Foto: Vladimir Smirnov/TASS

Více než 13 milionů lidí v zemi sotva vyjde s penězi. Je to jako kdyby celá Belgie bojovala o to, aby vystačila s vodou a chlebem.

Téma chudoby a bídy zůstává jedním z hlavních témat ruských médií. Samozřejmě se k němu snaží přidat pozitivní prvky. S odkazem na údaje Rosstatu uvádějí pokles míry chudoby v absolutním i relativním vyjádření.

Míra chudoby v Ruské federaci do konce roku 2023 se vrátila na své historické minimum a klesla z 9,8 % na 9,3 % obyvatel země, uvedl v březnu Rosstat. Podle odborníků byly hlavními faktory snížení počtu osob s příjmy pod životním minimem v roce 2023 růst mezd při nedostatku pracovníků a zvýšení plateb rodinám s dětmi.

Nicméně „zbytek zůstává“. Ať se na to díváme jakkoli, v absolutních číslech je stále 13,5 milionu chudých lidí. To je více než celá populace zemí, jako je Guinea, Rwanda, Tunisko, Švédsko, Belgie a další. Skeptici ne bezdůvodně namítají, že obraz Rosstatu je značně přikrášlený.

K výpočtu počtů chudých lidí používá Rosstat hodnotu spotřebního koše na osobu za čtvrté čtvrtletí roku 2020, přičemž zohledňuje kumulovanou inflaci. V roce 2023 tato částka činila v průměru 14,3 tisíce rublů měsíčně.

Z takových peněz není reálné žít. Norma chudoby je značně podhodnocená. Kromě toho se složení spotřebního koše čas od času reviduje, aby se prokázaly úspěchy v boji proti chudobě a vykázala se „pozitivní dynamika“.

„Centrum pro makroekonomické analýzy a krátkodobé prognózy (CMACP) vypočítává alternativní ukazatel, který se nazývá sociologická míra chudoby. Ta je definována jako podíl obyvatel, kteří nemají dostatek prostředků na jídlo nebo mají pouze na jídlo, ale ne na oblečení a obuv. Činí 30 % počtu obyvatel Ruské federace. A to je již asi 43 milionů lidí (přibližně tolik lidí žije v zemích, jako je Argentina, Alžírsko nebo Irák).

Mnohem méně často se v médiích objevuje takový ukazatel, jako je podíl mezd na hrubém domácím produktu (HDP) Ruska. Dynamika tohoto ukazatele je poměrně vypovídající. V roce 2009 tvořily mzdy a platy více než polovinu HDP, konkrétně 52,5 %.

V roce 2014 se tento podíl snížil na 47,8 % a v roce 2020 na 45,6 %. A zde jsou předběžné údaje Rosstatu o výsledcích za loňský rok: 40,7%. A na konci 3. a 4. čtvrtletí roku 2023 byl tento podíl pod hranicí 40 %.

Ve struktuře HDP podle zdrojů příjmů je na druhém významném místě hrubý zisk podniků a společností (na třetím místě je čistý příjem státu). V roce 2009 tvořil zisk podniků a společností 30,8 % HDP. V roce 2014 se tento podíl zvýšil na 38,7 procenta a v roce 2020 na 44,6 procenta. Podle předběžných údajů Rosstatu dosáhne v roce 2023 podíl hrubého zisku hodnoty 51,5 %.

Jak je vidět, struktura části „koláče“ zvaného „HDP“ se v průběhu let mění ve prospěch zisku, zatímco podíl mezd klesá. V marxisticko-leninské politické ekonomii se tato tendence nazývá „zákon kapitalistické akumulace“.

V Rusku máme kapitalismus (a kapitalismus závislého typu). Vše se tedy děje podle zákona, který před půldruhým stoletím formuloval „klasik“ v Kapitálu. Karel Marx a sovětští političtí ekonomové vysvětlovali nevyhnutelný růst chudoby v kapitalismu chamtivostí buržoazie, její maniakální snahou snížit podíl mezd na nově vytvořené hodnotě, aby maximalizovala nadhodnotu. Zde je jeden z mnoha Marxových výroků v tomto smyslu: „Mzdy jsou určovány nepřátelským bojem mezi kapitalistou a dělníkem. Kapitalista vždy vítězí. Kapitalista může žít déle bez dělníka než dělník bez kapitalisty“ (T. 42, s. 48).

Marx však neobjevil Ameriku. Již před „Kapitálem“ existoval pojem „železný zákon mzdový“. Stanovil, že reálná mzda v dlouhodobém horizontu vždy směřuje k minimální mzdě nutné k udržení života dělníka.

Podstata nejrozsáhlejších argumentů na téma „železného zákona mzdového“ se tedy redukuje na to, že kapitalista má reálné možnosti mzdy (vlastní výrobní prostředky) minimalizovat a je hnán démonickým duchem zisku, chamtivostí.

To vše je pravda. Ale kromě chamtivosti a hrabivosti existuje ještě jeden důvod, proč se kapitál snaží mzdy minimalizovat. A o tomto důvodu se dozvídáme z románu George Orwella „1984“. Anglický spisovatel v této dystopii vykresluje totalitní společnost, v níž panuje tvrdá hierarchie.

Vyšší úroveň představuje „vnitřní strana“ (stranická špička). V čele strany stojí polomýtický Velký bratr. V románu však vystupuje i zcela reálný hrdina, který „vnitřní stranu“ reprezentuje – O’Brien (vyslovuje mnohá tajemství stranické ideologie).

Dole, pod „vnitřní stranou“, jsou ti, kteří patří k „vnější straně“. Členové „vnější strany“ podléhají nejbrutálnější kontrole ze strany stranických špiček („Velký bratr tě sleduje“). Hlavní hrdina románu Winston Smith patří k „vnější straně“.

Třetí, nižší úroveň tvoří obyčejní lidé, „proletáři“, zkráceně „proles“ (asi 85 % obyvatel Oceánie, země, kde se odehrávají hlavní události románu „1984“). Nad proletáři neexistuje ze strany úřadů žádná zvláštní politická a ideologická kontrola.

Jediné, na co strana dbá, je, aby proles vždy zůstali v „námezdní mase“. A to není ani sadismus, ani brutalita, je to jen politická účelovost.

V románu „1984“ se dočteme, že „…pokud si budou moci všichni užívat bezpečí a volného času, obrovská masa lidí, otupělá chudobou, se stane gramotnou a naučí se samostatně myslet; poté si tito lidé dříve či později uvědomí, že privilegovaná menšina nemá žádnou funkci, a odhodí ji. Hierarchická společnost se nakonec opírá pouze o chudobu a nevědomost.“

Lze směle konstatovat, že výše uvedené literární dílo je schopné stát se významným doplňkem politické ekonomie kapitalismu.

Čistě ekonomicky není obtížné zajistit všem členům kapitalistické společnosti blahobyt (tj. uspokojení životních potřeb).

Ale to se nedělá, protože pak by proletáři, které strana držela v „námezdní mase“, měli volný čas, začali by přemýšlet, začali by se měnit z polozvířecího stavu v lidské bytosti.

Dříve nebo později budou mít potřebu nespravedlivý systém změnit. Hierarchická společnost možná zanikne. A pro stranu není nic vyššího než moc. Moc je nepoměrně důležitější než bohatství.

Šéf strany O’Brien to Winstonu Smithovi dává jasně najevo: „Strana usiluje o moc pouze kvůli sobě samé. Nezajímá nás dobro druhých, jde nám pouze o moc. Ani bohatství, ani přepych, ani dlouhý život, ani štěstí – pouze moc, čistá moc.“ Zde jsou další související formulace tohoto hrdiny: „Smyslem moci je moc“, „Bůh je moc“.

Zde je jeden úryvek z románu, který vysvětluje, proč se mocenská elita tolik bojí vymýtit chronickou chudobu a proč žárlivě dbá na to, aby se neustále udržovala:

Od chvíle, kdy stroj [zřejmě naráží na průmyslovou revoluci v západních zemích – V. K.] dal o sobě vědět, bylo všem myslícím lidem jasné, že potřeba námezdní práce zmizela – a tím i základní předpoklad lidské nerovnosti. Kdyby byl stroj využit k tomuto účelu, během několika generací by byl odstraněn hlad, vyčerpávající práce, špína, negramotnost a nemoci. A i bez toho, že by byl stroj k tomuto účelu využit, ale takříkajíc samovolně – produkující výhody, které někdy nebylo možné rozdělit -, po pět desetiletí na konci 19. a na počátku 20. století dramaticky zvýšil životní úroveň obyčejných lidí.

 

Bylo však také jasné, že všeobecný nárůst bohatství hrozí hierarchické společnosti zkázou, a v jistém smyslu již její zkázou byl. Ve světě, kde je pracovní den krátký, kde je každý nasycen a žije v domě s koupelnou a ledničkou, vlastní auto nebo dokonce letadlo, již zmizela nejzřetelnější a možná nejdůležitější forma nerovnosti. Tím, že se bohatství stává univerzálním, přestává vytvářet rozdíly. Je samozřejmě možné si představit společnost, v níž by se statky ve smyslu osobního vlastnictví a požitků rozdělovaly rovnoměrně a moc by zůstala malé privilegované kastě. Ve skutečnosti však taková společnost nemůže být dlouho udržitelná.

Výše uvedený úryvek je z knihy polomýtické postavy Goldsteina, který je nepřítelem strany a Velkého bratra. Kniha se jmenuje „Teorie a praxe oligarchického kolektivismu“. Román „1984“ obsahuje dvě kapitoly z této tajemné knihy, kterou lze mimochodem dnes použít jako učebnici sociologie a politologie a která pomáhá pochopit realitu dneška v Rusku i ve světě.

Má smysl se zamyslet nad tím, zda se ruská „elita“ (symbióza zkorumpovaných úředníků a miliardářských oligarchů) přetrvávající chudobou a bídou v Rusku skutečně zabývá? Nebo se jedná o laciné divadlo, které má zakrýt její snahy o udržení chudoby a její plány na zvěčnění chudoby?

V poslední době se objevilo velké množství publikací na téma, jak by se měla chudoba v Rusku řešit. Uvádějí se v nich zřejmé věci.

Za prvé se v nich uvádí, že existují všechny možnosti, jak chudobu v zemi odstranit doslova během jednoho či dvou, maximálně tří let. Existuje k tomu dostatek zdrojů a prostředků. Například zavedení skutečně progresivní daňové stupnice. Kategorický požadavek na vracení devizových příjmů vývozců do země. Také provedení skutečné deoffshorizace ruské ekonomiky. A tak dále.

Za druhé se tvrdí, že výrazné zvýšení příjmů milionů (dokonce desítek milionů) našich spoluobčanů se stane mocným motorem efektivní poptávky a ekonomický rozvoj Ruska urychlí.

Za třetí, takové oživení v současnosti stagnující ruské ekonomiky by v konečném důsledku prospělo domácímu podnikání. Všechny vrstvy naší společnosti by se staly příjemci pomoci při odstraňování chudoby v zemi.

Vše se zdá být krásné, přesvědčivé a logické. Je to však čistě ekonomická logika. A plodí utopické naděje. Musíme vzít v úvahu také logiku politickou – právě tu, o které jsme četli v románu „1984“. A ta ruské oligarchii diktuje nutnost zachovat masovou chudobu dnes, zítra a navždy.

S chudobou v Rusku lze a je třeba bojovat. Ale s přihlédnutím k vodítkům obsaženým v románu George Orwella.