Německo-francouzské rozdíly v přístupu k válce na Ukrajině – a co tomu říká Brusel, a co Evropané?

Autobus na německo-francouzské hranici, 1948
Zdroj: Wikimedia

Německo a Francie – a s nimi celá Evropa – mají povinnost jednat jednotně. Francouzsko-německý vztah, který je pilířem evropského projektu již od jeho zrodu v 50. letech 20. století, býval více či méně „plodný“ a více či méně „srdečný“, v závislosti na krizích, kterým obě země – a následně celá Evropa – čelily. Politika obou států, které rozhodují a určují politiku celé EU, byla až dosud charakterizována jako  „motor“ Evropy. V době před napadením Ukrajiny byl vztah obou evropských velmocí na samém vrcholu v poválečné historii.

Zdá se však, že dnes se v kritické chvíli tento motor „zadrhnul“ a vztah vykazuje všechny příznaky, že ono novodobé partnerství je v krizi.

Současná patová situace pramení především ze situace, kterou v Evropě vytvořila ruská invaze na Ukrajinu 24. února 2022. Německý kancléř okamžitě pochopil, že tato událost může znamenat „epochální změnu“, kterou popsal v historickém projevu před Bundestagem o tři dny později. Nic nepomohla ani Putinova snaha celou „akci“ legalizovat referendem, nicméně zdá se, že zřejmě nepředpokládal rozsah problémů, kterou tato epochální změna jeho zemi – a celé Evropě – přinese.

Ve chvíli, kdy Brusel a země EU neuznaly platnost referenda na Donbase a naopak uznaly platnost Majdanu, čelí Brusel, vč. Německa a Francie, nové výzvě. Válka na hranicích Evropské unie je zcela novým faktorem, jíž musí úředníci v Bruselu čelit. Tato výzva je „mnohočetná“, např. v tom smyslu, že znovu-vyzbrojení Německa si vyžádá „jistý“ čas. Francouzský válečný arsenál je „up-to-date“, ale o ochotě válčit, pokud jde o Francouze, mají Němci „své“ pochybnosti…

A navíc – znovu vyzbrojit Německo? Ano, od konce WWII už uplynulo téměř 80 let, ale zřejmě i tento krok si v Evopě vyžádá jistou „mediální“ masáž…

Německo – Bundestag – oslabení vládnoucích stran

Trojkoaliční vláda v Německu (Soc.dem., Zelení a Liberální strana) vznikla jen pár měsíců před napadením Ukrajiny Ruskem a koaliční smlouva, na jejímž základě vznikla německá vláda, byla podepsána ve zcela jiném historickém kontextu. Koalici podkopal zejména ekonomický dopad ukrajinské krize na německé hospodářství, což mělo kromě jiného i vážné důsledky na německou politickou scénu. Ta se nyní vyznačuje vzestupem krajně pravicové strany Alternativa pro Německo, vznikem malých radikálních stran a v důsledku toho i oslabením hlavních stran v Bundestagu.

Francie – presidentský režim bez většiny v Parlamentu

Vnitropolitická pozice presidenta Macrona, který přišel o většinu v Parlamentu a navíc čelí sílící krajní pravici, je dnes značně nepohodlná. I když povaha francouzského politického systému dává prezidentovi větší prostor než má německý kancléř, ale i tak – již dnes tato skutečnost zatěžuje společné německo-francouzské vedení Evropy. Hrozba ničivé války, již může vést Rusko proti Evropě a dokonce možná proti NATO, tento úkol – udržet mír – ještě více komplikuje.

Macron svou výzvou k „neochvějné“ podpoře Kyjeva však na vnitřní politické scéně riskuje, hrozí mu dokonce izolace, neboť již dnes nemá Macron ve svém Parlamentu většinu a vládne hlavně pomocí politických dekretů.

Není pochyb o tom, že obě hlavy státu jsou jednotné v otázce pomoci Ukrajině, s cílem odrazit ruskou agresi. Obě strany se však různí, pokud jde o strategické oblasti, jak dosáhnout tohoto cíle. Oba státníci se stále otevřeněji neshodnou. Jejich evropští partneři s rostoucím zděšením sledují hořké výměny názorů mezi oběma vůdci na veřejnosti či na dvoustranných schůzkách válečných expertů, jež se týkají množství dodávek zbraní na Ukrajinu, otevřené debaty o možném vyslání (!) vojáků do válečného regionu, či dokonce o „zbabělosti“ jednoho resp. druhého z nich…

Debata o vyslání vojáků odhaluje hluboké rozdíly v přístupu vůdců Německa a Francie k konfliktu na Ukrajině, neboť Francie a Německo mají různé přístupy k válce a různé strategické filozofie.

Německá válečná doktrína nevidí pro Evropu jinou možnost, než její přidružení se k zájmům Spojených států, zatímco Macron volá po evropské suverenitě. Zde se vracejí reminiscence na poslední ukončenou světovou válku…

V této souvislosti, je tu ještě i další významný moment, bohužel i pro nás, Evropany. V březnu se uskuteční v Rusku volby. Před volbami vždy stoupá zájem voličů o ty, kteří se ucházejí o jejich hlasy. Putin využívá i této příležitosti, varuje před ohrožením Ruska zeměmi NATO a při návštěvě zraněných vojáků ve vojenské nemocnici se ve svém emotivním projevu obrátil ke svým voličům: „Oni jsou naším protivníkem!“

Při této příležitosti je nutno poznamenat, že dnes nejde již jen o země, v jejichž čele stojí president a kancléř, jde o celou Evropu. A Evropa nebude schopna čelit dnešním výzvám, pokud oba státníci odmítnou vyvinout úsilí jednotně postupovat při tak existenciálním tématu, jako je válka na jejich – na našem! – kontinentu…

Pro nás pro všechny, kteří se cítí být Evropany, existuje bytostný zájem, aby se obě hlavní evropské mocnosti dohodly a zabránily vzniku dalšího válečného konfliktu se zemí, jež se až dosud cítila v roli osvoboditele…

Je to v zájmu nás všech, Evropanů.