Nejspolehlivější bezpečnostní politika Evropy

Sledujeme-li současnou konfliktní „obrannou“ politiku nešťastným omylem zvolených osob nacházejících se ve vládních funkcích několika evropských států a u Evropské komise, vidíme zřetelně, že jejich programem je doslova pravý opak toho, co západní polovina evropského kontinentu potřebuje a čeho by se jí dostalo několika málo velmi jednoduchými a logickými kroky.

Pouze evropské státy NATO zbrojí už dlouhodobě vysoko nad rámec logických potřeb obrany. Jejich „obranný“ rozpočet je třikrát tak vysoký jako týž rozpočet Ruské federace, a přitom si tyto státy nemohou dovolit vstoupit do otevřené války s Ruskem. Jejich horování pro válku je jen hloupá hra fungující jako reklama na neexistující „ruskou hrozbu“, ze které plynou ohromné peníze včetně provizí. Tak vysoký „obranný“ rozpočet přitom vůbec neznamená připravenost na válku. Jak ukázala právě proxy válka USA proti Ruské federaci vedená prostřednictvím kyjevského režimu a s nasazením (cynickým zneužitím) obyvatel Ukrajiny, vojenské rozpočty skutečně nehrají v obrané nebo útočné politice států nejdůležitější roli. Zvláště, když se z válek stal byznys, na kterém mohou vydělávat korporace, firmy i soukromé osoby v celé řadě odvětví nacházejících se jakoby daleko od vojenského průmyslu.

Nicméně, je zde ještě Oděsa …

Amerika nepomáhá, Amerika investuje!

Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to možná i k pousmání. Americký 47. prezident, Donald Trump, dal srozumitelně najevo to, co každý soudný a objektivně informovaný člověk věděl od samého začátku americké „pomoci Ukrajině“. Tedy, že za tuto „pomoc“, jaká pomohla mnohým v USA a ve Velké Británii jen ne Ukrajincům, Ukrajina a její obyvatelstvo krutě zaplatí.

Každý člověk, který není oslepen září Ameriky a dívá se spíše na fakta o Americe, ví, že když Spojené státy někomu poskytnou dolar, že očekávají nejméně sto dolarů zpět. Byznys je jediným skutečným božstvem Ameriky. Washington nesoucítí, nedává, nepůjčuje, Washington zásadně pouze chladně investuje s očekáváním zisků. Stamilióny dolarů prší po celém světě, aby se průběžně zhmotňovaly v rozkladné procesy iniciované uvnitř států, jejichž politické přeformátování si Deep State vždy přál a dosud ještě přeje. A bude si je přát i nadále, třebaže Donald Trump některé penězovody začíná přestřihávat.

Postsovětský prostor má zůstat trvale protiruský

Soudě podle předběžného seznamu hostů pozvaných na prezidentskou inauguraci, přichystal Trump politikům z Evropské komise a řady států EU docela hezký kanadský žertík. (Asi již začal využívat budoucího 51. státu USA.) Vsadily ty osoby totiž nemoudře, neopatrné a nepředvídavé úplně všechno na jedinou kartu, na podporu Trumpova předchůdce, Joe Bidena. A to dokonce natolik, že aktivně vystupovali proti Trumpovi. No a ten nezapomněl. Na inauguraci je nepozval. Při americké ruletě totiž vložili všechny své žetony na jedno políčko. A ono to nevyšlo. Litovat je jistě nebudeme. Ursula von der Leyenová tedy hold novému „bílému otci ve Washingtonu“ nesloží. Naproti tomu její národ bude v Bílém domě reprezentovat předsedkyně Alternativy pro Německo (AfD), Alice Weidelová. Také český prezident, Petr Pavel, a s ním na jedné politické lodi se nacházející (a již kymácející) premiér, Petr Fiala, se do Washingtonu těšili marně. Ani oni pozvánku nedostanou. Nebyli už v katedrále Notre-Dame. Tedy, možná byli, ale ne ve správný čas.

Pozmění se s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu nějak zásadně a rychle situace ve východní Evropě? V tom nejpodstatnějším, tedy v naději na trvalý mír, asi sotva. Území současné Ukrajiny není totiž pro vládnoucí „elity“ ve Spojených státech a ve Velké Británii ani zdaleka tak málo významné, jak soudí někteří komentátoři a analytici, kteří uvažují o možnosti, že Donald Trump stáhne Washington z „ruské hry“ a ruskou ruletu ponechá na evropských satelitech, které budou mít ale strach bubínek revolveru roztočit. Při přiložení ke spánku by totiž mohl z hlavně vyjít výstřel, a ne jen neškodné cvaknutí, po jakém se carský důstojník samou úlevou opil do němoty.

Vazalství je nedůstojný a ponižující vztah

Italská spisovatelka Elsa Morantová (1912 – 1985), manželka spisovatele Alberta Moravii, ve svém velkém románě nazvaném La storia (české vydání „Příběh v historii, Odeon 1990“ ) píše o lidech, do jejichž osudu zasáhla válka. Na základě vlastní zkušenosti líčí autorka situaci v Itálii s nástupem fašismu a diktátora Benita Mussoliniho. Popisuje zrod a genezi fašismu nejprve v podobě jakési „komediální slavnosti“, jaká byla fraškovitou karikaturou starobylého římanství, které ale během několika let sklouzlo na úroveň totality a vazbou na Hitlerův německý nacismus se proměnilo v ubohé vazalství, které rychle přijalo i rasovou teorii.

Současný západní „narativ“ vlastně už nic jiného než eufemismy neužívá. A občané zasypávaní lavinami eufemismů mnohdy netuší, že jejich země už dávno ztratila nezávislost. A že za to mohou právě ti politici, které oni vytrvale volí do funkcí. Velmi mnoho občanů odhrne clonu růžových eufemismů a podívá se černé pravdě do očí teprve ve chvíli, kdy jim vládnoucí vazalský režim ve službě suverénovi skutečně tvrdě zaútočí na jejich peněženky.

Kdybychom přenesli vazalství států, jejich reprezentací, do roviny individuálních vztahů mezi lidmi, pak člověk, který přijme vazalský poměr k jinému člověku, stává se jeho sluhou, pážetem, klientem (ve smyslu propuštěnce ve starém Římě, jenž zůstává i po propuštění z otroctví v těsné vazbě s domem svého dřívějšího pána, což mu ale vůbec nebrání v kariéře a bohatnutí). Přijetím cizí vůle se člověk stává podřízeným, v minulosti poddaným, případně i otrokem. Někdy se stane členem mafie. To tehdy, když v kleče složí přísahu a políbí patřičný prsten. Podstatné ale je, že ve všech případech, nabývá cizí vůle významnější roli než vůle vlastní a člověk ztrácí velký díl svobody.

Washington od eskalace konfliktu neupustí

Někteří komentátoři na Západě soudí, že Spojeným státům na Ukrajině nijak zvlášť nezáleží. Jistěže, Washingtonu nezáleží na Ukrajině jako takové, záleží mu ale na tom, aby Spojené státy na Ukrajině neprohrály válku s Ruskem. Nebo aby to alespoň tak nevypadalo.

Mohlo by se zdát, že Spojeným státům v této válce o mnoho nejde. Že riskují „pouze“ další propad prestiže své armády a armád NATO, a takto i výrazné oslabení jejich planetární hegemonie. Ve srovnání s Ruskem, kterému jde o samotnou existenci, se americká rizika zdají v podstatě nevelká. Ale zřejmě tomu tak není. Je docela dobře možné, že právě ztráta hegemonie a tedy rozpad amerického unipolárního systému mohou zavést Spojené státy do hluboké krize, jaká může nakonec vyústit dokonce v jejich zánik.

Ovšem než dojde (snad, doufejme) k happy endu, musí eskalace konfliktu s Ruskou federací pokračovat. A pro občany Západu hezky podle „narativu“. Tedy ruská reakce budiž vždy označena za nevyprovokovanou akci, ruská odpověď za snahu Ruska naprosto bezdůvodně útočit na mírumilovné NATO, které se přibližovalo a přibližuje k ruským hranicím jedině proto, aby s náručí květin mohlo Moskvě popřát dobrého jitra. A tak podobně. Prostě vláda nesmyslu nad realitou bude pokračovat, dokud se nenajde takové řešení, aby všichni poražení mohli slavit vítězství.
A co Ukrajina? No co se dělá s nástrojem, který se samým užíváním rozlomil na dvě či dokonce více částí?

USA a EU ženou Moldavsko do neštěstí!

Kdyby se prezidentské volby v Moldavsku uskutečnily bez započtení korespondenčních hlasů, vítězem druhého kola by byl protikandidát stávající prezidentky, Sanduové, Alexandr Stoianoglo. Zvítězil by sice velice těsnou většinou nějakých 32 tisíc hlasů, ale Moldavsko by mělo naději na to, že unikne osudu Ukrajiny.

Proamerická prezidentka Moldavska, Maia Sanduová, vsadila svůj úspěch právě na korespondenční hlasy. A tak se stalo, že zemi bude i nadále spravovat, což de facto znamená, že ji bude řídit Washington prostřednictvím Ursuly von der Leyenové a s přispěním Rumunska, které se už těší na to, že jednou z možností, jak dostat Moldavsko do EU bude, když Sanduová ohlásí spojení země s Rumunskem. To se za jistých okolností skutečně může stát. Podněstří bude sice protestovat a Rusko může být opět donuceno bránit ruskojazyčné obyvatelstvo. A neštěstí podle washingtonských not plných kakofonie bude hotovo.

Unipolární systém jako nejnebezpečnější forma uspořádání světa

Po rozpadu bipolárního uspořádání na počátku 90. let dvacátého století se do pozice jediné planetární supervelmoci dostaly Spojené státy, respektive jejich vládnoucí vrstva. Výsledek tohoto nového systému se dostavil okamžitě. Začala se rozpadat křehká stabilita, ve které měly Spojené státy proti sobě velmoc, která přece jenom do jisté míry omezovala americké úsilí o absolutní dominanci, jaká následně dospěla ke „kvalitě“ planetární diktatury.

Vzhledem k tomu, že neomezený vládce planety není schopen uspět v čestném hospodářském a technologickém zápolení (ve svobodném trhu) s Čínou, rozhodly se washingtonské elity (nemají nic společného s obyvatelstvem USA) destabilizovat také Tichooceánskou oblast. V ní si jako nástroj vybraly Tchaj-wan, jehož „suverenitu“ pod americkým dohledem kupodivu podporují, zatímco suverenitu Donbasu tvrdě trestají. Čert aby se vyznal ve washingtonském pojetí práva. V poslední době se pod činorodým americkým dohledem dále eskaluje konflikt na Blízkém východě, kde se s použitím Izraele snaží Washington vést válku proti Iránu, což je vlastně kopie metody, během které takto bezohledně využil a zneužil Ukrajinu (díky Ukrajině smrtelně nebezpečnému režimu, který si předtím Washington ovšem sám ustavil v Kyjevě) v jeho vlastní válce proti Rusku.

„Foltýnové“ a Kladivo na čarodějnice | 2. část

Pokračujeme v článku o chování vládnoucí moci v situaci, kdy se moc nachází buďto ve stavu svého upevňování, nebo v situaci, ve které se z nějakého důvodu cítí být ohrožena. V obou případech vládnoucí režim sahá po hledání a nalézání nějakého vnitřního nepřítele a v zájmu mobilizace mas k boji s ním šíří strach. Samozřejmě velmi často si vládnoucí režim „vypomáhá“ tím, že hledá a nachází také nepřítele „před branami“. Ale toto téma je na jiný článek. Pojďme tedy k dalším příkladům, kdy se hon na vnitřního nepřítele stal řešením pro vládnoucí moc, která se z nějakých důvodů cítila být ohrožena. Zde jenom telegraficky.

„Foltýnové“ a Kladivo na čarodějnice | 1. část

Všechno tady už bylo. A nejenom jedenkrát, ale často nesčíslněkrát. Zejména jevy velmi nebezpečné se opakují stále, jako by k žádnému společenskému vývoji vůbec nedocházelo. Z nějakých důvodů si masy obyvatelstva nevšímají symptomů blížícího se zvratu. A přitom ty symptomy jsou zřetelné, skoro by se dalo říci, že jsou nepřehlédnutelné. Co může za periodicitu negativních procesů v lidských společnostech? Asi krátkost lidského života a nepřenosnost zkušenosti. Zkušenost nejenom, že je nepřenosná, naráží na další bariéry. Mezi nimi na nezájem či neochotu zkoumat minulost a nacházet v ní ponaučení.

Vzhledem k tomu, že v lidských společnostech existuje fundament, jaký nepodléhá změně a je nezávislý na technologickém či obecně kulturním vývoji, hrozí trvale základní konflikt mezi úzkou vládnoucí vrstvou a masou naprosté většiny ovládaných lidí. Problém vězí v tom, že kdo se dostane k moci a získá všechny prostředky pro její prosazování, ten se moci, jaká mu přináší profit a uspokojení, nehodlá nikdy vzdát. Ve snaze udržet si moc je ochoten sáhnout ke všem prostředkům bez ohledu na to, jaké bude mít jeho boj o udržení vlády krvavé i jinak ničivé následky. Boj nejprve o prosazení moci a potom o její udržení je soubojem „bez rukavic“. Každá rána je dovolená včetně ran podpásových. Nezáležím na právu, spravedlnosti, pravdě, na zákonech, na ohledech, na obyčejné slušnosti a morálce. Přestává platit úplně vše a vládnoucí vrstva použije každého prostředku.

Pravda je jako voda – cestu ven si najde vždycky

Od krvavého protiústavního puče v Kyjevě a běsnění pohrobků Stěpana Bandery v Oděse v roce 2014 západní mediální mainstream tají skutečnou charakteristiku nového „poeuromajdanového“ režimu vládnoucího na Ukrajině. Zpočátku byly události v Kyjevě, Oděse a na Donbasu, který zcela po právu odmítnul setrvat v jednom státním svazku s vůči sobě nepřátelsky se vymezujícím režimem, natolik výbušné a nepřehlédnutelné, že proamerické vlády a jejich média nemohly informace skrýt úplně. Takto ke zkreslení situace muselo postačit jejich prosévání a maximální změkčování skutků nového režimu v Kyjevě.

Vzhledem k tomu, že velké západní tiskové agentury plně ovládají celý západní mediální mainstream, který nadto důsledně spolupracuje s místními proamerickými mocenskými strukturami, nezbylo z pravdivé charakteristiky kyjevského režimu a ze skutečných příčin následné války na Ukrajině vůbec nic. Nadvláda západního mainstreamu je v mediálním prostoru absolutní, takže informace z druhé strany na Západ takřka nepronikají. Co nevykryje proamerická propaganda, to zničí zásahy do svobody slova označované jako „boj s dezinformacemi“.

Během 100 let byl ukrajinský nacionalismus proti Rusku použit 4x

„Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“ Takto zní známý a bohužel zapomínaný výrok, jehož autorem je George Santayana. Možná všechny národy světa mají sklon zapomínat historickou zkušenost. A takto opakují staré chyby. Kdyby se na Ukrajině z historie země nevybíraly pouze jednotlivé právě „vhodné“ oblázky, ale zachovávala se celá mozaika, mohli si Ukrajinci všimnout, že kdykoliv se jim dostalo podpory odkudkoliv ze západně položených zemí, bylo to vždycky a bez výjimky pouze v souvislosti s některou „západní“ válkou proti Rusku. Nikdy jinak!

  1. 1. část 2. 8. 2024
  2. 2. část 5. 8. 2024

Ivo Šebestík: eseje a komentáře, červenec 2024

Evropané se probouzejí většinou hodně pomalu (22.7.2024)
Malý slovníček znásilněných pojmů 1. a 2. (13.7.2024; 15.7.2024)
Konec čistého štítu národa (12.7.2024)
Návrat k feudalismu není levicová politika (5.7.2024)
Evropa má platit za bezpečí tomu, kdo jí zajistil nebezpečí (2.7.2024)

Ukrajinské vítězství nad Ruskem Washington neočekával

Osoby, které prezentují západní politiku, nejsou jejími tvůrci, ale nástroji. Mozky zůstávají v pozadí. Tito plánovači a architekti ve Washingtonu a v Londýně vůbec nepočítali s možností, že by Ukrajina mohla mít potenciál porazit Rusko na bitevním poli. To je ve skutečnosti jen vedlejší frontou americko-britské války proti Rusku, do níž byl vtažen takzvaný „kolektivní Západ“. Třebaže některé země, které jsou jeho součástí, válkou proti Rusku rovněž řeší „svoje záležitosti“.