Rozhovor Tomáše Koloce s Janem Schneiderem Bašta nakonec s mafiemi prohrál vyšel v deníku Krajské listy 11. dubna 2024
Vzpomínkový rozhovor s Janem Schneiderem o v neděli zemřelém Jaroslavu Baštovi (1948 – 2024), někdejším náměstkovi ředitele tajné služby ČSFR a ministra zahraničí ČR, ministrovi bez portfeje, velvyslanci v Rusku i na Ukrajině a kandidátovi v loňských prezidentských volbách.
Tomáš Koloc: Svůj nekrolog Jaroslava Bašty, který vyšel v Lidových novinách, jste začal větou: „Zemřel Jaroslav Bašta, historik, archeolog, revoluční student, disident, chartista, stavitel mostů, zpravodajský důstojník, politik, šachista, spisovatel, milovník koček, diplomat, analytik, bystrý glosátor, úporný polemik, ministr bez portfeje, zarmoucený otec, poslanec, a kdoví, kolik jeho dalších aktivit jsem ještě nepostihl.“ Když si člověk dá vedle sebe životopis Jaroslava Bašty a váš, prvním styčným bodem se ukáže Charta 77, kterou jste oba podepsali už před jejím zveřejněním v roce 1976. Potkali jste se fyzicky už v ní?
Jan Schneider: Bohužel ne. Já o nějakých „celochartovních“ setkáních nic nevím, domnívám se, že se nic takového nedělo, největší koncentraci chartistů jsem zaznamenal na koncertech Plastiků na Hrádečku 1977 a 1978. Koncem 80. let pak byla nějaká větší setkání HOSu (Hnutí za občanskou svobodu, aktivita, která roku 1988 vzešla z Charty a jejímiž členy se mohl stát kdokoli i mimo Chartu. pozn. TK) Na jednom jsem byl, hned nás vybrali. To nebyl efektivní způsob setkávání. Po převratu se nějaké společenské akce udály, ale bylo tam příšerně moc lidí, jako po druhé světové válce partyzánů na jejich sjezdech.
TK: Druhý citát z Vašeho nekrologu Jaroslava Bašty: „Dlouhodobě spolupracoval se svou ženou Darou na archeologických výzkumech. Když se stal náměstkem ředitele zpravodajské služby (tehdy Federální informační služby), dostal od izraelských kolegů krásnou publikaci o Masadě, což je archeologický klenot. Reagoval slovy: ´Oni opravdu o mně vědí všechno.´ Později se jako ministr bez portfeje stal vůbec prvním členem české vlády, který kdy byl přijat ředitelem izraelského Mosadu. Tehdy to byl Efrajim Halevi. V programu jeho návštěvy pochopitelně nechyběla ani návštěva archeologických vykopávek v Bejt Šeanu, místa osídleného zhruba pět tisíc let.“ V tomto období, těsně po listopadové revoluci 1989, jste spolu poprvé začali pracovat…
JS: Po nástupu do služby jsem byl převážně ve Východočeském kraji, pak chvíli v Praze, než si mě náměstek Bašta zavolal s tím, že mě jmenoval ředitelem teritoriálního odboru: „Některá místa jsou lidem zřejmě souzena. Vám Hradec Králové.“ (To vykání bylo ze služebních důvodů). Tehdy se věci odehrávaly dost překotně, já jsem na centrálu jezdil jen na porady, s náměstkem Baštou přímo jsem (služebně) neměl vztah. Brzy poté byl Jaroslav Bašta ze služby „odejit“, protože se dvěma dalšími příslušníky šli řešit nějaké (vážné) služební problémy přímo s prezidentem Havlem, protože vyřešit to podle jejich názoru nebylo v rámci běžné instanční cesty možné.
TK: Jaroslav Bašta se pak ale stal předsedou Nezávislé komise FMV (tzv. Lustrační komise), vstoupil do ČSSD a stal se za ni poslancem, který měl opět na starost tajné služby – jako místopředseda parlamentního Výboru pro obranu a bezpečnost a předseda Komise pro kontrolu BIS. Jak jsem ho jako redaktor Kulturních novin, kde na mé přání publikoval, letmo poznal, byl nevšedně pracovitým a nezištným člověkem. Ve svém nekrologu jste vzpomínal: „Jako politikovi se Baštovi hodily i zkušenosti z dob, kdy musel vykonávat dělnické profese – časné, až velmi časné vstávání, převlékání do montérek ve studených stavebních buňkách, svačiny na drážním pešunku, tvrdý humor až štengrování, vyčerpávající práce, hubené výplaty. S odstupem času se pak chlubíval, že pomáhal v Čechách stavět v té době téměř všechny mosty. Takovou nepopiratelnou pracovní bilancí se mnoho politiků pochlubit opravdu nemůže!“ Byl takový i jako ministr vlády Miloše Zemana, kde jste se poprvé setkali úžeji pracovně? A jak k tomu došlo?
JS: Když byl Pavel Bratinka jmenován ministrem bez portfeje, vyhledal mě jeho náměstek Viktor Dobal a nabídl mi místo ředitele Kanceláře Rady vlády pro zpravodajskou činnost. V této funkci jsem zažil Tošovského vládu a pak po Bratinkovi přišel Jarda Bašta. Zabývali jsme se koordinací a kontrolou zpravodajských služeb, zpracovávali jsme pro vládu návrh prioritních činností z celého spektra jejich zákonné působnosti (a to na úkor jiných, které zpravodajská komunita nepovažovala za tak naléhavé – k přesunu intenzity rozpracování jednotlivých problematik zpravodajskými službami bylo ovšem dobré, aby přesuny sil a prostředků politicky zaštítila vláda). Samozřejmou podmínkou bylo intenzivní získávání zahraničních zkušeností. Ministr Bašta byl v tomto ohledu skutečně nesmírně pracovitý a vynalézavý – už jen proto, že jsme se shodli na tom, že zajímavější práci jsme nikdy nedělali. A ano – taky proto, že jsme oba měli dobré srovnání, protože jsme roky byli v dělnických profesích, takže tato změna byla pro nás něco jako sen.
TK: Následovalo období, kdy se Jaroslav Bašta stal diplomatem. Napsal jste o něm: „Baštovo diplomatické působení v roli velvyslance v Rusku (2000 – 2005) a na Ukrajině (2007 – 2010) bylo díky jeho mnoha profesním zkušenostem navenek nepříliš atraktivní, avšak z hlediska ekonomické diplomacie velmi účinné. Jeho politický i morální kompas však zůstával stále aktivní, což mu přivodilo mnohé třenice, nesnáze až nepřátelství. Jako ministr Zemanovy vlády se podílel na akci Čisté ruce, a lze říci, že v podobném duchu pokračoval i v diplomacii. Jak to tak bývá, nakonec s mafiemi prohrál.“Musím se přiznat, že právě proto, že jsem o jeho neomylném morálním kompasu věděl, v minulých prezidentských volbách byl i mým kandidátem na Hrad. S hořkým vědomím, že se nepovedlo, podepisuji i závěr vaší vzpomínky: „Takových profesionálů a politicky dlouhodobě a stabilně orientovaných lidí je nám třeba. Jaroslav Bašta nám bude tím více chybět. Čest jeho památce.“
Vzpomínám, jak jsme s Jaroslavem Baštou v roce 2017 vydali text na protest proti zřízení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra, které se paradoxně odehrálo v témže týdnu jako oslavy 40. výročí založení Charty 77 v Lucerně. Jaroslav Bašta jako bývalý chartista i jako profesionál ve zpravodajském oboru vnímal onen paradox takto (cituji z našeho článku v Kulturních novinách):
Jako přímý účastník tehdejšího dění jsem si vzpomněl na to, že skupina budoucích signatářů se poprvé sešla a projevila v protestech proti trestnímu stíhání undergroundu, kapely The Plastic People. Mám pocit, že pouhý zlomek z nás tak činil kvůli tomu, že byl obdivovatel jejich hudby a životního stylu. Ale bránili jsme svobodu slova, svobodu projevu, názorů a volby stylu života. V samotné Chartě 77 se toto dědictví přetavilo v názorovou toleranci, která charakterizovala toto nejdéle fungující opoziční seskupení až do konce roku 1989. Došlo mi také, že právě proto se mi ze srdce hnusí snaha o vytváření seznamů ´dezinformačních a prokremelských webů´ a vznik Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Pak jsem si četl opakovaná vyjádření ministra Chovance a paní Romancovové o tom, jak chtějí bránit Českou republiku před nepravdivými informacemi, které mohou ohrozit důvěru občanů ve svůj stát, v demokracii, v naše spojenecké závazky k NATO a Evropskou unii. Náhle se mi rozbřesklo a uvědomil jsem si, že jednu takovou mrzkou dezinformaci, která rozděluje společnost i politickou scénu a tím skutečně ohrožuje demokracii, znám. Je to onen ´seznam dezinformačních prokremelských webů´, který splňuje základní podmínku – není podložený fakty, pouze dojmy a nenávistí. Protože však žijeme v Absurdistánu, tento seznam vypracovaný Evropskými hodnotami, organizací s ne zcela jasným financováním, se stal impulzem pro zřízení Centra na MV. Asi bychom se měli začít obracet na ministra Chovance, aby se všechny jemu podřízené složky začaly se vší vážností věnovat této obludné dezinformaci, uvedli ji na pravou míru a v případě, že zjistí porušení zákona, začaly konat. Myslím si, že naše protesty by měla koordinovat Asociace nezávislých médií.
V tomto smyslu se, myslím, uskutečňuje i nebytostnější uskutečňování dědictví Jaroslava Bašty. Na tuto myšlenku v roce 2022 navázalo vaše společenství PRAK (Proti represi a kriminalizaci občanů za jejich politické názory). V jeho existenci spatřuji i podobnost s někdejší aktivitou spojenou s Chartou, VONSem (Výborem na ochranu nespravedlivě stíhaných). PRAK se zabývá celou řadou kauz, z nichž nejznámější je asi propuštění a stíhání učitelky dějepisu Mgr. Martiny Bednářové za její historický názor, který vyjádřila v rámci své hodiny na ZŠ…
JS: PRAK byl skutečně inspirován důvodem vzniku VONSu, protože dnešní doba se začíná podobat normalizaci. Jak vtipně, ale smutně řekl kdysi Ludvík Vaculík: „Komunismus jsme sice odstranili, ale důvody, proč vznikl, jsou tu zas. Tak co jsme to vlastně udělali?“ To pokládám za geniálně výstižnou a hlavně předvídavou analýzu. A pověděl to už před 17 lety, jestli se nepletu.
Bylo třeba vzpomenout, jaká je nejúčinnější zbraň proti nastupující totalitě – a tou je solidarita. Neřvat, až když se děje něco nepěkného mně – to už je pozdě. V mnoha variantách koluje výrok luteránského pastora Martina Niemollera, vězně nacismu: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Těch variant, které skupiny se tam dají dosadit, je tolik – protože existuje nespočet různých situací, v nichž si na tento výrok vzpomenete. Ovšem existuje jen jedno účinné řešení! Jen na okraj: jednu z variant tohoto výroku zhudebnil můj milovaný americký hudebník Charlie Mingus zde.
Takže proto jsme se rozhodli nabídnout pomoc potřebným. Více lze najít na našem webu. Uvítáme nabídky pomoci jak s provozem PRAKu, tak i s potřebným financováním (transparentní účet je uveden na našem webu).
Pokud jde o paní učitelku Martinu Bednářovou, bohužel pracovní soud pravomocně prohrála. Nyní jí vyhazují i z dalšího zaměstnání, domníváme se důvodně, že po vnější intervenci (sami jí místo nabídli a vůči její práci námitky neměli, ba naopak). Takže pro ni sháníme zaměstnání – též uvítáme pomoc i v tomto směru. Co se pak jejího trestního procesu týče, v první instanci byla zproštěna obžaloby, což je v této době fantastický výsledek, díky statečné a spravedlivé soudkyni. Státní zástupce se ale odvolal a odvolací soud prvoinstanční rozsudek zrušil a uložil nalézacímu soudu doplnit dokazování. Podle mého mínění není čím, nicméně s napětím rozsudek očekáváme.
Kdo je Jan Schneider
Narodil se 10. října 1955 v Karlových Varech. Když mu byly tři roky, byl jeho otec zatčen státní bezpečností a odsouzen na tři roky. V roce 1968 se celá rodina přestěhovala do Hradce Králové. V roce 1970 pak Jan Schneider nastoupil v Mladé Boleslavi na průmyslovou školu a začal se setkávat s lidmi, kteří názorově obohacovali jeho život. Jedno z osudových setkání bylo se členy skupiny The Plastic People of the Universe. Jan Schneider byl v kapele po určitou dobu bubeníkem. První bubny si koupil od Michala Kocába. Za samozřejmé považoval to, že v prosinci roku 1976 podepsal Chartu 77. Účastnil se bytových seminářů, kromě jiných i Starozákonného semináře u profesora Milana Balabána. Ten se podařilo v druhé polovině 80. let tajně zastřešit Cambridgeskou univerzitou, kdy do Prahy jezdili přednášet tamní profesoři religionistiky a umožnili studentům obor řádně ukončit. V roce 1993 tak Jan Schneider získal Cambridge Certificate in Religious Studies. Od roku 1990 působil ve zpravodajských, policejních a vládních službách a stal se ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Od roku 2005 pracuje převážně jako publicista a bezpečnostní analytik. V roce 2019 mu byla prezidentem České republiky udělena Medaile za zásluhy.
Prosím o prominutí, neboť se mi stala nemilá věc. Po vyslechnutí besedy pana Hájka s panem Novotným, jsem četl úvahu…
Obdivuji pana Kratochvíla a protože jsem první československý občan, který jel prokazatelně jako první, vlakem, po 21. srpnu 1968 spolu…
Vynikající článek. Měl by jej číst každý.
Článek pravdivě popisuje situaci, ale nevěřím závěru ohledně válek. Evropa přece nemůže existovat bez čínského zboží a ruského plynu. Válku…
Polská intenzivní podpora Ukrajiny byla nesena prvotním přesvědčením, že Rusko bude válkou těžce poškozeno nebo dokonce se rozpadne. Poláci niterně…