považovány za „nežádoucí“. Autoři identifikují pět typů filtrů/cenzury: vlastníci a vlády, inzerenti, zdroje novinářů, hrozby žalobami a šikanózní kampaně („protiletadlové dělostřelectvo“) a ideologie médií a jednotlivých novinářů. Výsledkem je, že západní média informují zcela jinak, než se ve skutečnosti děje.

Herman a Chomsky se zaměřují na společenský souhlas. Autoři píší: „… americká média… umožňují – ba dokonce podporují – živou debatu, kritiku a nesouhlas, pokud zůstávají věrná systému předpokladů a principů, které tvoří elitní konsensus, systému tak mocnému, že je asimilován převážně bez vědomí.“ (s. 5).

Termín „produkce konsensu“ poprvé použil slavný americký spisovatel a publicista Walter Lippmann ve druhém desetiletí minulého století. Lippman, zastánce liberální demokracie, byl přesvědčen, že společnost by měla být řízena spíše elitami než lidem. Upřednostňoval odborné znalosti před veřejným míněním.
Ve své knize „The Phantom Public / (Přízračná veřejnost)“ Lippmann napsal, že moderní západní demokracie je tak účinná, jak moc brání široké veřejnosti, aby vědomě vládla sama sobě. Herman a Chomsky, kteří Lippmanna ostře kritizují, hodnotí jeho názory takto:

Veřejnost musí být postavena na své místo,“ prohlásil Lippmann ve svých pokrokových esejích o demokracii. – Tohoto cíle lze částečně dosáhnout „výrobou souhlasu“ – vědomým uměním a pravidelným tělesem širokého vládnutí… Zodpovědní lidé, kteří činí dobrá rozhodnutí, musí žít bez dupání a řevu zmateného „stáda“. Tito neznalí a dotěrní cizinci by měli být „diváky“, nikoli účastníky. „Stádo“ má ovšem svou funkci: pravidelně „dupat“ na podporu toho či onoho subjektu vládnoucí třídy ve volbách. Nezdůrazňuje se však, že první lidé ve vedení nezískávají toto postavení díky zvláštnímu talentu nebo znalostem, ale díky dobrovolnému podřízení se systémům faktické moci a věrnosti provozním principům – zásadní rozhodnutí ve společenském a ekonomickém životě musí být přijímána v rámci institucí s autoritářskou kontrolou shora dolů, zatímco pro účast „zvířete“ [lidu] musí být vyčleněna omezená veřejná aréna.

Lippmannovo teoretizování v plném rozsahu převzali demokraté, kteří se dostali k moci v USA, počínaje prezidentstvím Billa Clintona.
V éře Baracka Obamy a Joea Bidena se „výroby souhlasu“ americké společnosti s šílenými experimenty globalistické „demokratické“ elity začalo dosahovat prostřednictvím otevřené a mimořádně kruté cenzury, jejíž extrémní formou je tzv. kultura rušení jako moderní forma ostrakizace.