Brno je dnes bohaté na výstavy…
Třeba: V galerii Fait ve Vaňkovce vystavoval až do počátku květnových dnů „naivní konceptualista“, jak sám sebe označuje, brněnský výtvarník Marian Palla, v téže galerii Habima Fuchs, v jejíž biografii se uvádí, že je „vizuální umělkyní, která ve své tvorbě dlouhodobě reviduje zažité mechanismy a tradiční existenciální, filozofické či metafyzické obraty, o něž se při porozumění světu, ve kterém žijeme, opíráme,“ v Moravské galerii „prosvětlují obzory českého designu“ dva mladí designéři Terezie Lexová a Štěpán Smetana… v Galerii 13 na Dominikánském náměstí bylo výstav hnedle několik, tam autory mění přibližně po čtrnácti dnech a nezapomínají na expozice z kruhů postižených, za což patří galerii dík… na Pellikově ulici 8a, v advokátní kanceláři, můžete vidět až do června dřevořezby a dřevořezy Rostislava Župky, na Špilberku mimo jiné výstavu děl umělců německé národnosti, co žili v rozvíjejícím se Brně v devatenáctém a na počátku dvacátého století, nedávno byla v Moravské galerii v Pražákově paláci otevřena retrospektivní výstava fotografií Dagmar Hochové… a vzpomeňme i půvabné pastely, jimiž vyrábí krajinomalby redaktorka „legendárního“ Brněnského večerníku, Světa práce a Svobodného slova Věra Rasochová, vystavila je v kavárně nedaleko Lužánek…
No, je těch výstav vícero, ale mně zaujalo, že velká většina z nich obsahuje díla moderní, či spíše, postmoderní, či dokonce post – postmoderní, pod kteréžto pojmy lze zahrnou všechno, co na první pohled nemá realistickou podobu, zkrátka, není jasné, o co jde… A když na obraze nebo skulptuře či díle něco rozeznáme, je to vnořeno jaksi mimo sebe, mimo očekávané souvislosti… Takové obrazy nebo výtvory bývají též nazývány uměním konceptuálním, op-artem, land-artem, videoartem, bodyartem, brikoláží, to když umělec sestavuje z různých předmětů denní potřeby předměty pro denní potřebu naprosto nevhodné… No, ono to v podstatě není nic nového. Začal s tím Marcel Duchamp (1887 – 1960), když v roce 1917 poslal na výstavu do New Yorku obrácený pisoár… Od té doby se kunsthistoričky a kunsthistorici přou, jak se pozná, že to či ono je uměním. Někteří tvrdí, že dílo se stává uměním, když je vystaveno… Jiní zas, když je koupeno… No… na Slovensku například existovala svého času dáma, která v renomované umělecké výstavní síni vyjímala své básně z vaginy (rovněž své) a její přítel je hnedle recitoval. A v Umělecko-průmyslovém muzeu na Husově ulici v Brně nás v jedné z výstavních síní překvapí olbřímí hromady rozbitého porcelánu.
Inu, je pravda, že mnohému ve výstavních síních nerozumíme, nebo se nám to dokonce nelíbí: barvy, čáry, konstrukce, či naopak jednoduché tvary, stříkance… Co si o tom má člověk myslet? Naštěstí, každý vystavující umělec má svého kunsthistorika nebo kunsthistoričku, kteří v pěkném, na křídě psaném propagačním letáku či v publikaci návštěvníkovi povědí, co autor svým dílem chtěl říct, co si má divák myslet a uvedou příběh toho či onoho díla, případně i autorův.
A tak se dočítáme, že
autor v různých formách svého díla kóduje sdělení. Symbol. Tajemství života či dotek věčnosti. Setkání a věčná míšení. Jeho díla jsou výsledkem splynutí mezi autorem a jeho vyjadřovacím materiálem… rezonancí myšlenek a záhad, o kterých ví pouze autor…
Nebo třeba, že autorčiny malby
jsou stejně neuchopitelné jako buddhistické koany, jen vzácně poeticky vstřícné jako haiku. Nad tímto pojetím se vznáší Duch stále sílící v iluzorním boji s hmotou. Sílící v procesech a touze po pochopení. A za tímto procesem zůstávají lidské stopy…
Či, že
autorčina tvorba s sebou místy zároveň nese prvky geometrie a lidského otisku v krajině více či méně zjevného. Lineární, případně geometrický motiv vnáší do díla neotřelý kontrast mezi tím, co je možné držet pod kontrolou a co je ponecháno entropii…
Přiznávám, že mám rád abstrakci. Jen na tom díle musí ta čára, bod, či barevná skvrna patřit právě tam… a ne jinam. Jinde je zbytečná. Slovo, věta, situace v textu patří právě sem. A nikam jinam…
A proto se mi z nynějších brněnských výstav nejvíc líbí ta, co je v Moravském zemském muzeu na Zelném rynku, v přízemí. Jmenuje se Světy ukryté v kameni a trvá až do 1. září tohoto roku. Je to výstava sestávající z velkoformátových fotografií jednoho jediného minerálu, křemene. Autorem exponátů je matička Země… řečeno poeticky. Nebo prozaicky, pan ing. Jiří Šura, soukromý geolog z Chrudimi, který sesbíral, rozřezal, naleštil, vyfotografoval, naformátoval a zvětšil a vystavuje SiO2 snad ve všech jeho podobách. Za Moravské zemské muzeum je jmenována Mgr. Pavla Hršelová, PhD., kurátorka.
A tak na výstavě uvidíme fantastické drúzy vykrystalizovaného křemene, namodralé acháty a jaspisy nejrůznějších barev, jež kdysi vyplnily dutiny chladnoucího magmatu, barevně vrstevnaté chalcedony, po nichž se dodnes pídí hledači v Podkrkonoší, amorfní opál… inu, křemen patří k nejrozšířenějším minerálům na zeměkouli, jeho krystalická mřížka díky všelikým narušením, či připoutáním atomů jiných prvků nabízí nejrozmanitější barevnost a tvar, přičemž jeho krystaly při svém růstu přísně zachovávají úhly platné a provždy dané pro soustavu šesterečnou… jak si jistě pamatujeme ze školy… A tak se nedivme, že řada jeho variet je řazena mezi polodrahokamy a jiné slouží těm, co věří v jejich léčivou a očistnou sílu.
No a já mám problém. Tuto výstavu, jejíž exponáty vytvořila příroda, srovnávám s díly z rukou člověka… Napsal jsem, že se mi líbí víc to kamení, mrtvá příroda. Smí se to? Mohu strkat do jednoho pytlíku díla stvořená člověkem a stvořená přírodou? Dílo člověka, je-li uměním, bývá tvořeno za vyčerpávajícího úsilí, pod tlakem doby a vnitřních pochyb… a kdesi nad tím vším sídlí Duch… jak se dočítáme… Ale nejsou minerály na výstavě Světy ukryté v kameni zrozeny z bolestných pohybů zemské kůry, z horotvorných křečí planety, ze žhoucího magmatu deroucího se k povrchu Matky Země…? A Duch se vznáší nad vodami…
Tož, člověčí trápení a hledání za tím není.
Ale…
Křemičitany
---
Ladislav Vencálek je původním povoláním geolog, už mnoho desítek let ale známý především jako novinář a spisovatel. Tím ovšem výčet jeho aktivit nekončí. Je například také autorem textů k řadě písní Jiřího Bulise. V roce 2022 vydal spolu se Zdeněkem Bláhou a Přemyslem Dížkem knihu Brno včera, dnes…a zítra.
„díla moderní, či spíše, postmoderní, či dokonce post – postmoderní, pod kteréžto pojmy lze zahrnou všechno, co na první pohled nemá realistickou podobu, zkrátka, není jasné, o co jde… „
Jistým zvratem v tomto směru je 4 metry vysoké sousoší Davida Černého z ušlechtilé oceli se zrcadlově leštěným povrchem ve Veselí nad Moravou, které představuje tři psy. Výtvor je umístěn při vjezdu do Veselí směrem od Brna u silnice 1. třídy I/54 – jde o soukromé dílo na soukromém pozemku vinařství Dog in Dock z investiční skupiny Trigema a.s. (jíž je Dog in Dock součástí).
Major Terazky z Černých baronů by měl při prvním pohledu jasno, o co jde: (citáty číslo 11 a 52): Bože môj! …
Podle investiční skupiny je ve veřejném prostoru mnoho uměleckých děl, která nevyvolávají žádné emoce. Jistá Eva Boušková se vyjádřila, že taková jsou pro společnost zbytečná. Umělecké dílo musí vzbuzovat emoce a iniciovat diskusi.
Tím může přinést do veřejného prostoru nové perspektivy a podněty k přemýšlení. Diskuse kolem umění může tak pomoci lidem lépe porozumět sobě samým i světu kolem nich a může vést k hlubšímu kulturnímu povědomí a vzájemnému respektu … přístav Baťova kanálu tvoří s vinařstvím Dog in Dock místo, kde se snoubí vášeň pro víno, umění a jedinečná lokalita. A to je něco, co Veselí nad Moravou postrádalo, řekla Boušková.
Město by mělo být podle ní pyšné, že umělec, uznávaný především v zahraničí, stvořil umělecké dílo právě tam. „Díky tomu má Veselí nad Moravou nyní potenciál stát se celosvětově vyhledávanou turistickou destinací,“ dodala.