Bomba na piedestalu, Paňdžáb, Pákistán (Wikimedia Commons)

Je jaro 2025. Před jedenaosmdesáti lety jsem začínal mluvit. A podle svědectví mých rodičů mým prvním slovem nebylo „máma“ nebo „táta“, ale „bombom“. Ne, nevyslovoval jsem nedbale nebo špatně slůvko bonbón, ale reagoval jsem tak na bomby, které dopadaly na Brno.

Před osmdesáti lety skončila druhá světová válka. A od té doby na střední Evropu nepadaly bomby. Ale dodnes se s téměř železnou pravidelností stává, že se většinou při nějakých stavebních pracích najdou nevybuchlé mnohakilové bomby. A následuje alarm, evakuace občanů z blízkého okolí, odjištění a odpálení železné stvůry z doby, kdy jsem se já učil vyslovovat první slůvka. Naposledy se tak stalo dnes v Brně, nedaleko brněnského hlavního nádraží, tisíc lidí bylo evakuováno, vlaky (ani ty mezinárodní) nesměly Brnem dlouhé hodiny projíždět, a objet po železnici se Brno de facto nedá.

Bomby dnes vybuchují v různých částech světa,v našem nejbližším okolí na Ukrajině (také v Rusku) a na Blízkém východě. Až tam ty války skončí, budou tamní obyvatelé s největší pravděpodobností rovněž nacházet slepé pasažéry, nevybuchlé bomby, ještě za dlouhá desetiletí. Válčení a jeho následky doprovázejí naše životy, i když jsme si po téměř osm desetiletí mysleli, že nás se už něco tak strašného, odporného netýká. Ano, studená válka do konce osmdesátých let taky brnkala na nervy, ale myslím, že většina lidí se z ní a v její době nezbláznila. V Československu té doby jsme měli ve školách občasné poplachy, museli jsme se naučit zacházet s plynovými maskami, a například v mém rodném Brně se proslýchalo, že se pod Špilberkem hloubí obrovský bunkr.Později se ukázalo, že to byla pravda. Dvě velké velmoci měly Evropu rozdělenu. Byla to dvě impéria, která náš kontinent ovládala?

Ne tak úplně. V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My v Československu jsme toho byli dlouho ušetřeni, takže se dalo hovořit o tom, že jsme žili v zemi, jejímž hegemonem byl Sovětský svaz. Vazalům se obvykle v zemi ovládané hegemonem vede poněkud lépe než tam, kde jsou ovládáni imperátory. Takové národy, státy, které existují pod hegemonní nadvládou, jsou do jisté míry svobodnější než ty, kterým vládne tvrdá ruka zaštítěná přímo v jejich zemi ozbrojenou velmocí. Různé blbosti nebo dokonce zvěrstva, která se dějí v zemích ovládaných hegemony, jdou pak na účet vlastních mocipánů, kteří jsou často vlezdoprdelkové hegemonů nebo dokonce „poturčenci horší turka“. -To se pak ovšem výrazně „upravilo“ koncem srpna 1968. Sovětský svaz spolu se spřátelenými armádami Varšavské smlouvy nás okupoval, stali jsme se tedy jednoznačnou součástí sovětského impéria. A ne že by se vlezdoprdelkové vytratili, naopak, stali se jimi celé armády obyvatelstva.

Konec osmdesátých let tomu udělal přítrž a přesměroval většinu obyvatelstva k otevřenému obdivu kapitalismu, především toho amerického. A většina také podlehla svůdné ideologii, jakémusi náboženství: demokracii a ještě přesněji liberální demokracii, každopádně myšlence, že toto je poslední etapa ve vývoji společenství, do této jsme vkročili a díky „nerozbornému“ přátelství s Amerikou (taky tak trochu s Velkou Británií a dalšímu zeměmi na západ od nás) jsme se ocitli v zabezpečeném věčném království na zemi. A bude-li se nám žít jako v „demokratickém liberálním království“ bude záležet na tom, budeme-li každý především dbát každý na sebe a pokud k tomu dostaneme příležitost, rozmnožovat svá vlastní „hovínka“. Dočkali jsme se ráje na zemi, což mnohé z nás také vedlo k tomu, že se stali ještě pohanštějšími než byli už v době tak zvaného reálného socialismu. Takové to věčné brblání k tomu i v posledních třech desetiletích taky patřilo, to je přece lidský, a koneckonců správný, protože je vždycky nač brblat, nebo snad ne….?

Před více než třemi roky nás hrozně naštvali Rusové. Většinu z nás. Mě taky. Jenže většina té většiny prostě jen zaregistrovala, že Rusové vtrhli na Ukrajinu, a na to přece nemají nárok. Vtrhnout na cizí území. Jen málo z nás ve střední Evropě jsme chtěli brzy po únoru 2022 mír. Mnozí raději byli tiše, protože se vznikem válečného konfliktu nechtěli skutečně zabývat. A mnozí začali mluvit o vojenské pomoci Ukrajině, a taky pomáhat. I občanské iniciativy začali shánět zbraně pro Ukrajinu, český premiér mluvil o tom, že jsme ve válce, a patřil od začátku k těm, kteří viděli východisko z konfliktu de facto jen ve vojenské pomoci „napadené zemi“, tedy Ukrajině. Maďarští i slovenští političtí představitele vypadli z toho vzorce, mluvili také o míru. A rakouský premiér se dokonce pokusil o míru jednat jak v Moskvě tak v Kyjevě. Neměl úspěch. Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem se totiž stal konfliktem globálním. Někteří z nás mluvili od samého počátku o tom, že jde o válečný spor Spojených států s Ruskem. Jenže většina vrcholných evropských politiků začala mluvit o sporu mezi „západem“ a „východem“, tedy Ruskem, podporovaným Čínou a severní Koreou. A tím se Evropané stali válečnou partají: Ukrajinu je potřeba proti Rusku podporovat až do… a následovala spousta blábolů, občas se ty bláboly skrývaly za poznámkou „pokud to bude Ukrajina potřebovat“. Mimo jiné tím ze sebe smyly zodpovědnost za válečnické jednání, alespoň v to někteří z nich snad doufali…

Dominantním pocitem dneška, jinak řečeno doby,ve které se nacházíme, je, že jsme ztratili jistoty našeho dosavadního světa. Mnozí z nás. Snad většina obyvatel našich zemí, o lidech ve střední Evropě jsem si tím jist. A tím pádem také jistoty budoucnosti tohoto světa, jinými slovy jistoty o tom, v jaké geopolitické konstelaci budeme žít v příštích letech, respektive desetiletích. A to znamená, že nevíme s jistotou, o níž jsme si mysleli, že je snad až jistotou naší existence, našich společenských pořádků, jak a snad i pod čí nadvládou budeme v příštích desetiletích žít. Mě zajímá ta nejistota především jako nejistota nás, obyvatel Evropy. A ještě víc mě zajímá ta nejistota nás, obyvatel střední Evropy. A tento můj zájem je samozřejmě egoistický: žiji přece v tomto prostoru, v této době, mohl bych to snad nazvat časoprostorem – to, v čem žiju. A tento časoprostor je cosi tekoucího, a v tom toku se objevují „tekoucí“ doby, řeky, které přede mnou i se mnou plynou, a mně je v jejich vodách a na jejich pobřežích dobře, ba blaze, inspirují mě ke klidnému žití, k blahým prožitkům, ale také mně dodávají síly, energii. A tato energie mně (nám, nebo alespoň nám mnohým) umožňuje vzedmutí. Ať už pozitivní (například pokoušením se o kulturní, umělecká díla), nebo sociální (projekty, které pomáhají slabším či společnosti jako takové) nebo podnikatelská či prostě pracovní (ta mají za cíl rozmnožení našich statků, i těch osobních, ale především těch, které jdou k duhu společnosti).

Ale ano, je tomu tak: v řece se mohu i utopit: řeka je v různých svých částech či úsecích prudká, plná virů, a řeka se taky občas rozvodní a zaplaví naše luka, vesnice, města. Ale přesto je to řeka, je to časoprostor, na který jsme já i několik generací mých soukmenovců (v tomto případě Středoevropanů) zvyklý.

Náš po několik málo desetiletí tekoucí čas, ta naše řeka, pro mnohé z nás překvapivě mění svůj tok. A my si ani nejsme jisti, mění-li ho skutečně. Zdá se nám to jen? Jsme konfrontováni s novými realitami? V takové době hlubokých nejistot by hodně pomohlo, kdyby nám za humny neběsnila válka. Proto jsem rád, že se Američané s ruskými, ba i s ukrajinskými politiky pokouší najít z toho běsnění východiska a snad se i evropští politici k těmto snahám připojí. Ano, žijeme v dosti nebezpečné době.

Vídeň, 24.3.2025