1. Sláva vědcům, letcům a kosmonautům
2. Proč nám bude hůře, i když nebude Nemyslitelné…
3. Rakety nad Chrámovou horou

Sláva vědcům, letcům a kosmonautům

Jurij Gagarin, poštovní úřad Pripjať
Wikimedia Commons

Úvod

Příspěvek jsem napsal 12. dubna, v den, kdy jsem měl vystoupení na konferenci v Jekatěrinburgu na téma-Analýza domácích a zahraničních hodnotových praktik (v kontextu, jak migrace mění hodnotové orientace), pro které jsem použil čínské přísloví: Nezáleží na tom, jak pomalu jedete, pokud se nezastavíte, a pro situaci Ruska, tady a ve světě použil metaforu – setkání před zrcadlem studu.

Takové setkání před zrcadlem studu čeká nás všechny, Evropu, USA a ostatní, po Rusku, kteří se zaprodali zisku za každou cenu, dluhu bez míry, zradili sebe a tím i ostatní, včetně dětí. Kteří si necení nemateriálních hodnot a neuvědomují si, že technický a technologický pokrok a všechny průmyslové revoluce minulosti a současnosti v kapitalistickém systému orientovaném výlučně na zisk vedou v nárustu agresivity, a v konečném výsledku, k válce.

Antropologická válka, ve které se nacházíme, a ve které prioritně nejde o nová území a kolonie, ale o mozky lidí, nadčasové hodnoty a přírodě podobné technologie, vynáší na světlo Boží všechny naše staré hříchy spojené se zradou (sama sebe, morálních a etických zásad) chamtivostí, kolonialismem, migrací a hodnotami civilizací, abych jmenoval některé.

Den kosmonautiky

Bohužel, nenacházím čas pro srovnání a analýzu denního tisku a medií, a proto nemohu sdělit, kolik řádek a slov v politicky korektních médiích bylo věnováno tomuto významnému dnu, vzpomínce na prvního kosmonauta Jurije Gagarina a žijícího českého kosmonauta Vladimíra Remka. Je mi ctí, že jsme před léty se mohli osobně seznámit, a i dnes se můžeme občas vidět.

Nebudu se rozepisovat o kosmonautice, ale zmíním se o důvodu letu Gagarina 12. dubna 1961 v kontextu dění s aktuálním obsahem a bezplatnou lekcí pro MO a další příznivce války proti Rusku, přesně deset let před jeho prvním letem do kosmu: 12. dubna 1951.

12. dubna 1951 se totiž v Koreji odehrála skutečně hrdinská epizoda v dějinách SSSR. 36 sovětských MiGů pod velením Ivana Kožeduba se setkalo s armádou 200 amerických letadel: 48 bombardérů B-29 Superfortress a150 stíhaček F-80 a F-84. Americká letadla letěla zničit strategicky důležitý železniční most přes řeku Jalu, přes který byla zásobována severokorejská armáda z Číny. Proč se zmiňuji o setkání sovětských a amerických letadel?

Protože pouze za 20 minut letadlové bitvy sovětští vojáci sestřelili 14 amerických letadel (podle různých zdrojů od 6 do 17) a přibližně 100 pilotů, kteří seskočili na padácích ze sestřelených letadel, bylo zajato Severokorejci. Možná i tento příběh osvětluje nenávist USA k KLDR, negativní zpravodajství o KLDR a její spolupráci s Ruskem, a skutečnost, proč velvyslanectví v Praze se chová více než skromně v české kotlině.

Připomínám, že pouze 16 letadel (z 200) se vrátilo na báze, a že všechna letadla byla vyřazena z provozu. Proto Američané nazývají 12. duben-Černý čtvrtek. Rusové neztratili ani jedno letadlo. A poslali 12. dubna do vesmíru prvního kosmonauta, Jurije Gagarina, a založili novou tradici.

Dárek ke dni kosmonautiky

Ruští vědci z Rosatomu oznámili úspěšné testy plazmového motoru. Tato zpráva na pozadí různých přírodních a člověkem spolu zaviněných katastrof v Rusku a ve světě, spekulací ohledně ukončení speciální vojenské operace na Ukrajině a úrovně mnoha ruských médií, bohužel stále ještě pod kontrolou páté kolony, mohla zůstat bez povšimnutí, kdyby se nejednalo o dárek s dalekosáhlými následky nejenom pro budoucnost Ruska a jeho vesmírného programu.

Připomínám, že se nejedná o prototyp, který byl úspěšně testován (v Troitsku) v roce 2022. Od té doby byl vyroben skutečně hotový a funkční motor pro kosmické lodě na principu fyziky speciálního plazmatu, tj. čtvrtého skupenství hmoty (první tři jsou pevné, kapalné a plynné).

Něco málo vím o plazmě a plazmatronech pro civilní potřeby z doby spolupráce s Kutateladze institutem termofyziky sibiřské pobočky Ruské akademie věd v Novosibirsku. Plazma dává obrovské množství energie, ale potíž je v tom, že je nestabilní. Ruským vědcům se však podařilo chytit a udržet džina v láhvi, a pro západní konkurenty, vypustit džina z láhve s dočasně nepříjemnými konkurenčními následky. Proč?

Plazma pracuje pro člověka a poskytuje obrovské množství energie s malou spotřebou ekvivalentního paliva. Podle Rosatomu, cituji: Pro prototyp plazmového raketového motoru se zvýšeným tahem (minimálně 6 N) a specifickým impulsem (minimálně 100 km/s) byl vyroben plazmový urychlovač s vnějším magnetickým polem. Průměrný výkon takového motoru, pracujícího v pulzně-periodickém režimu, může dosáhnout 300 kW.

Za tímto číslem se skrývají porážka Západu a úspěch Ruska. Faktem je, že funkční plazmový motor je kvalitativně lepší než vše, co bylo dosud vypuštěno na oběžnou dráhu Země a vysláno na planety Sluneční soustavy. Řádově překonává vše, protože tah plazmatu je asi 40krát větší než tah kapalinového paprsku. Jinými slovy a pro lajky to znamená, že motor bude schopen dát obrovskou rychlost velkokapacitním kosmickým lodím, se kterými bude možné organizovat například meziplanetární lety a pravidelnou dopravu nákladu například mezi Zemí a Měsícem.

Pro uvedené příklady použití plazmového motoru Rusko již má své vlastní kosmodromy a supertěžké rakety. Připomínám start Angary z Vostočného den před předáním dárku.

Jaký bude příští dárek

Nevím, protože nejsem věštec. Vím ale, že ruští vědci aktivně pracují na jaderném motoru. Princip jeho fungování je odlišný, ale účinnost není o nic menší. S největší pravděpodobností nebude schopen poskytnout takový tah a specifický impuls, ale bude schopen pracovat velmi dlouho s malým množstvím paliva. A to je velmi důležité pro meziplanetární a jiné mise.

O meziplanetárním lidstvu mluvil před týdnem pan Musk a řekl v odpovědi na otázku futurologa Eda Krassensteina, který se ptal, kdy přijde konec lidské civilizace: Pokud se staneme meziplanetárními a pak mezihvězdnými, naše civilizace bude existovat miliony let. Pokud ne, konec bude pravděpodobně za několik set let.

Podle Muska si lidstvo musí udržet současnou technologickou úroveň, dokud se Mars nestane soběstačným místem pro život, což by se podle něj mohlo stát do 20 let. Nevím, zda v Rusku čtou myšlenky. Osobně hodnotím demografický kolaps za problém, který ohrožuje českou kotlinu, Evropu a další křesťanské země, a plazmový a jaderný motor jako prostředek k úniku Rusů do zahrad Měsíce, Marsu a Bůh ví kam, před hloupostí současných prodejných západních politických a částečně vědeckých elit, které zapomněli, že komu není rady, tomu není pomoci.

Co se děje před startem pilotovaného letu v Rusku

Pilotované lety do vesmíru představují exaktní odvětví, kde se chyby neodpouštějí. Kosmonauti ztělesňují hrdiny, klidné i tváří v tvář smrtelnému nebezpečí. Ale podobně jako ostatní smrtelníci spoléhají na rituály, jež jim mají zajistit štěstí.

Ruský kosmický program, přestože je přísně vědecký, je nejbohatší na pověry a tradice, které založil první let člověka na oběžnou dráhu. Zvyky a tradice, a to mnoha druhů, a jejich dodržování se bere v Rusku velmi vážně. I v tomto směru má západní generace, co dohánět.

Den před odletem do Vesmíru se u Kremelské zdi vzdává hold padlým hrdinům a v duchu se žádá o ochranu při nadcházejícím letu. Po návratu do Hvězdného Městečka je na řadě návštěva pracovny Gagarina ve stavu, v jakém ji legenda den před smrtí opustila. Posádka se podepisuje do pamětní knihy, následuje fotografování u místních monumentů, včetně obelisku Lenina.

Den odletu na kosmodrom začíná snídaní, pro posádku, její imitací. Ve Středisku výcviku kosmonautů se sejde hlavní i záložní posádka s rodinami, instruktory a vedením nad stolem přetékajícím jídlem. Přitom znějí nové a nové přípitky. Posádky vždy jen usrknou. Ostatní mohou své skleničky vyprázdnit. Což se prý často stává.

Když měl v létě 1966 navštívit Bajkonur francouzský prezident Charles de Gaulle, muselo se vybudovat ubytovací zařízení, nazvané hotel Kosmonaut. Tradici s ubytováním v něm zahájil v dubnu 1967 kosmonaut Komarov, který v něm strávil poslední noc před startem Sojuzu 1. Jak je tomu dnes, nevím. Předpokládám ale, že hotel Kosmonaut zůstává základnou pro veškeré procedury, lékařské prohlídky a ceremonie. A tradice, že každý člen posádky před letem zasadí v aleji hotelového komplexu vlastní strom, se dodržuje. Noc před misí posádka sleduje film: Bílé slunce pouště. Film patří mezi kultovní ruské snímky, a má anglické titulky. Pokud si někdo musí odskočit během promítání, promítání se zastaví a pokračuje, až je dotyčný zpátky.

Snídani v den (od)letu servíruje záložní posádka. Před odchodem do autobusu, se chvíli beze slov sedí. Tuto obdobu staré ruské tradice-klid k mentální přípravě na nastávající cestu, dodržuji sám do dnes. Poté co velitel vstal, posádka ho následuje. Po rozloučení velitel podává hlášení předsedovi státní komise s obsahem: Jsme připraveni a uděláme vše, aby byl náš let úspěšný.

Během cesty autobusem na místo startu, v půli cesty autobus zastavuje. Celá posádka vystupuje a společně si ulevuje na levé zadní kolo. I tuto tradici má na svědomí Gagarin, který si takto údajně odskočil během své cesty k raketě.

U rampy představitelé Roskosmosu a oddílu kosmonautů vedou posádku k raketě, a před vystoupením na schůdky k výtahu každého lehce nakopnou kolenem. Jedná se o imitaci mírného trhnutí při oddělení lodi od posledního stupně rakety, a o přání šťastné cesty na orbitu.

Jakmile posádka sedí v křeslech, velitel zavěsí na strop kabiny malý talisman od svých dětí. Ten funguje i jako indikátor beztíže. Ostatní členové posádky mohou přidat vlastní maskoty. Po dokončení kontroly přístrojů a podle tradice řídicí středisko pouští do sluchátek hudbu, kterou si posádka zvolí. Po připojení k Mezinárodní vesmírné stanici se otevírají poklopy a následuje další tradice: Vítání chlebem a solnými tabletami. Podobně je tomu na zemi.

Přeji nám všem let do přestavitelné budoucnosti s takovou pravděpodobností úspěchu, kterou nabízí starý a nový ruský kosmický program a jeho nové motory.
Souhlasu netřeba.
12.04.2024

Zpět na obsah

Proč nám bude hůře, i když nebude Nemyslitelné…

Úvod

Rok 2024, jako každý rok, přináší dárky, kterých bychom si měli vážit. Dárky příjemné i nepříjemné, v každém případě ale vytvořené člověkem s jeho výjimečnými schopnostmi: lidskými a zvířecími. Přičemž obě mají nadčasový charakter a platnost.

Dnes, v době probíhající antropologické války, kdy se nejedná o velikost a výlučný zisk nových kolonií na moři či pevnině, ale kdy jde o bytí, či nebytí velkých civilizací a s nimi spojených hodnot, kdy politicky korektní média se snaží veřejnost koupat až k utopení v mýtech, klamu a ignorování skutečností, zmíním se o třech událostech a s nimi spojených osobnostech: Puškin, Patton a Churchill. Události a konání osobností mají nadčasový charakter a platnost, a mohou proto posloužit jako varování a současně při hledání cesty z rašeliniště, ve kterém se nacházíme.

1. Část

1.1 Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837)

Wikimedia Commons / Russian portraits of the 18th and 19th centuries: Edition of Grand Duke Nicholas Mikhailovich of Russia

V první polovině roku 1824, tedy přesně před 200 lety, se odehrály tři zápletky v životě čerstvého absolventa elitního lycea, vyhoštěného pod rouškou oficiálního přeložení, který se blížil pětadvacátým narozeninám.

První důležitou skutečnost v životě mladého Puškina představuje získání materiální nezávislosti prostřednictvím profesionalizace kreativity. Otevřeně se objevuje v dopise knížeti Petru Vjazemskému z 8. března. Puškin v něm děkuje za pomoc s vydáním Bachčisarajské fontány: dar ve výši 3000 rublů. To byla v té době velká částka, jak v témže dopise píše, že v Oděse si lze pronajmout dům pro početnou aristokratickou rodinu za 500 rublů měsíčně.

Připomínám, že Puškin nepotřeboval knížecí dům. Ale potřeboval osvobození od ponižujících žádostí k otci o peníze a osvobození od skromného platu podřadného úředníka. Asi proto v následujících dopisech kárá svého bratra Lva za to, že opisuje Bachčisarajskou fontánu zpaměti každému, kdo se nemůže dočkat, až bude kniha vydána.  A ptá se: Kdo si to pak koupí?! Poemu vyprávějící příběh nenaplněné lásky krymského chána Gireje, který nechal na počest své mrtvé milenky postavit ve městě Bachčisaraj tzv. Fontánu slz, byla zhudebněna pro balet v roce 1934 ruským skladatelem Borisem Asafjevem (1884-1949).

Pod dojmem finančního úspěchu romantické básně Puškin uvažoval o něčem, o čem se mu ještě před rokem ani nesnilo: o vydání první kapitoly Oněgina. Puškin, který začal román veršovat, ujišťoval své přátele, že píše přes rukáv (tj. bez přemýšlení o cenzuře) a o tisku není na co myslet. Puškin ale dostal od vydavatele otevřenou nabídku. Začátkem dubna hlásil Vjazemskému s radostí a rozpaky: Slenin mi za Oněgina nabízí, kolik chci. Pokud jde o Rusko, to je skutečně v Evropě-a já jsem si myslel, že je to chyba geografů. Je to otázka cenzury a nedělám si legraci, protože je to o mém budoucím osudu, o nezávislosti, kterou potřebuji.

Později, 22. května, jasně vysvětlil vedoucímu kanceláře Novoruska Alexandru Kaznačejevovi: Proboha, nemyslete si, že se dívám na poezii s dětinskou ješitností rýmovače, nebo jako na odpočinek citlivého člověka: je to prostě moje řemeslo, odvětví poctivé píle, které mi dává potravu a domácí nezávislost. Alexandru Turgeněvovi (který se o rok dříve pokoušel Puškina přeložit z provinčního Kišiněva do Oděsy) napsal: On (Voroncov) mě viděl jako kolegiálního tajemníka a já, přiznám se, si o sobě myslím něco jiného. A proto 2. června rezignoval.

Rezignace skutečného exulanta, který formálně zůstává zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, je byrokraticky nepochopitelná záležitost, ale především zbytečnost. Proč?

Protože v dubnu policie otiskla dopis od Puškina, z něhož se nám dochoval jen jeden odstavec. Ten policie opsala. Básník se učí čistému ateismu a shledává, že tento systém není tak útěšný, jak se obecně soudí, ale bohužel nanejvýš pravděpodobnost. Tento nově identifikovaný ateista, jak se tehdy říkalo – athea, byl na konci července pod policejním dohledem vyhoštěn do rodiny Michajlovských. K ní dorazil 9. srpna. Puškin, který mezitím už oslavil své 25. narozeniny (a napsal Sbohem, živly jsou volné…), je vnitřně připraven na další zápletku. Jakou?

V dopisech napsaných v zimě 1823/24 budoucímu děkabristovi Vasiliji Davydovovi vyjádřil opatrnou skepsi vůči řecké revoluci. Ta ho zpočátku inspirovala, metody, jimiž byla vedena, ho zklamaly: Řekové mezi Evropany mají mnohem škodlivější zastánce než moudré přátele. Příběh současného zadluženého Řecka to dokazuje a stojí za vlastní příspěvek: Existuje tlak na prodej některých ostrovů, hrozí totální-de-industrializace v agrárním sektoru a neřešitelná situace s volbami prezidenta a premiéra, která nedovoluje mít naději na změnu nenásilnými prostředky.

V červenci se Puškin podělil o své myšlenky s Vjazenským, jak psát o historických událostech: Voltaire byl první, kdo se vydal novou cestou a přinesl lampu filozofie do temných archivů historie. Tyto a další úvahy zpracoval v díle o Borisi Godunovovi. O rok později, v létě 1825, napsal Nikolaji Rajevskému: Cítím, že mé duchovní síly dosáhly plného rozvoje, mohu tvořit.

Nebudu psát o nepříjemném rozhovoru mezi Puškinem a osvíceným Evropanem hrabětem Voroncovem. Připomenu pouze, že tento konflikt vznikl v době, kdy se Puškin na podzim roku 1823 přemístil z Kišiněva do Oděsy. Již na jaře se ale ukázalo, že Puškin otevřeně odmítá šlechticovy pokusy o jeho povýšenectví a všemožně vyhledává společnost jeho ženy. A ženy, to je jiná a zajímavá kapitola nejenom v životě Puškina, ale každého muže. Mužů, jak se zdá v současné době proměn je méně a méně. Proto nám bude hůře, i když nebude Nemyslitelné…

1.2 George Smith Patton ml. (1885-1945)

Wikimedia Commons / US Army

Patton se narodil do bohaté kalifornské rodiny a prožil privilegované dětství. Jeho raná léta však byla poznamenána obtížemi s pravopisem a čtením, což vedlo mnohé ke spekulacím, že trpěl nediagnostikovanou dyslexií.

V roce 1912 byl Patton vybrán, aby reprezentoval Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholmu. Tam soutěžil s vojenskými důstojníky z celého světa v moderním pětiboji a předvedl úctyhodný výkon: umístil se na pátém místě ze 42 soutěžících.

Patton se zúčastnil svého prvního boje brzy po odchodu z Fort Riley. Když mexický revolucionář Pancho Villa vedl v roce 1916 útok na pohraniční město Columbus v Novém Mexiku, Patton se připojil ke štábu brigádního generála Johna J. Pershinga a doprovázel ho na trestné výpravě do Mexika. Ačkoliv se misi nepodařilo Villu dopadnout, Patton byl zodpovědný za vedení nájezdu, při kterém zahynuli tři jeho muži. Nájezd byl pozoruhodný ale tím, že to bylo poprvé, kdy americká armáda použila automobily v boji.

Patton byl velícím generálem během úspěšného vylodění Američanů v Casablance v listopadu 1942. V březnu 1943 byl povýšen do dočasné hodnosti generálporučíka a vedl americkou 7. armádu na Sicílii, kde využil obrněné techniky při rychlém útoku, při kterém v červenci dobyl Palermo a v srpnu Messinu.

Vrchol Pattonovy kariéry přišel s dramatickým útokem jeho 3. armády v severní Francii v létě 1944 v kampani, která se vyznačovala velkou iniciativou, nemilosrdným nasazením a ignorováním klasických vojenských pravidel. Před invazí do Normandie byl veřejně jmenován velitelem 1. skupiny amerických armád (FUSAG), fiktivní armády, jejíž údajné seřazení ve východní Anglii pomohlo oklamat německé velitele, aby si mysleli, že se invaze uskuteční v oblasti Pas-de-Calais ve Francii.

Vojenské síly pod vedením Pattona pokračovaly v zatlačování Němců zpět a koncem ledna 1945 dosáhla 3. armáda německých hranic. 1. března byl obsazen Trevír. Obsazení vyvolalo jednu z nejslavnějších výměn slov ve válce. Když Patton obdržel zprávu, která mu nařizovala, aby město obešel, protože k jeho dobytí by byly zapotřebí čtyři divize, Patton odpověděl: Obsadili jsme Trevír se dvěma divizemi. Chceš, abych ti ho vrátil? Během následujících 10 dnů vyčistil celou oblast severně od řeky Mosely, uvěznil tisíce Němců a po připojení se k 7. armádě při čistkách v Sársku a Falci zajal nejméně 100 000 lidí.

Patton chtěl pokračovat do Berlína, ale Eisenhower tuto myšlenku odmítl. Proč? Město již bylo Sovětům přiděleno podmínkami Jaltské dohody.

Po německé kapitulaci se Patton stal vojenským guvernérem Bavorska. Byla to politická pozice, pro kterou se nehodil svým vzděláním a temperamentem. Jeho veřejná kritika spojenecké poválečné denacifikační politiky v Německu spolu s neuváženými komentáři v tisku vedla k jeho odvolání z velení 3. armády v říjnu 1945. Pattonovým posledním velením bylo velení 15. americké armádě v německém Bad Nauheimu. Tam dohlížel na sepsání dějin války v Evropě, což Patton popsal jako pohřební ústav na svém vlastním pohřbu.

9. prosince 1945 Patton utrpěl vážná zranění hlavy a páteře při autonehodě. Po 12 dnech zemřel. Řada knih a filmů rozvinula konspirační teorie, které naznačují, že Patton byl ve skutečnosti zavražděn na příkaz Washingtonu nebo Moskvy. Připomínám, že žádný definitivní důkaz o jakémkoli spiknutí se neobjevil. A tak tomu bude i s mnohými dnešní doby: důkaz o příčině jejich smrti bude chybět. Proč se zmiňuji o Pattonovi?

Především pro uvědomění si skutečností, které jsou v rozporu s mýtem o osvobození Plzně, mýtu o čestném vedení války a v neposlední řade o mýtu o míru s pomocí spojence USA. Skutečností je, že mír je vším. Proti tomu stojí to, na co někteří pošetilí v NATO myslí: další konflikt s Ruskem a jeho strategickým poražením.

Následující podobnosti v textu, včetně konfliktu na Ukrajině, Blízkém východě, Iráku a jinde ve světě, jsou čistě náhodné, přestože žádné náhody neexistují.

1.3 Sir Winston Leonard Spencer-Churchill (1874–1965)

Wikimedia Commons / William George Horton

Předpokládám, že velká většina čtenářů ví své o tomto britském politikovi, státníkovi, premiérovi Spojeného království v letech 1940–1945 a 1951–1955, žurnalistovi, spisovateli oceněného Nobelovou cenou za literaturu 1953, historikovi, vojákovi, malíři a zákonodárci.

Předpokládám, že mnozí neví, nebo si neuvědomují temné stránky této výrazné historické a kontroverzní osobnosti, obhajující imperialismus a rasismus, osobnosti spojované s válečnými a jinými zločiny (hladomor v Bengálsku 1943 s několika miliony obětí), špatně naplánované vylodění v Gallipoli za první světové války a rozhodnutí plošně bombardovat Drážďany v únoru 1945. Jinými slovy v mém osobním hodnocení platí pro Churchilla: člověk a zvíře. Proto se nabízí otázka: Kdy se lidé stali násilnými a jsou lidé ze své podstaty krutí nebo mírumilovní?

Otázka je velice aktuální nejenom při pohledu na vojenská dění současnosti na Ukrajině, Blízkém východě, Jemenu apod., ale i při analýze konání současných politických elit-slouhů USA v EU a při analýze různých módních projektů minorit, označovaných za moderní. Green deal, LGBT v rozšířené formě, výuka masturbace ve škole s cílem zmenšení rizika sexuálního obtěžování a podobné vrtochy doby na jedné straně, na druhé straně, existenciální civilizační únava, jak to nazývá Douglas Murray v knize Podivná smrt Evropy, a krize, které nejsou projekcí, ale realitami, které se odehrávají právě teď. Uvádím několik příkladů.

1) Do roku 2050 nebude mít 60 % Italů žádné sourozence, bratrance, sestřenice, strýce ani tety. Italská rodina, s otcem, který nalévá víno, a matkou, která servíruje těstoviny na stůl prarodičům, vnoučatům a pravnoučatům, zmizí jako dinosauři. Proč? Čísla mluví za sebe: Letos se v Itálii zapsalo do škol o 121 000 žáků méně než loni a 2 300 tříd zmizelo. Za posledních osm let bylo podle údajů MŠ uzavřeno 1 301 škol, tj. 13,3 % z 9 769 škol, které stále fungují.

2) Mladí lidé v západní Evropě a Severní Americe jsou stále nešťastnější. Nabízí se otázka: Proč je tomu tak? Staré pořekadlo, že lidé jsou šťastní, když jsou mladí, neplatí všude, jak ukazuje Zpráva o světovém štěstí. To je jedna strana mince. A ta druhá? Příklad s generací Z.

Od úsvitu lidstva až do začátku roku 2010 si děti hrály jako všichni ostatní savci. Hra zapíná mozek. Ale kolem roku 2012, se duševní zdraví mladých lidí prudce zhoršilo. Nejenom dívek, ale i chlapců. Jak se to projevuje? Úzkost, deprese, sebepoškozování, sebevraždy – všechny tyto křivky stoupají. V roce 2010 tomu nebylo ani náznakem. Co se stalo kolem roku 2012?

Jedno z přijatelných vysvětlení představuje rozšířené používání chytrých telefonů v kombinaci se sociálními médii mezi dětmi od počátku roku 2010. Domnívám se, že toto je hlavní příčina globální krize duševního zdraví: úplný přechod od hravého dětství k dětství založenému na telefonu. Díky chytrým telefonům, chytrým sociálním sítím a dalším chytrostem se děti v reálném životě nevídají tak často. A ani moc nespí a mají méně zkušeností s přírodou, protože celý den sedí před malou neb velkou obrazovkou. Tady, v EU, USA, ale i Číně.

3) Bezdětné nebo LGBT elity-slouhové, kterých je jako hub po dešti, myslí jenom na sebe a teď. Zapomněli rovnici, že velká demografie se rovná velké moci (americký politický ekonom Nicholas Eberstadt, Foreign Affairs), že je třeba uvědomit si přinejmenším v Evropě, že islám v dohledné budoucnosti předstihne křesťanství jako největší náboženství na světě.

Tuto otázku položil v týdeníku Le Point vědec a autor knihy Le choc démographique a viceprezident Nadace pro strategická studia v Paříži Bruno Tertre, který si dokonce myslí, že za konfliktem na Ukrajině stojí demografické obavy Ruska z nárůstu muslimské imigrace.

Protože si neklademe kritické otázky spojené s migrací a jejími následky, což potvrzuje nedávné hlasování v EP, a nepřipravujeme se na novou realitu, bude nám hůře, i když nebude Nemyslitelné…

2. Část

2.1 Krátce k charakteru Pattona v kontextu současného vojenského dění

Šedesátiletý generál měl za sebou dobrodružný život, bojoval téměř ve všech velkých amerických konfliktech dvacátého století. Jeho kariéra vyvrcholila druhou světovou válkou.  Jeho polní velení během druhé světové války, kdy velel 1. obrněné divizi a 2. obrněnému sboru v severní Africe, 7. armádě Spojených států na Sicílii a 3. armádě Spojených států v západní Evropě, trvalo ale dohromady pouhých 41 měsíců.

Navrhl invazi do Sovětského svazu na konci druhé světové války, aby vyhnal Sověty z východní Evropy. Obával se, že se Evropa stane komunistickou, a proto byl velmi kritický i k denacifikačnímu programu po Dni vítězství.

Protože byl dyslektik a dyslexie byla v té době do značné míry neznámá, neustále si nadával, že je hloupý, protože někdy neuspěl v testech a musel se učit mnohem tvrději než ostatní kadeti.

Protože Patton neměl žádný soucit s oběťmi holokaustu, které žily v ubohých, přeplněných sběrných táborech pod jeho velením, nedokázal si představit, že by tam lidé žijící v takové bídě nebyli kvůli svým vlastním chybám. Vysídlení Židé byli pro Pattona kobylky, nižší než zvířata, ztracení pro veškerou slušnost. Jsou podlidským druhem bez jakékoli kulturní nebo sociální vytříbenosti naší doby, napsal Patton do svého deníku. Nebyl přítelem ani Arabů. V dopise z roku 1943 Patton je nazval směsí všech špatných ras na Zemi.

Kvůli obavám, že je duševně nemocný, byly jeho telefony a jeho bydliště odposlouchávány. Brzy odposlouchávači slyšeli, jak ostře vyjadřuje protisovětské názory a navrhuje, aby bývalí členové Wehrmachtu byli přezbrojeni a použiti k tomu, aby pomohli armádě Spojených států zatlačit Rudou armádu zpět do Ruska. V jednom rozhovoru se zástupcem generála Eisenhowera, McNarneym, údajně řekl: Za deset dní se může stát dost incidentů na to, abychom se dostali do války s těmi zkurvysyny, a aby to vypadalo, že je to jejich chyba.

Jako velitel 3. armády nařídil zabíjení německých vojáků při kapitulaci nebo po zajetí. Proč?  Protože se jim podle jeho slov nedalo věřit. Když ho generál Eisenhower pokáral za to, že nařídil svým vojákům zabíjet válečné zajatce, Patton odpověděl: Pokud mi nařídíte, abych to nedělal, přestanu. Jinak budu dál ovlivňovat vojáky jediným způsobem, který znám, způsobem, který zatím přináší výsledky. Eisenhower pak Pattonovi řekl, aby pokračoval, jak uzná za vhodné, ale aby byl opatrný, aby se vraždění vězňů nevrátilo jako bumerang proti němu.

Patton také nevěřil, že zabíjení vězňů je špatné. Proč? Protože věřil, že zachraňuje životy jeho vojáků: Někteří světlovlasí chlapci se snaží říct, že zabíjím příliš mnoho vězňů. Přesto titíž lidé jásají nad mnohem větším zabíjením Japonců. Čím víc jsem jich zabil, tím míň mužů jsem ztratil, ale na to nemyslí. Byl přesvědčen, že zabíjení vojáků během kapitulace a krvavé posílání zajatců eliminuje logistické problémy. Eisenhower se obával Pattonova zabíjení válečných zajatců, protože taková praxe by mohla být považována za protikladnou k demokracii založené na vládě zákona. Není proto divu, že Patton, zhoubný antisemita, navrhl invazi do Sovětského svazu na konci druhé světové války. Chtěl vyhnat Sověty z východní Evropy. Byl velmi kritický k denacifikačnímu programu. Podepisoval se jako George S. Patton Jr., i když ve skutečnosti byl George S. Patton III.

Do vedoucích pozic jmenoval bývalé vojáky SS, o nichž se domníval, že jsou nejkvalifikovanější k tomu, aby dohlíželi na řádnou správu táborů. Odmítal poskytnout přeživším Židům zvláštní příděly, aby se nemyslelo, že s nimi zachází přednostně než s nacistickými vězni. Velel židovským vojákům, a přesto odmítal povolit židovské kaplany ve svém hlavním stanu. Podle své autobiografie navštívil vyhlazovací tábor Buchenwald poprvé 15.4.45. Ale byl to jen vedlejší výlet. Harry Peters, židovský voják z Chicaga, který sloužil v Pattonově 3. armádě, řekl svému synovci Philu Cohenovi: Patton se více zajímal o záchranu lipizannerských koní v Rakousku než o Židy, kteří zůstali v táboře. Podle Cohena Pattonovi muselo být nařízeno, aby šel do koncentračních táborů, protože považoval koně za cennější.

Zajímavost představuje Pattonova osobní rezidence, jako vojenského guvernéra Bavorska. Byl to honosný dům u jezera Tegernsee. Nacházel se v něm bazén, bowlingová dráha a dvě lodě. Kdysi dům vlastnil Max Amann, vydavatel Hitlerova „Mein Kampfu“. V blízkosti bydlela manželka šéfa gestapa Heinricha Himmlera, ale i manželka nechvalně proslulého velitele Waffen SS Kampfgruppe Jochena Peipera. A teprve na počátku devadesátých let vyšlo najevo, že Patton kryl zabíjení dozorců koncentračních táborů americkými vojáky. Ostře se stavěl proti Morgenthauovu plánu na trvalou de-industrializaci Německa. Po válce řekl: mám pocit, že Spojené státy nikdy neměly být ve válce s Německem, a že místo toho měly nechat zničit Sovětský svaz a komunismus.

Za předpokladu, že Němec měl správnou kvalifikaci pro určitou práci, Patton byl připraven ignorovat nacistickou minulost. To bylo v naprostém rozporu s politickým vedením, které dostal od generála Dwighta D. Eisenhowera pro denacifikaci americké zóny Německa. Na tiskové konferenci ve Frankfurtu 27.8.45 vystoupil proti Sovětům a podepsal dopis navrhující propuštění některých internovaných nacistů. To zřejmě rozzlobilo generála Dwighta D. Eisenhowera, který údajně požadoval, aby Patton provedl denacifikační program tak, jak bylo nařízeno, místo toho, aby rozmazloval ty zatracené nacisty. Přesto Patton vytvořil administrativu Fritze Schaeffera v Bavorsku, která byla plná nacistů. Není proto divu, že Patton byl proti souzení nacistů za válečné zločiny. Není divu, že jejich potomci jsou dnes u moci.

Další zajímavost představuje skutečnost, že ačkoliv Patton tvrdil, že umí plynně německy, rozhodl se 20. listopadu 1944 vyslechnout generálmajora Antona Dunckerna prostřednictvím tlumočníka, protože, jak poznamenal, nechtěl dát svému vězni tu čest mluvit s ním přímo. Bylo však naznačeno, že skutečným důvodem bylo to, že Patton se obával, aby neudělal chybu.

V dopise ze začátku října 1945 Patton označil lid SSSR za zdegenerované potomky Čingischána a uvedl, že závist, nenávist, zlomyslnost a nemilosrdnost v Evropě jsou neuvěřitelné. Později, vnuk generála Robert H. Patton, napsal: Injekce antisemitismu do jeho vnímání politické dynamiky okupace [Německa] signalizovala jeho konečnou ztrátu morálních orientací.

Smutnou skutečností je, že konání Pattona nemělo doposud žádný vliv na mýtus o osvobození (již osvobozené) Plzně, že nedovoluje reflektovat do vnitřní a zahraniční politiky současné ČR a do vztahu k NATO a se Spojenými státy. Proto nám bude hůře, i když nebude Nemyslitelné…

2.2 Operace Nemyslitelné: Britské plány na útok na Sovětské impérium 1945

V dnešním příspěvku se zmíním pouze o některých aspektech operace, kterou vymyslel Churchill a kterou popsal ve své stejnojmenné knize Jonathan Walker, člen Britské komise pro vojenskou historii, viceprezident West Country Writers‘ Association a čestný výzkumný pracovník University of Birmingham. Proč se zmiňuji o operaci Nemyslitelné?

Události na Ukrajině zvýraznily celou záležitost východní Evropy. Mimořádně krutý plán, který byl vypracován pod taktovkou Churchilla v době, kdy byl výsledek druhé světové války jasný a potvrzený velmocemi, měl za cíl útok na Sovětský svaz 1. července 1945 a získat zpět východní Evropu a Polsko. Pouhé dva měsíce po skončení druhé světové války!

Dříve přísně tajný plán, o kterém věděl pouze Churchill, jeho tři náčelníci štábu a jejich bezprostřední plánovací tým byl založen na myšlence použití spojené síly britských, amerických, polských a německých sil k útoku a porážce Rudé armády. Slovy plánovačů, cituji: „Celkovým nebo politickým cílem je vnutit Rusku vůli Spojených států a Britského impéria“.

Příběh tohoto amorálního plánu je možné si prostudovat s pomocí dokumentů Národního archivu UK. Jedná se o složku patřící společnému plánovacímu štábu, který měl za úkol během druhé světové války vymýšlet nejrůznější plány. Většina dokumentů byla uvolněna do tehdejšího Úřadu pro veřejné záznamy v roce 1972. Protože brzo po uvolnění mnoho dokumentů bylo staženo, byly vzneseny dotazy na Úřad vlády. Ten trvale odmítal komentovat. Standartní odpověď tehdy, jako dnes v podobných případech: Žádný plán neexistuje.

Pak se v roce 1998 v tehdejším PRO (Public Records Office) objevil plán s názvem Operation Unthinkable, s registračním číslem CAB 120/691. Je zřejmé, že v té době Úřad vlády věřil, že po skončení studené války nebude Rusko rozrušeno britskými plány na útok na něj, protože má dost svých problémů a Západ vyhrál studenou válku samo rozpuštěním SSSR.

Příběh plánu Nemyslitelné začíná s uvedeným předpokladem. Churchill věděl, jak jeho dokument je nemravný (jak tomu sám říkal). Velmi se obával, že Rudá armáda vtrhne do Athén. Při setkání se Stalinem, kdy oba seděli proti sobě, Churchill podstrčil přes stůl Stalinovi poznámku s procenty vlivu ve všech zemích Evropy. Stalin ji zaškrtl nahoře. Co to znamenalo?

Odpověď je jednoduchá, aktuální a varující: jediná země, která nebyla procentuální dohodou označena, bylo Polsko. Proč? Protože Churchill chtěl udržet Polsko relativně svobodné a demokratické ve srovnání s mnoha jinými zeměmi. V době, kdy se Churchill, Stalin a Roosevelt v únoru 1945 setkali v Jaltě, Stalin fakticky ovládal Polsko, zlikvidoval odboj a sestavoval prozatímní, komunistickou, prosovětskou vládu.

Churchill byl rozhodnut trvat na svobodných volbách v Polsku, ale měl problém: Roosevelt, zjevně nemocný člověk, byl odhodlán jednat jako čestný zprostředkovatel. Nechtěl naštvat Stalina, před kterým dokonce Churchill vstal ze židle, když Stalin vstupoval do místnosti. Na tomto místě je důležité si uvědomit, že Roosevelt byl protiimperiální a měl podezření, že cokoli Churchill vymyslí nebo navrhne, je součástí jeho ambicí udržet si vliv britského impéria. A za druhé, Roosevelt měl velký zájem na tom, aby Stalin zůstal na palubě, protože chtěl, aby mu Sověti pomohli skoncovat s Japonskem.

Nelze nepřipomenout, že v této fázi války se očekávalo, že válka s Japonskem bude pravděpodobně pokračovat až do roku 1946. A také, že když se jednání v Jaltě chýlila ke konci, probíhal závod mezi americkými a britskými veliteli o dosažení strategických cílů v Německu: v džípu Churchill a Montgomery společně cestují až k Rýnu, šest týdnů před koncem války!

Montgomery toužil po jediném útoku na Berlín. Ten byl zmařen Eisenhowerem, který byl rozhodnut učinit z průmyslového Porúří hlavní spojenecký cíl a přenechat Berlín Sovětům. A byla to masivní a hrozivá přítomnost dvou a půl milionu sovětských vojáků v okolí Berlína, která Churchilla skutečně znepokojila. Proto Churchill neustále posílal Rooseveltovi telegramy, v nichž ho varoval před hrozbou dalšího sovětského postupu. Americký prezident, již ve velmi zuboženém stavu, nicméně bez obalu řekl Churchillovi: Snažil jsem se ti objasnit, Winstone, že dokud jsme tvými spojenci a jsme v tom vítězství po tvém boku, nikdy nesmíš napadnout, že jsme v tom jen proto, abychom ti pomohli udržet tvé archaické, středověké císařství. Roosevelt umřel 12. dubna a jeho nástupcem se stal farmář z Missouri hrající poker, Harry Truman.

Do hry vstoupil v kritické fázi a nesetkal se předtím s hlavními hráči, byl Churchill zpočátku Trumanem potěšen. Věděl, že vyhrál čas, než se na něj vrhne americké ministerstvo zahraničí. Věděl, že dalším potenciálním bodem vzplanutí mezi Východem a Západem je oblast na Jadranu. Jmenuje se Venezia Giulia a nachází se těsně pod Julskými Alpami. Ve všech dokumentech o této oblasti se píše, že je to bod, kde plánovači věří, že třetí světová válka by mohla začít. Proč? Do zmíněné oblasti ale přicházel Tito, jugoslávští komunističtí partyzáni, Alexandra a britské jednotky. Tito se snažil dobýt Terst a panovaly obavy, že pokud dojde ke střetu v této oblasti, Stalin se postaví na Titovu stranu a Američané budou muset podpořit Brity a válka začne.

Další ohniska, kterých se spojenci obávali, se nacházela v Rakousku, kde Rudá armáda čelila spojeneckým silám.  Když 25. dubna 1945 jednotky americké a sovětské armády se setkaly v Torgau,  Stalin se domníval, že díky obětem ve Velké vlastenecké válce má plné právo zabrat tolik evropského území, jak jen to bude možné. Navzdory falešným scénám vzájemného obdivu mezi americkými a sovětskými jednotkami během setkání, v pozadí existovalo velké napětí.

Do 8. května západní síly postoupily asi 150 mil za dohodnuté hranice Jalty k linii dotyku se Sověty. Spojenci zabrali tuto oblast kvůli logistice. Američané se velmi rádi vzdali. Churchill si ji chtěl ponechat jako vyjednávací trumf a telegrafoval ministru zahraničí Anthonymu Edenovi: Spojenci nesmí ustoupit ze svých nynějších pozic, dokud nebudeme spokojeni s Polskem a také s dočasným charakterem ruské okupace Německa. Pokud se tyto problémy nevyřeší dříve, než se americké armády stáhnou z Evropy a západní svět složí svou válečnou mašinérii, existuje jen velmi malá vyhlídka na zabránění třetí světové válce.

Na tomto místě příběhu Operace Nemyslitelné si dovoluji příběh ukončit a připomenout: jestliže moje téze o antropologické válce je správná a odpovídá historické zkušenosti o nepoučitelnosti člověka, skutečnosti, že technologický pokrok a všechny průmyslové revoluce v kapitalistickém systému založeném na expanzi včetně té tzv. 4IR, případně již 5IR charakterizuje především rostoucí agresivita a ignorování skutečnosti, že otázku být či nebýt lze najít pouze v dialogu, spolupráci a sdílení, pak i dnes platí slova Churchilla ze zmíněného telegrafu: existuje jen velmi malá vyhlídka na zabránění třetí světové válce. Která doplňuji: Jestliže se co nejdříve nevzpamatujeme a nezačneme si uvědomovat naše pokrytectví, lži a sebeklam v historickém kontextu.

Závěr

S pravděpodobností hraničí s jistotou očekávám, že po vojenské porážce vojsk Ukrajiny, poradců a žoldnéřů NATO na Ukrajině, po pomstě Iránu na Izraeli za útok z 1. dubna t. r. nedojde-li k neveřejné dohodě, a po vystřízlivění z připomínkových oslav 120. výročí vzniku Srdečné Dohody (Entente Cordiale), kterou organizovali dva sexuální devianti (francouzský a britský ministr zahraničí) s cílem vzkřísit ji moderním vydáním pro vítězství nad Ruskem s přiloženou pozvánkou připojit se k páru (protože musíme udělat ještě víc, abychom porazili Rusko) se brzy setkají u jednacího stolu v jednací místnosti pragmatičtí vůdci dvou nebo tří velkých jaderných supervelmocí. Bez EU. Budou diskutovat s pomocí informací speciálních bezpečnostních složek o výhodách, nevýhodách a ztrátách tak zrádci naléhavě prosazované třetí světové války. Jednání nebudou v režii a duchu typů Churchilla, Pattona, Bidena, Macrona, Scholze a NATO, ale v duchu, jak přežít bez důvěry a dostat se k míru opět na dobu neurčitou.

Jednající nebudou používat slova vítěz a poražený. Budou porovnávat fakta a údaje speciálních bezpečnostních služeb a přikývnou si beze slov, že se v podstatě sbližují. A poté začne obtížné vyjednávání.  A opět o nás, bez nás. Nikdo se nebude ptát, proč nám bude hůře, i když nebude Nemyslitelné… Děkuji spřízněné duši, Daliboru Lacinovi za podnět napsat o operaci Nemyslitelné.
Souhlasu netřeba.
11.04.2024

Zpět na obsah

Rakety nad Chrámovou horou

Úvod

Množství dotazů ve smyslu, co bude dál, bude velká války, co dělat apod., které dostávám, vybízí mě odpovědět krátce: Nevím. Mohu Vám ale napomoci zamyslet se nad skutečnostmi a historií, a odpovědět si můžete sami. Za odpověď a své rozhodnutí nesete sami odpovědnost, a rozhodovat za Vás stejně nikdo nebude, i když je s pravděpodobností hraničící s jistotou možné, že někdo již rozhodl podle historické zkušenosti: o nás, bez nás. Proto k faktům a skutečnostem.

Odveta Iránu

Írán provedl přímý raketový útok na Izrael. Večer 13. dubna odpálil desítky bezpilotních letounů a raket na Izrael v reakci na zničení budovy íránského konzulátu v Sýrii 1. dubna a zabití 13 osob. Útok trval asi pět hodin. Izrael uvedl, že sestřelil 99 % raket a dronů, které na něj byly vypáleny. To je jedna strana mince. Ta druhá: 300 let se Irán nevydal nikam válčit.

Proto je třeba uvědomit si význam tohoto činu. A představit si, před jaký úkol v plánování reakce a rozhodování byly íránské orgány postaveny, protože provokaci v Damašku Irán prostě nemohl ignorovat. Proč Izrael zaútočil v Damašku představuje komplexní otázku, na kterou jenom politicky korektní média a bulvár mají jednoduchou odpověď.

Skutečnost, že po 300 letech došlo k útoku na jiný stát z vlastního území představuje hlavní význam a výsledek událostí předvčerejší noci. Přitom vojenský aspekt úderu, škody nebo dokonce izraelské odvetné akce nejsou tak důležité. Ani to, že veřejně USA, Velká Británie, Irán a další země nechtějí velkou válku. Ale malá se některým z uvedených zemí hodí. Proč?

Možnost vydírání Američanů

Izrael může začít intensivněji vydírat Američany použitím jaderných zbraní proti Íránu s cílem, aby Američané zaútočili na Írán nebo alespoň vojensky podpořili izraelskou operaci proti libanonskému Hizballáhu. Tedy otevřít skříňku velké války na Blízkém východě.

Zmiňuji se o vydírání, o této nepříjemné možnosti použití jaderných zbraní proti Iránu, protože o těchto plánech se skutečně diskutuje. Izraelský tisk píše: Izrael má příležitost, která se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat, zaútočit společně se Spojenými státy na hlavu teroristické osy, Írán.  A současně John Bolton, známý jestřáb a bývalý poradce prezidenta Donalda Trumpa pro národní bezpečnost, vyjadřuje naději, že Biden se nesnaží Netanjahua odradit od útoku na íránská jaderná zařízení.

Na druhé straně, Kreml vyjádřil znepokojení nad eskalací napětí na Blízkém východě a vyzval Írán a Izrael ke zdrženlivosti: Jsme velmi znepokojeni eskalací napětí v regionu. Vyzýváme všechny země v regionu, aby zachovaly zdrženlivost. Další eskalace není v ničím zájmu. Proto jsme samozřejmě pro řešení všech neshod výhradně politickými a diplomatickými metodami.

To je ruský standard, který nikam nevede, nikdo se jim řídit nebude do té doby, než Rusko vojensky porazí západní koalici na Ukrajině a klíčové státy podporující tu či onu stranu konfliktu tam nebo jinde ve světě otevřeně přiznají, že se jedná o antropologickou válku, tj. válku na dlouhá léta, možná desetiletí. Proč? Protože útok Izraele a odveta Iránu dokázaly, že stále ještě existuje fungující unipolární svět pod vedením USA a Velké Británie.

Problém Izraele

Hlavním problémem Izraele jako státu je, podle dostupných dokumentů a konání, existence Palestinců. To, co se stalo 7. října loňského roku a později, je důsledkem formování sionistického státu. Jedná se o entitu, která byla doporučena Valným shromážděním OSN v roce 1947, v rozporu s názorem většiny obyvatel území a všech zemí v regionu. Jinými slovy, byl to hotový recept na chronický konflikt napsaný Brity. Ne recept na vyléčení problému, jehož jeden z kořenů sahá až do doby prvního sionistického kongresu, který se konal v Basileji ve Švýcarsku, od 29. srpna do 31. srpna 1897.

Připomínám, že Kongres se měl konat v německém Mnichově, ale kvůli odporu ze strany vůdců pravoslavných a reformních komunit se Herzl rozhodl přenést setkání do Basileje.

Politický program, který vešel ve známost jako Basilejský program, stanovil za cíl sionismu vytvořit veřejně a právně bezpečný domov pro židovský lid v Palestině. K dosažení tohoto cíle Kongres zvažoval následující praktické prostředky: 1) Propagace židovských osad farmářů, řemeslníků, obchodníků v Palestině. 2) Federace všech Židů do místních nebo obecných skupin podle zákonů různých zemí. 3) Posílení židovského cítění a vědomí. 4) Přípravná opatření pro dosažení vládních dotací nezbytných pro realizaci sionistických cílů.

Proto při hledání odpovědí a při každé analýze nelze ignorovat Kongres, mezitím dosažené výsledky, včetně skutečnosti vyhnání Palestinců. Většina z nich opustila zemi v letech 1947 až 1949. Pak přišla druhá vlna vyhánění v roce 1967, a nyní vidíme třetí vlnu, tsunami. Je způsobené snahou vyřešit problém silou bez morálky, etiky a akceptování pravidel vedení války, zastrašováním palestinského obyvatelstva a vyhnáním lidu z jeho domovů.

Protože boj, podobně jako každé konání bez morálky vede k nezvratné ke ztrátě, v daném případě teritorií a institucí, které nelze znovu získat, předpokládám, že Izrael válku nevyhraje, i když vyhraje další bitvu, nebo i několik.

Útok na iránské velvyslanectví a iránská odveta proto nemusí být, a s pravděpodobností hraničící s jistotou nejsou reakcí na útok Hamásu (odkojence Britů) ze 7. října loňského roku. Skutečnost, že Izrael kontroluje, a snaží se kontrolovat oblast, která je domovem zhruba stejného počtu Palestinců a Izraelců představuje logickou příčinu eskalace ve vztahu mezi Izraelem a Íránem, a pohodlnou zbraň hromadného odvádění pozornosti veřejnosti. V daném případě od problému Izraele v Gaze a s občany Gazy, jehož řešení je v nedohlednu. Proč?

Mimo jiné, protože se jedná o území, na kterém mají právo volit pouze Izraelci. Tato diskriminace představuje jednu z příčin extrémně nestabilní situace v moderní době. Odvedení pozornosti k Iránu totiž umožňuje Izraeli vést bezpečněji aktivní vojenské akce v Gaze a dostat se během odvety odvety do pozice oběti. A pokud se potvrdí pro mě zatím neuvěřitelná informace, pokračovat v přípravě vybudování umělého ostrova ve Středozemním moři, na který mají být Palestinci deportováni, situace se kvalitativně zhorší i pro Evropany. Proč?

Izrael dlouho sní o konečném řešení palestinského problému

V této souvislosti připomínám skutečnost, že Izrael a zejména jeho tajné služby byly a jsou v Íránu aktivní dlouhá desetiletí. Tuto činnost zpomalila iránská revoluce, jejíž vůdci (Šiíté) byli a jsou k palestinskému problému a osudu Palestinců (Arabů) mnohem pozornější než arabské země. To vysvětluje do značné míry neústupný postoj Íránu vůči Izraeli. Ale ve skutečnosti problém je nuancovanější, složitější a citlivější, a proto ve veřejnosti téměř nediskutovaný.

Obyvatelstvo Íránu trpí západními sankcemi, které mají napomoci změnit režim. Izraelský tisk již léta píše, že je čas změnit režim v Íránu tak, aby byl příznivější pro západní země a samotný Izrael. Ten využívá této situace k tomu, aby donutil další země, aby se připojily. Nevidím žádný důvod, proč by měl Írán opustit svůj postoj k Palestincům, přihlédnu-li ke skutečnosti, jak Izraelské a západní služby vyvíjejí velké úsilí na destabilizaci situace v Íránu. Sankce jsou jedním z nástrojů destabilizace. Kuba, Rusko, Irán a další ví své.

Nevidím proto ani důvod proč by se neměla vytvořit nová organizace v případě, že Izraeli se podaří zničit Hamas. Za pár let bude vytvořena nová struktura, protože dokud Palestinci budou pod tlakem, jako dnes a nedostanou možnost vést a být odpovědni za vlastní život, vždy bude existovat odpor. Takový je zákon fyziky. Tlak, budí protitlak. A také proto, že Izrael vede vojenské operace prakticky proti civilnímu obyvatelstvu a jedná beztrestně. Proč je tomu tak?

Podpora Izraele ve světě je velká a komplexní

Izraelské úřady, vláda a politici vědí, že za nimi stojí téměř celý západní svět a vládnoucí třídy více než poloviny světa. Dokonce i argentinský prezident Miley nebo bývalý brazilský prezident Bolsonaro. Podpora Izraele čítá mj. desítky milionů křesťanských sionistů. Jenom ve Spojených státech je jich 50 milionů. To je více než kolik žije všech Židů na světě. Z mnoha setkání mj. se známými a představiteli Světového a Evropského židovského kongresu (WJC a EJC) vím, že je jich asi 15 milionů. Přidám-li k počtu specifiku myšlení, chování a religiozitu a poté jaderné zbraně, je jasné, proč Izrael jedná beztrestně, proč se u Izraele projevuje koloniální mentalita a proč si bere právo říkat, kdo může, a kdo nemůže mít zápalky v ruce.

Irán a jeho role v regionu

Irán zvýšil svoji váhu a zkvalitnil svoji roli nejenom v regionu svým principiálním postojem vůči Palestincům. Nejde ani tak o přiznání a konstatování, jako spíše o to, co je spravedlnost, co je vlastní kultura a civilizace. Civilizace totiž ztrácí na životaschopnosti, když dovolí útlum, nebo dokonce se zřekne vlastní kultury, hodnot a jazyka. O konceptu spravedlnosti a práva na důstojný život, jako sil zahraniční politiky, nemluvě. Proto současná západní politika není akceptovatelná a správná pro Irán, a v podstatě ani pro Evropu. O české kotlině nemluvě.

Jestliže Irán udrží svoji váhu a roli v regionu, k čemuž může přispět členství v BRICS, lze očekávat, že dojde ke změně ve vztahu mezi vládnoucími třídami arabských zemí a vládnoucí třídě ve Spojených státech a Velké Británii. K nim mají předem jmenované vlády blíže. Jsou částečně od USA a Velké Británie závislé, drží u nich své peníze a vzdělávají tam své děti.

To samé ale nelze tvrdit o arabských nebo muslimských národech. Proto solidarita muslimů nebo solidarita Arabů ke svým vládnoucím elitám je rozdílná a ve srovnání se solidaritou vládnoucích elit s USA a Velkou Británií prakticky bezvýznamná. Jinými slovy, vládnoucí třída v arabských zemích má mnohem blíže k vládnoucí třídě ve Spojených státech a Británii než ke svému vlastnímu obyvatelstvu. Přestože je veřejné mínění v Jordánsku, Saúdské Arábii a všech ostatních arabských zemích na straně Palestinců, nedojde k nějakým vážným střetům.

Írán si je dobře vědom toho, že Izrael je předsunutou základnou západního světa na Blízkém východě, a proto nemá zájem na zahájení přímého vojenského konfliktu s Izraelem. Přestože izraelský útok na íránskou diplomatickou misi je mimo jiné i projevem toho, že Izrael je státem bez hranic. Dovoluji si připomenout, že, pokud mě paměť neklame, žádná Izraelská vláda nikdy nespecifikovala, které státní hranice považuje za žádoucí, nevěnuje pozornost mezinárodním hranicím s Libanonem, Sýrií nebo jinými zeměmi a chová se s pocitem naprosté beztrestnosti kvůli silné ochraně USA a Británie. V Íránu si to vše a víc všichni dobře uvědomují. Ale bylo důležité pro Irán reagovat na bezprecedentní akci Izraele. Proto da symbolická odveta pouze na vojenské cíle, ne na civilní obyvatelstvo.

Pravděpodobné chyby útoku Izraele

Vývoj situace po odvetě a hodnocení historických faktů indikují, že se Izrael tentokrát přepočítal: Izrael se v důsledku íránské reakce opět stane obětí. Ve skutečnosti se obětí již stal. A proto bude snazší pomoci této oběti (Izraeli) než zemi (Gáze), která za posledních šest měsíců ztratila cca 33 000 civilistů díky Izraelským vojenským akcím.

Skutečnost, že Izrael se opět prezentuje v roli oběti, a že všechny západní elity naletěli na tento trik, může ale prolomit patovou situaci v návrhu zákona amerického Kongresu o pomoci, včetně pomoci Ukrajině. Komik-prezident Zelenskyj již o tom hovořil otevřeně, když řekl, že nyní bude každému naprosto zřejmé, že tento zákon je třeba přijmout a pomoci Ukrajině s Izraeli.

Kromě toho podpora západních elit, křesťanských sionistů a výborná hra Izraele v roli oběti, dokazují unipolaritu světa, množství výzev a úkoly před prezidenty Putinem a Si a nově rodícími se organizacemi a institucemi.

Reakce Západu na situaci v pásmu Gazy jsou velmi mírné, na porušení tabu útokem na velvyslanectví v Damašku prakticky žádné. Žádná země nepřerušila vztahy s Izraelem. Nikdo nemluví o sankcích proti Izraeli. Nikdo nemluví o vojenské akci proti Izraeli. Z uvedených skutečností vyplývá, jak jsem konstatoval předem, že svět stále funguje podle pravidel Spojených států a Velké Británie. V Moskvě i Pekingu si to uvědomují. Doufám, že z toho vyvodí patřičná opatření. Především v kontextu speciální vojenské operace na Ukrajině.

Pokud bude předem zmíněný a v patové situaci se nacházející zákon amerického Kongresu přijat v důsledku toho, co se nyní stalo mezi Íránem a Izraelem, ovlivní to bojeschopnost ozbrojených sil Ukrajiny. V tomto případě mohou být důsledky pro Rusko významné. Skutečnost, že je jeden pán a vlády cizích států se podle toho chovají, zvětší riziko pro Evropu.

Osobně jsem přesvědčen, že Írán zvolil velmi zdrženlivou reakci. Irán ví, že samotný Izrael, západní země a arabské země, které mu pomáhají, mají dostatek systémů protivzdušné obrany k tomu, aby prakticky eliminovaly jakékoli nebezpečí i pro vojenské účely, nemluvě o civilních. Proto se podle mého názoru jedná o velmi precizně propracovanou choreografii na scéně, na které se odehrál útok s očividným porušením mezinárodního práva, podobně jako tomu bylo s bombardováním čínské ambasády v Bělehradě NATO v roce 1999.

K velkým chybám Izraele počítám skutečnost, že Izraelské obranné síly vedou válku v pásmu Gazy proti civilnímu obyvatelstvu již sedm měsíců. Kromě vysokého počtu obětí tento konflikt dosud Izraeli nic podstatného nepřinesl. I proto jsem přesvědčen, že jedním z cílů útoku na velvyslanectví, kromě těch operačních, bylo odvést pozornost i od rétorických neshod mezi vládami USA a Izraele. Proto útok hodnotím jako zbraň hromadného odvádění pozornosti.

Za chybu považuji vše, čeho jsme byli v posledních měsících svědky: pokusy najít řešení palestinského problému s pomocí úplného vyhnání Palestinců, přinejmenším z pásma Gazy, možná i ze Západního břehu, protože tam se také odehrávají velmi závažné akce ze strany Izraelských obranných sil a izraelských sionistických osadníků, kteří na těchto územích žijí.

Za velkou chybu budu považovat odvetu Izraele, kterou mnozí jestřábi si přejí, a která se nabízí před Pesachem, židovskými Velikonocemi. Tématem židovského svátku pesach je návrat k fyzické svobodě a náročný proces, kterým je proměna člověka s otrockou mentalitou v člověka vědomím svobodného. Pesach (tj. překročit) připomíná biblický mýtus o otroctví Izraelitů v Egyptě a úsilí jejich vůdce Mojžíše vyvést je pod vedením Boha zpět do Izraele.

Za historickou chybu, která by mohla vést k zániku Izraele v současné podobě budu považovat bombardování Al-Aksá, muslimské svatyně na Chrámové hoře v Jeruzalémě. O ní se zmíním v závěru příspěvku.

Rétorické neshody

Jeví se mi na základě hodnocení veřejně dostupných informací a na základě povrchní lingvistické analýzy, že diskuse o neshodách mezi Spojenými státy a Izraelem patří do kategorie slovní potyčky. Proč? Prezident Biden nemá potřebu kritizovat Izrael, a mohl by z technických důvodů přerušit vojenskou pomoc. Problém je ale v tom, že my bychom to pochopili, ale Američané a křesťanští sionisté ne. Proto se nabízí nezvětšovat rozsah existujících neshod.

Navíc by se nemělo zapomínat, že zatímco Izrael se cítí výjimečně sebevědomý v mezinárodním aspektu, je méně sebevědomý ve všem, co souvisí s palestinským problémem. Je proto důležité uvědomit si, že Izrael je praktikující etnokracie s vlivem nearabského obyvatelstva, a demokratickým režimem v tom smyslu, že země má poměrný volební systém. To znamená, že vláda do značné míry odráží veřejné mínění.

V důsledku války v pásmu Gazy je více než 60 procent Izraelců přesvědčeno, že IDF nedělá dost pro vítězství. To znamená, že Benjamin Netanjahu není sjednocujícím článkem vládní koalice, a odráží veřejné mínění v menší míře než jeho konkurenti. V některých ohledech zůstává Benjamin Netanjahu jedním z nejzdrženlivějších politických vůdců, protože jeho soupeři, jestřábi, jsou mnohem více agresivní.

Rakety nad mešitou, nad Chrámovou horou

Povstání Palestinců z pásma Gazy, kterým to všechno začalo, se ve skutečnosti nazývalo potok Al-Aksá. Al-Aksá je muslimská svatyně na Chrámové hoře v Jeruzalémě, druhá po Mekce. Brání Izraeli ve stavbě Třetího chrámu na Chrámové hoře.

V islámské eschatologii existuje představa, že kdyby Židé postavili Třetí chrám, nebude to chrám židovského boha, ale chrám lháře, Antikrista a začátek světové války.

V hadísech (konverzaci a činech proroka islámu, také legendy o slovech a činech proroka Mohameda, ovlivňující různé náboženské a právní aspekty života muslimské komunity) je Sýrie prohlášena za území Mahdího farnosti, islámské eschatologické postavy, která podle islámu přijde na Zemi, aby ji vedla několik let před koncem světa, zbavila ho zla a obnovila pravé náboženství. Mahdi (není zmíněn v Koránu, což je důvod, proč někteří muslimové vylučují víru v jeho příchod), ale objevuje se v některých hadísech, ačkoli zmíněné hadísy nejsou součástí dvou nejprestižnějších sbírek: Al-Bukhari a Muslim ibn al-Hajja Mahdi.

V tomto kontextu je na bíle dni připomenout, že íránští generálové Islámských revolučních gard byli zabiti v Sýrii izraelskou raketou. A že v současné době probíhá eschatologická mobilizace Izraele s cílem radikálů vyhodit do povětří Al-Aksá. Nelze proto vyloučit, že dochází i k eschatologické mobilizaci šíitů v Iránu. Vlivní v USA, Velké Británii a Rusku to jistě vědí lépe, než mohu vědět já. Proto mají obavy z velké války s nedozírnými následky a vybízí ke zdrženlivosti. Na tomto místě se vracím k moderní politice a setkání 42. prezidenta Spojených států Bill Clintona s bývalým izraelským premiérem Barakem a bývalým prezidentem Palestinské národní samosprávy Arafatem před odchodem Clintona z úřadu.

Tenkrát Clinton řekl: Jediná šance, která zbývá, je uzavřít mírovou smlouvu, než odejdu. Arafat odpověděl, že mešitu Al-Aksá nemůže dát. Zřeknout se mešity byl však jeden z nejdůležitějších požadavků Izraelitů. A Clinton pak pronesl historickou větu: Možná to teď nepodepíšete, ale mějte na paměti, že bude prolito tolik krve, že toho budete později litovat.

Netanjahu, který vzlétl se svým Boeingem 767-338 do vzduchu během íránského útoku v noci 14. dubna a kroužil nad Beerševou ještě dlouho poté, co útok skončil, podle neověřených zpráv řekl: Jsme připraveni udělat proti Íránu cokoli a neočekáváme slitování pro žádného Íránce.

Závěr

Jestliže předem uvedené je pravda, znamená to, že Izrael je připraven zvýšit teplotu na bojišti. Nelze proto vyloučit reakci do 22. dubna, před židovským svátkem Pesach. A nedej Bůh, dojde-li k bombardování Al-Aksá. To by bylo příliš pozdě na hledání viníka a míru na světě.

Evropským politikům, včetně českých, a kandidátům do EP, kteří mudrují jako mladá a krásná o podpoře vojenského průmyslu po vzoru USA jako páteře prosperity a kvality života v české kotlině, si dovoluji připomenout, že Židé budují budoucnost tak, jak ji chápou a považují ji za nezbytnou pro sebe. Jsou stejně jako my, lidské bytosti, které v rámci svého nábožensko-mystického světonázoru vytvářejí budoucnost vlastníma rukama.
Souhlasu netřeba.
15.04.2024

Zpět na obsah

Jan Campbell (*1946) je německý občan české národnosti, analytik. Vystudoval stavební inženýrství, architekturu a filozofii; postgraduálně také biokybernetika, islámské bankovnictví a pojišťovnictví. Je zahraničním členem Ruské akademie přírodních věd. Získal čestný profesorský titul na Uralské státní agrární univerzitě. Do listopadu 2014 řídil poradenskou firmu Campbell Concept UG Bonn a působil jako odborný asistent na podnikohospodářské fakultě VŠE. Profesně působil středně i dlouhodobě v několika zemích včetně Velké Británie, Itálie, Švýcarska, Malajsie, bývalého SSSR, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Ruské federace, České republiky a Německa. Profesní aktivity a zkušenosti umožnily přijmout pozice jako vedoucí EK koordinující pro program TACIS, osobní poradce premiéra a analytik politicko-ekonomických rizik včetně problematiky vědecké diplomacie a práce určené pro úzkou odbornou i veřejnost, včetně vysokoškolských studentů.