1. Thomas Fazi: Existuje realistický postoj k Palestině?
2. Robert Ivie: Převrácení válečné rétoriky od Ukrajiny po Gazu

Existuje realistický postoj k Palestině?

Morálku nelze oddělit od racionální kalkulace

Dým z bombardování v pozadí při útěku vysídlených Palestinců z Chán Júnisu na jihu pásma Gazy, 30. ledna 2024
(Mahmud Hams/AFP)

Od 7. října se zahraničněpolitičtí realisté, kteří se jednotně stavěli proti eskalaci na Ukrajině, rozdělili na dva protichůdné tábory. Jedna strana zaujala obecně shovívavý postoj k izraelské reakci na teroristický útok Hamásu. Druhá strana byla kritičtější a více či méně otevřeně se postavila na stranu Palestinců. Já patřím do té druhé skupiny.

Několik mých kolegů realistů reagovalo na naši podporu Palestiny se zděšením a tvrdilo, že to představuje zradu realismu. Například odborník na mezinárodní vztahy Philip CunliffeČesky se loni ohradilČesky proti tomu, co označil za „výrazný kmen levicového zahraničněpolitického realismu“ – což je výstižný popis mého světonázoru – a prohlásil, že „komentátoři, analytici a hlasatelé, kteří si tváří v tvář válce na Ukrajině dokázali zachovat chladnou hlavu a dopřát si otevřený nesouhlas, se tváří v tvář válce v Gaze vzdávají své intelektuální nezávislosti spolu se svými kritickými schopnostmi“.

Rád bych vysvětlil, proč s tím nesouhlasím a proč podporu Palestiny považuji za plně v souladu s realistickým chápáním mezinárodních vztahů.

Začněme od základů. Realismus nás vybízí k hledání základních příčin – nikoliv kvůli „pravdě“ nebo vybírání si strany, ale proto, že je to základní předpoklad pro řešení stávajících konfliktů a předcházení konfliktům budoucím. V jádru jde o racionální snahu hledat řešení konfliktů (i když většina realistů je pesimistická, pokud jde o možnost toho skutečně dosáhnout). V tomto smyslu tvrdím, že realismus má daleko k cynické teorii, za kterou je často vydávánČesky; naopak, realismus obsahuje hluboce morální prvek, který se nakonec rodí z hlubokého vědomí hrůzy války.

Realismus však také vychází z myšlenky, že žádná válka nebyla nikdy ukončena apelováním na dobré pocity válčících stran; buď je ukončena vítězstvím jedné z obou stran, nebo prostřednictvím politického urovnání. Pro dosažení druhého z těchto cílů je zásadní řešit základní příčinu konfliktů.

Není náhodou, že realisté mají dobré výsledky v předpovídání válek. Před deseti lety například John Mearsheimer, pravděpodobně nejvýznamnější světový realista, předpovědělČesky, že pokud bude Západ trvat na začlenění Ukrajiny do západní sféry vlivu, a zejména do NATO, byť jen de facto, bude konečným výsledkem válka.

Z realistického hlediska je zřejmé, že Ukrajina vyprovokovala ruskou invazi tím, že se zapletla s vojenskou aliancí, kterou Moskva považuje za hrozbu pro svou životně důležitou bezpečnost – proto realisté trvají na zohlednění bezpečnostních potřeb Ruska. Ze stejného důvodu by mělo být stejně zřejmé, že izraelský okupační režim, v neposlední řadě šestnáctiletá blokáda Gazy, je příčinou současného izraelsko-palestinského konfliktu – a nakonec právě on vyprovokoval útok Hamásu ze 7. října.

To by nemělo být kontroverzní. Mnoho významných izraelských levicovýchČesky hlasůČesky to uznává. Hlavní úvodníkČesky listu Haaretz z 8. října svalil vinu za útok přímo na Benjamina Netanjahua za to, že „přijal zahraniční politiku, která otevřeně ignoruje existenci a práva Palestinců“. Jak napsalČesky izraelský historik Omer Bartov: „Útok Hamásu, jakkoli byl děsivý a barbarský, je třeba vnímat jako reakci na izraelskou politiku okupace a obléhání a na naprosté odmítání politických řešení konfliktu ze strany Netanjahuových vlád v posledních několika desetiletích.“ Není tedy překvapením, že takový realista, jako je Mearsheimer, je dlouhodobým kritikemČesky Izraele – a od útoku ze 7. října trvá na tomČesky, že je třeba zasadit tento útok do širšího kontextu izraelského jednání.

Aby bylo jasno: nejde o morální argument – že okupace je špatná a že Palestinci mají právo na odpor, i když i to by se dalo tvrdit. Jde o politicko-strategický argument. Jednoduše řečeno, za určitých okolností budou státy – nebo kvazistátní aktéři, jako je Hamás – jednat násilně, aby bránily nebo prosadily své základní zájmy: přežití, bezpečnost a suverenitu.

Tvrdit, že Palestinci by se měli vyhýbat násilnému odporu proti okupaci – což se rovná tvrzení, že by se měli prostě podřídit izraelské nadvládě – je tedy z politického hlediska stejně naivní, jako kdyby tvrdili, že se Rusové měli prostě smířit s provokacemi NATO na své západní hranici. Dokud bude okupace trvat, budou Palestinci klást odpor; žádné násilí ze strany Izraele, kromě vyhnání nebo vyhlazení palestinského obyvatelstva, tuto skutečnost nezmění – ve skutečnosti ji jen zhorší.

V tomto smyslu lze tvrdit, že izraelská okupace Západního břehu Jordánu a obléhání Gazy trvající desítky let nejsou jen morálně pochybné – z realistického hlediska jsou také strategicky sebezničující. Izraelské politice se rozhodně podařilo masivně posílit svou relativní moc, ale na úkor své bezpečnosti – jak jasně ukázal útok ze 7. října.

Podle realistické školy by proto bylo v zájmu Izraele usilovat o diplomatické řešení. Problém je v tom, že politika Izraele má ideologický a náboženský – a tedy poněkud iracionální – rozměr, který se v posledních letech stále více radikalizujeČesky a který realistická teorie nemůže plně zohlednit. Nicméně faktem zůstává, že bezpečnost židovského státu by vznikem palestinského státu nemusela být nutně ohrožena. Dalo by se tvrdit, že by se tím vlastně zlepšila.

Na to lze odpovědět, že Hamás je islamistická organizace, která se zavázala ke zničení Izraele a k boji proti všem Židům, jak je uvedeno v její zakládací listině z roku 1988, a proto s ní nelze vyjednávat, a už vůbec ne, že by Izrael mohl kdy povolit vytvoření státu podél svých hranic. To by však znamenalo ignorovat dvě skutečnosti: nejenže Hamás nepředstavujeČesky pro Izrael existenční hrozbu z vojenského hlediska, ale především se ideologický a politický postoj Hamásu od zveřejnění jeho původní charty výrazně vyvinulČesky. V roce 2011 se dokonce polooficiálně přihlásil k dvoustátnímu řešení.

Hamás v průběhu let navrhlČesky Izraeli řadu dlouhodobých příměří nebo příměří výměnou za vytvoření nezávislého palestinského státu. Izrael je všechny odmítl s tím, že Hamásu nelze věřit, že by dlouhodobé příměří dodržoval, a že se jedná pouze o triky, jak získat čas na přípravu budoucích útoků. V tomto smyslu, jak v časopise Foreign Policy argumentujeČesky Tareq Baconi, prezident nadnárodního palestinského think tanku Al-Šabaka, by mělo být násilí, které Hamás v posledních letech stále častěji používá, chápáno spíše jako prostředek než jako cíl – jako způsob, jak donutit Izrael zasednout k jednacímu stolu.

Nakonec, navzdory útoku ze 7. října a agresivní rétoriceČesky, kterou od té doby používají někteří jeho představitelé, stále existují důvody domnívat se, že Hamás bude s ukončením konfliktu souhlasit. Právě minulý týden předložil návrh na ukončení války a propuštění zbývajících rukojmích, které skupina drží, výměnou za stažení izraelských sil, propuštění palestinských vězňů v izraelských věznicích a uznání vlády Hamásu v Gazoe. Netanjahu tuto nabídku opět odmítl.

Otázkou tedy je, zda by Izrael vůbec přistoupil na rozumnou dohodu, která by konflikt ukončila vytvořením palestinského státu. Netanjahu se nedávno na tiskové konferenci pochlubilČesky, že strávil desítky let mařením jeho vzniku a že je na to „hrdý“. Ale i kdyby tomu tak nebylo, z realistického hlediska by nemělo být kontroverzní říci, že lví podíl odpovědnosti za konflikt nese Izrael – už jen kvůli mocenské asymetrii mezi oběma stranami. Je totiž v moci Izraele jako okupační mocnosti konflikt ukončit; totéž nelze očekávat od Palestinců – protože nikdo by pasivně nepřijal život v trvalém obležení a vojenské okupaci.

Právě proto je vojenská reakce Izraele na 7. říjen tak frustrující: bez ohledu na etické a morální ohledy je z vojensko-strategického hlediska marná. Podle amerických zpravodajských služeb izraelské síly zabily 20 až 30 % bojovníků Hamásu, což je číslo, které je velmi vzdálené od izraelského cíle tuto skupinu zničit a ukazuje na její odolnost po třech měsících války, která zpustošila velkou část Gazy. Všechny předchozí izraelské útoky na Gazu vedly k posílení Hamásu a není důvod se domnívat, že současný útok bude jiný. Jak poznamenalČesky politolog Robert Pape v časopise Foreign Affairs: „I kdybychom postup Izraele posuzovali čistě ze strategického hlediska, je odsouzen k neúspěchu – a ve skutečnosti již selhává. Masové trestání civilistů nepřesvědčilo obyvatele Gazy, aby přestali podporovat Hamás. Naopak, jen zvýšil odpor Palestinců.“

NávrhyČesky dvou Netanjahuových krajně pravicových koaličních partnerů, a dokonce i samotného NetanjahuaČesky, na vyhnání značné části obyvatelstva Gazy se bez ohledu na morální ohledy, se zdají být ze strategického hlediska stejně sebezničující: Nejenže pravděpodobně selžou, protože žádná země není ochotna přijmout statisíce palestinských uprchlíků, ale i kdyby uspěly, pouze by zhoršily protiizraelské nálady v regionu, což by Izrael stálo mnoho peněz – o čemž svědčí pokračující blokáda lodí plujících do Izraele v Rudém moři ze strany Hútíů.

Bylo by ovšem chybou považovat politiku Izraele v Gaze za zcela iracionální. Nejvíce zřejmě z pokračování bojů těží sám Netanjahu: před 7. říjnem čelil masivnímu odporu izraelské občanské společnosti; dnes předsedá válce, která se těší stejně masivní podpoře občanů. Dokud bude zuřit, jeho politické přežití bude pravděpodobně pokračovat. Bibiho soukromé zájmy však nejsou totožné s národními zájmy Izraele.

Nehledě na vojensko-strategické úvahy, násilím v Gaze utrpí nevyčíslitelné škody i postavení Izraele ve světě. Stejně jako jeho spojenci a podporovatelé – především Spojené státy. To nás přivádí k dalšímu zásadnímu principu realistické doktríny: ostatní země by měly při reakci na izraelské akce vycházet ze svých vlastních národních zájmů, nikoli ze zájmů Izraele. Tuto logiku Spojené státy pravidelně, ba dokonce při provádění své zahraniční politiky bezohledně uplatňují – s výjimkou případů, kdy jde o Izrael.

Před téměř dvaceti lety Mearsheimer a Stephen M. Walt z této anomálie viniliČesky moc proizraelské lobby, které se „podařilo odklonit americkou zahraniční politiku co nejdále od toho, co by jinak naznačoval americký národní zájem, a zároveň přesvědčit Američany, že zájmy USA a Izraele jsou v podstatě totožné“. To podle nich způsobilo trvalé poškození národních zájmů USA, podnítilo protiamerický terorismus a otrávilo vztahy mezi USA a arabským a islámským světem. Dnes se to zdá být pravdivější než kdy jindy.

V listopadu například deník The Washington Post na základě vyjádření arabských představitelů a analytiků uvedl, že podpora Izraele ze strany USA „hrozí trvalým poškozením postavení Washingtonu v regionu i mimo něj“. Jeden z vysoce postavených diplomatů skupiny G7 řekl listu Financial Times: „Zapomeňte na pravidla, zapomeňte na světový pořádek. Už nás nikdy nebudou poslouchat.“ A to ani neuvažujeme o riziku, že Spojené státy budou zataženy do širšího regionálního konfliktu – o němž se ve světle nedávných událostí v Rudém moři a Iráku dá říci, že se již rozvíjí. Celkově vzato, z pohledu tvrdého realisty je těžké vidět důvody pro podporu Izraele ze strany USA a Západu.

Přesto má tento konflikt i morální a etický rozměr, který nemůže ignorovat ani otrlý realista. Kritici tvrdí, že je pokrytecké, když realisté hrají na morální strunu v případě Gazy, když totéž odmítli v případě rusko-ukrajinské války. Oba konflikty se však zjevně liší. Pomineme-li strategické úvahy, ten druhý je v podstatě staromódní konvenční válkou mezi dvěma víceméně rovnocennými armádami; v souladu s tím drtivou většinu obětí tvoří vojáci, nikoli civilisté. V Gaze je tomu naopak.

V posledních třech měsících vedl Izrael v Gaze jednu z nejtěžších bombardovacích kampaní v dějinách, srovnal se zemí celé čtvrti, statisíce budov proměnil v trosky, zabil tisíce žen a dětí, zničil systém zdravotní péče v enklávě, vysídlil téměř 90 % obyvatelstva a pak tyto vysídlené civilisty nahnal do stále menších oblastí.

Myslím, že tváří v tvář tomu všemu může být i tomu nejvypočítavějšímu realistovi odpuštěno, že opustil svou obvyklou vyrovnanost a klid. Některé tragédie nás nabádají, abychom odložili všechny strategické úvahy a odvolali se na základní lidskou morálku. Útok na Gazu je jednou z nich.

V tomto ohledu je příznačné, že první písemný příspěvek, který arcirealista Mearsheimer cítil potřebu napsat o Gaze, nebyl analýzou konfliktu z politicko-strategického hlediska, ale prostým odsouzením „morální katastrofy“, která se v Gaze odehrává. „Nevěřím, že cokoli, co řeknu o tom, co se děje v Gaze, ovlivní izraelskou nebo americkou politiku v tomto konfliktu,“ napsal. „Ale chci to zaznamenat, aby historici, až se budou ohlížet za touto morální kalamitou, viděli, že někteří Američané stáli na správné straně dějin.“
Jako realisté v to někdy můžeme maximálně doufat.

Zpět na obsah

Ukrajinský pěšák se připravuje na zaujmutí palebných pozic 27. ledna 2024 v ukrajinském Kupjansku.
(Foto: Kostiantyn Liberov/Libkos/Getty Images)

Převrácení válečné rétoriky od Ukrajiny po Gazu

Jedná se o různé války za různých okolností, které však mají podobný osud: každá z nich se nachází v opakujícím se cyklu násilí, v nepřetržité smyčce bez konečného stavu a s možností eskalace.

Před očima nám intenzivně hoří dvě války, do nichž jsou USA zapojeny jako spojenec, dodavatel zbraní a globální mocnost. Válka v Gaze na chvíli odvedla pozornost od války na Ukrajině, ale na obou místech jsme byli svědky děsivých ztrát na životech a ohromujícího ničení ve velkých i malých městech.

Nepřetržité cykly násilí

Jsou to různé války za různých okolností, ale mají podobný osud: každá z nich se ocitá v opakujícím se cyklu násilí, nepřetržité spirále bez ukončujícího stavu a s potenciálem eskalace. Chronické boje odrážejí a umocňují historické nepřátelství tvořící „cyklus neřešitelného konfliktu, který činí z vojenské síly nejsilnější měnu na obou stranách“, píše izraelská politoložka Dahlia Scheindlin (Time, 1/22/2024, str. 60).

Scheindlin má na mysli zejména 75 let opakovaného násilí v Izraeli a Palestině od založení Izraele v roce 1948. Podotýká, že mír sice není ekvivalentem dokonalé bezpečnosti, ale ani pokračující války. Cyklické válečné konflikty, tentokrát mezi Izraelem a Hamásem (opět), činí ze života v Izraeli „současnou noční můru“ a z noční můry v Gaze „tisíckrát horší“. Mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979 a mezi Izraelem a Jordánskem z roku 1994, usnadněné izraelským stažením ze Sinajského poloostrova v roce 1982, sice nejsou dokonalým řešením, ale ukázaly se jako trvalé. Hnisající otázka palestinské domoviny však mezitím zůstává nevyřešená a nestabilní.

Nepřetržitá spirála válečných konfliktů a utrpení mezi Izraelci a Palestinci ukazuje v lidských záležitostech základní vzorec bojovnosti napříč časem, místem a okolnostmi. Premiér Benjamin Netanjahu prohlašujeČesky, že žádný palestinský stát nebude a válka v Gaze bude pokračovat, dokud Izrael nedosáhne úplného vítězství. Hamás trváČesky na neústupném odhodlání zničit Izrael a nahradit jej islámským palestinským státem. Antagonismus je ve výrocích obou stran absolutní a nezastíraný; obě strany jsou odhodlány tu druhou vyhladit. Jedná se o prototypický jazyk odcizení a vyhlazení, který válečný konflikt zintenzivňuje a prodlužuje.

Případ Ukrajiny

Základní vzorec se vztahuje i na válku na Ukrajině, kde bojující strany vydávají paralelní prohlášení o nezpochybnitelných cílech, ale jeho opakování se vyznačuje i významnými rozdíly mezi protivníky ve válce na Ukrajině a v Gaze. Kruh násilí na Ukrajině je vyjádřen soubojem prezidentů. Zatímco ruský prezident Vladimir Putin tvrdíČesky, že dokud nebude dosaženo jeho cílů na Ukrajině, nebude mír, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj trvá na tom, že mír závisí na porážce ruských útočníků. Putinovy cíleČesky zahrnují podle jeho slov „denacifikaci Ukrajiny, její demilitarizaci a neutrální status“, což se rovná výzvě k bezpodmínečné kapitulaci Ukrajiny. Zelenského desetibodový mírový vzorecČesky požaduje úplné stažení Ruska z celé Ukrajiny včetně Krymu, zaplacení reparací, trestní stíhání za válečné zločiny, zajištění ukrajinských jaderných zařízení a vývozu obilí a výměnu válečných zajatců.

Mým bezprostředním cílem není vyřešit současnou izraelsko-palestinskou situaci ani naznačit klíčové shody mezi Netanjahuem a Putinem či Zelenským, ani mezi Hamásem a Putinem či Zelenským. Zaměřuji se na situaci na Ukrajině. Význam obou případů se omezuje na zdůraznění rétorického excesu – střetu požadavků a nároků neslučitelných s mírovými iniciativami. Mým cílem je navrhnout východisko z ukrajinského dilematu prostřednictvím mírného, ale účinného posunu perspektivy.

Trvání na vítězství ze strany Putina i Zelenského zdánlivě vylučujeČesky diplomatické urovnání, přinejmenším dokud jedna strana nezíská převahu v nyní patové válce. Spojené státy a jejich spojenci v NATO však začínají váhat ve svém odhodlání poskytovat vysokou míru vojenské pomoci, na níž je Ukrajina závislá. Otázkou tedy zůstává, jak dlouho by se měla brutální válka na Ukrajině s pomocí západních zbraní prodlužovat?

V tomto dilematu je obsažena otázka, zda lze válku ukončit jednáním, které by vedlo k menšímu ničení a ztrátám na životech. Probíhající rozhovoryČesky mezi stále větším počtem zemí mají za cíl rozvinout podporu pro funkční mírový plán založený na Zelenského desetibodovém mírovém vzorci (který Putin odmítá), jakmile okolnosti na místě umožní jednání mezi oběma stranami, ale postoj „žádný mír bez vítězství“, abychom se vrátili k bodu Scheindlinové, se odvíjí od použití vojenské síly.

Zpochybnění válečné rétoriky

Prolomit kruh násilí vyžaduje zpochybnit válečnou rétoriku. Odsouzení války je nevyhnutelně rétorické (stejně jako nastolování míru). Propaganda je její nedílnou součástí. Když jde o hodně, je přesvědčování veřejnosti nutností. Z toho, co se říká veřejně, nelze poznat, kolik z toho je opravdu vyjádřením skutečného přesvědčení a kolik pozérstvím. Fakta mohou být v daném případě dostatečně přesná, ale mohou sloužit více než jejich zamýšlená interpretace.

Považovat nezpochybnitelné postoje za nutně rétorické, a tudíž napadnutelné, by mohlo pomoci otevřít jinak sevřenou pěst. Uvažovat o možnosti otevřít určitý prostor pro dialog mezi válčícími stranami je přinejmenším lepší než obvykle podléhat ritualizované propagandě.

Například když prezident Zelenskyj říká, že Ukrajina musí vyhrát válku a dosáhnout všech svých požadavků, podporuje svůj nevyjednatelný postoj tvrzenímČesky, že porážka ruské agrese na Ukrajině je klíčová pro zabránění ruské agrese vůči ostatním a zabránění podkopávání mezinárodního řádu. V projevu na Valném shromáždění OSN Zelenskyj zdůraznilČesky, že „zlu nelze věřit“. Americký ministr zahraničí Antony Blinken opakuje Zelenského tvrzení, že agresi je třeba zabránit, a říká, že „Putin by se Ukrajinou nenechal zastavit“; umožnit Putinovi zvítězit na Ukrajině „by znamenalo otevřít Pandořinu skříňku“ (Time, 1/22/2024, s. 56).

Máme tu klasický spor dobro versus zlo, který v souboji protikladů jednu stranu očišťuje a druhou znevažuje. Ve válečné rétorice je boj mezi dobrem a zlem zakódován různě: civilizace versus divošství, obrana versus agrese, svoboda versus síla a racionalita versus iracionalita; tyto kontrasty jsou vyjádřeny v decivilizačních, dehumanizujících a démonizujících obrazech nepřítele jako moru, dravé zvěře, barbara, stroje, zločince, šílence, fanatika a ďábla (Ivie, Third World Quarterly, 26.1, 2005). Například Putin byl mimo jiné nazýván nelidským, šíleným, zlým, teroristou a válečným zločincem. Také Putin použilČesky démonizující obraznost, když Zelenského charakterizoval jako nacistu, aby invazi na Ukrajinu ospravedlnil. Když je člověk v zajetí takového jazyka, nevidí cestu k vyjednávání. Vyjednávání s démonickou postavou je vnímáno jako ekvivalent ukojení nenasytné touhy po moci, což byla problematická studenoválečná logika rozpoutané vietnamské války, varující, že pokud nebude agrese odvrácena a vítězství zajištěno, bude komunismu propadat jedna země za druhou jako domino.

Jedná se o omezený úhel pohledu jazykové formace, která vyřazuje vyjednávání z obrazu a udržuje potenciálně eskalující cyklus násilí. V tomto rétorickém rámci je dokonce i hrozba nasazení jaderných zbraní Ruskem odmítána jako přehnanáČesky.

Přesto je příběh vždy složitější než příliš zjednodušená redukce na dobro a zlo.

Otázka, komu přičíst vinu, je zmatená tím, kde v nepřetržité smyčce násilí identifikujeme výchozí bod dané války. Vina bojujících stran je například jiná, začíná-li příběh ruskou invazí na Ukrajinu, než když začíná východní expanzí NATO po zániku Sovětského svazu. George Kennan ji označil za zbytečnou a osudovou chybu, která by rozdmýchalaČesky ruský militarismus; historik M. E. Sarotte tvrdíČesky, že byla uskutečněna způsobem, kdy politické uspořádání po studené válce připomíná jeho studenoválečného předchůdce a zmařil naděje na spolupráci mezi Ruskem a Západem; a Putin ji využil k ospravedlnění své agrese proti Ukrajině.

Násilí je samoúčelné. Souboj narativů o vině zůstává sporný. Přerušení tohoto cyklu vyžaduje jiný pohled než totalizující myšlení o vymýcení zlého nepřítele.

Zvrat perspektivy

I v zápalu boje – boje, který se v době psaní tohoto textu dostal do jakési slepé uličky – můžeme z hlediska zahraniční politiky USA zpochybnit rétorický postoj, který říká, že ruská agrese na Ukrajině musí být poražena, aby se zabránilo další agresi jinde. Je tato válka otázkou všeho nebo ničeho, přísných dualismů, být spíše tvrdý než měkký, spíše silný než slabý, spíše hrdinský než zbabělý? I vzhledem k asymetrii mezi Zelenského cílem porazit Putinovu agresi a Putinovým cílem porazitČesky Ukrajinu zůstává otázka: Kde bychom mohli znovu rozpoznat nejednoznačnosti a složitosti lidského konfliktu, odmítneme-li absolutními protiklady?

Možná lze najít odpovědi v samotné válečné rétorice, když se na ni podíváme z jiného úhlu, tj. v mírně posunuté perspektivě. Co když se otázka odstrašení od agrese změní na otázku, zda cena, kterou Rusko již zaplatilo, je pro další agresi odstrašující? Fakticky se nám říká, že cena války byla pro Rusko obrovská. Nelze podobné zprávy obrátit k jinému účelu než k ospravedlnění další války?

Americký ministr obrany Lloyd Austin říkáČesky, že ruská armáda byla silně oslabena, a generálporučík Scott Berrier, šéf americké obranné zpravodajské agentury, odhaduje, že obnovení této síly bude trvat až deset let. Navíc byla pošramocena pověst Ruska jako hrozivé vojenské mocnosti, jeho armáda utrpěla obrovské ztráty na životech a jeho ekonomika byla vážně poškozena válečnými výdaji a ekonomickými sankcemi. Někteří analytici podle zprávy Rand Corporation tvrdíČesky, že úpadek Ruska je nezvratný a může nakonec vést k rozpadu Ruské federace. Ještě bezprostředněji, ruský vliv a jeho páky na sousední státy jsou degradoványČesky a Finsko a Švédsko, dříve neutrální státy sousedící s Ruskem nebo ležící v jeho těsné blízkosti, se přihlásily ke členství v NATO.

Prodlužování války by mohlo situaci Ruska jen zhoršit a vést k zoufalým opatřením, která by mohla válku rozšířit a vyústit v použití jaderných zbraní. Co by udělaly Spojené státy nebo jiné velmoci, kdyby byly do takového kouta zahnány? Kapitulovat, eskalovat nebo vyjednávat?

Opuštění paradoxního postoje bez-vítězství-nevyjednávat je odůvodněno, a to i v případě Ukrajiny, přestože nebyla agresorem, (1) předpokladem, že cena této války je pro agresora dostatečně vysoká, aby ho od další agrese odradila; a (2) vyhlídkou na další válku, která by vedla ke katastrofálním důsledkům pro všechny zúčastněné strany i mimo ně.

Rozšíření trhliny ve válečné rétorice

Toto převrácení válečné propagandy na hlavu je jen jednou z trhlin na fasádě ritualizované rétoriky, rituálu, který podporuje trvalou spirálu eskalace násilí a činí vyjednávání nepravděpodobným a budování míru nereálným. Trhlinu však lze rozšířit a najít další, pokud se do toho pustíme.

Obtížnost i možnost prolomení rétorické bariéry na cestě k míru dobře ilustruje Keith Gessen v článkuČesky pro New Yorker s názvem „The Case for Negotiating with Russia (Důvody pro jednání s Ruskem)“. Článek představuje úsilí Samuela Charapa, který pracuje pro Rand Corporation jako poradce americké armády. Specializuje se na vztahy mezi USA a Ruskem a je jedním z hlavních hlasatelů, kteří vyzývají k jednání o řešení války na Ukrajině. Setkává se se silným odporem, včetně obvinění, že je Putinovým mluvčím a zrádcem, ale vytrvale se domnívá, že ani jedna strana nemá možnost „vyřadit tu druhou z boje úplně“, což je názor, který podporují například generál Mark Milley, bývalý předseda sboru náčelníků štábů USA.

Jak vyjednávat s Putinem, kterého je podle amerických zastánců války třeba rozhodně porazit, aby nemohl pokračovat v útocích na Ukrajinu a v nepřetržité expanzi podobné Hitlerově ohrožovat Moldavsko, Pobaltí a Polsko? Ať už Putin chová nebo nechová jakékoli ambice, zdůvodňuje Charap, jeho neúspěchy na Ukrajině, kde utrpěl strategickou porážku a dosáhl jen nepatrných zisků, ukazují, že mu chybí vliv, aby je uskutečnil.

Strategický důvod pro jednání o ukončení bojů je emocionálně vypjatý vzhledem k obětem, které ukrajinský lid přinesl, aby brutální ruskou agresi zadržel. Přesto bude muset Ukrajina nakonec učinit ústupky, aby válku ukončila, jak upozorňuje Charap. Spojené státy by měly využít svého vlivu a pomoci Ukrajincům smířit se s touto skutečností již nyní, na začátku roku 2024, poté, kdy se staly svědky neúspěchu protiofenzívy, která měla Ukrajině poskytnout na bojišti převahu. Diplomatická strategie USA by spočívala v zahájení vyhledávacích rozhovorů s Ukrajinou a spojenci v NATO v předjednací fázi, která zahrnuje přesvědčit Putina, aby jmenoval vyjednavače. Položení těchto základů bude vyžadovat, aby USA uvnitř administrativy vyčlenily zdroje na vypracování praktických aspektů iniciativy s vědomím, že je důležité se o to pokusit, i když se to nemusí podařit.

Gessenovo nahlédnutí do zákulisí naznačuje, že veřejný postoj „bez míru a vítězství“ je možné přehodnotit, že právě slova, kterými veřejnost informuje o ruských neúspěších, lze s posunem perspektivy proměnit v důvod domnívat se, že jednání o ukončení bojů by Putinovy imperiální ambice neposílilo.
To je trhlina v ritualizované válečné rétorice, kterou je třeba rozšířit, aby se nakonec zastavil opakující se cyklus násilí.§¨

Zpět na obsah