Technofašismus, technoterorismus a globální válka

Svět nezadržitelně spěje k válce. Jakýkoli pomyslný průzkum mezi světovou populací by ukázal, že nikdo nechce válku. Válka však pravděpodobně vypukne ještě před koncem tohoto desetiletí. Většina zemí světa se hlásí k demokratickým režimům, ale žádná strana s volebním významem, od levice až po pravici, nepovažuje válku za bezprostřední nebezpečí a nestaví si boj za mír jako svůj hlavní prapor. Mír nezískává hlasy. Válka přináší mrtvé lidi a mrtví lidé nevolí. Žádná strana si nedovede představit, že by prováděla volební propagandu na hřbitovech nebo v masových hrobech. Stejně tak si nedovede představit, že bez živých nejsou strany. To vše se zdá absurdní, ale absurdita se děje, když rozum spí …

V prostředí globálního technofašismu a technoterorismu se evropsko-severoamerický kapitalismus aktivně připravuje na přechod od studené války k válce horké. Tváří v tvář prázdnému nebo odporně impotentnímu pohledu svých občanů připravuje zvláštní mezinárodní dělbu práce zabíjení: Evropa se postará o porážku Ruska, zatímco USA se postarají o porážku Číny. Téměř ve stejné době první komisař Evropské unie pro obranu Andrius Kubilius, bývalý litevský premiér, říká, že Evropa musí být připravena na válku s Ruskem za 6-8 let, a vysoký důstojník amerického námořnictva prohlašuje, že USA musí být připraveny na válku s Čínou v roce 2027.
Nemá smysl předpovídat, že k válce dojde, ale že její výsledek bude zcela jiný, než si představují tito váleční podnikatelé opojení think-tanky financovanými výrobci zbraní.

Socialismus po Babylonu

Přinejmenším v evropském kontextu musí text s tímto názvem začít výhradou: když mluvím o socialismu, nemám na mysli socialistické strany, protože ty už socialismus dávno opustily, a totéž bych mohl říci o komunistických stranách ve vztahu ke komunismu. Mimo evropský kontext musím vznést ještě jednu výhradu: nemám na mysli pouze ty verze socialismu, o nichž se v Evropě diskutovalo a které se praktikovaly na počátku 20. století a které pokračovaly v praxi téměř do jeho konce v zemích tehdejšího sovětského bloku a v Jugoslávii. Dokonce ani socialismus, který dnes reálně existuje v Číně, na Kubě, ve Vietnamu nebo v Severní Koreji.