Je světová válka reálná možnost?

Podle knihy Soudců je Samson Žid oddaný Bohu. Slíbil, že si nikdy neostříhá vlasy, a má pohádkovou sílu. Jeho milenka Dalila mu však ve spánku ustřihne copy, čímž ho o Boží pomoc a sílu připraví. Dostane se do zajetí Filištínů, kteří mu vydloubou oči a uvrhnou ho do vězení v Gaze. Při obětím jejich bohu, když už mu vlasy začaly znovu dorůstat, byl přivázán mezi dva sloupy paláce. Holýma rukama je od sebe odtlačil a palác se zřítil. Spáchal tak sebevraždu a zabil při tom několik tisíc Filištínů.

Jaderná válka je možná. Světový mír visí na vlásku v rukou Spojených států, vydíraných ukrajinskými „integrálními nacionalisty“ a izraelskými „revizionistickými sionisty“. Pokud Washington k masakru Rusů a Gazanů nedodá zbraně, nebudou váhat spustit Armagedon.

Války na Ukrajině a v Gaze vedly několik předních politiků k tomu, že současné období přirovnali ke 30. letům minulého století a upozornili na možnost světové války. Jsou tyto obavy oprávněné, nebo jde jen o vyvolávání strachu?

Abychom na tuto otázku odpověděli, shrneme si události, které jsou všem málo známé, ale odborníkům dobře známé. Budeme tak činit nezaujatě, i když riskujeme, že se budeme zdát k těmto hrůzám lhostejní.

Nejprve rozlišujme mezi konflikty ve východní Evropě a na Blízkém východě. Mají společné pouze dvě věci:

• Samy o sobě nepředstavují žádnou významnou hrozbu, ale pro Západ znamenají prohru, která by po porážce v Sýrii znamenala konec jeho hegemonie nad světem.
• Jsou poháněny fašistickou ideologií, ideologií ukrajinských „integrálních nacionalistů“ Dmytra Doncova[1] a izraelských „revizionistických sionistů“ Vladimira Ze’eva Žabotinského[2]; dvou skupin, které od roku 1917 byly spojenci, ale během studené války přešly do ilegality a dnes jsou široké veřejnosti neznámé.

Existuje však mezi nimi jeden významný rozdíl:

Na obou bojištích je vidět stejná zuřivost, ale „integrální nacionalisté“ obětují své vlastní spoluobčany (na Ukrajině už téměř nezůstali bojeschopní muži mladší třiceti let), zatímco „revizionističtí sionisté“ obětují lidi, kteří jsou jim cizí, arabské civilisty.

Hrozí, že se tyto války rozšíří?

Taková je vůle obou skupin. „Integrální nacionalisté“ neustále útočí na Rusko uvnitř jeho území a v Súdánu, zatímco „revizionističtí sionisté“ bombardují Libanon, Sýrii a Írán (přesněji íránské území v Sýrii, protože konzulát v Damašku je exteritoriální území). Nikdo však nereaguje: ani Rusko, Egypt nebo Emiráty v prvním případě, ani Hizballáh, Syrská arabská armáda nebo Revoluční gardy v případě druhém.

Všichni včetně Ruska, které se chce vyhnout brutální odvetě ze strany „kolektivního Západu“, jež by vedla ke světové válce, raději přijímají údery a smiřují se se ztrátou.

Pokud by se válka rozšířila, nebyla by již jen konvenční, ale především jaderná.

Zatímco konvenční schopnosti toho druhého všichni známe, o jeho jaderných schopnostech většinou nevíme. Víme nanejvýš, že strategické jaderné bomby použily za druhé světové války pouze USA a že Rusko tvrdí, že má hypersonické jaderné nosiče, kterým žádná jiná mocnost nemůže konkurovat. Někteří západní odborníci však o reálnosti takových ohromných technických vymožeností pochybují. Jaká je zákulisní strategie jaderných mocností?

Kromě pěti stálých členů Rady bezpečnosti mají strategické atomové bomby také Indie, Pákistán, Severní Korea a Izrael. Všechny kromě Izraele je považují za prostředek odstrašení.

Západní média prezentují také Írán jako jadernou mocnost, což Rusko a Čína oficiálně popírají.

Během války v Jemenu koupila Saúdská Arábie od Izraele taktické jaderné bomby a použila je[11], ale nezdá se, že by je měla trvale k dispozici, ani že by techniku ovládala.

Pouze Rusko provádí pravidelně cvičení jaderné války. Během loňského říjnového cvičení přiznalo, že během několika hodin přišlo o třetinu své populace, poté simulovalo boj a vyšlo z něj vítězně.

Nakonec žádná jaderná mocnost nemá v úmyslu začít střílet jako první, protože by to nepochybně vedlo k jejímu zničení. Výjimkou je Izrael, který zřejmě přijal „Samsonovu doktrínu“ („Nechť zemřu s Filištíny“). Byl by tak jedinou mocností, která by dokázala připustit nejvyšší oběť, „Soumrak bohů“, drahý nacistům.

Izraelským vojenským atomovým zbraním byly věnovány dvě kritické práce: „Samsonova opceČesky”: Hersh (Random House, 1991) a „Izrael a bomba“[3] od Avnera Cohena (Columbia University Press, 1998).

Izraelské vojenské atomové zbraně nebyl nikdy zamýšleny jako klasická forma odstrašení, ale jako ujištění, že Izrael nebude váhat spáchat sebevraždu, aby zabil své nepřátele, než aby byl poražen. Jedná se o komplex Masada[4]. Tento způsob uvažování je v souladu s „Hannibalovou směrnicí“, podle níž musí IDF vlastní vojáky raději zabít, než aby je nechala upadnout do nepřátelského zajetí[5].

Během šestidenní války nařídil izraelský premiér, Ukrajinec Levi Eškol, aby jedna ze dvou bomb, které měl Izrael v té době k dispozici, byla připravena a odpálena poblíž egyptské vojenské základny na Sinaji. Tento plán nebyl uskutečněn, protože IDF rychle zvítězily v konvenční válce. Kdyby k tomu došlo, dopady by zabily nejen Egypťany, ale i Izraelce[6].

Během války v říjnu 1973 (na Západě známé jako „jomkippurská válka“) ministr obrany, Izraelec ukrajinského původu Moše Dajan a premiérka, Ukrajinka Golda Meirová, opět zvažovali použití 13 atomových bomb[7].

Prohlášení Mordechaje Vanunua na titulní straně Sunday Times.

V roce 1986 odhalil jaderný technik z elektrárny Dimona, Maročan Mordechaj Vanunu, listu Sunday Times tajný izraelský vojenský jaderný program[8]. Na příkaz izraelského premiéra a otce atomové bomby Šimona Perese z Běloruska byl v Římě unesen Mosadem. Byl souzen před kamerami a odsouzen k 18 letům vězení, z nichž 11 strávil v úplné izolaci. Za to, že se odvážil vyjádřit pro Voltaire Network, byl opět odsouzen k 6 měsícům vězení.

V roce 2009 prohlásil Martin van Creveld, hlavní izraelský stratég: „Máme několik set atomových hlavic a raket a můžeme dosáhnout našich cílů ve všech směrech, dokonce i v Římě. Většina evropských hlavních měst je potenciálním cílem našeho letectva (…) Všichni Palestinci musí být vyhnáni. Lidé bojující za tento cíl prostě čekají, až se objeví „správný člověk ve správný čas“. Ještě před dvěma lety si 7 nebo 8 % Izraelců myslelo, že by to bylo nejlepší řešení, před dvěma měsíci to bylo 33 % a nyní je podle Gallupova průzkumu pro 44 %.

Dá se tedy předpokládat, že žádná jaderná mocnost, kromě Izraele, se neodváží dopustit něčeho neodvolatelného.

Přesně to předpokládal ministr pro kulturní dědictví Amichai Eliyahu (Otzma Yehudit/Židovské síly) v rádiu Kol Berama 5. listopadu. S odkazem na atomové zbraně proti Gaze prohlásil: „Je to řešení… je to možnost“. Poté přirovnal obyvatele pásma Gazy k „nacistům“ a ujistil, že „v Gaze nejsou žádní nebojovníci“ a že si toto území nezaslouží humanitární pomoc. „V Gaze nejsou žádní neválčící lidé“.

Tyto výroky vyvolaly na Západě rozhořčení. Pouze Moskvu překvapilo, že se touto záležitostí Mezinárodní agentura pro atomovou energii nezabývala[9].

Je velmi pravděpodobné, že právě to je důvod, proč Washington Izrael nadále vyzbrojuje, přestože vyzývá k okamžitému příměří: pokud by Spojené státy přestaly Tel Avivu dodávat zbraně k masakrování Gazanů, mohl by tento použít jaderné zbraně proti všem národům v regionu, včetně Izraelců.

Na Ukrajině plánovali „integrální nacionalisté“ vydírat Spojené státy stejným argumentem: hrozbou jaderných, případně biologických zbraní[10]. V roce 1994 podepsala Ukrajina, která měla obrovské zásoby sovětských atomových bomb, Budapešťské memorandum. Spojené státy, Velká Británie a Rusko se zaručily za územní celistvost Ukrajiny výměnou za předání všech jejích jaderných zbraní Rusku a podpis Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Po svržení zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče v roce 2014 (Euromajdan) však „integrální nacionalisté“ usilovali o opětovnou nuklearizaci země, kterou považovali za nezbytnou pro vymýcení Ruska z povrchu zemského.

Dne 19. února 2022 ukrajinský prezident Voloymyr Zelenskyj na každoroční Mnichovské bezpečnostní konferenci oznámil, že zpochybní Budapešťské memorandum, aby svou zemi znovu vyzbrojil jadernými zbraněmi. O pět dní později, 24. února 2022, zahájilo Rusko speciální operaci proti kyjevské vládě k provedení rezoluce Rady bezpečnosti 2202. Její hlavní prioritou bylo zmocnit se ukrajinských tajných a nelegálních zásob obohaceného uranu. Po osmi dnech bojů byla civilní jaderná elektrárna v Záporoží obsazena ruskou armádou.

Laurence Norman, zvláštní zpravodaj deníku Wall Street Journal na davoském fóru k íránské jaderné otázce, informoval o prohlášení Rafaela Grossiho k ukrajinské jaderné otázce na Twitteru, ale článek na toto téma nezveřejnil. Informaci potvrdil další novinář, tentokrát z New York Times, rovněž na Twitteru.

Podle argentinského šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii Rafaela Grossiho, který vystoupil o tři měsíce později 25. května na fóru v Davosu, Ukrajina tajně skladovala v Záporoží 30 tun plutonia a 40 tun uranu. V tržních cenách měly tyto zásoby hodnotu nejméně 150 miliard dolarů. Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil: „Jediné, co [Ukrajině] chybí, je systém obohacování uranu. Ale to je technická otázka a pro Ukrajinu to není neřešitelný problém“. Jeho armáda však již velkou část těchto zásob ze závodu odvezla. Boje pokračovaly ještě několik měsíců. Kdyby je integrální nacionalisté ještě měli, udělali by to, co dnes dělají „revizionističtí sionisté“: požadovali by další a další zbraně a v případě odmítnutí by hrozili jejich použitím, tj. spuštěním Armagedonu.

Zpět na dnešní bojiště. Co vidíme? Na Ukrajině a v Palestině Západ nadále poskytuje „integrálním nacionalistům“ a v menší míře i „revizionistickým sionistům“ působivý arzenál. Nemají však žádnou rozumnou naději přimět Rusy, aby ustoupili, nebo zmasakrovat všechny Gazany. V nejhorším případě mohou přimět své spojence k vyprázdnění arzenálů, obětovat všechny Ukrajince v bojovém věku a loutkový stát Izrael diplomaticky izolovat. Jak kdysi řekl Moše Dajan: „Izrael musí být jako vzteklý pes, příliš nebezpečný na to, aby se dal ovládat“.

Představme si, že tyto zdánlivě katastrofické důsledky jsou ve skutečnosti jejich cílem.

Svět by pak byl rozdělen na dvě části, jako tomu bylo během studené války, jen Izrael by se stal nevítaným. Na Západě by byli Anglosasové stále pány, zejména proto, že by byli jediní, kdo by měl zbraně, protože jejich spojenci by je vyčerpali na Ukrajině. Izrael, izolovaný stejně jako na přelomu 70. a 80. let, kdy jej skutečně uznal pouze režim apartheidu v Jihoafrické republice, by stále plnil poslání, které mu bylo původně svěřeno: mobilizovat židovskou diasporu ve službách impéria, které se obává nové vlny antisemitismu.

Tato chmurná vize je jediná, která může Anglosasy uchránit před zhroucením a zajistit jim, že budou mít vždy vazaly, i když to v době „globálního světa“ bude mít jen malý vztah k jejich moci. Proto se sami dostali do současné neřešitelné situace. „Integrální nacionalisté“ a „revizionističtí sionisté“ je vydírají, ale hodlají jimi manipulovat, aby rozdělili svět na dvě části a ze své nadvlády si zachovali, co se dá.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]