Historická zástavba žije vedle té moderní dál, dokonce intenzivnějším životem než dříve. Historickým jádrům našich měst zůstaly nejen tradiční funkce z doby předmoderní, ale jako magnet přitahují novou náplň vyplývající ze současného života. Moderní doprava se někdy těžko vyrovnává se spletitou sítí uliček i ulic, ale atmosféra jejich prostorů nám zřejmě stojí za námahu, protože je nám v nich dobře.

Je zřejmé, že historická zástavba má hodnoty, které se zatím moderní architektuře v naprosté většině nahradit nedaří, úspěšná integrace moderní architektury do historického prostředí je naprosto výjimečná. Památkový zákon problém nevyřešil – chrání města „plošně“, ale nevysvětluje, co taková ochrana vlastně znamená. Památková péče ponechává řešení individuálnímu vkusu, což je v dnešní neomezené pluralitě názorů a kreativitě bez hranic brána tvořivosti otevřená.

NPÚ (Národní památkový ústav) jde s dobou a má pro originální nápady porozumění. Výsledkem je, že naprostá většina oficiálně schválených návrhů budí odpor laické i odborné veřejnosti. Proti kontroverzním projektům se demonstruje, zesměšňují se přezdívkami.  Rozpor v chápání architektury u tzv. laiků a tzv. „elit“, tj. úředníků „expertů z moci úřední“, je v moderní době (od poč. 20. st.) trvalým jevem, takže je nezbytné podívat se hlouběji, v čem je jeho podstata a příčiny.

Na první pohled je patrné, že zatímco laická veřejnost hodnotí stavbu tak, jak ji vidí, tj. v pevném spojení s okolím, „experti“ se zaměřují pouze na stavbu samu, k jejímu prostředí nepřihlížejí. Posuzují ji jako samostatný objekt, podobně jako abstraktní sochu, nevnímají zásadní rozdíl, která architekturu od „čistého umění“ odděluje. Architektura vytváří objekty, které vnímáme nejen zvenčí, ale i zevnitř.  Jsou pevně spojeny se svým okolím, tvoří naše životní prostředí.

Zatímco podstata, smysl volné plastiky je ztvárnění její hmoty, smyslem architektury jsou prostory, které kolem sebe i uvnitř vytváří. Je tedy tzv. laické, bezprostřední vnímání architektury pravdivé, protesty jsou zcela oprávněné. Nemohou být arogantně přehlíženy, jak se v současné době pravidelně děje. Dopady jsou skutečně katastrofální:

Tzv. současná moderní architektura  je totiž nejen jako samostatná abstraktní plastika našimi „experty s mocí úřední“  hodnocena, ale i navrhována v architektonických ateliérech a realizována především developery. Je výstřední, působí jako agresivní reklama, jejímž účelem je potlačit vše, co má ve svém okolí. To je samozřejmě zcela v rozporu s citlivým vstupem novostavby do původního prostředí.

Slohová období (přibližně do konce 19. stol.) nám vytvářela harmonické prostředí po staletí – obraz obecného hodnotového konsenzu, obecně přijatého světonázoru, který tu dobu provázel. Moderní doba, hrdá na svou neomezenou pluralitu názorů, si ještě neuvědomila, že dokud nenajde hodnotové kritérium, ke kterému by měly jednotlivé názory směřovat, vytváří pouze chaos a zmatek. A právě toto stádium vývoje naší společnosti stavby vytvářené jako abstraktní, vzájemně nesouvisející sochy, neschopné integrace do vyšších soudržných celků, představují. Repúrezentují fragmentaci společnosti v oblasti sociální i vzájemných vztahů.

Podívejme se na tři příklady  současné moderní architektury v Praze.

Maršmeloun.

Po dlouhých protestech se vtěsnala do Havelské čtvrti těsně u areálu národní kulturní památky kláštera sv. Anežky Přemyslovny obrovská bytovka, převyšující drobnou strukturu okolní zástavby v odstupu pouhých 2 m o více než 12 m. Protestující veřejnost monstrum posměšné nazvala „maršmeloun“. Návrh je dílem arch. Fránka z Liberce, kromě schválení u NPÚ (ředitelka Naděžda Goryčková) získal maršmeloun i podporu od profesora Rostislava Šváchy, místopředsedy Klubu za starou Prahu. Nemenší katastrofu, než monstrózní fasáda v ulici U milosrdných způsobí v panoramatu plochá střecha nad pěti historickými parcelami převyšující hřebeny sedlových a valbových střech původní zástavby, zachovávající měřítko středověké parcelace.

Zobrazované antropomorfní první fasády naršmelounu sice byly tzv. upraveny, ale to podstatné, monstrózní hmota, zůstalo.  Fotografie neznámého demonstranta s transparentem „Přestaňte trollit Anežku“ pořízená na demonstraci ve Vodičkově ulici dokazuje, že citliví laici, na rozdíl od „odborných elit,“ absurditu obrovské hmoty v drobné historické zástavbě vnímají zcela jasně.

Medvěd v kleci

Přezdívku dům získal jako nástupce mohutnými protesty veřejnosti odmítnutého Bílého medvěda. Další příklad porušení prostoru se dostavuje na Vítězném náměstí v Praze 6, Dejvicích, v zástavbě budované na severním předpolí Pražského hradu podle návrhu prof. Antonína Engla na počátku existence Československé republiky po 1, světové válce. Vítězné náměstí, nedostavěné torzo velkorysé koncepce na půdorysu podkovy s dopravní křižovatkou na bázi kruhového objezdu uprostřed, je těžištěm Dejvic i Bubenče. Osa jeho přísné symetrie zástavby pokračuje z ulice Dejvické do středu kruhového objezdu dále do ulice Technické. Fasády obytných domů na náměstí jsou identické, jejich členění zachovává i mohutnější Generální štáb u ulice Evropské, který není součástí Engelova návrhu. Ke Generálnímu štábu je podle osy symetrie náměstí přidružena na rohu ulice Terronské a Jugoslávských partyzánů výše zobrazená novostavba, navržená arch. Jakubem Ciglerem, která se právě blíží dokončení hrubé stavby. Nový polyfunkční dům sice opakuje jemné zakřivení čelní fasády protějšího Generálního štábu, ale to je vše, čím na Engelovu koncepci navazuje. Na přiléhající Engelovy domy se váže pouze výškou hřebene střechy. Nepokračuje zvýšený parter ukončený celé náměstí obíhající římsou, ani římsa korunní, která svou mohutnosti dokáže vyvolat pocit „výšky prostoru náměstí“. Jinak se novostavba od ostatních domů náměstí provokativně liší a koncepci integrovaného celku doslova ničí.

Dalším příkladem je přístavba k naší největší barokní památce – Invalidovně v Karlíně. Národní památkový ústav protlačuje s podporou Klubu za starou Prahu do realizace naprosto nesourodou přístavbu, navrženou architektem Hájkem, která má doplnit chybějící křídla k jihovýchodní fasádě Invalidovny. Návrh v ničem nenavazuje na hlavní budovu a nebude s ní nikdy vytvářet celek. Vzbuzuje spíš představu obrovských zhoubných nádorů.

Všechny tyto projekty jsou pro laickou i odbornou veřejnost nepřijatelné, proti „maršmelounu“ i proti „medvědu v kleci“ proběhly velké protestní demonstrace, které nebraly naše „oficiální elity“ na vědomí. U přístavby k Invalidovně byla naděje, že z realizace sejde pro obtížnost a nákladnost konstrukce i vzhledem k obrovské stále nevyužité kapacitě barokní budovy.  Bohužel, formální komplikace, které bránily v pokračování prací na projektu, se vyřešily, a stát dokonce uvolnil peníze na realizaci. Paradoxně, peníze určené k obnově památkového fondu, naopak význačnou památku zničí.

Obraz současné doby, kterou její architektura představuje, budí v současnících odpor, při hlubším zamyšlení hrůzu. Přirozené vizuální vnímání, založené na vrozené prioritě prostoru, uspokojují kontextuální vztahy mezi jednotlivými objekty v prostředí kolem nás, schopné integrace do vyšších soudržných, smysluplných celků. Svévolné spojování prvků bez kontextuálních vazeb, bez souvislostí a vzájemné podobnosti, vytváří disharmonii, chaos.  Architektura se zrodila současně s civilizací, jejich tisíciletý vývoj je stále společný. Zatím se nikdy nepřihodilo, že by architektura přestala respektovat prostorové vztahy svého místa. Racionální moderní doba přinesla funkcionalismus a ztratila kontext – nejen v architektuře, ale i v lidském myšlení. Neomezená pluralita názorů vyloučila možnost nalezení hodnotového konsenzu.  Absurdity současné architektury názorně ukazují naléhavost jeho obnovy v celé současné společnosti.