Zpráva BIS zahanbena. Vojenské zpravodajství zničilo „bojovníky s dezinformacemi“ vyšla na Parlamentních listech 3. října 2023.

Slova ředitele BIS Koudelky o ruském agentovi obletěla Česko. Menší pozornost se věnovala výroční zprávě Vojenského zpravodajství, která asi nepotěší příznivce boje proti dezinformacím. Vyvrací totiž některé mýty, které se mezi nimi šíří. Kritizuje i to, že se z termínů dezinformace a propaganda staly nástroje pro dehonestaci protivníků a jejich názorů. Ale varuje i před fenomény, kvůli kterým v České republice může propaganda fungovat.

Foto: army.cz
Popisek: Jan Beroun, ředitel Vojenského zpravodajství

Před nedávnem zaujal veřejnost i komentátory projev ředitele BIS Michala Koudelky, který hovořil o vypátraném ruském agentovi a tisících eur. „Kdo v tuto chvíli řekne, že neví, co je to ruská propaganda, že neví, co je to ruská dezinformace při takto brutálním zasahování do podstaty demokracie v České republice, tak je slepý a hluchý,“ prohlásil ředitel poněkud emotivně.

Před šesti dny, s poněkud menším zájmem, vyšla výroční zpráva Vojenského zpravodajství. Její tón je poněkud jiný. Také se věnuje „dezinformacím“ a propagandě v sekci Možnosti současných propagandistických kampaní s důrazem na bezpečnostní problematiku. Vojenské zpravodajství (dále VZ) konstatuje, že téma tzv. dezinformací a propagandy je záležitostí posledních deseti let, zlom přineslo obsazení Krymu Ruskou federací a následné boje na východní Ukrajině.

„Část veřejnosti začala tyto události chápat jako výsledek dlouhodobého ‚hybridního působení‘, jehož hlavní složku měla představovat intenzivní propaganda,“ konstatuje VZ s tím, že hybridní vojenské akce a masivní propaganda nejsou ničím novým a „provázejí lidská společenství od jeho počátků“. Podle těchto představ měla Ruská federace disponovat mimořádně efektivním a inovativním konceptem, tzv. Gerasimovou doktrínou. V poznámkách pod čarou pak VZ poukazuje, že tento dokument nikdy neexistoval. A že generál Gerasimov ve skutečnosti popisoval, jak se dle jeho názoru chovali nepřátelé Ruska, zejména Spojené státy.

„Z historického hlediska je tak možno snahy čelit ‚Gerasimově doktríně‘ připodobnit k několik staletí trvajícímu boji církevních autorit proti ateistickému traktátu O třech podvodnících, který měl údajně ohrožovat základy hlavních náboženství – ačkoliv ve skutečnosti neexistoval,“ dělá za Gerasimovou doktrínou tečku Vojenské zpravodajství. Dodejme, že i autor tohoto termínuČesky se za jeho „vytvoření“ omluvil s tím, že takový efekt nezamýšlel.

Podle VZ se část obyvatelstva členských zemí EU a NATO ocitla ve stavu morální paniky, protože si myslela, že této „doktríně“ nedokáže čelit. „Tento fakt, spolu se skutečností, že konkrétní propagandistické kanály nebylo ve většině případů možné přesně identifikovat, a tím, že výsledky jejich působení byly jen obtížně kvantifikovatelné, měl za následek mimo jiné masivní nadužívání pojmů s touto problematikou spojených,“ tvrdí VZ a jmenuje například pojmy jako „hybridní válka“, „propaganda“ nebo „dezinformace“. Podle ní tak tyto pojmy, zejména mezi laiky, ztratily jakýkoliv význam pro popis a chápání těchto fenoménů a staly se jen nástrojem pro dehonestaci názorových oponentů.

A také pro zjednodušení komplexních jevů, jako například vystoupení Velké Británie z EU, volbu Donalda Trumpa nebo pro rozvrat veřejné debaty v některých státech EU/NATO. Vojenské zpravodajství tak dochází k závěru, že tímto se detailní analýza a případné řešení skutečných problémů spíše znesnadnilo.

Vágnost a významová neurčitost pak dle VZ způsobily, že v některých případech „političtí a společenští aktéři“ tyto pojmy použili pro pravdivé informace, „jež však nebyly v souladu s jimi prosazovanými idejemi“. A dokonce pak dle VZ docházelo ke spojování kritiky vládních politik s propagandistickým působením cizí moci. „Což mohlo vést k vyčlenění části do té doby legitimních hlasů z politické debaty,“ usuzuje.

Nicméně, propagandistické působení a hybridní akce prý není možné úplně marginalizovat, protože ovlivňování lidí je nyní snažší a levnější než kdy dříve a státy mají menší možnost mu zamezit a musejí kvůli tomu spolupracovat s poskytovateli internetových domén a sociálních sítí. Vojenské zpravodajství podotýká, že tyto zásahy, zejména protože jsou dělány přes algoritmy umělé inteligence, postihují uživatele, kteří ve skutečnosti žádnou propagandu nešíří, ale kvůli jim neznámým algoritmům jsou tak bráni. „Je zřejmé, že mnohý takovýto neoprávněný zásah bude silně medializován a ve svém důsledku povede k dalšímu poklesu důvěry veřejnosti nejen v tyto procesy, ale i v dané sociální sítě a ve státní správu jako takovou,“ poukazuje VZ.

Kromě toho moderní technologie umožňují cílování, tudíž se může propaganda zaměřit na konkrétní skupiny a „tak lépe využívat existujících štěpení ve společnosti“. VZ připomíná, že zahraniční propaganda využívá již přítomné rozpory ve společnosti. Tedy oslovuje zejména ty skupiny, které se považují za diskriminované, ohrožené státní mocí či „jí propagovaným diskurzem“. Zahraniční mocnost se tak dle VZ prezentuje jako zachránce zmíněné skupiny, čímž nejen oslabuje její loajalitu ke společenskému konsenzu, ale také posiluje vazby k sobě samé.

Vojenské zpravodajství také řeší, co umožňuje, aby se propaganda šířila. Jednak jmenuje krizi důvěry ve stát a jeho instituce. Všímá si, že některé instituce začínají být chápány jako „implicitně nepřátelské k některým vrstvám obyvatelstva“. Extrémní polarizace společnosti pak znamená, že příznivci opozice odmítají jakékoliv kroky vlády, a to bez ohledu na užitečnost opatření. „Tato nedůvěra vede ke snížení vnitrospolečenské loajality a snadnějšímu přijímání zahraničních propagandistických narativů,“ usuzuje VZ.

Jako další problém vidí zdůrazňování individuality, tedy oslabování a mizení tradičních kolektivních identit, např. národního, třídního uvědomění nebo stranické příslušnosti. Nové identity tyto staré nahrazují jen částečně. „Jedinec je chápán jako formálně zcela autonomní subjekt, jenž není podřízen žádné širší identitě, nicméně tato jeho autonomie jej zároveň činí mnohem zranitelnějším vůči informačnímu působení, které jeho individualismu vychází vstříc,“ vysvětluje zpravodajství.

Zmiňuje též demokratizaci informačního prostoru, kdy digitální technologie zlomily monopol tradičních médií, profesionálních novinářů a komentátorů. Debatu tak ovlivňují tisíce entit, jejichž úspěch se měří schopností zaujmout a přitáhnout pozornost. Emoce vyvolávající zprávy se tak šíří nejlépe, což vede k bulvarizaci médií, ale dle VZ to i otevírá prostor pro propagandu.

Ale problémem je pak i souběh krizí. VZ jmenuje posledních 15 let jako dobu, kdy byly západní společnosti zasaženy krizí hospodářskou, finanční, ekologickou, migrační, identitární, zdravotnickou a válečnou. „Přičemž jen menší část z nich se podařilo uspokojivě vyřešit,“ podotýká.

Kvůli bulvarizaci médií prý převládá radikální interpretace těchto krizových jevů, tedy buď jsou označovány za extrémní existenční ohrožení, nebo jsou naopak bagatelizovány a popírány. „Přičemž stoupenci obou táborů se obviňují z nečestných pohnutek (včetně vědomého či mimovolného jednání ve prospěch cizí moci), což dále podporuje rozklad společnosti,“ naráží VZ na diskuse o „užitečných idiotech“. Zahraniční propaganda to pak prý má snadné se etablovat a rozdělené společnosti využít, aby jeden z táborů oslabila a částečně ho začala ovlivňovat.

Z toho VZ usuzuje, že česká společnost je zranitelná propagandistickým působením, „přestože není možné určit, do jaké míry zahraniční propaganda ovlivňuje zdejší veřejnou debatu a do jaké míry k jejímu vyostření přispívají jiné procesy (včetně výše nastíněných), lze mít za jisté, že část české společnosti slouží jako terč zahraničních propagandistických aktivit, kdy jsou některé sociální a politické skupiny vzhledem ke svému rozčarování ze společensko-politického vývoje náchylnější k přebírání a následnému šíření zahraniční propagandy“.

Také podotýká, že o velikosti těchto skupin lze pouze spekulovat. S dovětkem, že i servery, kterým se ve veřejné debatě spílá do dezinformačních a prokremelských, mají návštěvy pohybující se v desítkách tisíc uživatelů. „Tvrzení, že tyto projekty šíří výhradně zahraniční propagandu, lze však úspěšně zpochybnit,“ podotýká Vojenské zpravodajství. Není podle něho jasné ani zda názory a aktivity této skupiny formuje zahraniční propaganda nebo „radikálové z vlastních řad“.

Závěrem VZ praví, že ač mají bezpečnostní složky včetně tajných služeb nezastupitelnou úlohu, musejí se vzhledem ke své působnosti zaměřovat pouze na řešení následků, nikoliv příčin působení zahraniční propagandy. Bez dostatečné prevence a „zásadních změn v celé řadě státních politik“ bude prý pro bezpečnostní služby obtížné řešit byť jen nejkřiklavější projevy těchto fenoménů.

„Jakékoli úspěchy zahraniční propagandy totiž představují především průvodní jev celkového odcizení panujícího mezi institucemi a jednotlivými vrstvami společnosti. Bez obnovení celospolečenské důvěry a konsenzu tak bude část obyvatelstva České republiky zřejmě i nadále vysoce náchylná k jejímu přebírání a šíření,“ říká Vojenské zpravodajství závěrem.