Esej Israel’s Brutality Draws on British Rule vyšel na serveru Declasified UK 7. května 2024. Fotodokumentace je převzata z vydání na serveru Consortium News z 8. května.

Členové Královské komise Spojeného království během palestinských „nepokojů“ v roce 1936. (Knihovna Kongresu)

Izraelské dnešní uplatňování kolektivního trestu proti Palestincům vděčí za svůj původ britské nadvládě v Palestině.

Stejně tak letecké bombardování, vojenské nálety, využívání palestinských civilistů jako lidských štítů a infrastruktura stanného práva uplatňovaná proti okupovanému, převážně civilnímu obyvatelstvu.

Británie vládla Palestině během svého „mandátu“ v letech 1920-48 a plné síly dosáhla její represivní infrastruktura během Velké arabské revoltyČesky v letech 1936-39 .

Po dvou desetiletích mírového odporu proti britské nadvládě a několika neúspěšných povstáních ve dvacátých letech, když se politická a ekonomická situace arabské většiny stala hrozivou, propuklo v roce 1936 v Palestině národní povstání .

Povstání požadovalo ukončení britské podpory sionistické kolonizace a záruku palestinského sebeurčení. Británie to však považovala za hrozbu své nadvládě a odpověděla brutální represí.

Ke konci povstání bylo 10 procent dospělé arabské populace zabito, zraněno, uvězněno nebo Brity vyhoštěno.

To povstání ukončilo, zdevastovalo palestinskou společnost a nechalo ji bezbrannou vůči skupinám sionistických milicí během Nakby (katastrofy) v roce 1948. Poté byly více než dvě třetiny palestinského lidu ze své země etnicky vyčištěny, aby vznikl stát Izrael.

Palestinský historik Rashid Khalidi tvrdilČesky, že ozbrojené potlačení arabského odporu během povstání patřilo mezi nejcennější služby, které Británie sionistickému hnutí poskytla.

Stanné právo

Palestinští odbojáři proti britskému mandátu, 1936. (Sbírka OOP, Institute for Palestine Studies, Wikimedia Commons, Public domain)

Aby povstání potlačila, zavedla Británie v Palestině stanné právo a stavěla na protipovstalecké taktice, kterou vylepšila v jiných koloniích, jako Irsko a Indie.

Jak vysvětluje historik Matthew Hughes, v reakci na povstání v roce 1936 britské úřady obnovily místní zákony přijaté během 20. let 20. století označované jako „nouzové zákony“, aby proti Palestincům zavedly kolektivní tresty.

To umožnilo mandátní vládě zavést zákaz vycházení, cenzurovat písemné materiály, okupovat budovy, stejně jako zatýkat, věznit a deportovat jednotlivce bez soudu a zároveň odepírat právo na právního zástupce, politiku, kterou Izrael proti Palestincům prosazuje dodnes.

Británie zdaleka nerozlišovala mezi ozbrojenými rebely a civilisty, ale prosazovala kolektivní tresty proti celému obyvatelstvu. David Cronin analyzuje odtajněné soubory a popisujeČesky, jak „britská elita brzy rozhodla, že Palestinci by měli být terčem hromadně“.

V roce 1937 byla Palestina pod vojenskou vládou. Během období mandátu Británie zavedla právní systém navržený aby zabránil palestinskému politickému organizování a zároveň si udělila široké pravomoci.

Tábory a věznice

Izraelský zajatecký tábor v Sarafandu, listopad 1948. (Archiv Palmach Yiftach 1st Battalion D company Volume 2 album, Wikimedia Commons, Public domain)

Britská vojenská nadvláda proměnila velké části země na vězení. Vojenské právo umožňovalo vynášet rychlé rozsudky, což znamenalo rozsáhlé zadržování rolníků a městských dělníků.

Zadržení byli drženi, často bez soudu, v extrémně přeplněných táborech s nedostatečnou hygienou. V květnu 1939, v odpovědi na parlamentní otázku, koloniální tajemník Malcolm MacDonald potvrdil, že v Palestině je 13 zadržovacích táborů pro 4 816 lidí.

To zahrnovalo několik koncentračních táborů (jak je Británie sama označovala) jako Sarafand al-Amar, nacházející se na největší vojenské základně v Palestině, kde byly tisíce vězňů.

Mezi další tábory patřil Nur Shams poblíž Tulkarem a věznice Acre na pobřeží Středozemního moře, kde se také nacházelo největší palestinské vězení.

V jedné době byla přeplněnost tak velká, že bylo nutné zadržované veterány propustit, kdykoli byli zatčeni noví. V roce 1939 se počet zadržených zvýšil na více než 9 000, což je desetkrát více než o dva roky dříve.

Podle palestinské skupiny pro práva vězňů Addameera bylo během mandátní éry postaveno nejméně šest dnešních velkých izraelských věznic a vazebních zařízení. Patří mezi ně Kishon, Damon, Ramleh, Ashkelon, Megiddo a Al-Moscobiyeh („Ruská směs“), které Izrael k věznění Palestinců stále používá.

Správní zadržení

Demonstrace Palestinské iniciativy mládeže pro zajatce v Gaze na podporu palestinských administrativně zadržovaných osob při masové hladovce, 12. května 2014. (Joe Catron, Flickr, CC BY-NC 2.0)

V listopadu 2023, po čtyřdenní humanitární „pauze“ mezi Izraelem a Hamasem, propustila izraelská vláda stovky palestinských vězňů. To západní publikum upozornilo na skutečnost, že jsou dnes v izraelských věznicích pravidelně vězněny tisíce Palestinců.

Největší pozornost vyvolalo, že tolik z nich, včetně dětí, bylo drženo v rámci politiky administrativního zadržování, což je nezákonný proces umožňující Izraeli držet ve vazbě osoby bez obvinění nebo soudu.

Podle všeho však Izrael tuto praxi převzal od Britů, kteří zadržovali pravidelně bez soudu tisíce Palestinců. Od založení v roce 1948 praktikuje Izrael zadržování bez soudu jako základ vojenské vlády.

Po skončení povstání v roce 1939 posílila Británie pravomoci mandátní správy a v roce 1945 zavedla ochranná (nouzová) nařízení. Ironií osudu to byla reakce na násilí páchané v té době sionistickými polovojenskými skupinami.

Izrael tyto předpisy a většinu dalších britských mandátních zákonů začlenil do izraelského zákona a správního řízení z roku 1948. Použil je proti Palestincům uvnitř Izraele v letech 1948-66 a poté je v roce 1967 rozšířil na Palestince na okupovaných územích Západního břehu Jordánu a Gazy.

Tyto zákony jsou opět opakovaně používány jako reakce na lidová povstání, tentokrát proti izraelské nadvládě.

Zpráva palestinské organizace pro lidská práva Al-Haq z roku 1989 zaznamenává, že v roce 1967 izraelští velitelé oznámili, že ochranná (nouzová) nařízení zůstanou v platnosti.

I když je Británie na konci svého mandátu zrušila, izraelští vůdci si je ponechali a nadále je používají proti Palestincům.

V roce 2019 organizace Human Rights Watch upozornilaČesky na osm případů, kdy izraelské úřady vojenská nařízení použila ke „stíhání Palestinců vojenskými soudy za jejich pokojné projevy nebo účast v nenásilných skupinách nebo demonstracích“, a to mimo jiné za použití ochranných (nouzových) nařízení z roku 1945 zděděných po Británii.

Plot Charlese Tegarta

„Tegartova zeď“, ve skutečnosti plot z ostnatého drátu, Palestina 1938–1940. (Mapa připravená pro Survey of Palestine, 1944, Wikimedia Commons, Public domain)

Do boje proti povstání ve 30. letech vyslala Británie do Palestiny sira Charlese Tegarta, který předtím vedl policejní síly v koloniální Indii, kde vybudoval velkou část infrastruktury používané pro internování podezřelých. Tegart vybudoval takzvaná Arabská vyšetřovací centra, která sloužila jako mučírny.

V Jeruzalémě založil speciální centrum pro výcvik vyšetřovatelů v mučení, kde podezřelí podstupovali brutální výslechy zahrnující ponižování, bití a fyzické týrání.

Koloniální správce Edward Keith-Roach ve svých pamětechČesky vyprávěl, že jejich účelem bylo vycvičit policisty „v jemném umění ‚třetího stupně‘“ pro použití na Araby, dokud „nezačali zpívat“ (“spilled the beans”).

Izraelský historik Tom Segev popisuje, jak Tegart „postavil po celé zemi desítky policejních pevností a podél silnic betonová strážní stanoviště, která Britové nazývali krabičky“.

Tegartova pevnost v Kibbutz Sasa, Horní Galile, Izrael, 2010. (Ranbar, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0)

Nejznámějším Tegartovým doporučením bylo, aby byl podél severní palestinské hranice postaven obrovský plot, kterému se začalo říkat „Tegartův plot“.

K jeho výstavbě požádal o pomoc Židovskou agenturu, hlavní organizaci podporující židovské osídlení Palestiny. Kontrakt na stavbu získala stavební společnost Solel BonehČesky, což byl projekt HistadrutuČesky, předního sionistického odborového svazuČesky v Palestině a dnešního izraelského národního odborového svazu.

Solel Boneh také postavil nové policejní budovy, lidově známé jako „Tegartovy pevnosti“. Tegartův profil, vysílaný BBC v roce 2012, popisujeČesky, kolik z nich se dodnes používá.

Nacházejí se převážně na severu země, poblíž izraelské hranice s Libanonem, ale namísto britských jednotek je obsluhují izraelští vojáci.

Vojenská taktika

Británie používala proti palestinským rebelům v letech 1936-39 jak pozemní jednotky, tak letectvo Royal Air Force. Po uzavření Mnichovské dohody mezi Británií a nacistickým Německem v roce 1938 vyslala do Palestiny přes 100 000 vojáků a zemi jimi zaplavila.

Dne 7. května 1936 si vysoký komisař pro Palestinu Arthur Wauchope od Koloniálního úřadu vyžádal „všeobecný souhlas“ k ukládání kolektivních trestů městům a obcím, kde došlo k projevům neposlušnosti.

Povolení dostal okamžitě a k potrestání vybral Nazareth, Safed a Bisan.

V červnu 1936 zničily britské síly velké části starého města Jaffa. Armáda vyhodila do povětří 220 až 240 budov s více obyvateli a až 6 000 Palestinců připravila o střechu nad hlavou.

Palestinci v Jaffě ve 20. letech 20. století. (Frank Scholten, Wikimedia Commons, Public domain)

Zatímco míra ničení tehdy se ve srovnání s masivním izraelským bombardováním v Gaze dnes zdá malá, použití nepřiměřené síly a kolektivního trestu během vojenské operace, kterou pociťují především civilisté, pro Palestinu není novinkou.

Po rozdrcení generální stávky, která byla vyhlášena nově vytvořeným Arabským vyšším výborem, s mnoha zúčastněnými klíčovými osobnostmi uvězněnými nebo vyhoštěnými, zaznamenala druhá fáze z roku 1937 velké ozbrojené povstání, které se prohnalo většinou země a svého vrcholu dosáhlo v roce 1938.

Aby proti němu bojovaly, přenesly britské síly represi na palestinský venkov, kde byla většina ozbrojených skupin.

Přepady vesnic

Aby účastníky povstání vypátrali a zlikvidovali, obkličovali Britové pravidelně celé vesnice a následovaly smrtící přepady. Britští vojáci při hledání povstaleckých bojovníků nebo zbraní plenili domy, často ničili majetek.

Palestinští muži nalezení se zbraněmi nebo dokonce náboji byli zastřeleni. Mnozí byli zabiti bez jakéhokoli důkazu o účasti vojenských aktivitách.

Během přepadů britští vojáci často obklíčili obyvatele a uvěznili je ve venkovních ohradách s ostnatým drátem. Vesnice by byly hromadně trestány za útoky proti britským vojákům, pokud se mělo za to, že útočník z dotyčné vesnice pochází nebo žije v její blízkosti.

Kromě toho byly zbořeny domy podezřelých útočníků a jejich příbuzných, což je politika, kterou Izrael dnes používá proti usvědčeným nebo podezřelým palestinským militantům.

Dvě vesnice vystavené přepadům byly al-Bassa a Halhul. Obě se na základě petice přeživších požadujících oficiální uznání a omluvu britské vlády staly předmětem zprávy BBCČesky z roku 2022.

Zpráva zjistila, že „historické důkazy obsahují podrobnosti o svévolném zabíjení, mučení, používání lidských štítů a provádění demolic domů jako kolektivního trestu“.

Dodává: „Většina z toho byla v té době prováděna v rámci formálních politických pokynů pro britské síly nebo se souhlasem vyšších důstojníků.

Izraelské vojenské přepady palestinských vesnic na Západním břehu Jordánu jsou každodenní součástí života a od 7. října 2023 eskalujíČesky.

Lidské štíty

Britští vojáci na obrněném vagónu se dvěma palestinskými arabskými rukojmími použitými jako lidské štíty, 1936. (Chaim Kahanov a Zecharia Oryon, židovská osadní policie, Wikimedia Commons, Public domain)

Další taktikou, kterou Británie používala, bylo donutit palestinské civilisty, aby je doprovázeli na hlídkách. Byli nuceni sedět, nechránění, v přední části vojenských konvojů, zatímco projížděli oblastmi s vysokou aktivitou rebelů a dokonce přejížděli miny, aby vyletěli do povětří a britské jednotky mohly pokračovat.

Tato taktika vznikla za britské nadvlády v Indii a byla známá jako „minohledačka“. Mnoho Palestinců bylo takto zabito nebo vážně zraněno.

Británie účinně využívala palestinské civilisty jako lidské štíty, což bylo u izraelských sil už léta opakovaně zaznamenávánoČesky jak na Západním břehu Jordánu, tak v Gaze.

V prosinci 2023 dva Palestinci, 15letý chlapec a 30letý muž v Gaze, tvrdiliČesky, že je izraelští vojáci používali jako lidské štíty. Chlapec řekl, že na něho přivázali bomby a přinutili ho vstoupit do tunelu. Podobná obviněníČesky byla vznesena při izraelském útoku na Gazu v roce 2014.

Na Západním břehu Jordánu bylo natočeno mnoho videí, na kterých izraelští vojáci berou palestinské civilisty a nutí je sedět nebo stát se zavázanýma očima před izraelskými vozidly provádějícími operace.

V některých případech dokonce usadili civilisty na přední část vozidel, aby ostatní Palestince odradili od házení kamenů na invazní izraelské síly, stejně jako během povstání Británie.

Tento historický kontext je nyní obzvláště důležité znát, neboť Izrael po léta obviňuje palestinské skupiny, jako je Hamás, že používají civilisty jako lidské štíty.

Navzdory tomu, že na podporu tohoto tvrzení existuje jen málo důkazů (a že dostupné důkazy ukazují, že to dělají samy izraelské síly), klíčovým historickým kontextem je, že je britská vojska používala proti palestinským civilistům během Velkého povstání.

Orde Wingate a speciální noční jednotky

Brigádní generál Orde Wingate v Indii v roce 1943. (No 9 Army Film and Photographic Unit, Wikimedia Commons, Public domain)

Nejvýraznějším případem britsko-sionistické spolupráce při potlačování povstání byl příchod britského generála Orde Charlese Wingatea do Palestiny a jeho vytváření speciálních nočních jednotek (SNS).

Wingate, zpravodajský důstojník a oddaný křesťanský sionista, byl britskou armádou pověřen výcvikem židovských bojovníků, aby hlídkovali kolem ropovodu Iraq Petroleum Company.

S SNS vytvořil svou vlastní soukromou milici získanou z rekrutů v rámci HaganahČesky, sionistické vojenské organizace, a vycvičil je v taktice přepadů a atentátů.

Wingate, který se označoval za pevně věřícího v sionismus, svým mužům údajně řekl, že „Arabové si myslí, že noc je jejich. Britové se na noc zamykají ve svých kasárnách. Ale my, Židé, je naučíme bát se noci víc než dne“.

Spolu s Jicchakem Sadehem, velitelem Palmachu, hlavní úderné síly Hagany, a budoucím zakladatelem izraelských obranných sil (IDF), podnikal Wingate s SNS noční přepady palestinských vesnic.

Poté, kdy došlo k útokům na potrubí, vtrhly jeho Noční jednotky za úsvitu do okolních vesnic a shromáždily všechny mužské obyvatele. Přinutily je postavit se ke zdi a bičovaly muže přes holá záda.

Občas Wingate vesničany ponižoval, jindy je zastřelil. Podle Segeva říkali muži pod jeho velením za jeho zády, že ho považují za blázna.

Izraelský vojenský historik Ze’ev SchiffČesky tvrdí, že Wingate „zanechal svou stopu jako jediný nejdůležitější vliv na vojenské myšlení Hagany“.

Lexikon vydaný izraelským ministerstvem obrany mnoho let po jeho smrti uvádí:

Učení Orde Charlese Wingatea, jeho charakter a vedení byly základním kamenem pro mnoho velitelů Haganah a jeho vliv je viditelný v bojové doktríně Izraelských obranných sil.

Dva z předních budoucích izraelských velitelů pod Wingate v SNS sloužili: Moshe Dayan, který se stal náčelníkem štábu IDF, a Yigal Allon, budoucí generál IDF a ministr zahraničí.

Dayan řeklČesky, že Wingate „nás naučila všechno, co umíme“ a že „i kdyby se nic jiného nestalo, z Wingateových pokynů jsme se hodně naučili“.

Allon popsalČesky, jak „přizváním židovských bojovníků ke svým jednotkám [Wingate] také pomohl poskytnout zázemí pro praktický výcvik… V praxi se považoval za člena Hagany a tak jsme ho všichni viděli – jako soudruha a, jak jsme mu říkali, ‚Přítele‘.“

Generálmajor Bernard Montgomery

Generál Bernard L. Montgomery sleduje pohyb tanků v severní Africe, listopad 1942. (Wikimedia Commons, Public domain)

Po Wingatovi byl nejznámější britskou vojenskou postavou v Palestině během povstání Bernard Montgomery. „Monty“, jak se mu říkalo, byl vznětlivý, staromódní voják, který odmítal jakýkoli náznak, že by byla vzpoura národním povstáním, a namísto toho popisoval rebely jako „bandity“.

Zavedl do Palestiny kulomet Bren, který nahradil starý samopal Lewis používaný Brity, a svým mužům dal jednoduché instrukce, jak se s rebely vypořádat: zabít je.

Poté, když předtím sloužil v Irsku a v roce 1921 zahájil operace proti irským rebelům, obě kolonie často porovnával.

Montgomery byl zaujatý tím, jak Británie nad většinou Irska ztratila kontrolu. Myslel si, že Sinn Fein bylo učiněno příliš mnoho ústupků. Proto byly jeho závěry pro Palestinu, že by Británie měla jakýkoli projev národní identity potlačit.

Nařídil zavřít každého Araba přistiženého s kostkovaným šátkem (Kefiyeh) „do klece“. Zavedl také nápad poutat lidem za trest nohy.

Od začátku vlastní vojenské okupace Izraelem v roce 1967 vedly tamní úřady opakovaně kampaně proti palestinským národním symbolům. Palestinská vlajka se stala terčemČesky na Západním břehu Jordánu, v Jeruzalémě a uvnitř samotného Izraele a je pravidelně z veřejného dohledu odstraňována a zabavována.

Podobně jako Britové během povstání vidí izraelské úřady palestinskou národní identitu jako hrozbuČesky a snaží se ji potlačit.

A. Bustos je výzkumný pracovník s magisterským titulem v oboru Blízký a Střední východ na SOAS University of London. Předtím studoval historii a politiku. Pracuje jako asistent ředitele ve společnosti Palestine Deep DiveČesky.