Alexandr Gelejevič DuginČesky (*1962) je ruský politik, publicista, politolog, sociolog, filosof, bývalý profesor Lomonosovy univerzity v Moskvě a ideolog tzv. eurasijského hnutí, jednen z nejznámějších myslitelů postsovětského Ruska, jehož díla vyvolala značný ohlas v jeho vlasti i v zahraničíČesky. V 80. letech byl antikomunistickým disidentem, dnes je na sankčních seznamech EU, Spojených států, Kanady a řady dalších zemí. Jeho ​​názory jsou často hodnoceny jako fašistické. Sám tato obvinění vždy popíral a počítal se ke své „čtvrté politické teorii“, která by podle něj měla být dalším krokem ve vývoji politiky po prvních třech: liberalismu, socialismu a fašismu. Duginovy ​​politické aktivity jsou zaměřeny na vytvoření euroasijské supervelmoci prostřednictvím integrace Ruska s bývalými sovětskými republikami do nové Euroasijské unie (EAU). Je autorem dlouhé řady publikací překládaných do řady světových jazyků, poslední český překlad Čtvrtá politická teorie (2020, poslední ruské vydání Четвертый путь. Введение в Четвертую Политическую ТеориюČesky, 2024).

1. Nedávná historie USA, politické prostředí, které umožnilo rozvoj Trumpova postliberalismu
2. Trumpova alternativa k liberalismu. Donald Trump – politik, který situaci obrací, ale rozpory nepřekonává.
3. Trumpova geopolitika, myšlení a geopolitické ambice

První část seriálu publikoval RT-DE 17. ledna 2025

Nedávná historie USA, politické prostředí, které umožnilo rozvoj Trumpova postliberalismu

Trumpova revoluce

Nyní jsou všichni v Rusku a ve světě zmateni: co se děje v USA? Jen málo odborníků u nás – zejména Alexander Jakovenko – skutečně chápe, jak vážné jsou změny v USA. Jakovenko správně řekl, že „toto je revoluce“. A to je vlastně pravda.

Nově zvolený americký prezident Trump a jeho nejbližší důvěrníci – především vášnivý Elon Musk – vykazují téměř revoluční aktivitu. Trump ještě není ve funkci – to se stane 20. ledna –, ale Amerika a Evropa se už otřásají. Jde o ideologické a geopolitické tsunami, které, upřímně řečeno, nikdo nečekal. Mnozí očekávali, že po svém znovuzvolení se Trump vrátí k víceméně konvenční politice, jako tomu bylo během jeho prvního funkčního období ve funkci prezidenta USA, i když si zachová své charismatické a spontánní rysy. Již nyní však lze říci, že tomu tak není. Trump znamená revoluci. Zejména v tomto přechodném období moci od Bidena k Trumpovi má v úmyslu vážně řešit otázku: Co se děje v USA? Protože se tam určitě něco děje – něco velmi, velmi důležitého.

Vzestup „Deep State“ a historie USA

Především by mělo být ujasněno, jak bylo Trumpovi – vzhledem k moci „Deep State“ – vůbec umožněno být zvolen? To vyžaduje komplexnější rozbor.

„Deep State“ v USA představuje jádro státního aparátu a s ním úzce spjatou ideologickou a ekonomickou elitu. V USA nejsou vláda, obchod a školství od sebe striktně odděleny, ale tvoří spíše jeden systém komunikujících nádob. K tomu se přidaly tradiční americké tajné společnosti a kluby, které dříve plnily roli komunikačních center pro elity. Celý tento komplex se obvykle nazývá „Deep State“. Dvě hlavní americké strany – Demokraté a Republikáni – nejsou nositeli konkrétních ideologií, ale spíše pouze vyjádřením variací jediného ideologického, politického a ekonomického kurzu, který „Deep State“ ztělesňuje. A rovnováha mezi nimi slouží pouze k nápravě některých nepodstatných aspektů a udržení kontaktu s celou společností.

Po druhé světové válce prošly Spojené státy dvěma fázemi: érou studené války se SSSR a socialistickým táborem (1947–1991) a obdobím unipolárního světa neboli „konce dějin“ (1991–2024). V první fázi USA čelily SSSR jako rovnocenný partner, zatímco ve druhé fázi svého protivníka zcela porazily a staly se jedinou politicko-ideologickou supervelmocí (resp. hypervelmocí) na světě. Nositelem této neměnné linie světovlády se stal „Deep State“ – tedy ani strany, ani jiné instituce.

Od 90. let nabyla tato světovláda charakter levicově liberální ideologie. Jejich vzorec byl kombinací zájmů mezinárodního velkého byznysu a progresivní kultury individualismu. Strategii přijala zejména Demokratická strana USA a mezi americkými republikány ji podpořili zástupci neokonzervativců. Jejím jádrem bylo přesvědčení, že může existovat pouze lineární a neustálý růst: jak pro americkou ekonomiku, tak pro globální ekonomiku, stejně jako planetární šíření liberalismu a liberálních hodnot. Zdálo se, jako by všechny státy a společnosti na světě přijaly americký model – politicky zastupitelská demokracie, kapitalistická tržní ekonomika, individualistická a kosmopolitní ideologie lidských práv, digitální technologie a postmoderní kultura ovlivněná Západem. „Deep State“ v USA tuto agendu sdílel a fungoval jako garant její praktické realizace.

Samuel Huntington a výzva k opravě kurzu

Od počátku 90. let se však mezi americkými intelektuály množí hlasy, které varují před chybnou povahou tohoto přístupu z dlouhodobého hlediska. Tento postoj vyjádřil zejména Samuel Huntington, který předpověděl „střet civilizací“, multipolaritu a krizi globalizace západního typu. Navrhoval spíše posílení než rozmělnění americké identity a požadoval, aby se ostatní západní společnosti sjednotily v jednotnou – již ne globální, ale regionální – západní civilizaci. V té době se však zdálo, že jde pouze o přehnanou opatrnost jednotlivých skeptiků. A „Deep State“ se jednoznačně postavil na stranu optimistů „konce dějin“ – jako je hlavní Huntingtonův oponent Francis Fukuyama. To vysvětluje nepřetržitý průběh po sobě jdoucích amerických prezidentů Clintona, Bushe, Obamy (následovaného Trumpovým prvním prezidentským úřadem, což této logice neodpovídá) a Bidena. Američtí demokraté i američtí republikáni (Bush Jr.) prosazovali jednotnou politicko-ideologickou strategii „Deep State“: globalismus, liberalismus, unipolaritu a hegemonii.

Optimistický kurz globalistů narážel na problémy již na počátku 21. století. Rusko přestalo USA slepě následovat a začalo posilovat svou suverenitu. To se ukázalo zvláště po Putinově mnichovském projevu v roce 2007, událostech v Gruzii v roce 2008 a vyvrcholilo znovusjednocením s Krymem v roce 2014 a hlavně zahájením speciální vojenské operace na Ukrajině v roce 2022. To vše probíhalo zcela opačně, než byly plány globalistů.

V Číně, zejména pod vedením Si Ťin-pchinga, začali lidé uplatňovat nezávislou politiku – Čína na jedné straně těžila z globalizace, ale na druhou stranu jí také nastavila tvrdý limit, jakmile se její logika dostala do rozporu s národní zájmy a hrozila oslabení suverenity.

V islámském světě narůstaly sporadické protesty proti Západu, související jak s touhou po větší nezávislosti, tak s odmítáním vnucených liberálních hodnot.

V Indii se s premiérem Narendrou Modim dostali k moci pravicoví nacionalisté a tradicionalisté.

V Africe sílily antikoloniální nálady a země Latinské Ameriky se cítily na Spojených státech a na Západě jako celku stále nezávislejší.

To vedlo k vytvoření BRICS jako prototypu multipolárního mezinárodního systému, do značné míry nezávislého na Západu.

Americký „Deep State“ byl proto nucen čelit vážnému problému: pokud by měl i nadále trvat na svém vlastním pohledu a růst antagonistických procesů ignorovat, snažit se je potlačit prostřednictvím informačních toků, dominantních narativů a nakonec přímé cenzury médií a sociálních sítích, anebo vzít tyto trendy v úvahu, hledat novou formu reakce a změnit svou základní strategii tváří v tvář realitě, která již subjektivnímu hodnocení některých amerických analytiků neodpovídá?

Trump a „Deep State“

Trumpovo první prezidentství stále vypadalo jako náhoda nebo „technické selhání“. Ano, k moci se dostal na vlně populismu, opírající se o ty americké skupiny, které globalistickou agendu a fenomény „probuzenectví“ (levicově liberální kodex s principy hyperindividualismu, genderové politiky, feminismu, LGBT, kultury rušení, podpory migrace včetně nelegální migrace, kritické rasové teorie atd.) považovaly stále více za nepřijatelné. V té době se v USA poprvé diskutovalo o „Deep State“. „Probuzenectví“ a nálada širokých mas lidí byly stále ve větším rozporu.

„Deep State“ ale Trumpa v letech 2016 až 2020 nebral vážně a on sám jako americký prezident nedokázal zavést strukturální reformy. Po skončení prvního funkčního období podpořil „Deep State“ Bidena a Demokratickou stranu tím, že ovlivňoval volby a vyvíjel na Trumpa bezprecedentní tlak – považoval ho za hrozbu pro celý globalistický unipolární kurz, který USA po desetiletí sledovaly – a vcelku s určitou mírou úspěchu. Tak vznikl slogan Bidenovy kampaně „Build Back Better“ („Znovu a lépe“). To znamenalo, že bychom se po „selhání“ první Trumpovy administrativy měli navrátit k realizaci globalistické liberální agendy.

Mezi lety 2020 a 2024 se ale vše změnilo. Přestože Biden na svou předchozí politickou linii s podporou „Deep State“ navázal, tentokrát musel dokazovat, že všechny námitky ohledně globalizační krize byly jen „nepřátelská propaganda“, „práce Putinových či čínských agentů“ a „machinace domácích marginálů“.

S podporou stranického vedení amerických demokratů a neokonzervativců se Biden pokusil prezentovat situaci tak, jakoby nešlo o skutečnou krizi, ne o problémy, ne o to, že realita představám a projektům liberálních globalistů stále více odporovala, ale spíše o nutnost zvýšit tlak na ideologické oponenty – tedy uštědřit strategickou porážku Rusku, zastavit regionální expanzi Číny (projekt One Belt One Road), sabotovat BRICS a další tendence k multipolaritě, v USA a Evropě potlačovat populistické tendence a dokonce eliminovat Trumpa (právně, politicky i fyzicky). Proto podpora teroristických metod a zpřísnění levicově-liberální cenzury. Ve skutečnosti se liberalismus za Bidena konečně stal totalitním systémem.

„Deep State“ pokračoval v podpoře Bidena, stejně jako globalistů obecně (mezi jejich hlavní představitele v Evropě patří Boris Johnson a Keir Starmer, Emmanuel Macron a Ursula von der Leyen). Sorosem vytvořené ultraglobalistické struktury se mimořádně zaktivizovaly a nejenže pronikly do všech evropských institucí, ale intenzivně pracovaly i na svržení Modiho v Indii, připravovaly nové barevné revoluce v postsovětském prostoru (Moldavsko, Gruzie, Arménie) a dokonce svržení nepřátelských, neutrálních, resp. i globalistům nakloněných režimů v islámském světě – např. v Bangladéši a Sýrii.

Ale tentokrát nebyla podpora globalistů ze strany amerického hlubokého státu bezpodmínečná, ale podmíněná. Biden a spol. spíše museli projít zkouškou a dokázat, že s globalizací je vše v pořádku a že je to jen technický problém, který lze vyřešit násilím – ať už ideologickým, mediálním, ekonomickým, politickým nebo přímo teroristickým. „Deep state“ by přitom měl působit jako soudce.

Biden ztrácí důvěru „hlubokého státu“

Ale Biden neuspěl. To má různé důvody. Putinovo Rusko se nevzdalo a odolalo bezprecedentnímu tlaku – od sankcí, střetu s ukrajinským teroristickým režimem podporovaným všemi západními zeměmi, ekonomickým výzvám, prudkému poklesu prodeje surovin a izolování od špičkových technologií. Země se s tím vším vyrovnala a porazit Rusko Biden nedokázal.

Čína také neustoupila a pokračovala ve své obchodní válce s USA, aniž by utrpěla kritické ztráty.

Během volební kampaně také nebylo možné sesadit Módího.

Summit BRICS v Kazani – na území Ruska, které bojuje proti Západu – proběhl skvěle. Proces multipolarity pokračoval ve svém vzestupu.

Navzdory všem pravidlům a normám páchá Izrael v Gaze a Libanonu genocidu, čímž rozbil veškerou globalistickou rétoriku, a Bidenovi nezbylo, než ji podpořit.

A co je nejdůležitější, Trump se nenechal porazit, ale naopak kolem sebe Republikánskou stranu v nebývalé míře upevnil, čímž pokračoval ve své populistické agendě a dokonce ji radikalizoval. Fakticky se kolem Trumpa stále více utvářela nezávislá ideologie. Její hlavní tezí je, že je globalismus poražen a jeho krize není dílem nepřátel nebo propagandy, ale jeho skutečným stavem. Podle toho je nutné jít cestou Huntingtona a ne cestou Fukuyamy, vrátit se k politice realismu a americké (široce západní) identity, zastavit experimenty s „probuzenectvím“ a perverzemi – jinými slovy vrátit ideologii USA zpět k továrním standardům raného klasického liberalismu, doplněným protekcionismem a jistou mírou přímého nacionalismu. Vznikl tak projekt MAGA – Make America Great Again (Učiňme Ameriku opět velkou).

„Deep State“ mění své vlastní priority

Právě proto, že se Trumpovi podařilo svou pozici v horizontu ideologického prostoru USA obhájit, nedovolil Deep State americkým demokratům, aby ho zlikvidovali. Biden v testu „Build Back Better“ neuspěl (i kvůli svému intelektuálnímu úpadku) a nikoho o ničem nepřesvědčil – to znamená, že „Deep State“ rozpoznal realitu globalizační krize a starých metod jeho šíření.

Proto tentokrát umožnil „Deep State“ Trumpovi zvolení a dokonce nashromáždit kolem sebe radikální skupinu ideologických trumpistů v čele s tak barvitými postavami jako Elon Musk, J. D. Vance, Peter Thiel, Robert Kennedy Jr. Zastoupeni jsou i Tulsi Gabbard, Kash Patel, Pete Hegseth, Tucker Carlson a dokonce i Alex Jones.

Zvláště důležité je toto: Po přijetí Trumpa americký „Deep State“ dospěl k poznání, že globální strategii USA je z hlediska ideologie, geopolitiky, diplomacie atd. třeba zásadně přepracovat. Od této chvíle vše podléhá revizi. Trump a trumpismus – či v širším slova smyslu populismus – se ukázaly nikoli jako technická porucha, ani náhodný zkrat, ale spíše fixace skutečné a zásadní globalizační krize a – navíc – jejího konce.

Současné Trumpovo funkční období není jen epizodou v posloupnosti mezi vládou amerických demokratů a amerických republikánů, kteří sledují zhruba stejnou linii a jsou chráněni a podporováni hlubokým státem bez ohledu na volební výsledky. Je to začátek nového bodu obratu v historii americké hegemonie. Je to hluboká revize americké strategie, ideologie, struktury a jejích struktur.

Trumpismus jako postliberalismus

Podívejme se nyní blíže na kontury trumpismu – který se postupně rýsuje jako ideologie. Viceprezident Vance se výslovně popisuje jako „postliberální“. To představuje úplný a totální rozchod s levicovým liberalismem, který byl v posledních desetiletích ve Spojených státech nastolen. „Deep state“, který nemá vůbec žádnou ideologii, je nyní zjevně připraven experimentovat se zásadní revizí liberální ideologie, ne-li s její úplnou demontáží. Trumpismus před našima očima nabývá charakteristiky nezávislé ideologie, která v mnohém stojí v přímém protikladu k donedávna dominujícímu levicovému liberalismu.

Trumpismus jako ideologie je heterogenní a má několik pólů. Ale jeho obecná struktura je již víceméně jasná. V první řadě odmítá globalismus, levicový liberalismus (progresivismus) a „probuzenectví“.

Zpět na obsah

Druhou část seriálu publikoval RT-DE 18. ledna 2025

Trumpova alternativa k liberalismu. Donald Trump – politik, který situaci obrací, ale rozpory nepřekonává.

Trumpismus jako odmítnutí globalismu

Trumpismus globalismus – coby pohled na celé lidstvo jako na jednotný trh a kulturní prostor, v němž se hranice mezi národními státy stále více stírají, státy jsou postupně rušeny a pravomoci přecházejí na nadnárodní instituce (např. EU) – rozhodně a otevřeně odmítá. Globalisté se domnívají, že by měl vést k brzkému ustavení světové vlády, jak výslovně prohlásili Klaus Schwab, Bill Gates a George Soros. Všichni lidé na Zemi se stávají globálními občany (kosmopolity) a získávají stejná práva v rámci jednotného ekonomického, technologického, kulturního a sociálního prostředí. Nástrojem takového procesu, neboli „Velkého resetu“, by mohly být pandemické a environmentální agendy.

To vše je pro trumpismus naprosto nepřijatelné. Namísto toho trvá na zachování národních států nebo jejich integraci do civilizací – alespoň v kontextu západní civilizace, v níž role USA spočívá ve sjednocení Západu – tentokrát však ne pod záštitou liberální ideologie globalizace, ale pod záštitou samotného trumpismu. To vše je velmi podobné původní myšlence Samuela Huntingtona, který konsolidaci Západu v konfrontaci s jinými civilizacemi obhajoval. Obecně to v mezinárodních vztazích odpovídá „realismu“, který národní suverenitu uznává a nevolá po jejím zrušení. Odmítání globalismu vede ke kritice očkování a zelené agendy – a zde ztělesňují postavy jako Gates a Soros absolutní zlo.

Trumpismus jako anti-„probuzenectví“

Trumpisté jsou odhodlaní ve svém odporu k „probuzenecké“ ideologii, která se skládá z:

• genderové politiky a legalizace perverze;
• kritické rasové teorie vyzývající dříve utlačované národy, aby se bílým pomstily;
• podpora migrace, včetně nelegální migrace;
• v kultuře rušení a liberální cenzury;
• v postmodernismu.

Namísto těchto „progresivních“ a antitradičních hodnot liberálů obhajuje trumpismus návrat k tradičním hodnotám (pro USA a západní civilizaci). Tímto způsobem konstruují ideologii proti probuzenectví.

Místo genderové teorie s více pohlavími hlásají pouze dvě biologická pohlaví. Transgender a LGBT komunita jsou považovány spíše za marginalizované zvrácenosti než za společenskou normu. Feminismus a jeho nemilosrdná kritika maskulinity a patriarchátu jsou odmítány, čímž se znovu dostává do centra pozornosti maskulinita a role mužů ve společnosti. Nikdo se už nemusí omlouvat za to, že je muž. Proto je trumpismus někdy nazýván „bro revolution“ – „pánská revoluce“.

Teorie kritické rasy je nahrazena rehabilitací bílé civilizace. Bílý rasismus však charakterizuje pouze extrémní formy trumpismu. Zpravidla to končí prostým odmítnutím kritiky bělochů s tolerantnějším postojem k nebělochům, pokud od bílých nevyžadují vynucené pokání.

Trumpismus versus migrace

Trumpismus se zasazuje o přísná omezení migrace a úplný zákaz nelegálních imigrantů s jejich deportací. Trumpisté požadují jednotnou národní identitu: každý, kdo přichází do západních společností z jiných civilizací a kultur, by měl přijmout tradiční hodnoty té druhé, místo aby byl ponechán napospas sám sobě, jak předpokládá liberální multikulturalismus.

Trumpismus je obzvláště tvrdý vůči nelegálním migrantům a migračním tokům z Latinské Ameriky, které mění rasovou rovnováhu v celých státech, ve kterých jsou Latinoameričané většinou. Navíc má obavy z islámských komunit, které se také neustále rozšiřují a kategoricky odmítají západní postoje a požadavky (zvláště s ohledem na to, že to po nich liberálové nevyžadovali, ale naopak menšiny všemožně hýčkali). Když na to pohlédneme z jiné perspektivy, především ekonomické, mají trumpisté extrémně negativní postoj k Číně a čínským aktivitám ve Spojených státech. Mnoho z nich požaduje přímé vyvlastnění území a průmyslových odvětví ve Spojených státech vlastněných Číňany.

Afroameričané nevzbuzují velké odmítání, ale když se začnou sdružovat v agresivních politických spolcích jako BLM (Black Lives Matter) a dělají ze zločinců a narkomanů  hrdiny (jako v případě George Floyda), reagují trumpisté tvrdě a rozhodně. Je zřejmé, že se příběh Floyda a jeho „kanonizace“ brzy vrátí.

Trumpismus versus levicově liberální cenzura

Trumpisté jsou jednotní a sjednocení proti levicově-liberální cenzuře. Liberálové pod rouškou politické korektnosti a boje proti extremismu vybudovali sofistikovaný systém manipulace s veřejným míněním, který efektivně eliminuje svobodu slova jak v mainstreamových médiích, tak na sociálních sítích, které ovládají. Každý, kdo se alespoň v nejmenším postavil proti levicově-liberální agendě nebo se od ní odchýlil, byl okamžitě označen jako „pravicový extremista“, „rasista“, „fašista“ a „nacista“ a čelil vyloučení, odtajnění a trestnímu stíhání, včetně vězení. Cenzura se postupně stala totální a jejím bezprostředním terčem samotný trumpismus – spolu s dalšími antiglobalistickými hnutími (zejména v Rusku) i evropskými populistickými proudy či koncepty multipolarity.

Liberální elity pohlížely na průměrné občany otevřeně jako na slabé a bezmocné prvky společnosti a redefinovaly demokracii nikoli jako „vládu většiny“, ale jako „vládu menšin“. Vše, co neodpovídalo levicově-liberální agendě, bylo označeno jako „falešné zprávy“, „Putinova propaganda“, konspirační teorie a nebezpečné extremistické názory, které bylo třeba potrestat. Tímto způsobem byla oblast toho, co bylo přijatelné, přísně omezena a vše, co se odchylovalo od dogmatu probuzeneckého ​​ultralevicového liberalismu bylo označeno za nepřípustné, pronásledované a blokované. To se týkalo všech aspektů liberálního globalismu – genderu, migrace, kritické rasové teorie, očkování atd. Ve skutečnosti se liberalismus stal totalitním a zcela netolerantním a „inkluze“ začala znamenat pouze přeměnu člověka v liberála.

To vše trumpismus radikálně odmítá a volá po návratu svobody projevu, která byla v posledních desetiletích postupně rušena. Žádná ideologie by neměla být upřednostňována a právě obrana svobody projevu napříč celým spektrem možných ideologií – od krajní pravice po radikální levici – je základem ideologie trumpismu.

Trumpismus versus postmodernismus

Trumpisté také odmítají postmodernismus, který je obvykle spojován s „progresivními“ levicově liberálními tendencemi v kultuře a umění. Na druhou stranu si trumpismus dosud nevyvinul svůj vlastní styl a omezuje se na svržení postmoderní kultury z piedestalu a požadavek na diverzifikaci kulturních snah.

Obecně se Trumpisté staví proti postmodernismu a jeho inherentnímu aktivnímu nihilismu tradičními hodnotami – náboženstvím, sportem, rodinou, morálkou atd.

Zastánci trumpismu většinou nejsou sofistikovaní intelektuálové a požadují spíše relativizaci postmoderní diktatury a revizi principu přeměny zdegenerovaného umění v normalitu.

Někteří ideologové trumpismu naopak navrhují postmodernismus jako takový od liberální levice převzít a vybudovat alternativní postmodernismus – „postmodernismus napravo“. Vyzývají k přijetí principu ironie a dekonstrukci, aby jej obrátili proti levicově liberálním formulím a kánonům, přestože byl dříve používán speciálně proti tradicionalistům a konzervativcům.

Během Trumpovy první volební kampaně se jeho příznivci spojili na platformě „4chan“ a začali sériově produkovat ironické memy a absurdní diskurzy, které liberály zesměšňují a záměrně provokují. Někteří (jako Curtis Yarvin nebo Nick Land) šli ještě dál a rozvinuli tezi o „temném osvícení“, nabídli její antiliberální čtení a dokonce volali po nastolení monarchie v USA.

Elon Musk, druhý nejdůležitější člen Trumpova týmu, který do značné míry jeho volební vítězství umožnil, je postmodernista kombinující tradiční hodnoty a pravicovou politiku s futuristickým posunem do budoucnosti a zaměřením na technologický rozvoj. Ve stejném duchu uvažuje i Peter Thiel, jeden z největších byznysmenů ze Silicon Valley.

Od Hayeka k Sorosovi a zpět

Z pohledu levicových liberálů se politické dějiny lidstva v minulém století posunuly od klasického liberalismu k jeho levicovým až krajně levicovým verzím. Zatímco klasičtí liberálové zvrácenosti připouštěli – ale pouze na individuální úrovni – a nikdy je neudělali normálními, natož zákonem, progresivní liberálové to udělali přesně a úplně stejným způsobem jako staří liberálové: začali s eliminací jakékoli formy kolektivní identity a dotáhli individualismus až k absurditě.

Tento proces lze pochopit na příkladu tří ikon liberální ideologie dvacátého století.

Friedrich von Hayek, zakladatel neoliberalismu, věřil, že by měl člověk odmítnout jakoukoli ideologii, která diktuje, co by si jednotlivci měli myslet a dělat. To odpovídalo starému klasickému liberalismu, který propagoval úplnou svobodu jednotlivce a volný trh.

Jeho žák Karl Popper svou kritiku totalitních ideologií fašismu a komunismu rozšířil a aplikoval ji i na Platóna a Hegela. Totalitní tendence jsou jasně vidět už u Poppera. Liberály a zastánce liberalismu označuje za „otevřenou společnost“, všechny jinak smýšlející nazývá „nepřáteli otevřené společnosti“ a požaduje dokonce jejich specifickou likvidaci – dříve, než „otevřené společnosti“ uškodí nebo její vznik zbrzdí.

Popperův student Soros udělal tímto směrem další krok. Vyzval ke svržení všech neliberálních režimů, k podpoře nejradikálnějších – často teroristických – hnutí, která se jim postaví, a k nemilosrdnému potrestání, kriminalizaci a likvidaci odpůrců „otevřené společnosti“ na samotném Západě. Trump, Vladimir Putin, Narendra Modi, Si Ťin-pching a Viktor Orbán se Sorosovi stali osobními nepřáteli a začali s nimi aktivně bojovat (s využitím svého obrovského spekulativního kapitálu). Pod jeho vedením proběhly barevné revoluce ve východní Evropě, bývalém Sovětském svazu, islámském světě a dokonce i v jihovýchodní Asii a Africe. Podporoval nemilosrdná opatření k omezení osobních svobod během pandemie, prosazoval všeobecné povinné očkování a tvrdě pronásledoval všechny disidenty. Takže se nový liberalismus stal nehorázně totalitním, extremistickým a teroristickým.

Trumpismus navrhuje tuto sekvenci Hayek – Popper – Soros zrušit. Chce se vrátit k původu, k povolnému, antitotalitnímu a klasičtějšímu liberalismu Hayeka. Někteří trumpisté jdou ještě dál a volají po návratu ke kořenům amerického tradicionalismu, který předcházel americké občanské válce.

Neshody uvnitř trumpismu

Náš přehled poskytuje smysl pro obecné obrysy ideologie trumpismu. Ale v tomto obecném kontextu se již začínají objevovat specifické, někdy antagonistické póly. Všichni trumpisté sdílejí víceméně výše uvedené aspekty, ale akcenty nastavují různými a někdy dokonce až antagonistickými způsoby.

Jednou z dělicích linií je to, co bylo nedávno nazýváno „konfliktem mezi pravicovými technokraty a pravicovými tradicionalisty“ – tech-pravice a obchodní pravice. Musk je jasný vůdce a symbol pravicových technokratů. Spojuje technologický futurismus (tech right), své slavné sliby o letu na Mars a vývoj nových technologií s propagací konzervativních hodnot a aktivní i ofenzivní podporou pravicového populismu. Jeho pozice je dobře známá a je nyní pozorně sledována na celém Západě.

Ještě před Trumpovou inaugurací na své sociální síti X.com aktivně prosazoval novou pravicovou konzervativní agendu, která má ve skutečnosti nahradit Sorosovu agendu. Druhý jmenovaný vytvořil levicově liberální síť na globální úrovni, podplácel politiky a měnil režimy v zemích, které mu byly nepřátelské, ale i v neutrálních a dokonce spřátelených zemích. Nyní přichází do hry Musk. Pravděpodobně ho podpoří zakladatel společnosti Meta Mark Zuckerberg, který se nedávno připojil k trumpismu a slíbil zrušení cenzury na svých sítích Instagram a Facebook. Musk, zakladatel PayPalu Thiel a Zuckerberg představují pól „pravicových technokratů“.

Mezi Trumpisty už ale existuje opozice, kterou reprezentuje především Steve Bannon, bývalý Trumpův poradce pro národní bezpečnost (během jeho prvního funkčního období). Bannon a jeho následovníci se nazývají „pravicoví tradicionalisté“ (trad right).

Konflikt vznikl v souvislosti s vydáváním povolení k pobytu pro legální imigranty, což Musk podporoval a Bannon ostře vystupoval proti. Poslední jmenovaní reprezentovali pozice amerického nacionalismu, jehož představitelé představují i ​​hlavní volební podporu Trumpa. Bannon vyzval ke zpřísnění postupů pro získání amerického občanství a prosazoval tezi „USA Američanům“. Mnozí Bannona podpořili a Muskovi dali jasně najevo, že se s konzervativci spojil teprve nedávno, zatímco američtí nacionalisté za tyto hodnoty bojují po celá desetiletí. Trumpismus odrážel napětí mezi pravicovým globalismem, futurismem a technokracií na jedné straně a pravicovým nacionalismem na straně druhé. Tuto polemiku nedávno vtipně ztvárnil americký komik Sam Hyde.

Mezi proizraelskými a protiizraelskými trumpisty se objevila další linie konfrontace. Je známo, že Trump sám, viceprezident Vance a Pet Hegseth – který byl v nové administrativě nominován jako ministr obrany USA – patří mezi bezpodmínečné podporovatele Izraele. Trumpovo zvolení bylo pravděpodobně částečně způsobeno jeho proizraelským postojem a jeho plnou osobní podporou Netanjahua. Židovská lobby je v USA extrémně silná.

Zároveň však někteří realisté – jako John Mearsheimer, Jeffrey Sachs nebo slavný nonkonformní novinář a investigativní reportér Alex Jones – tuto stránku trumpismu nepřijímají a trvají na tom, že USA by měly poměr sil na Blízkém východě posoudit realističtěji a prosazovat politiku vlastních zájmů, které se se zájmy Izraele často vůbec neslučují.

Na těchto dvou osách přitom mohou stejní lidé z Trumpova tábora zaujímat různé pozice. Například Jones, který je k Izraeli kritický, podporuje Muska, zatímco Steve Bannon, Muskův protivník, se zaměřuje na podporu Izraele.

Trumpismus a generační teorie

Stojí za to říci pár slov o generační teorii, kterou před časem vypracovali dva autoři, William Strauss a Neil Howe. Může nám pomoci pozici trumpismu v politických a sociálních dějinách USA objasnit.

Podle této teorie lze v USA identifikovat systém neustále se měnících cyklů – velké (asi 85 let, obvyklá délka lidského života) a malé cykly. Každý větší cyklus (saeculum, století) se skládá ze čtyř částí, tzv. obratů. Čtyři cykly lze považovat za čtyři roční období. První cyklus se nazývá „Vysoký“ a odpovídá jaru. Druhá se jmenuje „probuzení“ a odpovídá létu. Třetí, „Dissolution“ (Rozpuštění), je přiřazen podzimu. A čtvrtý, „Krize“, odpovídá zimě. Každý cyklus trvá asi 21 let a je doprovázen konkrétní generací. Z tohoto důvodu se tato doktrína také nazývá „teorie generací“. Obvykle se na ně odkazují výrazy jako „Největší generace“ (1900–1923), „Tichá generace“ (1923–1943), „Generace baby boomu“ (1943–1963), „Generace X“ (1963 – 1984), „generace Y“ (1984–2004) nebo „generace Z, mileniálové“ (2004–2024).

„Strauss-Howeova teorie“ popisuje 40. a 50. léta 20. století jako první generaci velkého cyklu. Toto je první bod obratu „velkého cyklu“, který autoři nazývají „Vysoký“. Období je charakterizované silnou mobilizací obyvatelstva, sociálním oživením a posilováním sociálních institucí. Je to éra nadšení, optimismu, solidarity a hodnotového povznesení.

Následuje druhý zlom: 60. a 70. léta – „probuzení“. Byla to doba zaměření na vnitřní svět – doba hippies, psychedeliky, duchovního hledání. Současně se rozvíjí (intelektuální) individualismus a začíná koroze sociální solidarity. Je to doba rockové hudby a morálního uvolnění.

Pak přichází éra postupného rozkladu – 80. a 90. léta 20. století. Tato doba se nazývá „rozpuštění“. Dochází k přechodu od duchovního individualismu ke každodennímu, materialistickému individualismu. Socialita koroduje a rozpadá se. Hippies a rockovou klasiku střídá punk (bez budoucnosti), techno a industrial.

Od roku 2000 do roku 2020 nastává konečný bod obratu – „krize“. Charakterizuje ji teroristický útok islámských fundamentalistů na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001. Následovaly intenzivní intervence USA v různých částech světa, pandemie a válka na Ukrajině. Sociální struktura se zcela rozpadá. Optimismus se vytrácí. Společnost rychle degeneruje. Toto je agresivní agónie cyklu, který se blíží ke konci. U moci jsou naprosto neschopní američtí republikáni nebo američtí demokraté s extrémně nízkou intelektuální úrovní – Bush mladší, narcistický Obama, Joe Biden v hluboké demenci.

Individualismus se mění v legalizaci perverze. Toto je éra „Woke“ s genderovou politikou, posthumanismem a „temnou ekologií“.

Ukazuje se, že volby roku 2023 v kontextu generační teorie nejsou ničím jiným než přelomem století (saeculum). Trumpismus zde představuje vstup do nového století a přiblížení se k jeho prvnímu zlomu – novému „vrcholu“. Všechny tendence minulého století, zejména „krize“, jsou zrušeny. Liberalismus ve své probuzenecké podobě je zcela hozen přes palubu.

Další cyklus začíná s novými postoji, principy a pravidly. Trump ukončí „krizi“ a znamená přechod k další „vysoké“ fázi.

Když se generační teorie objevila, byla kritiky přijata spíše příznivě. Když si však liberálové uvědomili, jak moc podkopala jejich důvěryhodnost a ideologii, začali jednat a zaútočili na ni zuřivou kritikou, aby dokázali její nevědeckou povahu. Je ironií, že spor o její vědeckou či nevědeckou povahu rozhodl o výsledku prezidentských voleb v USA v roce 2024 a o přijetí Trumpova vítězství ze strany hlubokého státu. Je pravděpodobné, že některé hluboké státní kruhy byly obeznámeny se „Strauss-Howeovou teorií“ a považovaly ji za docela realistickou. A protože tomu tak je, nemůžeme se rychlému odbourávání levicového liberalismu a jeho struktur divit. Nemá smysl pohlížet na trumpismus jako na něco dočasného nebo přechodného, ​​po čemž dojde k návratu k předchozí politice. Tento návrat se s největší pravděpodobností nikdy neuskuteční, protože se již změnil velký cyklus. Alespoň pokud je tato teorie správná. Ale zatím vypadá docela přesvědčivě.

Zpět na obsah

Třetí část seriálu publikoval RT-DE 19. ledna 2025

Trumpova geopolitika, myšlení a geopolitické ambice

Geopolitika trumpismu

Nyní se podívejme na další aspekt trumpismu – zahraniční politiku. To, co je zde zásadní, je posun zaměření od globální perspektivy k americkému centrismu a expanzionismu.

Nejjasnějším příkladem toho jsou Trumpova prohlášení o anexi Kanady jako 51. státu, koupi Grónska, převzetí kontroly nad Panamským průplavem a přejmenování Mexického zálivu na „Americký záliv“. To vše ukazuje na útočný realismus v mezinárodních vztazích a skutečně na návrat k Monroeově doktríně po století dominance Woodrow-Wilsonovy doktríny.

Monroeova doktrína z 19. století prohlásila za prioritu zahraniční politiky USA kontrolu nad severoamerickým a částečně i nad jihoamerickým kontinentem s cílem oslabit a odstranit vliv evropských mocností starého světa na Nový svět.

Wilsonova doktrína, navržená po první světové válce, měřítko posunula a se stala cestovní mapou amerických globalistů, protože zaměření z USA jako národního státu přesunula na globální poslání rozšířit standardy liberální demokracie na celé lidstvo a zachovat své struktury na globální úrovni.. Samotné USA v této mezinárodní misi ustoupily do pozadí.

Během Velké hospodářské krize se USA o Wilsonovu doktrínu nezajímaly, ale po druhé světové válce se k ní vrátily. Ve skutečnosti dominuje v posledních několika desetiletích. Samozřejmě bylo jedno, komu patřila Kanada, Grónsko nebo Panamský průplav: všude vládly liberálně demokratické režimy ovládané globalistickou elitou.

A dnes Trump zaměření radikálně mění. Nyní jsou „důležité“ opět USA jako stát, který požaduje, aby se Kanada, Dánsko a Panama již nepodřizovaly světové vládě (kterou Trump ve skutečnosti nyní rozpouští), ale Washingtonu, USA a Trumpovi samotnému – jako charismatickému vůdci „vysokého“ období.

Mapa Spojených států s jedenapadesáti státy (pokud počítáte Portoriko), Grónsko a Panamský průplav tento posun od Wilsonovy doktríny k Monroeově ilustruje.

Demontáž globalistických režimů v Evropě

Nejpřekvapivější na tom – což už Západ ohromilo – je rychlost, s jakou Trumpisté, u moci dosud neupevněni, začali svůj program na mezinárodní úrovni realizovat. Například Elon Musk zahájil na sociální síti aktivní kampaně. Dříve to dělaly Sorosovy struktury ve prospěch globalistů. Musk neztrácel čas a začal vést podobné kampaně – ale ve prospěch antiglobalizace a evropských populistů, jako je „Alternativa pro Německo“ (AfD) a její předsedkyně Alice Weidel v Německu, Nigel Farage ve Velké Británii a Marine Le Pen ve Francii. Postižena byla také dánská vláda – která se Grónska nechtěla dobrovolně vzdát – a Trudeau v Kanadě, který byl proti tomu, aby se jeho země stala skutečným 51. státem USA.

Evropští globalisté, členové bývalé sítě, byli zcela zmateni a přímé vměšování USA do evropské politiky odmítali, načež Musk a trumpisté rozumně poukázali, že proti Sorosovi a jeho vměšování nikdo nic nemá – takže musí jeho verzi také přijmout! Pokud je světovládcem USA, musí se je poslouchat – stejně jako Obamu, Bidena a Sorose, tzn. hluboký stát.

Musk a s největší pravděpodobností Thiel, Zuckerberg a další vlastníci globálních sociálních sítí začali globalizační systém – zejména v Evropě – demontovat a přivádět k moci nebo podporovat ty populistické vůdce, kteří sdílejí trumpovské myšlenky a strategie. Nejsnáze se do tohoto modelu začlenily Orbánovo Maďarsko, Ficovo Slovensko a Itálie Georgie Meloni – tedy režimy, které na tradiční hodnoty již spoléhaly a s větší či menší rozhodností globalistům vzdorovaly.

Ale v jiných zemích chtějí Trumpisté přivodit změnu moci všemi možnými prostředky – v podstatě stejně jako jejich globalističtí předchůdci. V Británii nyní Musk zahájil bezprecedentní kampaň proti Keiru Starmerovi, který byl odhalen jako apologeta a dokonce spolupachatel „bujících migrantských gangů pákistánských násilníků v Británii“. Pokud takový tvrdý útok přijde z Washingtonu, pak tomu Britové musí věřit. Podobně postupuje Musk proti Macronovi a německým liberálům, kteří se snaží rychlý nárůst obliby pravicově populistické „Alternativy pro Německo“ zastavit.

Evropa už byla striktně proamerická, ale nyní Washington svůj ideologický kurz mění minimálně o 90 stupňů, ne-li o 180 stupňů. A tato náhlost je bolestná pro evropské vládce, kteří se právě naučili poslušně plnit přání svého vládce jako poslušná, cvičená zvířata v cirkuse. Nyní by měli to, čemu věrně (nebo spíše cynicky a nečestně) sloužili odsoudit a slíbit věrnost nové ideologické centrále trumpistů. Někteří přísahu složí, jiní odmítnou. Ale proces probíhá: Trumpisté v Evropě liberály a globalisty ničí. Při tom opět jednají přísně podle Huntingtonových směrnic. Trumpisté potřebují konsolidovaný Západ jako geopoliticky a ideologicky integrovanou civilizaci. V podstatě jde o vytvoření plnohodnotného amerického impéria.

Protičínský konsenzus​​ trumpismu

Další základní linií trumpistů ve světové politice je odpor vůči Číně. Čína pro ně představuje kombinaci toho, co na levicovém liberalismu a globalismu nenávidí: levicové ideologie a internacionalismus. Čínská lidová republika v jejich očích ztělesňuje obojí a tradičně si to spojují s politikou amerických globalistů.

Moderní Čína je samozřejmě daleko složitější fenomén, ale protičínský Trumpův konsenzus předpokládá, že jako bašta nebílé a nezápadní civilizace využila globalizaci ve svůj prospěch a nejen, že se povýšila na status nezávislého pólu, ale také skoupila velkou část amerického průmyslu, společností a půdy. Přemístění průmyslu do jihovýchodní Asie při hledání levnější pracovní síly připravilo Spojené státy o průmyslový potenciál, průmyslovou suverenitu a učinilo zemi závislou na vnějších zdrojích. Navíc čínská izolacionistická ideologie ve skutečnosti činí zemi pro Washington nekontrolovatelnou.

Trumpisté obviňují z čínského „ekonomického zázraku“ své vlastní globalisty a Čína se stává jejich hlavním nepřítelem.

Rusko se ve srovnání s Čínou jeví jako okrajová záležitost a zatím prostě z pořadu jednání mizí. A nepřítelem číslo jedna se stává Čína. Opět je veškerá vina za světový nepořádek svalována na americké globalisty.

Proizraelský trend trumpismu

Druhá nejdůležitější otázka trumpismu v zahraniční politice se týká podpory Izraele a tamní krajní pravice. Vidíme, že v těchto otázkách nepanuje mezi samotnými trumpisty úplná shoda – protože existuje protiizraelský segment – ​​ale obecně je hlavním vektorem proizraelský.

To je založeno na protestantské teorii židokřesťanství, která vidí v návratu židovského Mesiáše okamžik konverze Židů ke křesťanství a také všeobecné odmítnutí islámu. Islamofobie trumpistů přispívá k jejich solidaritě s Izraelem (a naopak) a představuje obecně jeden z hlavních vektorů jejich politiky na Blízkém východě.

V tomto ohledu je šíitské křídlo islámu, které je ve své protiizraelské politice nejaktivnější, vnímáno trumpisty jako největší zlo. To má za následek radikální odmítnutí Íránu, iráckých šíitů a jemenských Húsíů i alávitů v Sýrii. Trumpismus je tedy zaujat silně protišíitsky a k pravicovému a krajně pravicovému sionismu je obecně loajální.

Trumpismus versus Latinos

Faktor Latino je z pohledu domácí politiky USA zásadní. Zde se opět stává aktuálním hledisko Samuela Huntingtona, který před několika desítkami let poukázal na to, že hlavní hrozba pro severoamerickou identitu a její kmenový typ WASP (White Anglo-Saxon Protestant, bílí anglosaští protestanté) přichází z latinskoamerických migračních toků, které mají zcela odlišnou – katolicko-latinskou – identitu. Až do určité míry, říká Huntington, byli Anglosasové schopni další národy do systému „human melting pot“ začlenit, ale s masivním přílivem Latinoameričanů to již nebude možné.

To dává nepřátelství vůči migrantům v USA jasnější vektor – averzi k masové migraci ze zemí Latinské Ameriky. Proti této vlně začal Trump ve svém prvním funkčním období budovat „Velkou zeď“.

To také určuje postoj trumpistů k latinskoamerickým zemím: považují je obecně za levicové a stejně obecně za zdroj kriminální migrace. Návrat k Monroeově doktríně znamená, že USA musí latinskoamerické země přísněji kontrolovat. To vede přímo k eskalaci vztahů s Mexikem a především k požadavku úplné kontroly nad Panamským průplavem.

Zapomeňte na Rusko, natož na Ukrajinu

Rusko se zdá být v mezinárodní politice trumpistů nedůležitým faktorem. Nemají takový ideologický a apriori rusofobní postoj jako globalisté, ale také k Rusku neprojevují příliš sympatií. Mezi trumpisty jsou někteří rusofilové, kteří věří, že je součástí bílé křesťanské civilizace a tlačit ho dále do čínského objetí je zločinné a bezohledné. Ale takové názory zastává jen menšina. Pro většinu trumpistů nehraje Rusko vůbec žádnou roli. Ekonomicky nepředstavuje (na rozdíl od Číny) vážnou konkurenci, v USA nemá diasporu a konflikt s Ukrajinou je něco regionálního, nedůležitého, za co mohou globalisté (nepřátelé trumpistů).

Samozřejmě by bylo dobré ukrajinský konflikt ukončit, ale pokud se tak nestane rychle, přenechají řešení problému na evropských globalistických režimech, které budou takovou konfrontací vyčerpané a oslabené. A to trumpistům jen prospívá.

Ukrajina naproti tomu absolutně není důležitá ani významná a může mít smysl jen v souvislosti s korupčními dobrodružstvími Obamovy a Bidenovy administrativy.

V rusko-ukrajinském konfliktu samozřejmě trumpisté z velké části nezastávají proruský postoj, ale podpora Ukrajiny – zvláště v bezprecedentním měřítku jako za Bidena – pro ně nepřipadá v úvahu.

Pasivní multipolarita trumpismu

Stojí za zvážení postoje trumpistů k multipolaritě. Teorie multipolárního světa je pro ně stěží zcela přijatelná. Trumpismus je novou verzí hegemonie USA, ale unipolarita zde má zcela jiný obsah a charakter než u globalistů. V centru světového systému jsou USA a jejich tradiční hodnoty, tzn. bílý, křesťanský Západ, který je patriarchálnější, ale stále uznává svobodu, individuum a trh. Všichni ostatní by ho měli buď následovat, nebo se přesunout mimo jeho zónu prosperity a rozvoje. Už to není otázka inkluze, ale omezené exkluzivity. Západ je klub a abyste byli přijati za člena, musíte tvrdě pracovat.

Proto se trumpisté o ostatní civilizace vůbec nestarají. Trvají-li na své vlastní cestě, ať si po ní jdou. To je pro ně horší. Pokud se ale chtějí připojit k Západu, budou muset projít řadou vážných testů. A přesto budou i nadále komunitami druhé kategorie.

Jinými slovy: Nejde o aktivní a afirmativní multipolaritu, ale spíše o pasivní a povolnou: Pokud nedokážete být Západem, musíte zůstat sami sebou. Trumpisté nebudují multipolární svět, ale nevadí jim. Stejně se bude vyvíjet podle zbytkového principu. Ne každý může být Západem a zbytek o to může buď usilovat, nebo rezignovat při zachování vlastní identity.

Vnitroamerická multipolarita

Nejdůležitějším prvkem ideologie trumpismu je zaměření na vnitřní problémy Spojených států. Teze MAGA a America First to všemožně zdůrazňují. Proto se trumpisté s fenoménem multipolarity setkávají ani ne tak v zahraniční, jako spíše v domácí politice. Ano, snaží se nastolit hegemonii USA na nové ideologické bázi, ale jejich prioritou zůstává domácí politika. A trumpismus je konfrontován s multipolaritou v podobě nezávislých civilizací především v samotných USA.

Teorie multipolárního světa odkazuje na sedm hlavních civilizací: západní, rusko-euroasijskou, čínskou, indickou, islámskou, africkou a latinskoamerickou.

Tvoří strukturu „Sedm vládnutí“ [Heptarchie], ve které jsou některé póly již konsolidované do států-civilizací, zatímco jiné jsou ve virtuálním stavu. To (s přidáním japonské buddhistické civilizace) je přesně to, co popsal Huntington. V zahraniční politice se trumpismus o heptarchii příliš nestará. Na rozdíl od globalistů si Trumpisté nekladou za cíl proces multipolarity sabotovat a útočit na BRICS, ale nemají zájem ani na propagaci multipolarity. Proto se „pravidlo sedmi“ stává nejvýbušnějším v domácí politice. A právě zde je jejich přítomnost obzvlášť zřetelně cítit. Jedná se o masivní a někdy docela významné komunity diaspor ve Spojených státech. Poté, kdy byly zrušeny normy „probuzenectví“ a „inkluze“, je ve Spojených státech opět možné o rasové, etnické a náboženské identitě volně hovořit.

Velkým problémem, jak jsme viděli, je latinskoamerická diaspora. Ohrožuje americkou identitu WASP, která je již aktivně narušována. Z toho důvodu je démonizováno vše, co souvisí s Latinos: etnická mafie, proudění migrantů přes zeď, distribuce drog latinskoamerickými kartely, obchod s lidmi atd. Latinská Amerika je zastoupená „uprostřed“ USA, ale také se šíří přes hranice mezi zeměmi a státy a její prestiž je obecně negativní a destruktivní. Na latinskoamerický pól je proto záměrně nahlíženo s nesouhlasem, což se již začíná promítat do eskalace vztahů s Mexikem. Monroeova doktrína – na kterou se Trump orientuje – předpokládá bezpodmínečnou dominanci USA v Novém světě, což jasně odporuje vytvoření nezávislého pólu v Latinské Americe. V této oblasti se tedy trumpisté více či méně radikalizují.

Druhým vnitropolitickým faktorem je rostoucí sinofobie. Čína je hlavním ekonomickým a finančním konkurentem USA a přítomnost mocného čínského faktoru v samotné ekonomice Severní Ameriky tento problém mnohonásobně prohlubuje. Tento pól „nadvlády sedmi“ uvnitř i vně Spojených států bude také nahlížen optikou nepřátelství.

Tradičně je islámský svět vnímán jako odpůrce amerických pravicových konzervativců. Bezpodmínečná podpora Izraele, bez ohledu na extrémní povahu jeho akcí, je částečně poháněná islamofobií. Muslimské komunity jsou v samotných USA a na Západě obecně silné a v očích trumpistů jsou nepřítelem.

S faktorem Indie je to úplně jinak. V USA nyní existuje obrovská indická diaspora a v některých odvětvích ekonomiky, zejména v Silicon Valley, jsou hinduisté obecně ve většině. Trumpovi nejbližší důvěrníci jako Vivek Ramaswamy a Kash Patel jsou hinduisté. Viceprezident Vance má hinduistickou manželku. A Tulsi Gabbard, etnická Maorka z Havaje, přijala hinduistické náboženství. Přestože se nacionalistická část trumpistů – zejména Steve Bannon a Ann Coulter – v poslední době vyslovila proti rostoucímu vlivu hinduistů v USA a v Trumpově okruhu, celkově mají trumpisté k Indii jako k pólu uvnitř i vně USA kladný vztah. Také se netají, že chtějí udělat z Indie hlavní zdroj levné průmyslové pracovní síly místo Číny. Stručně řečeno: vztah k indické civilizaci je spíše pozitivní.

Problém Afriky jako takový nemá pro trumpisty velký význam, ale pól je konceptualizován především skrze problém Afroameričanů v rámci USA. Jejich rasová konsolidace proti bílým – kterou globalisté podporovali – je považována za hrozbu. Proto zde může převažovat faktor další asimilace afroamerického segmentu a odporu k jeho izolaci. To bude mít dopad i na legalizaci migrace do USA ze samotné Afriky.

Dalším prvkem Heptarchie je Rusko. Ale na rozdíl od všech ostatních civilizací je ruská přítomnost ve Spojených státech extrémně omezená. Nepředstavují etnickou masu a ve většině případů jsou plně integrováni do sociokulturních systémů USA, mísí se s bílou populací i zástupci jiných evropských národů. V důsledku toho je Rusko jako pól trumpisty vnímáno jen s obtížemi a většinou až zpětně. SSSR byl kdysi hlavním geopolitickým protivníkem USA a Západu jako celku. Někdy se tato myšlenka promítá do moderního Ruska, ale tento nepřátelský obraz byl globalisty v předchozí fázi využíván tak aktivně, že byl jeho negativní význam zcela vyčerpán. Pro nový kurz trumpistů je Rusko spíše lhostejné než nepřátelské. Jsou však různé tábory – jak rusofobní, tak rusofilní (i když ne tak silně zastoupené).

Postoj trumpistů k multipolaritě je proto do značné míry určován vnitroamerickými procesy.

Trumpismus tedy představuje ideologii. Má jak politicko-filosofický, tak geopolitický rozměr. Postupně se bude projevovat ostřeji a jasněji, ale jeho hlavní rysy jsou již snadno rozpoznatelné.

Zpět na obsah