Text «Огненный смерч» Дрездена vyšel na serveru Фонд Стратегической Культуры a český překlad „Ohnivé tornádo“ v Drážďanech zveřejnil server Myšlenky o … 31. ledna 2024.

„Ohnivé tornádo“ v Drážďanech

Mělo by se zapomenout na to, co se stalo v únoru 1945?

Německo se rozhodlo „zapomenout“ na barbarské bombardování Drážďan angloamerickými letadly v únoru 1945, které je srovnáváno s americkým leteckým útokem na Hirošimu. Město dokonce odstranilo pamětní desku připomínající tuto událost. Možná se znovu objeví, ale „upravená“, takříkajíc s ohledem na současnou realitu. Na tom není nic překvapivého – Západ je zvyklý lhát a přepisovat historii.

Když už jsme u Hirošimy. Pravidelně se tam konají akce na památku obětí strašlivé atomové tragédie. Nikdo si však nepamatuje, kdo vlastně nařídil svržení atomových náloží na japonská města. A proto si mladí lidé neznalí historie mohou myslet, že – jak je dnes zvykem – vinu zde nese „zákeřné a zlovolné Rusko“.

Stejný „trik“ lze mimochodem provést i s bombardováním Drážďan. V pětačtyřicátém se město nacházelo v pásmu operací postupujícího 1. ukrajinského frontu. Proto lze z masivního útoku na město obvinit sovětské letectvo. Inu, výrok ministra propagandy Třetí říše Josepha Goebbelse „čím odpornější lež, tím ochotněji se jí věří“ se stále úspěšně uplatňuje.

V Drážďanech zmizely pamětní záznamy o bombardování. Proč?

…Britská letadla bombardovala Německo od léta 1940. Zpočátku to byla reakce na masivní letecké útoky Luftwaffe během „bitvy o Británii“. Sebevědomý velitel německého letectva Hermann Göring ujišťoval Hitlera, že Luftwaffe „vybombarduje Anglii z války“. Věřil, že nepřetržité bombardování povede ke svržení vlády Winstona Churchilla a zaseje mezi obyvatelstvo paniku.

Nic takového se však nestalo, přestože Němci provedli strašlivé kobercové bombardování Londýna, Birminghamu, Sheffieldu, Manchesteru, Liverpoolu, Bristolu, Plymouthu, Nottinghamu a Portsmouthu. I obyvatelé Coventry, malého historického města, trpěli strádáním. Jeho centrum bylo doslova smeteno z povrchu zemského.

Německé letectvo však utrpělo obrovské ztráty. Britští stíhači a piloti protivzdušné obrany bojovali statečně. Ano, i běžní občané se klidně, bez paniky podíleli na odrážení náletů.

„Bitva o Británii“ skončila vítězstvím ostrovanů. Hitler musel zastavit bombardování a zapomenout na operaci „Mořský lev“ – vylodění na britských ostrovech. Brzy se veškerá jeho pozornost obrátila na východ, kde wehrmacht napadl Rusko.

Britové si oddechli a jejich armáda začala připravovat plán pomsty. A nyní zopakovali německý „plán“: „Budeme bombardovat Německo – jedno město za druhým. Budeme vás bombardovat stále silněji, dokud nepřestanete vést válku. To je náš cíl. Budeme ho neúnavně sledovat. Město za městem: Lübeck, Rostock, Kolín nad Rýnem, Emden, Brémy, Wilhelmshaven, Duisburg, Hamburk, a seznam se bude jen prodlužovat“ – to byla slova velitele britského bombardovacího letectva maršála Arthura Harrise, obsažená v letácích, které byly rozesety nad Německem

A od svých slov neustoupil. Nad Třetí říší denně houkaly poplašné sirény. Britové spolu s Američany, kteří se k nim přidali, útočili nejen na strategická místa, ale i na univerzitní města plná uprchlíků a na ta, která měla historickou hodnotu, tedy na všechno.

Vyhlásili, že jejich cílem je zničit nacistický režim. Bombardováním však netrpěli straničtí šéfové a nejvyšší představitelé Říše, kteří se schovávali v hlubokých, dobře vybavených protiatomových krytech, ale obyčejní Němci: dělníci, školáci, kněží, inženýři, ženy v domácnosti. Byl to skutečný letecký teror, štvanice na lidi, patologická touha proměnit Německo v ruiny.

V důsledku kobercového bombardování – i v tomto případě Spojenci následovali Němce – bylo zničeno 45 % Hamburku, 65 % Stuttgartu, 80 % Dessau, 90 % Magdeburku. V Bingenu přežilo jen několik domů. Podle Jörga Friedricha, autora knihy „Oheň: Německo v bombové válce 1940 – 1945“, zahynulo pod bombami 600.000 lidí.

„Po válce Američané provedli rozsáhlou studii o tom, jaké přesně byly důsledky jejich pozoruhodné bombové války pro Němce,“ napsal Friedrich. – „A byli velmi zklamaní, že se jim podařilo zabít tak málo lidí.“

…V květnu 1942 zaútočila britská letadla na Kolín nad Rýnem. Úder byl strašlivý: zahynulo více než pět set lidí, zkáza města byla nevyčíslitelná. Jedinečné kulturní památky, včetně katedrály z XIII. století, se proměnily v ruiny. Je vhodné připomenout, že články Haagské úmluvy zakazovaly bombardování měst a ničení kulturních statků. Nejprve však tento dokument proměnili v hromadu nepotřebných papírů nacisté a poté spojenci.

Během útoku na Kolín nad Rýnem se Britové dočkali vážné odezvy od německé protivzdušné obrany, která sestřelila více než čtyři desítky britských strojů. Maršála Harrise vysoké ztráty rozzlobily a nařídil sílu útoků zvýšit, aby jejich výsledky dosáhly apokalypsy.

V červenci 1943 se na Hamburk snesla armáda více než tisíce letadel. Zkáza byla obrovská, zahynulo 40.000 (!) obyvatel. Nejprve letadla svrhla silné vysoce explozivní bomby, pak se k zemi snesly „zapalovače“ a v pobořených domech vypukly požáry, které se spojily v ohnivé tornádo, když teplota v epicentru „sopky“ stoupla na 1000 (!) stupňů. Všechno hořelo a tavilo se: nejen dřevo, ale i cihly, asfalt, železo. A lidé umírali ve strašlivých mukách…..

Na konci druhé světové války spojenci doslova zuřili. Roztrhali na kusy města, která podle rozhodnutí Jaltské konference spadala do zóny sovětské okupace. Nejznámější epizodou nelidského počínání bylo zničení Drážďan. Ve městě s 640 tisíci obyvateli se tehdy nacházelo ještě asi 100 tisíc uprchlíků.

Dne 13. února 1945 se nad městem, které předtím téměř nebylo bombardováno, objevilo přes 200 britských bombardérů. Oslabená německá protivzdušná obrana byla bezmocná, aby jim čelila. Útočníci shodili 900 tun vysoce výbušných a zápalných bomb, což vedlo k masivní destrukci a požárům.

O několik hodin později zasáhla Drážďany druhá vlna: na město zaútočilo dalších půl tisíce letadel, která shodila asi 1500 tun bomb a opět uspořádala ohnivé tornádo. Spojenci však u toho nezůstali a vyslali nové, již americké letky, aby město dokončily. Ty přidaly dalších 400 tun smrtících náloží.

Radiotelegrafista britského letectva vzpomínal, že „shora to vypadalo jako zlověstná rudá záře s tenkou vrstvou oparu. Vzpomínám si, jak jsem ostatním členům posádky říkal: ‚Můj bože, ti chudáci tam dole…'“.

Následujícího dne zahájili spojenci „kontrolní“ nálet na znetvořené Drážďany. Počet obětí se nakonec pohyboval mezi 25.000 a 30.000. To však nejsou konečné údaje: ohořelá těla byla ze sklepů domů vyzdvihována až do roku 1947.

Podle zprávy drážďanské policie bylo zničeno 24 bank, 26 budov pojišťoven, 31 obchodních domů, 6470 obchodů, 640 skladů, 256 obchodních hal, 31 hotelů, 26 hostinců, 63 administrativních budov, 3 divadla, 18 kin, 11 kostelů, 60 kaplí, 50 kulturních a historických budov, 19 nemocnic, 39 škol….

Existovala verze, že angloameričané bombardovali město na žádost velení Rudé armády. To však neodpovídá skutečnosti – sovětská armáda požádala spojence o útok na železniční uzly a další strategické objekty, ale ne na obytné oblasti. Útok na Drážďany nebyl vůbec koordinován a byl improvizací západní strany.

Toto město se stalo jedním z německých měst, kde spojenci „oloupali“ kulturní vrstvu. Totéž udělali s Würzburgem, Padebornem, Hildesheimem. V těchto malých historických městech byly metodicky ničeny právě kostely, paláce, galerie, muzea a knihovny.

Je samozřejmě nepříjemné vzpomínat na takové zločiny v dnešních zemích Západu. Koneckonců jsou dnes solidární – samozřejmě spíše slovy, – a krvavá minulost jen překáží přítomnosti. Při vzpomínkách na nepříjemnou minulost je třeba se zaštiťovat vysvětlováním, hledat důvody. Může to však vypadat naivně a falešně, nelze přece otevřeně přiznat, že spojenci projevili vůči Němcům nebývalou krutost, když Drážďany byly zbořeny jen proto, že město mělo padnout do rukou Rudé armády. A spojenci jí byli ochotni zanechat jen spálenou zem.

Proto je lepší zapomenout na fakta, důkazy a odstranit kompromitující desky. Díry v dějinách se přece dají zalepit historkami o údajných zvěrstvech Ruska na Ukrajině. Západní lidé zvyklí na takové příběhy těmto nesmyslům ochotně uvěří.

Jenže je na čase si uvědomit, že to je jejich historie. Ale Rusko má svou. Je tedy zbytečné polemizovat.