Kněz a publicista, Dan Drápal, sepsal stať pod názvem Nešlo mi to do hlavy, v níž se pozastavuje nad smýšlením lidí, kteří odmítají odsoudit V. Putina jako nejhorší zlo světa. V podstatě ze všech kritiků války okamžitě dělá „putinofily“:

Nemohl jsem pochopit, jak může v současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou někdo stát na straně Putina. To těmto lidem nevadí, jak je v Rusku potlačována veškerá opozice? To je nezaráží náhlá smrt celé řady oligarchů v posledním půl roce? To jim nevadí lži o zelených mužíčcích nebo o tom, že na Donbasu bojovali pouze ruští vojáci, kteří byli na dovolené, na které si mohou dělat, co chtějí? To jim nevadí Putinovy lži o tom, jak žádné tažení na Ukrajinu nechystá?

S hledáním odpovědí na své otázky se příliš nezatěžuje – a chopí se první hypotézy, která mu vytane na mysli, totiž, že to, kteří nesmýšlejí jako on, jsou lidé nejenom pomýlení, ale vyloženě zlí:

Musíme s tím počítat. Existují zlí lidé. Nemám na mysli lidi pomýlené nebo špatně informované. Mám na mysli ty, kteří o krutém diktátorovi řeknou „No není to frajer?“ Případně „moloděc“, jak se Putin vyjádřil o bývalém izraelském prezidentovi Kacavovi, který byl v roce 2011 odsouzen za znásilnění. Nepochybně to myslel upřímně.

Vnitřní svět těchto lidí si nedokážu představit. Ostatně ani nemusím – není to moje povinnost. Přirozeně mám ale strach o demokracii. Odhaduji, že takových lidí je u nás něco mezi 10 a 20 procenty. To je dost na to, aby se mezi svými nestyděli a aby byli hodně hlasití. Pro nás ostatní je důležité myslet na to, že demokracie není žádná samozřejmost.

S pomýlenými nebo špatně informovanými lidmi má smysl diskutovat. Pokud se ale někomu prostě líbí zlo, smysl to nemá. A rovněž nemá smysl bavit se s robotem. Myslím, že už se mi to párkrát stalo. Cítil jsem se pak velice hloupě a jaksi poníženě. Zvažte, že tuto „vymoženost“ rozvíjí z principu jen jedna strana. Není to tak, že obě strany jsou v podstatě stejné.

Rád bych zde na otázky vznesené panem Drápalem reagoval s tím, že se nedomnívám, že je možné se s nimi vypořádat tak rychle a jednoznačně, jak to učinil on sám. Zvolím formu dialogu, kdy se budu obracet přímo na pana Drápala:

Vážený pane Drápale,

píšete, že nemůžete pochopit, jak může stát někdo na Putinově straně. Zde si dovolím poznámku, že by bylo dobré, abyste specifikoval, zda máte na mysli pouze ty, kteří ruskému prezidentovi vyloženě fandí, nebo všechny kritiky západní politiky vůči Rusku.

Jestliže totiž máte na mysli všechny tyto kritiky, bylo by dobré seznámit se s jejich argumenty a požadavky.

Ve své stati uvádíte, že jako problém spatřujete umlčování opozice. To jistě závažný problém je. Pokud ale chceme jít příkladem jako země hájící svobodu slova, měli bychom začít u sebe. Jistě Vám neuniklo, že ve Spojených státech amerických jsou příznivci a voliči D. Trumpa líčeni jako ta nejhorší svoloč – a že na určitých pozicích je zkrátka nezbytné mít „jedině správné názory“. Že v České republice jsou kritici Fialovy vlády označeni za takzvané dozoláty – a ministerstvo vnitra chystá zákony prohlubující cenzuru v naší zemi – a některé weby hodlá blokovat. Že má být zakázán přístup k informacím z Ruska. Že někteří lidé (včetně učitelky základní školy) jsou souzeni za šíření jiných pohledů na svět než těch povolených.

Jestliže Vám skutečně záleží na pochopení opačné názorové strany, měl byste začít tím, že vystupujete univerzálně proti cenzuře, všem projevům nenávisti a etiketizaci názorového odpůrce.

Zmiňujete se, že Vám vadí potlačování opozice.  V. Zelenskyj zakázal na Ukrajině hned několik opozičních stran včetně Socialistické strany Ukrajiny, Socialistů, Pokrokové socialistické strany Ukrajiny, Levé opozice, Svazu levicových sil, Opozičního bloku či Opoziční platformy-Za život s tím, že je všechny šmahem označil za „nepřátelské“, tedy „proruské“. Jakmile někdo takovýmto způsobem decimuje opozici, je zřejmé, že se jedná o totalitáře nejhrubšího zrna. Podtrhuji, že společným znakem zakázaných stran je důraz na sociální aspekt a mír. Tedy dvě základní hodnoty, jichž si nade všechno vážím – a u nichž se domnívám, že by měly být blízké i Vám.

Dále si kladete otázku, jak je možné, že Vašim názorovým odpůrcům nevadí celá řada úmrtí ruských oligarchů za podivných okolností.

Pokud s těmi lidmi nedebatujete, nemůžete vědět, co jim skutečně vadí či nevadí. Lze předpokládat, že některým to vadí, jiným méně – a některým jsou tito oligarchové zcela ukradení. Řadě lidí vadí mnohem více vraždy a zbídačení mnoha „obyčejných“ lidí po celém světě, o nichž se, na rozdíl od oligarchů, nepíše. Vadit by nám všem mělo cokoli, co je v rozporu s hodnotami, k nimž se veřejně hlásíme. Vadit by nám měl jakýkoli teroristický čin. Vadit by nám měl útok na Nord Stream. Vadit by nám měli všechny projevy bagatelizující zločiny nacismu. Jinak zrazujeme právě onu hodnotovou koncepci, s níž deklarujeme svou sounáležitost.

Horší je, že bez jakéhokoli vyšetření těchto podezřelých úmrtí dospíváte k závěru, že mrtví byli zavražděni – a že je zavraždil Putinův režim. K této hypotéze pak nepředkládáte žádnou alternativní.

Takto ale přece nelze postupovat – ne, pokud se chcete co nejvíce přiblížit objektivitě. Mělo by Vás minimálně zarazit, že o žádném ze zesnulých oligarchů nebylo známo, že by se veřejně kriticky vyjadřoval o invazi na Ukrajině. Žádný z nich navíc nefiguroval na mezinárodních sankčních seznamech. Některé ty smrti mohly být nehodami – ale může se jednat i o zločin. V takovém případě je třeba zjistit, kdo mohl mít motiv na smrti těchto osob – a co hlavně, předložit jasné důkazy o vině. Bohužel jsem tento apel ve Vašem textu nenalezl.

Osobně mě znepokojuje, že přibývá zločinů, u nichž nám má stačit něčí konstatování – bez důkazů: Uvedu zde například exploze ve Vrběticích, otravu pana Skripala či vypálení rakety na polské území. V posledně jmenovaném případě nešlo o nic menšího než možnost rozpoutání celosvětového jaderného konfliktu.

Nelhat, řekla lež…

Rozčilujete se též, že některým lidem nevadí lži. Mohl byste uvést médium, které nešíří nějakou formu propagandy, a tedy nelže?

Víte, těch lží slyší lidé ze všech stran tolik, že již opravdu nejsou schopni rozlišit, která z nich je má pobouřit nejvíce. Ta o existenci ničivých zbraní v Iráku, kvůli nimž byly povražděny sta tisíce civilistů v Iráku (po roce 2003) – a které prokazatelně v době napadení Iráku neexistovaly? Nebo ta o tom, že se NATO nebude po roce 1990 rozšiřovat k hranicím Ruska? Expert na mezinárodní vztahy, Joshua R. Itzkowitz Shifrinson poukazuje na fakt, že na počátku února 1990 americké vedení učinilo Sovětům nabídku. Odkazuje na záznam jednání v Moskvě z 9. února, kdy tehdejší ministr zahraničí USA James Baker naznačil, že výměnou za spolupráci ohledně Německa mohou Spojené státy „napevno garantovat“, že NATO se nerozroste o „jediný palec na východ“. Nyní se může západní tisk přetrhnout ve snaze vylíčit tento slib jako „ruský mýtus“. Americká strana Rusko de facto podvedla.

Vrátím-li se ještě k Vaší poznámce, čí smrt by komu měla vadit, nemohu nezmínit jméno Davida Kellyho. Britský expert na irácké zbraně rovněž zemřel násilnou smrtí za podivných okolností. Dodnes tyto okolnosti objasněny nejsou. Znepokojuje Vás to?

Jistě, můžete argumentovat, že nějaké ty zbraně se v Iráku přece našly. V roce 2020 se vyskytla v médiích zpráva, že „USA objevily v Iráku 2400 raket a 5000 dělostřeleckých granátů ráže 155 a 122 mm s hořčičným plynem a sarinem.“ Že prý se o tom ale nesmělo mluvit. To je argument z cyklu „jedna paní povídala“ – a pokládám ho za naprosto nedůvěryhodný. Pokud bychom ho připustili, musíme věřit i Rusku, že objevilo na území Ukrajiny nebezpečné biologické laboratoře a zbraně hromadného ničení.

Informátor, Rafíd Džanábí, který západním rozvědkám poskytl informace o iráckcých zbraních hromadného ničení, přiznal, že si vše vymyslel. Přesto byla na základě tohoto výmyslu vyvolána krvavá válka. Proč tehdy svět nežádal drakonické sankce na USA?

Naprosto nesouhlasím s pasáží Vašeho příspěvku, kdy o odpůrcích západního politického protiruského kursu hovoříte jako o ztělesněném zlu a vyzdvihujete, jak jste rád, že vnitřní svět těchto lidí si nedokážete představit. Opět paušalizujete a dáváte do jednoho pytle občany s různými postoji. Stačí, že odsuzují přístup Západu k válce na Ukrajině.

Ani na chvilku jste si nepřipustil, že tito lidé protestují proti dvojím metrům Západu: Že se jich dotkly případy nespravedlivě mučených lidí na Guantánamu. Že tito lidé ostře protestovali proti bombardování Fallúdži (kde následně vzrostl počet dětí s tělesnými vadami a dramaticky přibyla onemocnění rakovinou). Že těmto lidem vadí politický proces s Julianem Assangem, který vnímají jako útok na svobodu slova.

Na porušování mezinárodního práva nemají demonstrace vliv

Vy si samozřejmě uvědomujete existenci zločinů, kterých se dopustily Spojené státy americké. Proto jste nejspíš na svém blogu uveřejnil stať nazvanou: O americkém a ruském imperialismu (6. 10. 2022). Tyto americké zločiny se ovšem z nějakého důvodu snažíte bagatelizovat:

Síly NATO skutečně v roce 1999 bombardovaly Jugoslávii. Při tomto bombardování zahynulo podle různých odhadů 1200 – 2500 lidí. Co bylo příčinou a cílem tohoto bombardování? Začněme cílem: Cílem bylo přinutit Jugoslávii, aby zastavila válku proti kosovským Albáncům. Tohoto cíle bylo dosaženo. Leč co bylo příčinou? Tady se musíme vrátit o několik let zpátky. V červenci roku 1995 bylo Srby zavražděno 8 373 mužů a chlapců u městečka Srebrenica. Byl to nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války. Mnoho Evropanů z nejrůznějších národů si vyčítalo, že Evropa něco takového dopustila.

Omlouváte tedy zabíjení civilistů tím, že toto zabíjení mělo vést k zastavení války. Připomenu, že jedním z ruských argumentů pro vpád na Ukrajinu je snaha zastavit občanskou válku na jejím východě.

Dále píšete o „masakru“ u Srebrenice. V roce 2011 vyšla kniha Masakr ve Srebrenici: důkazy, kontext, politika. Vydala ji Skupina pro vyšetřování událostí ve Srebrenici (Srebrenica Research Group), ve které znalci a svědci v rozjitřené Bosně znovu otevírají nejvíce si protiřečící popisy událostí doprovázející rozpad Jugoslávie. Tato kniha na základě dostupných faktů vyvrací mýtus o „nejhorším masakru v Evropě po druhé světové válce“, k němuž mělo dojít právě v Srebrenici.

V knize jsou uvedeny důkazy, že během válek v bývalé Jugoslávii tisíce Srbů bylo masakrováno, deportováno, mučeno, znásilněno a ponižováno. Mezinárodní společenství nemělo za vhodné zveřejnit tyto hrůzy s takovým zápalem, s jakým to dělalo, když se jednalo o Srebrenici. Tato jednoduchá poznámka neospravedlňuje to, co se stalo ve Srebrenici, ale vysvětluje hněv, s jakým Srbové zaútočili na Srebrenici.

Výše uvedená kniha poskytuje přesvědčivé argumenty, že počet 8 000 zabitých, kterým se nejčastěji manipuluje v rámci mezinárodního společenství, je číslo neudržitelně nadsazené. Přesný údaj osciluje někde kolem hodnoty osmi set zabitých. Skutečnost, že byl počet mrtvých tak výrazně nadhodnocen, je znepokojující zejména tím, jak moc byl celý případ zpolitizován. Lidé u obrazovek měli být šokováni. O to šlo.

Snad tedy začínáte chápat, že lidé, kteří si přejí na Ukrajině mír, nejsou nikterak zlí, ale naopak jim jde v první řadě o to, aby se lidstvo totálně nezničilo. Záleží na tom, s jakými informacemi kdo pracuje a k jakým závěrům ho tyto informace dovedou. Nebo snad je pro vás zločincem profesor Petr Drulák, když veřejně konstatoval, že Pokud Američané válčí, postupují stejně jako nyní Rusové?

USA jen ve své moderní historii napadly Irák či Libyi. Situací v Jemenu a jejich mrtvými se v našem mainstreamu v podstatě nikdo nezabývá. Vy se tyto zločiny pokoušíte bagatelizovat slovy:

Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Americká veřejnost může protestovat – třeba proti válce ve Vietnamu, kde to bylo nejpatrnější, ale i v případě jakéhokoli jiného konfliktu. Sám jsem se takové demonstrace účastnil (v New Yorku v říjnu 1968). V televizi jste mohli vidět, jak dopadají Rusové, kteří protestovali proti napadení Ukrajiny.

Na tento Váš argument lze namítnout, že jste jaksi opomněl uvést masakr studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu v roce 1970. Čtyři neozbrojení studenti byli usmrceni.

Navíc dnes není situace v USA protiválečným demonstracím příliš nakloněna. Kdo by se jich účastnil, byl by označen jako „dezolát“ – a jistě by měl problémy ve svém zaměstnání.

Tím nijak nehájím potlačování demonstrací v Rusku – pouze je zasazuji do určitého kontextu.

Ministr Rakušan chce plošně znepřístupnit jakékoli informace z Ruska. Tím pádem občanům ČR znemožní udělat si obrázek o tom, jak mediální situace v Rusku skutečně vypadá. Stav, kdy nemáte přístup k maximu informací, otevírá brány bezbřehé propagandě.

Přesto, že je Rusko ve válce, nalezneme v jeho mediálním prostoru k přečtení značné množství příspěvků, které ostře kritizují domácí armádní velení, státní úřady i členy vlády. Volně k dispozici jsou zde však i dokumenty o zlodějinách papalášů, zbabělosti a neschopnosti vysokých důstojníků až po nejvýše postavené generály. To vše zrovna o naprostém omezení svobody slova nevypovídá.

Organizace Iraq Body Count se sídlem v Británii dlouho uváděla odhad 115 000 mrtvých civilistů (od invaze USA do Iráku v březnu 2003). Časem došlo k revizi tohoto údaje na 416 000 mrtvých. Jak to, že země, která má na svědomí sta tisíce civilistů, je brána jako obránce demokratických hodnot – a stát, který jich má na svědomí tisíce, je veden jako podporovatel terorismu? Jsou snad Ukrajinci oproti Iráčanům bráni jako nadlidé? Nebo Iráčané nejsou lidmi vůbec?

Vy jste v podstatě ve své stati dospěl k závěru, že pokud nějaký stát povolí protiválečné demonstrace, porušení mezinárodního práva nevadí. Proti tomu se chci ostře vymezit: Porušení mezinárodního práva je závažné, bez ohledu na míru svobody slova v té které zemi.

Dne 12. 4. 1999 bombardovalo NATO vlak v Grdelické soutěsce. Na místě byli mrtví civilisté. Je toto pro Vás teroristický akt? Záleží Vám na těch mrtvých? Chcete hájit i jejich právo na život?

Bez dialogu kvete nenávist

Sám jste napsal, že: „S pomýlenými nebo špatně informovanými lidmi má smysl diskutovat“. Myslím si to samé. Demokracii vnímám jako dialog. Proto se také vymezuji vůči jakýmkoli pokusům o cenzuru či vůči podpoře udávání spoluobčanů pro jejich smýšlení.

Proto jsem také sepsal tento text. Snad Vám nyní pomůže lépe chápat protiargumenty – a objasní Vám, proč ne všichni sdílejí nadšení z eskalace válečného konfliktu. Tito lidé nejsou většinou vůbec zlí. Pouze k dané problematice přistupují na základě jiných poznatků, než Vy, a uvědomují si, že rozpad Ruska by pro Evropu nebyl vůbec požehnáním, ale časovanou bombou. Jen by uvolnil prostor čínské expanzi. Navíc tolik proklínaný prezident Putin by byl patrně nahrazen skutečně děsivou historickou postavou, která se, jak se říká, „nezakecá“.

Ano, existují i lidé, kteří v prezidentovi Putinovi spatřují spasitele. Ale ani je nemůžete šmahem pokládat za vyvrhele a zrůdy. Jsou to mnohdy lidé, kteří nenávidí Západ pro jeho podporu občanské války na Ukrajině, jíž padly za oběť i mnohé nevinné děti. A jsou to lidé, kterým se z duše protiví, jak jsou ve veřejném prostoru tolerovány zjevné nacistické symboly jako černé slunce či vlčí hák. Nedokážou pochopit, jak je možné, že jsou bořeny pomníčky rudoarmějců – aby se dopřávalo oslav Banderovi a jeho kultu.

Předpokládám, že i Vás by mělo zajímat, kdo se dopustil teroristického útoku na Nord Stream 1 a 2, a ohrozil tak zájmy mnoha Evropanů. Snad i Vy jste zaznamenal že USA vyhlásily Evropě válku – tedy tu obchodní. Takto se spojenec rozhodně nechová. A možná i Vy jste zaregistroval, jak se Kurdové marně dovolávají svých práv jako kdysi Arméni – a jak celý svět jen přihlíží turecké mocenské rozpínavosti. Ostatně, Turecko je přece náš partner v NATO, že?

Zkuste pochopit, že mnoho z nás na základě svých vědomostí a znalostí dospělo k závěru, že Ukrajina porazit Rusko nikdy nemůže – a že její vojenská podpora je tolika podpora vyššího počtu nesmyslně zabitých lidí. Proto tlačíme na vládu, aby místo válečné rétoriky přešla k diplomacii. Nepřejme si sociálně rozvrácenou společnost – a nepřejeme si svět proměněný v krvavé bitevní pole.

Věřím, že se nad argumenty zde předestřenými aspoň zamyslíte. Jako křesťan si jistě nepřejte, aby násilí gradovalo. Udělejme vše proto, aby se svět stabilizoval – a našim občanům nezačali v brzké době chodit povolávací rozkazy.

Přístup, kdy někdo na základě neověřených premis dospívá k neochvějným závěrům, pokládám za ryze infantilní. Je na čase dospět. Nenamlouvat si pohádky, ale připustit si složitou realitu, kde zkrátka žádné „dobro nad zlem nevítězí“, ale kdy je důležité podnikat kroky vedoucí k rovnováze a míru.

Možná časem najdete cestu ke svým bližním, které v současnosti považujete za bezduché a zvrácené roboty. Vězte však, že jejich svět je mnohem rozmanitější, než si zatím dokážete představit.

Mluvme spolu. Jedině tak odbouráme neproniknutelnou zeď mýtů a předsudků – která vede k jedinému: Vyhloubení propasti zloby a nenávisti. A do takové snad spadnout nechceme.