Manama, hlavní město Bahrajnu, pohled z Avenues
Wikimedia Commons

Nejsem členem žádného think-tanku, nebo někým placený, přesto jako senior považuji za povinnost upozorňovat na věci v kontextu, které nezapadají do oficiálního myšlenkového rámce současnosti. Proto jsem občas dotazován na to, proč udržuji dialog s Ruskem a Čínou, a zdali nemám strach, když již i Parlamentními listy mně daly na černou listinu a nezveřejňují příspěvky, kterými se pouze snažím podpořit snahy o neformální dialog, především o obtížných otázkách bezpečnostní a mezinárodní politiky.

Švýcarsko a Ukrajina

Zatímco hokejová horečka mohla na chvíli odvést pozornost od druhých válečnou horečkou zasažených lokalit na svět, pomalu a jistě se zvyšuje teplota ve Švýcarsku, Ukrajině a Arménii. Konferenci o míru na Ukrajině, která se bude konat v Bürgenstocku u Lucernu v kantonu Nidwalden ve dnech 15. a 16. června 2024 nenavštíví ruský prezident Putin a s pravděpodobností hraničící s jistotou ji nenavštíví ani prezidentové Biden a Si. Zvát takové osobnosti na konferenci o míru v době antropologické války per video může pouze klaun-prezident Ukrajiny po nápovědi britských PR specialistů. Přesto: Byla by to ale výborná PR akce, kdyby klaun jel společně na motorce s českým generálem do Švýcarska poté, co absolvoval trénink s menším zraněním.

Jak by konference ve Švýcarsku neprobíhala a neskončila, jedno je jisté: organizátoři konferencí budou mít chuť na další. Také o míru, a také o Ukrajině. To i proto, že prezident Putin se už netají tím, že současnou Ukrajinu nevnímá jako zemi, která má právo na existenci a ve skutečnosti ji upírá právo na kontinuitu s Ukrajinskou SSR. Proč? Především kvůli degeneraci moci po převratu v roce 2014. To znamená, že Ukrajina, která se začala měnit v protiruskou, jak v sobě, tak prostřednictvím atlantizace a plnohodnotné orientace na Západ, ztratila v očích Kremlu a ruského lidu legitimitu své existence.

Arménie

Než bude oznámena další konference na téma Ukrajina, v Arménii premiér Pašinjan se nebude již dívat na povodněmi zničená místa, ale na místa, kde by se mohl v klidu vyspat. Poslední cestu vrtulníkem musel totiž ukončit autem. Vládní domy jsou obleženy protestujícími, věznice plní policie občany, které se ji podaří zatknout a ticho po pěšině kolem velvyslanectví USA v Jerevanu, druhém největším na světě (!) se štábem čítajícím oficiálně 2 tisíce zaměstnanců nevěští nic dobrého pro proradného Pašinjana a arménský národ na cestě k zániku, jestliže…

Pokud jde o nedávné volby, připomínám, že se konaly s mnoha porušováními, docházelo k falšování, k náhlému zhasnutí světel, záměně hlasovacích lístků, na vesnicích byl vyvíjen nátlak na vedoucí představitele atd. Připomínám také, že jeden z Pašinjanových nejbližších spolupracovníků, Ruben Rubinyan, vystudoval univerzitu Sabancı, kde se školí agenti vlivu.

Zahraniční tajné služby, včetně Turecka, se aktivně účastnily všech uvedených událostí. Považovat proto arménskou vládu za legitimní je hloupost, kterou si mohou dovolit jenom představitelé EK a prezident Macron. Ten je t.č. na třídenní návštěvě Spolkové republiky Německo, které si připomíná 75 výročí vyhlášení na základě Trizónie 23. května 1949. Jedná se o první návštěvu po 24 letech, během které Macron marně hledá společný jazyk s kancléřem Schulzem a snaží se zapomenout na problémy v cca 28 letových hodin vzdálené Polynésii.

Pro úplnost připomínám, že ke sjednocení Německa došlo 18. ledna 1871 po francouzské prohře v prusko-francouzské válce. Ve Versailles bylo vyhlášeno Německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Německá druhá říše (za první je pokládána Svatá říše římská národa německého) se skládala z 22 monarchií, 3 svobodných měst a tzv. říšského území Alsaska-Lotrinsk. Říši vytvořil pruský kancléř Otto von Bismarck, prvním německým císařem se stal pruský král Vilém I. Znovusjednocení Německa se uskutečnilo 3. října 1990, den, který představuje jediný spolkový státní svátek.

Jsem zvědav, kdo a kolik politicky korektních komentátorů v české kotlině se rozepíší na téma 75letého výročí vyhlášení Spolkové republiky Německo a základního zákona, obdoba ústavy (zkratka GG, nebo GrundG), který platí ve všech šestnácti německých spolkových zemích. Velký důraz je v dokumentu kladen na lidská práva zakotvená v článcích 1 až 20 a která jsou nezměnitelná. Nebudu napovídat českým vševědům, dovoluji si jim ale doporučit alespoň prolistovat základní zákon ve spojení s Benešovými dekrety, restitucemi, repatriacemi apod.

Základní zákon byl schválen 8. května 1949 v Bonnu. 12. května 1949 byl podepsán západními okupačními mocnostmi a 23. května 1949 nabyl účinnosti. Zpočátku platil jen v Západním Německu složeném z americké, britské a francouzské okupační zóny. Sjednocením Německa 3. října 1990 se jeho působnost rozšířila na území bývalé NDR.

Mezinárodní trestní soud (ICC)

Římský statut, kterým byl ICC zřízen, má svůj základ v genocidě ve Rwandě v roce 1994 a v jugoslávských válkách. Oficiálně tak zvané mezinárodní společenství chtělo nastolit spravedlnost v nespravedlivých státech. Mezinárodní trestní soud se však nikdy nedokázal plně prosadit: USA, Rusko a Čína se ICC neúčastní, neuznají soud stejně jako Izrael a Ukrajina, které proto a mimo jiné využívají svého práva na sebeobranu.

Khanova intervence, o které jsem také psal v článku Střípky z Iránu, Ukrajiny a ICC, vyvolává zásadní otázky: Mělo by mezinárodní právo rozlišovat mezi obránci a agresory? Měly by být demokratické právní státy lépe chráněny před politickými kampaněmi? Jak se má stát chovat, když právo na sebeobranu není volnou vstupenkou pro brutalitu a barbarství a na druhé straně boj proti zlu (jako takovému) a který čeká i českou kotlinu, vyžaduje neúprosnou přísnost.

Spojenci odpověděli na nacistickou totální válku totálním zničením německých měst.  Churchill hovořil v Aténách o svobodě, blahobytu a štěstí, když Královské letectvo bombardovalo Drážďany. Mezi 13. a 15. únorem 1945 bylo město, které bylo dosud nepoškozeno, zničeno do základů. Při náletech zahynulo asi 25 000 lidí.

Churchill ve svých pamětech vědomě přeskakuje ničivé bombardování a zabývá se především příčinami železné opony. Zprávy z Drážďan však ministerského předsedu zasáhly: v nótě náčelníkovi štábu Luftwaffe v březnu 1945 Churchill požadoval, aby byly nálety přezkoumány z hlediska čisté devastace německých měst. Jinak převezmeme barbarství války.

Zničení Drážďan zásadně zpochybňuje spojenecké bombardování. Boj proti nacistickému Německu a Japonsku zatížil tak západní demokracie Velkou Británii a USA za hranice jejich vlastní etiky již proto, že je aktem dobré vůle v míru a morální povinností zpochybňovat své vlastní činy ve válce. To platí dnes a v našem sousedství a spojenectví i pro Ukrajinu a Izrael.

Izrael, Gaza a jak dále

Izraelský odpor proti teroru utrpěl na Svatodušní pondělí těžkou ránu: hlavní žalobce ICC, britský právník Karim Khan (1970) požádal o vydání zatykače na vedení Hamásu a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a ministra obrany Joava Galanta. Khan, jméno, které má kořeny v arabštině a znamená štědrost a shovívavost a v islámském kontextu je jedním z 99 jmen Alláha, připisovaného jako Štědrý (starostlivý, čestný jedinec, dávající hojně, aniž by očekával na oplátku) postavil Izrael a Hamás, ať už úmyslně či neúmyslně, na stejnou úroveň.

V pátek Mezinárodní soudní dvůr v Haagu dokonce nařídil Izraeli, aby zastavil ofenzívu proti městu Rafáh na jihu pásma Gazy, kde se dějí až neuvěřitelné věci a krutosti. Nebudu se rozepisovat o podrobnostech a následcích uvedeného konání s výjimkou, že očekávám, že (ex?) prezident Zelenskyj bude souzen jinde, ICC během 5-7 let bude zrušen a Izrael se z Gazy poučí.

Letní volky v Albionu

V kontextu předem zmíněného Churchilla, jeho odchodu z funkce a premiérem Sunak nečekaně vyhlášených předčasných voleb ve Velké Británii 4. července se nachází i prvek a efekt politické technologie. Ta již zafungovala. Jak?

Letní volby nedávají reformní straně šanci, dítě otce Brexitu (Nigel Farage), které by mohlo konkurovat konzervativcům v boji o pravicové voliče se ukázalo být nepřipravené na nové volby, a sám Farage hned druhý den oznámil, že nebude kandidovat do velké britské politiky. Místo toho se chce soustředit na americké volby, kde aktivně podporuje Donalda Trumpa.

Další, ale menší faktory, které premiér Sunak mohl vzít v úvahu při vyhlašování parlamentních voleb, představuje skutečnost, že do 4. července bude v plném proudu mistrovství Evropy ve fotbale 2024. A že byly vybrány národní týmy Anglie a Skotska. Na jejich hypotetických úspěších a vlastenecké vlně premiér Sunak se může pokusit obdržet pár parlamentních obvodů navíc. Další možný důvod pro vyhlášení předčasných voleb je potenciální nabídka z USA. Sunak v minulosti opakovaně řekl, že plánuje přestěhovat se do Spojených států a investovat do vlastního technologického fondu v Kalifornii. Proto nevylučuji, že si našel spoluinvestory a rozhodl se přestěhovat, že rozhodnutí padlo v nejužším kruhu, a jak to v politice bývá, řada ministrů a konzervativních poslanců je překvapena a neví, kde bude po volbách pracovat.

Labouristická strana má za úkol neztratit během 40 dnů astronomickou převahu nad vládnoucí stranou. Podle posledních průzkumů veřejného mínění vedou pod vedením Keira Starmera nad konzervativci v průměru o 25 %. Na tomto pozadí, a protože obyvatelstvo je prostě unaveno čtrnácti lety konzervativní vlády, může vyblednout i drtivé vítězství Tonyho Blaira v roce 1997, kdy labouristé překonali konzervativce o téměř 13 %. Není divu, že hlavním volebním heslem opoziční strany bylo slovo Změna. Staro-známý politicko-technologický tah tentokrát vypadá skutečně výhodně, i když Labouristé budou muset vážně bojovat o levicové a muslimské voliče.

Pro doplnění připomínám, že červencové volby ve Spojeném království se konaly naposledy v roce 1945. Navzdory skutečnosti, že od konce druhé světové války v Evropě uplynulo jen pár měsíců, britští voliči, unavení Winstonem Churchillem a Konzervativní stranou, triumfálně zvolili labouristy. Postupimskou konferenci, která určila podobu poválečného světového řádu, proto uzavřeli Stalin, Truman a nový britský premiér Attlee.

Bohužel, tentokrát neočekávám žádnou podobnou globální mírovou konferenci nebo její ohlášení, a tím ani konec antropologické války a akceptování nového světového řádu založeného na více sociální spravedlnosti, sdílení a respektu k lidskému životu.

Král Al Kalifa u prezidenta Putina

Před několika dny navštívil vně pozornosti politicky korektních médií prezidenta Putina Jeho Veličenstvo král Hamad bin Isa Al Khalifa (Bahrajn). Připomínám krátce tuto návštěvu ze tří důvodů: 1) Zmínka o novodobé historii Bahrajnu, 2) Možné důvody návštěvy a 3) Seznámení s jednou ze čtyř manželek, dcerou a synem během třítýdenního pobytu v Rottach-Egern, malé, ale jedné z nejbohatších německých obcí, která byla poprvé zmíněna opatem Eberhardtem von Tegernsee po roce 748.

Rod Khalífů (romanizováno: Ál Chalífa) je vládnoucí rod Bahrajnského království. Al Khalifas vyznávají sunnitský islám a patří ke kmeni Anizah. Někteří členové tohoto kmene se připojili k alianci Utubů, která migrovala z Najdu ve střední Arábii do Kuvajtu. Poté kmen vládl celému Kataru, konkrétně Al Zubarah, který vybudovali a ovládali, než se na počátku 17. století usadili v Bahrajnu. Současnou hlavou rodiny je Jeho Veličenstvo král Hamad bin Isa Al Khalifa.

Hamad bin Isa Al Khalifa v roce 1999 se stal bahrajnským emírem po smrti otce, Isa bin Salman Al Khalifa. Ten zemřel ve věku 67 let na infarkt 6. března 1999 ve vládním sídle v Manamě, krátce po setkání s ministrem obrany Spojených států Williamem Cohenem. Během 38 let ve funkci emíra došlo k ekonomické transformaci Bahrajnu v moderní stát a klíčové finanční centrum Perského zálivu. Kritici poukazují na rozpuštění parlamentu a převzetí absolutní moci.

Hamad bin Isa Al Khalifa v roce 2002 se prohlásil králem Bahrajnu, to jest ve skutečnosti se stal konstitučním monarchou. V roce 2010 byla zhruba polovina ministrů Bahrajnu členy královské rodiny Al Khalifa. Král byl zodpovědný za útoky na demonstranty během arabského jara. 14. února 2011, v den 10. výročí referenda ve prospěch Národní akční charty a 9. výročí ústavy z roku 2002, otřásly Bahrajnem protesty inspirované arabským jarem a koordinované facebookovou stránkou nazvanou Den hněvu v Bahrajnu.

Bahrajnská vláda reagovala tvrdě proti protestujícím a společně s králem byli odsuzováni doma a v zahraničí. Později král požádal o pomoc Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty. V důsledku masivního zásahu Foreign Policy zařadil krále a Bahrajn na 3. místo z 8 nechutných spojenců Ameriky a nazval ho „jedním z těch špatných hochů, které USA stále podporují“.

Premiér země Salman bin Hamad Al Khalifa je také z rodiny Al Khalifa a je synem současného krále. Jeho královská Výsost princ Salman bin Hamad Al Khalifa se narodil 21. října 1969 a je nejstarším synem Jeho Veličenstva krále Hamada bin Isa Al Khalifa a Její královské Výsosti princezny Sabeeky bint Ibrahim Al Khalifa.

Rodina Al Khalifa vedla velké množství ministerských a vládních postů, včetně ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti, ministerstva financí, ministerstva kultury, ministerstva zahraničních věcí, Bahrajnské rady pro ekonomický rozvoj a Nejvyšší rady pro ženy. Drtivou většinu významných pozic v Bahrajnských obranných silách zastávají sunnité. Nabízí se proto legitimní otázka: Z jakých důvodů navštívil král Hamad bin Isa Al Khalifa prezidenta Putina?

Představitelné důvody návštěvy

1) Existují příležitosti k růstu hospodářské spolupráce například s ruským Tatarstánem. Struktura ekonomik a geografie států nemohou umožnit mnohonásobný nárůst obchodu.

2) Investice. V Bahrajnu žijí necelé dva miliony lidí. Polovina z nich jsou gastarbeiteři. To znamená, že trh v zemi je malý, a že jsou tam volné peníze. To vysvětlují Putinova slova: v investiční sféře mezi oběma zeměmi „se realizuje asi 30 velkých projektů, celkový objem balíčku je asi 500 milionů dolarů„. I zde je skleněný strop: Bahrajn je nejbližším spojencem Spojených států v regionu a bude naslouchat americkým „radám“ pečlivěji než jiné země.

3) Král chce demonstrovat multivektorový přístup, ve kterém Bahrajn nebyl nijak aktivní. Potřebuje vyvážit stávající nerovnováhu vůči Spojeným státům na úkor ostatních hráčů, protože Bahrajn je za tuto nerovnováhu a skutečnost, že se stal jedinou zemí Perského zálivu, která vstoupila do pochybné americké koalice proti Hútíům, svými partnery kritizován.

4) Monarchie Perského zálivu jsou podrážděny politikou Bidenovy administrativy v regionu, potřebují protiváhy, aby tuto politiku ovlivnili, a proto chtějí diverzifikovat vztahy rozvíjením vazeb s významnými hráči v regionu: Ruskem a Čínou. Připomínám dvě maličkosti: a) král navštíví Fórum arabsko-čínské spolupráce, které začíná 30. května. b) Bahrajn potřebuje, aby Rusko posílilo spolupráci s Íránem. Proč? Ze všech zemí Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu má Bahrajn nejsložitější vztahy s Íránem, kvůli šíitské většině v království.

Kromě uvedeného Bahrajnské úřady podezírají Íránce, že usilují o svržení dynastie Al-Khalífa, o což se pokusili během šíitského povstání v roce 2011, které bylo potlačeno pouze s pomocí saúdských jednotek. Dnes, kdy se vztahy mezi Saúdskou Arábií a Íránem normalizují, Bahrajn nechce zůstat stranou. A zde potřebuje zprostředkování od blízkého partnera Íránu, Ruska. Potvrzují to slova krále na setkání s prezidentem Putinem: „Doufám, že budou dobré vztahy mezi všemi zeměmi v regionu, zejména s Íránem, protože jsme mívali problémy. Nyní jsou prakticky pryč. A dá-li Bůh, není důvod odkládat normalizaci a zlepšení vztahů„.

5) Bahrajn nyní předsedá Lize arabských států. Nedávno se konal summit organizace, na kterém byla oznámena řada iniciativ. Proto předpokládám, že návštěva krále v Moskvě je spojena s potřebou je realizovat. Bylo rozhodnuto uspořádat mezinárodní mírovou konferenci a byla oznámena pomoc při obnově Pásma Gazy, Kromě toho Liga chce hrát významnější roli při budování nového bezpečnostního systému na Blízkém východě. To znamená, že si uvědomují potřebu účasti na konferenci předních světových mocností, které se zasazují o mír v regionu – Rusko a Čína, jako investice politického kapitálu do realizace arabské vize Blízkého východu. Tam USA nevěří již nikdo. Emiráty dokonce požádaly USA o stažení amerických stíhaček.

6) Arabům se líbí ruský postoj. Považují ho i v zemích v americké sféře za mnohem atraktivnější než postoj Spojených států. To je důvod, proč bahrajnský král nešetřil komplimenty Rusku. „Vaši arabští přátelé vám přejí vše nejlepší a vysoce oceňují roli Ruska ve smyslu spravedlivého řešení arabských problémů,“ řekl král. Jsem přesvědčen na základě vývoje ve světě a objektivních trendů, že komplimenty budou pokračovat i prostřednictvím organizačních aktivit budoucí konference, pro kterou Bahrajn a Moskva jsou zvažovány jako platforma.

7)  Bahrajnský král přinesl Moskvě nabídku podílet se na procesu řešení situace v pásmu Gazy. Osobně nevylučuji, že i tajné poselství prezidenta Bidena týkající se řešení situace na Ukrajině.

Závěr

Politický význam, s pravděpodobností hraničící s jistotou neúspěšné švýcarské konference na téma mír na Ukrajině (bez účasti prezidentů Bidena, Si a Putina), a úspěšné návštěvy krále Hamad bin Isa Al-Khalifa v Moskvě, dovoluje tvrdit, že ztráta pozice EU, o české kotlině nemluvě, je nenávratná a nenahraditelná se současnou politickou gardou.

Je více než jasné, že Moskva těží a bude i nadále těžit z diverzifikace zahraničních vztahů království Bahrajn a dalších. Čím více američtí spojenci (a to především bohatí) hledají jiné mezinárodní kontakty, tím lépe pro Rusko.

Proto je pro Moskvu výhodné pokusit se hrát roli prostředníka při řešení íránsko-bahrajnských rozporů. To nejen posílí pozici Ruska v regionu, ale také vážně oslabí nepřátelskou západní propagandu. Ta tvrdí, že Rusko je údajně spojencem Íránců proti Arabům a je ve světě izolované. Dnes, kdy Západ ztratil důvěru vybudovanou během sovětské éry a hrozba jaderného Armagedonu vládne Zemi a všechny ostatní hrozby ustupují do nicoty, jenom hloupý člověk a zrádce bude chtít bojovat s Ruskem.

Nemám pochyb, že Fórum arabsko-čínské spolupráce, které začíná 30. května, a které navštíví král Hamad bin Isa Al Khalifa, obohatí čtyřlístek fór (Fórum o spolupráci mezi Čínou a Afrikou, Výroční fórum Boao pro Asii, Čínský mezinárodní veletrh dovozu a Fórum o globálních opatřeních pro společný rozvoj), a že prezident Si využije možnosti jednat s králem na téma hledání společné prosperity, podpory obchodu, globalizace a globálního růstu zaváděním Globální rozvojové iniciativy navržené Čínou, a že budou jednat o znovu nastolení míru po ukončení antropologické války na Ukrajině, Gaze a jinde.

Souhlasu netřeba.
25-27. 5.2024


Jan CampbellJan Campbell (*1946) je německý občan české národnosti, analytik. Vystudoval stavební inženýrství, architekturu a filozofii; postgraduálně také biokybernetika, islámské bankovnictví a pojišťovnictví. Je zahraničním členem Ruské akademie přírodních věd. Získal čestný profesorský titul na Uralské státní agrární univerzitě. Do listopadu 2014 řídil poradenskou firmu Campbell Concept UG Bonn a působil jako odborný asistent na podnikohospodářské fakultě VŠE. Profesně působil středně i dlouhodobě v několika zemích včetně Velké Británie, Itálie, Švýcarska, Malajsie, bývalého SSSR, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Ruské federace, České republiky a Německa. Profesní aktivity a zkušenosti umožnily přijmout pozice jako vedoucí EK koordinující pro program TACIS, osobní poradce premiéra a analytik politicko-ekonomických rizik včetně problematiky vědecké diplomacie a práce určené pro úzkou odbornou i veřejnost, včetně vysokoškolských studentů.