Článek Co by řekl Jan Palach dnešku vyšel v deníku Krajské listy 25. ledna 2024

Kauzérie, vyprávějící o setkání pamětníků, frontě v energetické firmě a diskuzi na sociálních sítích – a přinášející naději.

Tak jsem byl v pondělí na tom diskuzním setkání k 55. výročí Jana Palacha, co jsem tu o něm psal a které lze i zhlédnout – zde. Sešlo se nás tam asi padesát, z toho většina Janových vrstevníků, kteří ho osobně znali. Nejdůležitější věc, která tam byla řečena, je prostá (a pro nás, kdo jsme se Jana snažili do hloubky poznat, naprosto logická, i když pro širokou veřejnost, napojenou na mainstreamové informace, to možná bude překvapení): Jan Palach se nezabil na protest proti „komunismu“, ani proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jak řekl na setkání jeden z jeho osobních kamarádů: Kdyby to bylo tak, tak by se to stalo hned. Na podzim 1968, který následoval po okupaci, by Jan už nejel na brigádu do Francie, kterou si opravdu užil. Jan Palach se zabil na protest proti tomu, jak na okupaci nakonec po pár měsících zareagovali Češi a Slováci. Titíž, kteří v srpnových dnech byli tak skvělí, že Milan Kundera napsal, že v srpnu 1968 (ne předtím, za Pražského jara) dosáhly naše národy svého morálního vrcholu. Když Jan odjížděl do Francie, stály tanky v ulicích a lidi byli skvělí – když se vrátil, tanky už byly skryté ve vojenských prostorech v lesích, ale zato každý druhý Čech „znormalizovaný“ tak, že říkal opak toho, co předtím.

(Nepřipomíná vám to dnes něco?)

Hned po návratu z pozdního sběru vína ve Francii na sklonku roku 1968 přišel Jan za svým ředitelem z venkovské základní školy, obrozeneckým písmákem a duší reformního procesu v kraji, s dotazem, co dál – a ten „moudrý muž“ mu jen koženě řekl: „Strana a vláda si s tím poradí.“ To bylo Janovo první mystérium. Druhým mystériem byly tři dny, kdy ještě žil a za strašných bolestí vnímal, že Češi a Slováci do ulic nevyšli – a nevyjdou. Jeho poselství: „Ať už to (co já) nikdo nedělá! Ať se přičiní živí…“ to byl už, v jeho pouhých jedenadvaceti, vzkaz předčasně moudrého člověka.

Pozor: Mám na mysli MOUDRÉHO – ne MALOČESKY „moudrého“, v tom našem „hoštickém“ smyslu: „Proč teda nenakop čézetu – hranice byly otevřený: za půl dne by byl v centrálním uprchlickém láru v Traiskirchenu a celá ČSSR by mu mohla políbit…“ To mi napsal pán, který se mě pod jiným mým článkem zeptal, proč by se měl zajímat o lidi, co se o sebe nedokážou postarat, a tak „vlastní vinou“ na ulici umrznou, protože je s alkoholem za mrazů nepustí do sociální noclehárny. A dodal, že vřele souhlasí s postupem sociálního pracovníka (o němž jsem psal na konci jiného textu), který svého klienta s rakovinou nabádá, aby podstoupil eutanázii, aby nezatížil zdravotní pojišťovnu zbytečnými výdaji za léčbu.

Na moje svědectví o těchto symptomech naší doby (které ještě i v době, proti níž svým činem protestoval Jan, by byly naprosto nemyslitelné) přišla ale čtenářská reflexe i z druhého (pro mě daleko pochopitelnějšího) myšlenkového pólu: „Mě to uvrhlo do hluboké deprese, nevěřím, čeho jsme se to dožili a svým obyčejným rozumem nedokážu pochopit, kdy se z lidí stala taková monstra. Sedím tu a vůbec mě nenapadá, co s tím…“

Na tuhle poslední otázku si dovolím navrhnout odpověď a řešení, o nichž si myslím, že by mi je (pokud by i po svém činu mohl dál žít) schválil i Jan:

Protože ve společnosti, která mi dodává elektřinu a plyn (a která loni na předražené elektrice prodávané většině z nás vydělala 160 miliard, takže mohla např. svému generálnímu, který bere měsíčně 1,6 milionu, přilepšit vánoční prémií 35 milionů) jsou – především kvůli dalšímu zdražování – v poslední době dlouhé fronty, využil jsem možnost se předem objednat a na stanovený termín jít rovnou na řadu.

Ve stanovenou dobu jsem přišel na kontaktní pracoviště, ale ouha: elektronický dotykový pořadníkový systém žádá „PIN návštěvy“. A ten jsem neměl. Zeptal jsem se pána na jedné z neobsazených přepážek (kterých, jak už to tak bývá, byla v místnosti většina). Něco si hledal v mobilu a na můj dotaz jen těžce a neochotně zvedl hlavu:

On: „Vy to číslo nemáte? Vždyť jsme vám ho poslali v esemesce?“

Já: „Já jsem měl mobil v opravě a pak jsem ji už nedostal…“

On: „Taky jsme vám ho poslali do mailu.“

Já: „To bych mohl najít na webu. Máte tu přístupný počítač?“

On: „Vy nemáte web v mobilu?“

Vytáhl jsem z kapsy svůj 20 let starý tlačítkový mobil (který mě svou jednoduchostí mimo jiné chrání před nebezepečím podvodů a zavirování).

On: „No, máme tu wi-fi, ale ne veřejný přístup na náš počítač. A já mám svou práci, promiňte…“ (Zase se chopil chytrého mobilu.)

Dotaz, zda když jsem se přece osobně objednal a zapsali si mé jméno i číslo občanky, není přece jen nějaká možnost dokázat, že já jsem já – jsem už radši vzdal.

V plné hale, kam jsem se od přepážky vrátil, se se mnou dala do řeči asi osmdesátiletá paní:

Ona: „To jste dopadl, co? A to si představte, že já nemám vůbec žádný mobil. Vlastně ani nevím, co to je. S lidmi jako já se už nepočítá. Jsem z jiné doby.“

Já: „To já jsem vlastně taky. Narodil jsem se v době, kdy ještě byly země, co už neexistují. V zemi, která už neexistuje.“

Ona: „V zemích, co už neexistují, se narodila i prťata, co mají jen pár měsíců,“ řekla smutně paní, o níž by psychologové řekli, že je na svůj věk velmi dobře orientovaná. Přitom ukázala na stolek, kde ležel časopis, na jehož obálce byly mapy Náhorního Karabachu a Pásma Gazy.

Najednou se ve mně probudil Jan. Touha neskončit jako subjekt, jehož existence a práva ještě včera existovala, jenže dnes se poměry změnily – a tak už neexistují. Protože došlo k „upgradu“ a „optimalizaci“ – (která se v mém případě jmenuje PIN).

Vstal jsem a šel jsem na přepážku, kde seděla úřednice, u níž jsem už několikrát byl. Také měla neobsazenou přepážku a také si prohlížela mobil – ale všimla si mě.

Já: „Dobrý den. Vy jste na mě byla vždycky hodná, a mně se teď stalo…“ (Vysvětlil jsem jí svou situaci a to, že mám za chvíli důležitou pracovní schůzku, kterou několikahodinovým čekáním ve frontě promeškám.)

Ona: „A co potřebujete?“

Řekl jsem jí to a v hloubi duše doufal, že mi na svém počítači dovolí nahlédnout do mailu a najít kýžený PIN.

Ona: „Tak si sedněte, já vám to, co potřebujete, hned vyjedu.“

Když se komisní pán od vedlejší přepážky zamračil, ona se naopak usmála. V očích jí hořela radost vědomí, že o tom, co je správné, stále ještě nerozhoduje systém, ale ona sama.

Dojal jsem se a vzpomněl si na těch 736 úředníků britské pošty, co je nedávno nevinně obvinili z defraudace, protože věřili víc ulhanému digitálnímu systému. A na jinou českou paní úřednici, kterou by v Británii potřebovali a která mi asi před měsícem zavolala: „Já jsem z bytového družstva, a vlastně to není moje agenda, ale jak vám teď namotovali ty dálkově ovládané detektory průchodu vody, tak se tam objevila taková hausnumera, že s tím musíme něco udělat. Buďto to schválně špatně zapsal ten pán, co k vám přišel, anebo to zařízení schválně špatně odečítá. Dohodly jsme se s kolegyněmi, že si za vás za všechny budeme stěžovat. Můžete mi říct, kolik na těch měřičích máte ve skutečnosti?“

To byla paní úřednice VELKOČESKÁ, hodná jména Jana Palacha a titulu anděla. Stejně jako tahle paní, která mi teď dává informace, k nimž mi zamezil přístup systém její firmy, a zachraňuje mi tak jednu pracovní příležitost, o kterou bych jinak přišel…

Už jsem tu citoval dva čtenáře, ocituji ještě jednou čtenářku. Ta mi na tohle moje uvažování, se kterým jsem se už svěřoval na sociálních sítích, odepsala:

„Ano, ti, kteří pracují v nelidských strukturách, ale přitom si uvědomují, kdo jsou, a bez ohledů na důsledky si ustojí, že jsou především lidmi, jsou podobni andělům. Znala jsem dokonce jednoho člena ÚV KSČ, původem sudetského Němce, který v 70. letech vyboxoval státní souhlas s kázáním pro venkovského faráře z pohraničí, který ho vůbec neznal a který spolupracoval s disentem. Když mu farář vytažený od lopaty zpět na faru děkoval, řekl mu pán z ÚV jen: Prosím vás jen o jedinou věc – abyste jednou týdně kázal v němčině pro našince, co tam u vás zůstali. Povolení k tomu vám samozřejmě taky obstarám.“

Čtenářka pokračovala:

„Ovšem – jen abyste to věděl – vy se svým trváním na selském rozumu a na lidských normách, které dávaly větší smysl než ty, co tu máme dnes, máte taky zásluhy. My jsme to v Chartě dělali taky tak. Ti nahoře nám dost nahráli tím, že co do lidských práv podepsali, že budou dodržovat Helsinské dohody. Dneska je na tom vaše generace už úplně stejně, a proto vám do začátku dám něco, co se vám může hodit.“

Následoval citát, na jehož začátku a konci byly závorky:

„Listina základních lidských práv a svobod (zahrnutá do české ústavy):

Podle ustanovení článku 26 odstavce 3 Listiny má každý právo na zaměstnání. Článek 28 zakládá právo zaměstnance na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky. Podle článku 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“

A lakonický konec dopisu: podepsána JUDr. ta a ta.

Apokalypsa dnešní doby vychází z toho, že naše civilizace už vůbec neví, proč jsme se sem vlastně narodili a proč tu jsme. Co je povinnost člověka a co je jeho svoboda. Přitom pokud má někdo předsudky vůči odpovědím na tyto otázky v Tóře, Novém zákonu, védách, upanišadách, nebo i v Listině lidských práv a svobod – může to všechno najít i sám v sobě. To se ale musí snažit a hledat hluboko – a ne být digitální robot, citující jen z denního tisku a manuálů jakékoli vládnoucí doktríny. V čem je potom rozdíl mezi takovým „člověkem“ a bezcitnou umělou inteligencí?

Jene Palachu, paní úřednice z energetické velkofirmy, paní úřednice z bytového družstva, paní doktorko z Charty 77 – děkuji za trvalou inspiraci a odpověď!