Washington, Londýn a Tel Aviv se zapletly v Palestině

Po zásahu Washingtonu Izrael přestal masakrovat Gazany, aby etnicky vyčistil Palestinu a rozšířil své kolonie. Navíc souhlasil s předáním humanitární pomoci obleženým civilistům.

Nic však není vyřešeno jak kvůli revizionistickým sionistům Benjamina Netanjahua, tak kvůli Hamásu Ismaila Haniyeha. Tyto dvě skupiny, které tvrdí, že hájí Židy a Araby, ve skutečnosti pokračují v britském koloniálním projektu, který v roce 1915 zformuloval lord Spencer o regionu neschopném se bránit. Od roku 1948 je jediným, vždy odmítaným řešením jediný dvounárodnostní stát, jak je stanoveno v rezoluci Organizace spojených národů 181.

Benny Gantz odjel do Londýna, aby se setkal s poradcem pro národní bezpečnost Timem Barrowem. K jeho velkému překvapení trval premiér Rishi Sunak na diskusi s ním, aby mu řekl, že nepřipadá v úvahu, že by se Izrael stal státem jako kterýkoli jiný. Britský koloniální projekt stále brání míru.

Spojené státy, které plánovaly vyvolat v Izraeli předčasné volby a ovlivnit moc generála Bennyho Gantze, musely být zklamané[1].

Když byl pozván do Washingtonu, ukázal, že je méně tvárný, než se očekávalo: rozhodně se odlišoval od „revizionistických sionistů“ Benjamina Netanjahua tím, že uznal právo Arabů žít na svém území, ale ukázal, že je odhodlán Hamás z Gazy vymýtit. Historický Hamás však není nic jiného než palestinská větev Muslimského bratrstva, nástroj nadvlády Spojeného království.

Připomeňme, že od roku 2017 Hamás z Bratrstva oficiálně vystoupil, ale jeho hlavní vůdci jsou stále jeho členy a realizují jeho dlouhodobou strategii. Během války proti Sýrii bojoval Hamás po boku NATO a Izraele proti Syrské arabské republice.

Proud Hamásu, který se rozešel s Bratrstvem, uzavřel 19. října 2022 se Sýrií mír. Prezident Bašár al-Asad přijal v Damašku jeho vůdce Khalila Hayyu. Na druhou stranu se stále odmítá setkat s hnutím Muslimské bratrstvo, které ztělesňuje Khaled Mechal.

Od začátku operace Železný meč Izrael pronásledoval a zabíjel členy Hamasu, kteří se připojili k palestinskému odporu, a šetřil ty, kteří zůstali členy Bratrstva. Izraelský generální štáb tak zavraždil v Bejrútu číslo 2 politické větve Hamasu, Saleha al-Arouriho[2]. Ten byl kvůli své opozici vůči Muslimskému bratrstvu z Kataru vyhoštěn.

Generál Benny Gantz se při návratu do Izraele zastavil v Londýně. Víme, že k tomuto mezipřistání převzal iniciativu on sám a že premiér Benjamin Netanjahu udělal vše, aby zajistil, že ve Spojeném království nebude mít diplomatickou imunitu s rizikem, že bude zatčen za spoluúčast na zločinech proti lidskosti[3]. Ať už to bylo jakkoli, Benny Gantz přednesl v Londýně stejné poznámky jako ve Washingtonu: ukázal, že je znepokojen jak zastavením masakru v Gaze, tak pokračováním operace proti Hamásu. Potvrdil tak svým partnerům, že se stejně jako oni obává výhrůžek rabína Uzi Sharbafa během „Konference za vítězství Izraele“[4], ale že bude bojovat i proti Muslimskému bratrstvu.

Bez ohledu na to, co říkají, Britové Bratrstvo stále ovládají. To jsme si mohli ověřit během válek proti Libyi a proti Sýrii. Byli zodpovědní za komunikaci této tajné organizace a všech milicí, které jsou na ni napojeny. V některých případech jim poskytli zbraně a zpravodajské informace.

Anglosasové se tedy opět ocitají ve výchozím bodě: v roce 1915, během memoranda Lorda Herberta Samuela o budoucnosti Palestiny (tedy před deklarací lorda Balfoura), hodlali podpořit nezávislý židovský stát Palestina, ne ale dost silný na to, aby se bránil. Následně se žáci Vladimíra Žabotinského, historického spojence Benita Mussoliniho a tedy „fašisty“ v pravém slova smyslu, s Londýnem rozešli a pokusili se pokračovat ve svém koloniálním projektu způsobem, jakým to o něco později udělala Rhodésie. Britové spolu s Američany byli během studené války nuceni své nepřátele recyklovat. O 75 let později je situace totožná: Izrael není dost silný, aby se ubránil, ale Anglosasové odmítají tolerovat masakr palestinských Arabů za bílého dne. Pokud budou Izrael vyzbrojovat, na veřejnosti se pokryjí krví, pokud tak neučiní, ztratí poslední zbytek Britského impéria.[5]

Navzdory všeobecnému přesvědčení se Muslimské bratrstvo nikdy nesnažilo vytvořit palestinský stát nezávislý na židovském státě (jak navrhovala koloniální komise lorda Williama Peela a bylo popularizováno jako „dvoustátní řešení“), ani federaci palestinského a židovského státu v dvounárodnostním státě (jak rozhodlo OSN). Rozdíl mezi těmito dvěma projekty je, že první zajišťuje rovnost Arabů mezi sebou a Židů mezi sebou, zatímco druhý se snaží o rovnost všech, ať už Arabů nebo Židů.

Hassan el-Banna, zakladatel Bratrstva, ve svém dopise (probritskému) egyptskému premiérovi Mustafovi el-Nahhas Pašovi žádá, aby připravil „obnovu chalífátu ve smyslu jednoty vyžadované islámem“.

Během svého prvního období Hamás ve své chartě shodně prohlásil, že chce vybudovat stát pro muslimy (chalifát). Když však v roce 2017 část jeho základny odmítla Bratrstvo, které právě prohrálo v Sýrii, přijal chartu, která byla ve prospěch nezávislého palestinského státu (ve smyslu Peelovy komise a „dvoustátního řešení“). Nicméně nejnovější brožura Hamásu, Our narrative… Operation Al-Aqsa Flood[6], představuje krok zpět v tom, že postuluje osm požadavků historického Hamásu. Prohlašuje, že izraelskou okupaci odmítá, především se ale nevyjadřuje ve prospěch palestinského státu, protože cílem Bratrstva je obnovit chalífát, tedy nadnárodní stát pro všechny muslimské národy.

Izrael se také ocitá ve slepé uličce. Už neví, co má dělat. Válečný kabinet (tedy jak židovští nadřazenci Benjamina Netanjahua, tak demokraté Bennyho Gantze) hodlá Hamás zničit, a to i v Rafáhu. Přesto se všichni odborníci, včetně bývalých vůdců Shin Bet a Mossadu, shodují, že problémem není konkrétní organizace, ale politická situace, která hnutí odporu pohání. Za těchto podmínek, za předpokladu, že Hamás bude zcela zničen, by to pouze podpořilo vytvoření nové sítě odporu a nezaručilo by to, že by se 7. říjen nemohl opakovat.

Navíc se „revizionističtí sionisté“ nevzdali svého plánu Araby z Palestiny vyhnat („země bez lidí, pro lidi bez země“). Z jejich pohledu by vytvoření plovoucího ostrova u pobřeží Gazy Pentagonem během dvou měsíců mohlo plán opětovné umožnit. Přistávací prostor pro humanitární pomoc by se téměř okamžitě mohla proměnit v přistávací prostor pro exil, jak to odsoudila Lidová fronta pro osvobození Palestiny (FLPL). Pamatujeme si, že na začátku krize oznámila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v Káhiře, že je EU připravena přijmout milion Gazanů. Úřad Benjamina Netanjahua kontaktoval africké státy. Tisk uváděl Čad, Rwandu a Kongo, ale všechny tři to popřely[7].

Pokud by k takovému obratu došlo, egyptsko-palestinský hraniční přechod v Rafáhu by ztratil význam. Izrael by toho využil k vyloučení Egypta z jakéhokoli politického rozhodování. Káhira skutečně dlouho odmítala nechat Gazany odejít do exilu a teprve minulý měsíc zřídila tábor pro 1 milion z nich[8].

Intervence Spojených států Izrael skutečně donutila etnické čistky v Gaze zastavit a souhlasit s povolením průchodu humanitární pomoci. To je obrovský pokrok. Washington však neotevřel cestu k míru, protože by to znamenalo nejen odstavení židovských fašistů, ale také konec britského koloniálního projektu v Palestině.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]