Válka mezi Izraelem a Gazou je na křižovatce

Palestinský chlapec v Maghazi ve střední Gaze (Getty Images)

Ve všech válkách, s výjimkou těch nejkratších, je zabíjení neměnnou, ponurou rutinou. Jsou také chvíle, jako v posledních dnech na Blízkém východě, kdy události postaví válčící strany a jejich spojence na rozcestí, kde je třeba učinit závažná rozhodnutí.

Před volbami stojí představitelé vlád a ozbrojených sil v Izraeli a Teheránu, v centrále Hizballáhu na jižním předměstí Bejrútu a dále v Perském zálivu, Evropě a Americe.

Zabíjení zahraničních humanitárních pracovníků v Gaze by mohlo konečně vyčerpat značnou trpělivost izraelských spojenců v čele se Spojenými státy.

Izrael a Egypt zakázaly zahraničním novinářům vstup do Gazy, s výjimkou příležitostných, vysoce kontrolovaných a krátkých návštěv s izraelskou armádou. V době asymetrické války, kdy vítězství nebo porážka mohou záviset na vnímání stejně jako na realitě boje, musí bojující strany vyhrát mediální bitvu. Novinářům je přístup do války odepřen také tehdy, když strany, které v ní bojují, mají co skrývat.

Ale i bez zahraničních reportérů na místě se hromadí důkazy o tom, že Izrael nedodržuje, jak tvrdí, své povinnosti vyplývající z válečných zákonů, které respektují životy civilistů, ani neumožňuje volný pohyb pomoci v hladomoru, který sám vyvolal. Poté, co byl v Gaze zabit tým Světové kuchyně, použil prezident Biden ve svých veřejných prohlášeních dosud nejsilnější jazyk, aby jednání Izraele odsoudil.

Prezident a jeho spolupracovníci se nyní musí rozhodnout, zda slova stačí. Dosud odolávali výzvám, aby stanovili podmínky pro použití amerických zbraní v Gaze, nebo dokonce aby zásobovací linku vypnuli.

Dokud zbraně stále přicházejí, izraelský premiér Benjamin Netanjahu, jehož setrvání ve funkci závisí na tvrdé linii židovských ultranacionalistů, by mohl mít pocit, že si stále může dovolit prezidentu Bidenovi vzdorovat. Hlavní zkouškou bude ofenziva, kterou chce Izrael zaútočit na Hamás v Rafáhu, plány, které by podle USA humanitární katastrofu v Gaze prohloubily. Americké zájmy i politické vyhlídky Joea Bidena ve volebním roce již byly narušeny tím, co je v mnoha zemích považováno za spoluúčast s Izraelem.

Další změnou byl v tomto týdnu návrat Netanjahua do práce po dvou dnech volna kvůli operaci kýly, kdy se konaly obrovské demonstrace požadující jeho odstoupení a předčasné volby do nového parlamentu. Hluboké kulturní a politické rozpory mezi Izraelci, které byly po 7. říjnu odsunuty na vedlejší kolej, se opět otevřely a křičí se o nich v ulicích. Premiér má politické potíže, jeho odpůrci ho viní, že držel Izrael v klidu, takže Hamás vycítil příležitost k útoku.

Protivládní demonstranti EPA, Jeruzalém 1. dubna 2024. Demonstranti chtějí, aby Netanjahu odstoupil

Miliony Izraelců, kteří věří, že vedou spravedlivou válku proti Hamásu, v Netanjahua nemají důvěru. Mezi jejich obvinění patří prodlužování války s cílem oddálit okamžik, kdy se bude zodpovídat za své chyby, neschopnost přivést izraelská rukojmí v pořádku domů a odcizení důležitých spojenců počínaje prezidentem Bidenem. K tomu je třeba připočítat skutečnost, že po obrovském náporu trvajícím více než šest měsíců Hamás stále bojuje a jeho vysoký vůdce v Gaze Jahjá Sinvar je někde v pásmu stále naživu.

Další nové kalkulace o dalších fázích krize na Blízkém východě vyplývají z atentátu na vysokého íránského generála v Damašku, o němž se v Izraeli všeobecně předpokládá, že je dílem jeho letectva. Byl to převrat pro zpravodajské služby, které před půl rokem přehlédly nebo ignorovaly útoky Hamásu. Byla to také eskalace širší války v regionu, která bude mít následky.

Některé z nich se mohou odehrát nedaleko místa, kde píšu tyto řádky při pohledu přes Galilejské jezero směrem ke Golanským výšinám, rozsáhlému území na jihu Sýrie, které Izrael v blízkovýchodní válce v roce 1967 zabral a později anektoval. Damašek je odtud vzdálen necelých 50 kilometrů. Hranice s Libanonem je nedaleko. Zejména v noci je zde neustálá izraelská letecká aktivita, hukot stíhaček, které hlídkují nebo míří bombardovat Libanon či Sýrii.

Od října loňského roku zde souběžně s válkou v Gaze probíhá stínová válka. Začalo to tím, že Hizballáh, mocná libanonská milice a politické hnutí, zaútočil na Izrael a podpořil Hamás v Gaze. Nebyl to útok, v nějž vedení Hamásu doufalo – ani Hizballáh, ani jeho patroni v Teheránu nechtěli rozpoutat totální válku s Izraelem a nepřímo i s jeho americkými podporovateli. To nechtěli ani Američané a instinkt Izraele odpovědět plnou silou brzdili.

Hizballáh však přesto váže tisíce izraelských vojáků a něco kolem 80 000 civilistů z pohraničních oblastí donutil k evakuaci. Izraelská reakce, ve srovnání s dřívějšími pohraničními válkami omezená, si vynutila vysídlení přinejmenším stejného počtu civilistů na libanonské straně.

Od začátku letošního roku je tomu jinak. Tempo udává Izrael a bombarduje své nepřátele hlouběji uvnitř Libanonu a Sýrie. Největší skok na žebříčku eskalace se stal v pondělí, kdy byl letecky proveden atentát na íránský diplomatický komplex v syrském hlavním městě.

Írán obviňuje Izrael z provedení smrtícího leteckého útoku na jeho konzulární budovu v Damašku

V rozhovorech zde v severním Izraeli vyjádřili místní představitelé a obyvatelé silnou podporu nejen atentátu, ale i invazi do jižního Libanonu s cílem zničit Hizballáh a vytlačit jej od hranic zpět.

Neodradila je ani zkušenost Izraele z posledních dvou desetiletí 20. století, kdy obsadil rozsáhlý pás jižního Libanonu, aby se pokusil ochránit severní Izrael. Dokonce vytvořil vlastní libanonské milice, které mu pomáhaly v bojích. V roce 2000 se Izraelci pod neustálým vojenským pronásledováním ze strany Hizballáhu stáhli poté, kdy premiér Ehud Barak, bývalý šéf armády, rozhodl, že okupace jižního Libanonu (Izrael ji nazval „bezpečnostní zónou“) Izraelcům nepřináší větší bezpečí a zbytečně plýtvá životy jejich vojáků.

Procházel jsem ruinami vinařství Avivim, které leží přímo na hraničním plotu. Minulý týden bylo při útoku Hizballáhu zničeno. Jeho majitel Šlomi Biton mě provedl troskami svého podniku. Je mu 47 let a narodil se v Avivimu, který se stejně jako zbytek severního Izraele stal po evakuaci městem duchů. Šlomi během své vojenské služby bojoval v Libanonu a nyní věří, že jediným způsobem, jak obnovit slušný a bezpečný život, je návrat Izraele do Libanonu k rozhodující bitvě s Hizballáhem.

„Není jiná možnost,“ řekl mi u svého vyhořelého podniku. „Jinak se sem komunita žít nevrátí, možná jen pár bláznů jako já – děti se nevrátí.“

V Kirjat Šmoně, pohraničním městě, kde žilo 25 000 Izraelců, nezůstalo víc než 3000 lidí, většinou vojáků a nezbytných pracovníků. Starosta Avichaj Stern mi ukázal opuštěné čtvrti a zničené budovy. Je přesvědčen, že Izrael může hrozbu Hizballáhu na severu odstranit rozhodnou a ničivou invazí po vzoru války v Gaze.

Starosta Kirjat Šmony Avichaj Stern ukazuje fragment šrapnelu z úderu Hizballáhu na obytné budovy ve městě

Starosta Stern uvedl, že v loňském roce 10 000 bojovníků Hizballáhu cvičilo ovládnutí severního Izraele.

„Může se to stát i tady,“ řekl mi, „stejně jako v Gaze. Necvičili se na řízení dopravy v Bejrútu. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je jít do Libanonu tuto hrozbu co nejdříve eliminovat.“

Přesně před šesti měsíci Hamás ve smrtelném utajení dokončoval bojový plán, který nazval al-Aksá Flood. Zabití 7. října a vše, co následovalo, líné zbožné přání, že je možné staletý konflikt mezi Araby a Židy o kontrolu nad územím mezi řekou Jordán a Středozemním mořem zvládnout, zničilo.

Hamás tento konflikt znovu vynesl na vrchol světové agendy, když zabil přibližně 1 200 lidí, většinou izraelských civilistů, a do Gazy odvedl více než 250 Izraelců a cizích státních příslušníků jako rukojmí. Mnoho ze 134 Izraelců, kteří se tam stále nacházejí, je považováno za mrtvé. Jednalo se o nejhorší jednotlivý den od vítězné války o nezávislost Izraele v roce 1948.

„Mocná pomsta“, kterou Netanjahu slíbil, dosud zabila více než 32 000 Palestinců, z nichž většinu tvořili civilisté. Izraelská palebná síla dodávaná Američany srovnala většinu Gazy se zemí. Válka se rozšířila po celém Blízkém východě. Nyní možná vstupuje do nové fáze.

Pohraniční území mezi Izraelem a Libanonem je v prvních jarních týdnech klamně krásné. Když jsem se procházel po úseku hranice s izraelskými vojenskými důstojníky, pod nohama jsem měl divoké květiny a šišky, nikoliv střepy. Jakýkoli pocit klidu byl ovšem na jedné z nejnebezpečnějších hranic na Blízkém východě iluzí. Írán a Hizballáh se rozhodovaly, jak na atentáty v Damašku a na to, jak Izrael zvyšuje vojenský tlak v Libanonu, reagovat. Oba spojenci budou chtít upravit svou reakci tak, aby se vyhnuli širší ničivé válce, kterou si ani jeden z nich nepřeje.

Izrael si takovou válku také nepřeje. Odvážný atentát na íránské diplomatické sídlo v Damašku by však mohl být znamením, že Izrael věří, že Írán a síť, kterou nazývá osou odporu, by mohly začít jako první. Pokud tomu tak je, je to riskantní strategie. Írán bude chtít obnovit svou schopnost odstrašit Izrael, která zjevně nefunguje. Bude se snažit reagovat způsobem, který Izrael zaskočí.

Prázdné a zarůstající pohraniční obce pravděpodobně nebudou první volbou Íránu pro odvetu. Mohl by zkusit izraelský cíl v jiné zemi nebo spíše kybernetické útoky než rakety. Nebo zintenzivnit svůj jaderný program.

Americký vyslanec Amos Hochstein se snaží najít způsob, jak oživit rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která v roce 2006 poslední velkou válku mezi Hizballáhem a Libanonem ukončila. Ani jedna strana ji nedodržuje, ale poskytuje rámec pro jednání.

Na této křižovatce si ani Izrael, ani Írán, ani Hizballáh nepřejí totální válku, která by měla pro všechny hrozné následky.
Zdá se však, že zastavit vývoj k ní není není připravená žádná strana.