Pasáže ze vzpomínky Rudolf Steiner, A Sketch of His Life and Work by John Davy (John Davy, Rudolf Steiner, náčrt jeho života a díla) a z textu Margrit Wegat The Festivals and their Meaning II: Easter (Svátky a jejich význam II: Velikonoce) vybrala a upravila E. Svobodová

I tuto svatou sobotu / 30. 3. 2024 / si připomínáme smrt Rudolfa Steinera.

Rudolf Steiner zemřel 30. března 1925 obklopený nadějí v budoucnost. Všestrannost a kreativita, kterou odhalil v pozdějších letech, jsou fenomenální podle všech měřítek. Jak toho všeho dosáhl?

Poslední část dvacátého století přináší stále rostoucí poznání, že žijeme v hlubší realitě, kterou můžeme nazývat duchovní, ke které máme v současné době přímý přístup pouze změnou vědomí. Také se učíme vidět, že tyto duchovní reality byly známé v minulosti, popsány v jiných obrazech a jazycích a byly zdrojem všech velkých náboženství a duchovních učení. Na nějakou dobu byly zakryty a zapomenuty, protože se naše vědecká kultura věnovala materiálnímu světu odhalenému smysly.

Mnoho jedinců má během svého života záblesky duchovní reality. Někteří si vzpomínají na konzistentnější zážitek z dětství. Několik málo z nich dosáhne jisté formy trvalého porozumění jako dospělí. Rudolf Steiner o svém duchovním životě hovořil málo z osobního hlediska. Ve své autobiografii ale naznačuje, že od dětství si plně uvědomoval svět neviditelné reality ve světě všedních dní. Jeho vnitřním zápasem prvních čtyřiceti let života nebylo dosáhnout duchovní zkušenosti, ale plně ji sjednotit s formami poznání a nadhledu naší doby, zejména s jazykem a disciplínou přírodovědy. Historicky to lze vnímat jako zvláštní výzvu a přínos Steinerova života a práce. On sám vnímal vědecký věk, i v jeho nejmaterialističtějších aspektech, jako zásadní fázi duchovní výchovy lidstva. Pouze tím, že na čas zapomeneme na duchovní svět a věnujeme se materiálnímu světu, řekl, mohou vzniknout nové a zásadní schopnosti, zejména zkušenost skutečné vnitřní svobody jednotlivce. Steiner naznačil, že jeho vlastní schopnosti co nejpraktičtějším způsobem uspokojovat životní otázky a pracovní potřeby lidí v tolika oblastech života,  měly svůj původ v zápasech jeho dřívějších let, kdy o svých vnitřních zkušenostech téměř naprosto mlčel a postupně se učil pochopit a vyjádřit svůj vztah k způsobu vědomí, z něhož věda vzniká. Jeho kniha Intuitivní myšlení jako duchovní cesta: Filosofie svobody ztělesňuje první plody těchto bojů — sám ji popsal jako „životopis toho, jak jedna lidská duše udělala obtížný výstup ke svobodě.”

Studovaná intimněji, tato kniha obsahuje základ pro cestu poznání, která může dovést duši k objevování duchovní zkušenosti a reality přímo do světa obyčejného myšlení a zkušeností. Na této cestě se Steiner snažil rozvíjet duchovní vědu, která je dalším vývojem skutečného ducha přírodních věd.

Tato cesta ho ve třicítce vedla k probuzení a k vnitřnímu poznání „zvratu času“ v duchovní historii lidstva, který vznikl inkarnací Bytosti, kterou známe jako Kristus. Viděl, že význam této události přesahuje všechny odlišnosti náboženství, rasy či národa a má důsledky pro celé lidstvo; zatím jsme si vědomi pouze začátků těchto skutečností. To ho také vedlo k poznání nové přítomnosti a působení Krista, které začalo právě v tomto století, nikoli ve fyzickém světě, ale ve sféře neviditelných životních sil země a lidstva.

Steiner se proto nestaral o to, aby přinesl staré učení v nových formách, ani k založení jakékoliv učení, ale aby živil cestu poznání ve svobodě a lásce v činech, které mohou vyhovět hlubokým a naléhavým potřebám naší doby. Toto jsou ideály, jakkoliv nedokonale realizované, kterými se ti, kdo v antroposofii nacházejí pokračující inspiraci pro svůj život a práci, se nechávají vést.

Liane Collot d’Herbois (1907-1999): Vzkříšení Krista

Duch Triumfální

Skutečná velikonoční myšlenka však nikdy nebude na dosah, pokud si nedokážeme uvědomit, že kdykoliv mluvíme o Kristu, musíme se podívat za pozemské do kosmického prostoru.

Kristus sestoupil k lidstvu, aby sjednotil duše lidí s tímto kosmickým Duchem.

A on jediný skutečně hlásá Kristovo evangelium, které potvrzuje, že to, co slunce odhaluje fyzickým smyslům, je vnější vyjádření Ducha našeho vesmíru, jeho vzkříšeného Ducha.

Musí existovat živé uvědomění propojení tohoto Ducha vesmíru se Sluncem a toho, jak byl čas Velikonočního svátku určován vztahem, který panuje mezi Sluncem a Měsícem na jaře.

Musí být vytvořena vazba s tou kosmickou realitou, podle níž vznikl Velikonoční svátek v evoluci Země.

Musíme si uvědomit, že to byli stále bdělí Strážci, duchové kosmu, kteří skrze velké kosmické hodiny, v nichž jsou Slunce a Měsíc řízeny v souvislosti s pozemskou existencí, výslovně poukazuje na čas ve vývoji světa a lidstva, kdy se má slavit Svátek Vzkříšení.

Fyzické a pozemské musí být spojeno se „superfyzickým“ a nadpozemským.

Velikonoční myšlenku lze interpretovat pouze ve světle nadpozemských realit, neboť Mysterium Golgoty, ve svém aspektu jako tajemství Vzkříšení, se musí odlišovat od obyčejných lidských událostí.

Lidské záležitosti se na zemi ubírají úplně jiným způsobem.

Země přijala kosmické síly a v průběhu svého vývoje lidské síly proniknou do vývojových procesů lidského bytí.

Ale od té doby, co se odehrálo Mystérium Golgoty, nový příliv / duchovní /vůle proudil do pozemských dění.

Na Zemi došlo ke kosmické události, pro kterou je Země pouhým dějištěm.

Tím byl člověk opět spojen s kosmem.

Náš věk od nás vyžaduje, abychom nejen prohlubovali své chápání toho, co bylo vytvořeno, ale abychom se stali tvůrci nového.

A i kdyby to byl samotný kříž, ve vší té kráse, kterou ho umělci obdařili, nesmíme být s tímto obrazem spokojeni; musíme slyšet slova Andělů, kteří, když hledáme ve smrti a utrpení, volají k nám: „Ten, koho hledáte, už tady není“ / působí z duchovního světa a v duchových světech /. ”

Musíme hledat toho, kdo je zde, tím, že se o Velikonocích obrátíme k Duchu, jehož jediným skutečným obrazem je Vzkříšení.

Potom budeme moci správným způsobem přejít z Velkopáteční nálady utrpení k duchovní náladě Velikonočního dne.

V této velikonoční náladě budeme také schopni nalézt sílu, kterou musí být naše vůle naplněna, pokud mají být síly úpadku překonány těmi, které vedou lidstvo vzhůru.

Potřebujeme síly, které mohou tento výstup způsobit.

A v momentě, kdy skutečně pochopíme velikonoční myšlenku Vzkříšení, tuto velikonoční myšlenku – přinášející teplo a světlo v nás, rozžehnou se síly potřebné pro budoucí vývoj lidstva.

RUDOLF STEINER, 27 března 1921, Dornach