Tomáš Koloc | Disput

O metálech z Hradu i podhradí a přeběhlické verbeži

Z autorova říjnového deníčku

Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:

Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.

Jak si na 28. říjen 1918 a ČSR připlatil i sponzor Hitlera

Tomáš Jan Maszárik. Syn otce ze slovenského Záhoří a poněmčelé rodačky z Moravského Slovácka, kteří spolu sloužili na panství vládnoucích Habsburků na trojhraničí Moravy a Uher s Dolním Rakouskem. Jeden z Masarykových bratrů zemřel jako voják ve Vídni, druhý jako hoteliér ve slovinské Portoroži. Chráněnec vídeňského policejního ředitele Antona Le Monniera (který kdysi u policie začínal jako organizátor dohledu nad K. H. Borovským!), členem jehož rodiny se pozdější absolvent univerzit ve Vídni a Lipsku TGM (jako vychovatel Le Monnierových dětí) fakticky stal. Totálně vídeňsko-německá spádová osobnost.

Naše „slavná nobelovka“ aneb Jak před smrtí urazit umělce

Proč Jaroslav Seifert právě před 40 lety (11. 10. 1984) dostal Nobelovu cenu a kdo ve skutečnosti napsal „jeho“ slavnou děkovnou řeč?

Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.

Škvorecký +100: Kanada pro něj byla víc, než USA, a jeho předek byl král

Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.

O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).

Oběť povodní v ČR: Polsko se stará, u nás ve vsi jsme na to sami

Obyvatel jedné z vyplavených vesnic ve Slezsku poskytl týden od ničivých povodní rozhovor redaktorovi této rubriky, který je mu blízký.

„Já jsem z jedné z vesnic, kterou to v roce 1997 vzalo skoro celou jako Troubky, a teď, po 27 letech, nás to vzalo podruhé. Mimochodem, stejně jako Troubečtí jsme dost katolický kraj. Proslýchá se, že teď, když to bylo na spadnutí, prošel troubecký farář nad vesnicí s Nejsvětější svátostí, voda přišla, ale zastavila se těsně před vesnicí. My jsme se modlili taky. Já jsem ještě v poslední chvíli šel nakoupit k manželům, kteří celý život střádali na svůj krámek, který v tu chvíli už byl nepřestěhovatelný, tak jsem jim řekl, ať to zavřou a jdou k nám, a když už to teklo ze všech stran a elektrika dávno nešla, ve starých knížkách jsem našel modlitbu proti živlům a tu jsme s manželi dali. Co jiného dělat se situací, se kterou se nedá jinak dělat nic? No a náš dům, oproti ostatním nijak vyvýšený, zůstal ušetřený, byli jsme na takovém ostrůvku. Když to potom začalo opadat a manželé se poprvé šli podívat před náš dům, zjistili, že krámek (který taky nebyl proti ostatním nijak nahoře) též zůstal ušetřen. Čímž bych nechtěl dělat nějakou propagandu svému pohledu na svět…“

Věra Kunderová mohla být první dámou. Nakonec byla víc…

Minulou sobotu, 14. září, zemřela Věra Kunderová (1935 – 2024), hlasatelka Československé televize z 60. let a manželka spisovatele. Jestli o Evě Hrušínské či Olze Havlové platilo, že osobnost jejich manželů by bez nich byla polovic, o Věře Kunderové to platilo ještě víc.

V noci z pátku na sobotu večer jsem uprostřed deště šel nakoupit do naší večerky a telefonoval jsem se svou kamarádkou Štěpánkou. Shodli jsme se, že znalci krajiny, jako Marko Pogačnik nebo Václav Cílek, upozorňují, že povodně ve svých duchovních souvislostech představují fenomén zrychlené změny, která se třeba děje i v některých rytmických časových obdobích, například v adventu. Já jsem si při tom vzpomněl, jak během tisícileté vody v roce 2002 sice těsně za záplavovou čárou, ale v kontaktu se svou zaplavenou zemí, odcházeli lidé, o nichž jsem věděl, že byli duševně či tělesně dlouhodobě mezi životem a smrtí, například herečka Slávka Budínová nebo výtvarník Jiří Kolář. Někdy v době, kdy jsme si to po telefonu povídali, v pobřežním letovisku Le Touquet-Paris-Plage v Normandii (které bylo předobrazem řady přímořských městeček v díle jejího manželka) odešla Věra Kunderová. Celý život tolik svázaná se dvěma fenomény, svým manželem a rodnou zemí, že jejich ztrátu nemohla přežít bez poškození své podstaty.

Je tu další česká nobelovka! Nebo slovenská?

Sotva jsem se novinářsky vrátil z Bratislavy, jedu novinářsky do Krkonoš. Za zuřivého deště zamykám kolo u stromu před naším autobusovým nádražím a nasedám na autobus do Pece pod Sněžkou, míře k Janským Lázním.

Po letech běžné léčby zad chodím sedm let na akupunkturu, a tak už trochu vím, co dokáže a jak by mi asi bylo, kdybych ji neměl. Před časem mi paní, ke které na akupunkturu chodím, řekla o doktoru Olšákovi. Že spojil akupunkturu s elektroléčbou a dosahuje výsledků i u zcela ochrnutých. Dozvěděl jsem se, že bude mít tiskovou konferenci, kde a kdy. A tak jedu. Výhoda je, že mi autobus staví hned u secesní kavárny Kolonáda, takže i když to mám „na knap“, stíhám. Ostatně, jak zjistím po příchodu, musí se počkat ještě na ty, kdo jedou z největší dálky (a které svět nejvíc zná): pacienta MUDr. Olšáka, herce Alfreda Strejčka a jeho ženu Jitku Molavcovou.

Rovný člověk Zdeněk Troška ještě žije aneb Slunce, seno, dezolát

V neděli 1. září uběhlo 40 let od premiéry filmu Slunce, seno, jahody…

… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…

O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu

Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc.

Film Vlny = propaganda, co nás probouzí

Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.

Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).

K českým podpůrcům slovenského Majdanu

Abych parafrázoval svůj oblíbený český film Pelíšky: Rozmohl se nám tady takový nešvar – osobnosti, které neprotestovaly, když se u nás doma děly (a dějí) věci stejné nebo horší, protestují proti tomu, co se děje v jiné zemi, kde ale svým protestem nemají co ztratit.

Kdyby se dnešní gymnazisti těsně před maturitou z dějepisu (ti jediní jsou z dnešní mládeže snad trochu v obraze) propadli v čase o padesát let, viděli by některé z těch, kteří toto pondělí podepsali petici „Je třeba podat ruku!“, jak spěchají na protestní akci a přistupují k řečnickému pultíku. „Protestujeme!“ znělo by tehdy, v roce 1974 pateticky z málo kvalitních reproduktorů: „Jsme proti umlčování kultury, proti odebírání slova umělcům!!“ Koho mají na mysli? myslel by si neobeznámený maturant z roku 2024. Hutku? Landovského? Kubišovou? Kunderu? Uhdeho? Juráčka? Chramostovou? Kohouta? Třešňáka? Exulanta Kryla? Nebo snad dokonce – samotného Havla?? Nevěděli by, že oficiální umělci české normalizace protestují proti tomu, že americké levicové písničkářce Joan Baezové letos pořadatelé zrušili turné po konzervativním americkém jihu. V tehdejší době se mezi prostým českým lidem téhle vysmívané logice, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů prstem ukázaným na jinou světovou stranu, přezdívalo: Ale vy zase bijete černochy…

Ukrajinci utíkají z ČR pod hrozbou vydání armádě, Fialova vláda jim na sídlišti chtěla zavřít vodu

Fialova administrativa chtěla zavřít Ukrajincům vodu, aby potrestala Rusy. U nás na sídlišti občané UK i RF žijí v míru. Ruská Ukrajinka (znovu) vypráví.

Opětovný rozhovor (po dvou letech) s nejmenovanou pražskou Ukrajinkou, která vyrostla v Rusku a jejíž totožnost je autorovi i redakci známa. První část rozhovoru najdete zde. Nově mluvíme i s jejím manželem. Ukrytí jejich identity je z důvodu bezpečnosti. A to jak v České republice, tak i jejich rodiny v Rusku i na Ukrajině. Lze předpokládat, že pokud by si ruská či ukrajinská strana spojila jejich jméno s jejich příbuznými na svém území, měli by tito s tamními režimy problémy, které by mohly vyústit až k jejich pronásledování či uvězněni. Od současné české vlády se komunitě, v níž rodina žije (jak se ještě dozvíme) už také dostalo mírné šikany – ale anonymitu si manželé vyžádali výslovně z důvodů bezpečnosti své a svých blízkých ze strany ruského a ukrajinského státu.

„Progresivní“ olympiáda bez Rusů, Bělorusů a klimatizace. (Zato s Davidem Černým, laureátem státní ceny Petra Pavla.)

Tak nám dnes začínají další reklamo-kšeftové slavnosti. A ještě k tomu v Macronově Francii…

Zatímco v minulosti se olympijské hry stávaly dějištěm velkorysých činů (například mexický prezident José López Portillo podmínil životně důležitou dodávku uhlí Kubě tím, že mu východněblokové ČSSR vydá Věru Čáslavskou, která se po svém zákazu živila jako uklízečka na pražských sportovištích a byl jí odebrán pas), dnes David Černý (lidovým humorem zvaný „národní umělec D. Č., laureát státní ceny P. P.“) vyměnil zamítnutou sochu onanisty na pražském Národním divadle (Národní se vzácně pochlapilo!) za to, že vytvoří Věru Čáslavskou před českým olympijským domem. O dnes už celonárodně známých nástupových „národních“ kostýmech českého týmu od Liběny Rochové ani nemluvě. Vůbec nejlépe je charakterizoval můj kolega z Krajských listů Bruno Solařík (autor sobotní historicko-etnografické rubriky Pátrání B. S.) svým symbolickým sloganem: „Modrou krev na sobě nezapřeš. Učební obor řezník-uzenář, Paříž 1793.“

Projev Slováka Fica a projev Čecha Koloce

Slovenský premiér Fico se v pátek 5. července poprvé od svého atentátu a zranění objevil na veřejnosti. Pronesl projev opravdu státnický, ke kterému mu dopomohli toho dnes slavící skoro viditelně přítomní svatí Cyril a Metoděj – i neviditelní hmotní poradci.

Poradci slovenskému premiérovi poskytli takový informační a stylistický servis, na jaký my čeští občané nejsme zvyklí přinejmenším od doby, kdy si psal sám projevy premiér Zeman – a pak si je psal i jako prezident. Projev slovenského premiéra byl podle mého pro naši část Evropy stejně zásadní jako kdysi Kennedyho „Ich bin ein Berliner“. Stejně historická slova jako JFK by už mohl říct snad jen Kennedyho synovec, který letos též kandiduje na prezidenta USA. S tím rozdílem, že Robert Kennedy mladší se na rozdíl od svého strýce ve svých projevech studenou válku mezi západem a východem (která je po 60 letech od ledového projevu JFK tak horká, jak ještě nikdy nebyla) vždy snažil deeskalovat – stejně jako mírotvorci typu Roberta Fica.

Euro 2024 je slavnost kšeftu, dívejte se na Europeadu!

Po našem pátečním vyřazení z fotbalového mistrovství Evropy v Německu se jeden můj čtenář strašně naštval a napsal mi. Pro problém postmoderního sportu jsme nakonec našli překvapivé řešení.

Čtenář mi napsal: „Už mě ta angloimperiální cochcárna se.e! Dělají si co chtějí i ve sportu! V hokeji předem diskvalikovali Rusko (čímž nám, pravda, přihráli titul) a ve fotbale, namísto aby hráli jako my všichni za svůj stát, se naklonujou na čtyři týmy. Chci stejný práva pro všechny – od zejtřka v tom lunaparku, kterej se beztak pořádá jen kvůli reklamnímu vejvaru, za nás nastoupí Morava!“

Assange dostal od globálních kmotrů nabídku, která se nedá odmítnout

Vězeň svědomí a „Navalnyj západu“ Julian Assange po 14 letech nesvobody v Británii (z nichž 7 let strávil v hrůzných podmínkách azylu po útěku na ekvádorskou ambasádu v Londýně a dalších 5 v britském vězení bez konečného soudního verdiktu) udělal na začátku tohoto týdne dohodu s USA, načež byl posazen na letadlo na tichomořské souostroví Severní Mariany, patřící USA, kde přiznal svou vinu, a americký soud ho propustil. Ve středu v 11:30 našeho času pak přistál v rodné Austrálii.

Potěmkinovo mírové jednání a Macron-Švejk

„Nikdo z vás si nepřeje vroucněji, aby ve Francii zavládl mír. Aby však po něm mohlo začít grandiózní dílo obnovy, musí to být mír opřený o definitivní vítězství našich vojsk,“ řekl v roce 1799 Napoleon Bonaparte, načež se ve Francii vžilo úsloví: „Máme hlavu státu v generálské uniformě.“ Po dvou a čtvrt století hlavám států dvourohý funebrácký klobouk s písmenem N tak přirostl k duši, že už ho na sobě nemusí mít ani fyzicky. O tom svědčí i „mírové jednání“, které o tomto víkendu proběhlo v luxusním švýcarském horském rezortu, se jménem symbolizujícím, že o mírový život obyčejných lidí tu asi nepůjde (jmenuje se Bürgenstock, což lze přeložit i jako „Měšťanská pozice“).

Středeční tragédie v Pardubicích rozkryla hrůzy systému

Minulou středu 5. 6, se ve 22:49 u stanice Pardubice srazily dva vlakové expresy, osobní a nákladní. Výsledkem byli 4 mrtví a 27 zraněných. Po havárii jsem poprosil o rozhovor svého informovaného známého, kvalifikovaného železničáře, který před lety z úřednické pozice přešel na místo řadového strojvůdce. Vzhledem k tomu, že respondent je v rozhovoru nebývale upřímný a zároveň je ve svém podniku stále zaměstnán, redakce vyhověla jeho přání, aby svou identitu (která je autorovi kompletně známa) mohl v tomto článku omezit pouze na iniciály V. P.

Film Svatá = první pokus ČT otevřeně legitimizovat lež

Začněme od lží, na které jsme dennodenně zvyklí v médiích. Základem nového televizního filmu Svatá bylo vyprávění hlavní hrdiny Olgy Térové o jejím dětství, odehrávajícím se v soustavě sovětských táborů, jimž dal později jméno gulag jejich vězeň Alexandr Solženicyn a které existovaly v SOVĚTSKÝCH letech 1923 – 1961 na území celého Sovětského svazu a řada z nich byla mimo území Ruska (a hlavní podíl na jejich existenci měli Stalin a ministři vnitra Jagoda a Berija – z nichž nikdo nebyl etnický Rus). Ty nejsou v inscenaci samozřejmě SOVĚTSKÉ, ale RUSKÉ. A to i přesto, že po roce 1945 nejpočetnější vrstvou vězňů v SOVĚTSKÝCH gulazích byli zajatí příslušníci Vlasovovy protisovětské RUSKÉ osvobozenecké armády. Pravda, jednou ve filmu padne slovo SOVĚTSKÝ, v šalamounské větě: „Matku paní Térové s dcerou odvlekla SOVĚTSKÁ rozvědka do RUSKA“.

Jubilant Štefan Kvietik: „Láska, porozumenie, pokoj a mier sú najdôležitejšie…“

Werich ve svých nedávno vydaných dopisech Voskovcovi reflektoval, že už pár let po Stalinově smrti byla Moskva plná amerických divadel a vůbec kultury USA – a Voskovec mu odepsal, že ekvivalentně to je se sovětskou kulturou za mořem. Kultura a sport byly (na rozdíl ode dneška!) v dlouhých obdobích studené války zkrátka vyňaty z boje znepřátelených zemí. V době, kdy na sebe česká a slovenská vláda dští sílu, proto přinášíme jeden mírumilovný kulturní rozhovor česko-slovenský: se Štefanem Kvietikem, nestarším žijícím hercem-mužem (je tu ještě o 3 roky starší Jiřina Bohdalová!) bývalé federace Slováků a Čechů, který v roce 1992 kandidoval i na jejího prezidenta – a který dnes, v pátek 10. května, slaví 90 let.

« Starší příspěvky