Arnošt Lustig: Rusům musíme být vděční. Z Izraele jsem utekl.

Článek Arnošt Lustig: Rusům musíme být vděční. Z Izraele jsem utekl vyšel v deníku Krajské listy 27. února 2025

Foto: Se svolením České televize
Popisek: Arnošt Lustig

Úvod: Kdo jsou Rusové a co je Izrael

Arnošt Lustig (1926 – 2011) měl v středu 14. výročí odchodu z tohoto světa. „Rusko je země bídy, zmaru a chlastu a rozsáhlých literárních děl o bídě, zmaru a chlastu. Světu přináší jen výše zmíněné, bez výjimky,“ řekl herec Václav Vydra nejmladší na nedělní pražské demonstraci, kterou pořádaly neziskové organizace Člověk v tísni, Díky, že můžem a Milion chvilek pro demokracii, a jejíž „nezávislost“ se projevila už tím, že na ní promluvili jak český prezident, tak ukrajinský velvyslanec. Citát není původní, internet ho připisuje Karlu Havlíčku Borovskému – který ho ovšem (ani ve svých slavných Obrazech z Rus) nikdy nenapsal. Zdeněk Svěrák nedávno citoval sám sebe, když svůj filmový výrok ke Koljovi: „Kradete kufry a cizí území“, rozšířil o další slova „A bohužel, je to pravda. Střílíte na pokojná města a vyháníte lidi z domovů.“ Nejen, že přitom zapomněl, jaká vláda v roce 2014 na Ukrajině začala první střílet do svých občanů, ale především zapomněl dovětek svého filmového výroku ke Koljovi: „Ale to není tvůj případ.“ A na to, že Oscara ve starém dobrém mírovém roce 1997 dostal právě za to vyjmutí většiny dobrých lidí z nacionalistického principu kolektivní viny. Totéž se stalo Václavu Vydrovi, který poněkud zapomněl, že španělská rodina jeho nevlastního otce Artemia Preciosa Ugarteho (druhého manžela Dany Medřické) přežila Francův fašistický režim (1936 – 75)v exilu v Moskvě. Ve svém projevu pak Vydra pokračoval o Václavu Havlovi, aniž by si vzpomněl, že Havel svou poslední hru, Odcházení, postavil na Čechovově Višňovém sadu a zmiňoval v ní i Gándhího pacifismus – který do evropského povědomí vnesl Rus Lev Nikolajevič Tolstoj. Ten Tolstoj, jehož sochy na dnešní Ukrajině (naposled v Oděse) jsou bourány a po něm pojmenovaná zastávka kyjevského metra byla přejmenována na Ukrajinských bojovníků…

Rusové a Izrael – dvě dnešní kultury: obě dnes otevřeně bojující na cizím území, ta první naším mainstreamem proklínaná, druhá vynášená. A tak jsem si vzpomněl, co mi o nich řekl včerejší jubilant, velký spisovatel a člověk, který mnoho zažil a který mě (ani nevím, čím jsem si to zasloužil…) nazýval svým přítelem. Arnošt Lustig. Jeho válečná zkušenost, jejíž bolest už v jeho životě nic nepřekonalo, mu totiž přinesla zvláštní neohroženost ve sdělování pravdy padni komu padni: o různých národech, zemích, fašistech, komunistech (mezi které jako absolvent Vysoké školy politické a sociální s titulem inženýr kdysi sám patřil). O Indii, která je obecně nazývána největší demokracií světa, se například vyjádřil, že takový hlad jako na tamních ulicích neviděl ani v Osvětimi…

Z trpké zkušenosti, že zpochybnit se dá všechno, pro případné vyvraceče pravosti našich rozmluv dodávám, že svědkem jednoho z mých přátelských setkání s A. L. byl i režisér Igor Chaun, protože se odehrálo na křtu jeho knihy Večeře u maharádži, kterou Arnošt Lustig křtil a že publikovaný rozhovor ve své necenzurované podobě byl na přání A. L. vydán hned po jeho smrti, načež jistá střední škola tento rozhovor (jako vzor, jak děla interview) zahrnula do svých osnov, které jsou dodnes dohledatelné. Zaznamenána je i tato závěrečná Lustigova odpověď, pro kterou jsem se dnes rozhodl rozhovor znovu publikovat:

…Měl bych začít tím, že jsem se v roce 1968 na Rusy za okupaci vůbec nemoh zlobit, protože to byli oni, co ten zbytek nás, kdo jsme přežili, za války zachránili, a to v mých očích nesmírně převyšuje to, co provedli v roce 1968. Rusům musíme být vděční. O Německu naopak tvrdím, že mělo za trest ještě tisíc let po holocaustu držet hubu a krok. A co se týče toho Izraele: Tam jsem jel s tím, že budu pořád spisovatel, jenom si, než si zas budu moct psaním vydělávat, přiberu nějakej vedlejšák pro uživení. Nějakej dobrák mi poradil, že ideální je bejt tirákem na trase z Jeruzaléma do Eilatu a to se mi strašně zalíbilo, protože Eilat je vůbec nejkrásnější letovisko u Rudýho moře. Jenom jsem to pozměnil na to, že jsem chtěl bejt závozníkem, protože závozník se nepředře a při dobrý vůli může psát i při jízdě. Tak jsem do tý firmy šel a ptal jsem se jich, jestli to místo mají volný a jestli by mi ho dali.

 

A oni mi řekli: ´Vy ste se zbláznil! Na místo šoféra do Eilatu se čeká deset let!´

 

´A závozníka byste nepotřebovali?´ ptám se.

 

´Na to se čeká dvacet let!!´

 

Tak jsem si řek, že takový kšefty bych v Husákově státě moh mít taky, a radši jsem jel do Ameriky učit studenty psát. Já jsem z Izraele utek.

Celý rozhovor s Arnoštem Lustigem (poprvé vydán 2011)

Fotograf Miroslav Hucek, který s Arnoštem Lustigem v 60. letech zakládal časopis Mladý svět, mi pro své paměti, jejichž jsem byl redaktorem-zapisovatelem a které později vyšly pod názvem Takoví jsme byli? o Arnoštu Lustigovi řekl: „Jan Kloboučník, spisovatel a zástupce šéfredaktora Mladého světa vracel redaktorům rukopisy kvůli jedné pravopisné chybě. Když křičel na Arnošta Lustiga: ´Arnošte, ty, český spisovatel, nevíš, že ve slově zmije se píše měkké i?´ třásla se celá redakce, ale Arnošt odpovídal: ´A kde jsem se to měl naučit, v koncentráku?´“

Duch československé kultury 60. let A. J. Liehm mi o něm zase vyprávěl: „V době, kdy jsem přišel do Ameriky, tam už Arnošt byl pěknou chvilku. Jeli jsme spolu na dovolenou a Arnošt jednou pocítil potřebu koupit si cigarety. Jenomže místo aby si je šel koupit sám, poprosil o to mě. „Ty se stydíš?“ ptal jsem se ho? „Ne, ale já bych jim to asi nedokázal říct tak, aby tomu rozuměli.“ Nedokázal si anglicky říct ani o cigára, a přitom byl řádným profesorem tvůrčího psaní na American University ve Washingtonu.“

Arnošt Lustig se tedy pro mě postupně stával pojmem stejně tajemně neproniknutelným jako přitažlivým. Udělat rozhovor s ním by se mi líbilo, ale oslovit ho a jet za ním do Prahy jsem tehdy pokládal z čin příliš odvážný. Příležitost ale přišla sama. Psal jsem tehdy jen pro krajové noviny, v nichž jsme se tehdy s kamarády učili, jak psát, a ocitl jsem se na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde jsem v hale karlovarského hotelu Thermal spisovatelskou legendu zahlédl – a oslovil:

Můžu se vás i jako mladý novinář z neznámých novin na něco zeptat?

Poď sem, sedni si a DEJ SI NA MĚ CO CHCEŠ. Jak se jmenuješ?

(Objednávám si minerálku, a tak trochu jako praktikant Hlaváček z filmu Rozpuštěný a vypuštěný panu Lustigovi odpovídám.)

Tomáši, já teď udělal dvě rozhovorový knížky, jednu o sobě a jednu o Hrabalovi, takže mi nakladatelství pod vysokou pokutou zakázaly dělat rozhovory. Ale já na ně se.u, protožes přišel a řeks to, co jsi řek. Já jsem totiž byl taky kdysi mladej novinář z neznámejch novin a přišel jsem za Zdeňkem Nejedlým, jestli by mi dovolil udělat s ním rozhovor a on mě vyhodil se slovy: „Co si to dovoluješ?“ Tehdy jsem si přísahal, že nikdy nevyhodím mladýho začínajícího novináře, kterej ke mně příde s tou samou zkroušenou větou a s tím samým zkroušeným obličejem, co jsem měl tenkrát já. A tys mi po letech dal příležitost to splnit!

Pane Lustigu, jak jste tenkrát ten koncentrák přežil?

Já měl kamaráda Porgese. Porges byl nejhezčí kluk v Praze, chodili jsme spolu za holkama, on krasavec a já vošklivec. Byly poslední dny války a my jsme se zbláznili a utekli jsme z transportu smrti. Po Porgesovi nějakej esesák vystřelil dávku ze samopalu a jeho to zasáhlo do zad. Bylo to v Německu a k ránu přišli NĚMECKÝ vesničani, ošetřili ho a ukrejvali ho až do konce. Krasavec Porges potom ležel doma na posteli s prostřelenou páteří a umřel rok po válce. A já, vošklivec, přežil doteďka. Každej, kdo to přežil, přežil proto, že místo něj zabili někoho jinýho. Nikdo si to přežití nezavinil sám. Jestli se mě ptáš, jestli věřím na osud, tak jo, ale věřím, že ho neznáme. Ale vím, že nikdo, kdo v koncentráku přežil, nebyl normální. My všichni, co jsme se vrátili, jsme byli nenormální, i já, ale nedávám to na sobě znát. Vydržet to mohli jen vyšinutý.

Já kdykoli se dostanu z něčeho těžkého, cítím příjemnou úlevu, někdy až, jak se říká, rauš. Cítíte od té doby, co jste utekl z transportu, příjemnou úlevu, nebo vám ještě někdy i potom bylo tak špatně jako v ghettu nebo v lágru?

Pro mě byl rauš, když jsem šel po válce studovat vysokou a učil jsem se v kavárně Slavia, před sebou bílý kafe a koblihu na talíři a na čistým ubruse. Tenkrát, když jsem zdrhal z transportu a potom v tý Slavii, tehdy jsem měl pocit, že se mi to zdrhnutí povedlo, ale dneska vím, že jsem jim vlastně neutek, nebo jenom napůl. Když jsem mezi lidma, cítím příjemnou úlevu, ale když jsem sám, jsou se mnou pořád ty, co tam zůstali. V noci se mi o nich zdá. Jedna moje část tam zůstala s nima.

Já jsem ročník 1977, ale od dětství se bojím, že koncentráky zase budou a lidi, co se nebudou hodit, do nich za půjdou. Možná je to proto, že jsem v koncentráčnických historkách vyrůstal, vyprávěl mi je můj strejda Pavel, který přežil lágr Wulkow-Zossen, a taky Josef Roth, poslední člen komunity kdysi židovského městečka Golčova Jeníkova na Vysočině, kde jsme byli sousedi. Ten přežil díky tomu, že dělal v Terezíně správce umývárny…

Ty kluci z Wulkova měli štěstí, to nebyl vyhlazovací tábor, měli to tam o stupínek lepší. A pana Rotha budu asi taky znát, když říkáš, že dělal správce sprch. A z Golčova Jeníkova jsem znal jen jednu tenkrát úplně neznámou holku. Byla to Dita Saxová, která to všechno přežila a pak se ve Švýcarsku zabila, o které jsem napsal novelu, kterou chtěl pro Barrandov natočit Antonioni, ale protože mu dali málo, možná ještě líp ji pak natočil Moskalyk. Vyhrál s ní festival v San Sebastianu…

Vida, to jsem žil ve stejném městě s (díky vám) dost slavnou osobou. A odkud byla Kateřina Horovitzová, o níž jste napsal novelu, za jejíž adaptaci vyhrál Antonín Moskalyk zase na MFF v Monte Carlu?

Kateřina Horowitzová je kombinace dvou holek. Chtěl jsem námět o statečný holce, a existovala holka, tanečnice, Franceska Mann, která udělala před nějakou velkou německou důstojnickou sviní striptýz tak, že si strhla podprsenku, vytrhla tomu hajzlovi bouchačku a zastřelila ho. Ta druhá půlka tý postavy byla konfidentka, která za to, že bude dělat v nóbl německým bordelu dostala nabídku, že až ji povezou s transportem, tak z něho odpojej poslední vagón, a ten pak pošlou do Švýcar. Když zjistila, že je to lež, rozzuřila se tak, že zabila několik esesáků. Myslím ale, že ten konec byla jedna z legend, který se tehdy mezi náma vězněma vytvářely pro povzbuzení.

Co se týká povzbuzení, vy jste měl jednoho kamaráda, jehož jméno tu už padlo a který stejně jako vy prožil velkou část života v pražské Libni, a ten dokázal moc nádherně povzbuzovat. Všechny historky, ať veselé či smutné, co se mu staly, dokázal přetavit v krásná, často humorná vyprávění, která pro něj, myslím, byla životodárná a vydržel tak dlouho na světě i dík nim. O vás ve své knize Proluky napsal:

Dozvěděl jsem se, kterak Arnošt Lustig, když jeho děti dělají takový randál, že nemůže psát, tak Arnošt jede s košíkem do města, nakoupí vrchovatý košík pomerančů a banánů, čokolád a pamlsků, svolá svoje děti a ukazuje na košík a říká… Tak hele, váš tatínek potřebuje psát a vy děláte randál, když budete potichu, tak dostanete tenhle košík mlsů… A proč dostanete ten košík? Protože když tatínek píše, tak vydělává peníze, ale když budete řvát jako bestie, tak tatínek nebude moct psát a vy dostanete co? Ho.no.

Bohouš Hrabal byl dobrej kámoš, ale vymejšlel si. Když za mnou přijel do Ameriky, vzpomněl si, že Niagárský vodopády se pokoušeli proplavat dva Češi a oba se zabili. A tak jsme se rozhodli, že my budeme jediný dva Češi, co je pochčijou. Šli jsme na to ze zadní strany, a řeknu ti, že ač se Bohouš chlubil, že je pochcal, jenom na ně učůrnul. Ale to bylo jedno – jak jsi říkal; hlavní bylo, že jsme měli srandu…

Taky si myslím, že je to nejdůležitější. Ale ocituji ještě z jiného zdroje, který mi o vás vyprávěl a který co do faktů může být důvěryhodnější. A. J. Liehm mi řekl, že když jste po okupaci v roce 1968 emigroval do Izraele, tak se vám to tam moc nezamlouvalo. Je to pravda?

Tak tuhle odpověď asi nebudeš moct publikovat hned, protože kdyby si to přečetla moje manželka, tak mě zabije, protože ona Izrael miluje, ale JE TO PRAVDA. Měl bych začít tím, že jsem se v roce 1968 na Rusy za okupaci vůbec nemoh zlobit, protože to byli oni, co ten zbytek nás, kdo jsme přežili, za války zachránili, a to v mých očích nesmírně převyšuje to, co provedli v roce 1968. Rusům musíme být vděční. O Německu naopak tvrdím, že mělo za trest ještě tisíc let po holocaustu držet hubu a krok. A co se týče toho Izraele: Tam jsem jel s tím, že budu pořád spisovatel, jenom si, než si zas budu moct psaním vydělávat, přiberu nějakej vedlejšák pro uživení. Nějakej dobrák mi poradil, že ideální je bejt tirákem na trase z Jeruzaléma do Eilatu a to se mi strašně zalíbilo, protože Eilat je vůbec nejkrásnější letovisko u Rudýho moře. Jenom jsem to pozměnil na to, že jsem chtěl bejt závozníkem, protože závozník se nepředře a při dobrý vůli může psát i při jízdě. Tak jsem do tý firmy šel a ptal jsem se jich, jestli to místo mají volný a jestli by mi ho dali.

A oni mi řekli: „Vy ste se zbláznil! Na místo šoféra do Eilatu se čeká deset let!“

„A závozníka byste nepotřebovali?“ ptám se.

„Na to se čeká dvacet let!!“

Epilog: Útěk a vděčnost

„Tady máš mojí pražskou adresu a někdy přijď,“ říká Arnošt Lustig, který byl právě vyvolán k telefonu a mizí elegantním krokem nedbalého světáka v davu. Vzápětí přichází servírka, která si žádá 216 Kč útraty. Když jí vysvětluji, že to byl pan Lustig, co jí zůstal dlužen, a ten že jí určitě časem zaplatí, prohlásí servírka, že „vo žádným Lustigovi, kterej by jí platil, neslyšela“ a ona že tržbu odevzdává už odpoledne. Zkontroluji klasikův účet, uhradím jej, dopiju (svou jedinou) poslední z dlouhé řady sklenic červeného vína a s vděčností se podívám na vizitku, která leží přede mnou.

Tu příhodu jsem Arnoštu Lustigovi nikdy nezazlíval. Právě naopak. Díky svému kamarádu Vaškovi Kozlovi, který pracoval „na obci“ (v pražské Židovské obci), kde si oběti holocaustu vyřizovaly své záležitosti, jsem věděl, že se Arnošt Lustig, pendler mezi starou českou a novou americkou vlastí, po letech natrvalo vrátil do staré vlasti, a za jakých poměrů v ní bydlí, zejména po smrti své ženy, která svého manžela v cestě na druhý břeh předběhla o dva roky (kvůli čemuž od její smrti publikuji i odpověď A. L. na svou „izraelskou otázku“)… Z řady svých dalších potkání-setkání s ním mi nejvíc utkvělo v paměti to poslední. Odehrálo se na křtu doplněného vydání knihy Igora Chauna Večeře u mahárádži, kterou křtil Arnošt Lustig, o jehož typickém pracovním dnu Igor Chaun krátce předtím natočil dvacetiminutový kafkovsko-lustigovský dokument. Arnošt Lustig tehdy humorně vyprávěl o své zkušenosti s Chaunovou tvorbou, kterou charakterizoval tak, že se nedá popsat, natož přirovnat k dílu jakéhokoli předchozího autora. Což je podle mě definice, která se dá použít i na dílo samotného Arnošta Lustiga – už pro nahotu jeho pravdomluvnosti, kterou i v rozhovoru se mnou projevil, když mluvil o Rusech, Němcích a Izraeli. Se stejným postojem jsem se mimochodem po letech setkal, když se mým učitelem stal objevitel léčebného oboru jménem psychofonetika Yehuda Tagar, rodilý Izraelec, potomek přeživších holocaustu, který se po základní vojenské službě v izraelské armádě, během níž zažil, co zažil, odstěhoval z vlasti a po léta pak namísto slova Izrael používal slovo Palestina. Se svým psychoterapeutickým oborem obkroužil svět, žil a pracoval v Austrálii, Jižní Africe, Británii. Nakonec zakotvil v Bratislavě (!) a své žáky ze všech okolních zemí učí, že úkoly Střední Evropy číslo jedna jsou: vyléčit odsun Němců a konečně z hloubi duše poděkovat Rusku a jeho národu za své osvobození od nacismu…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).